26 Cdo 916/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobce města B. proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátem,
o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 49/96, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října
1999, č. j. 12 Co 61/98-46, ve znění opravného usnesení ze dne 28. února 2001,
č. j. 12 Co 61/98-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. října
1997, č. j. 34 C 49/96-28, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost
„vyklidit byt č. 31 na ulici K. č. 6 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“) „a předat jej žalobci do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí“, a
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že na základě rozhodnutí ObNV B.
I o schválení dohody o výměně bytů ze dne 8. 5. 1980 se manželé J. a H. K.
stali uživateli předmětného bytu, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1.
2. 1988, č. j. 44 C 227/87-16, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 16. 8. 1988, bylo jejich užívací právo k bytu zrušeno a J. K. byla uložena
povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po poskytnutí náhradního ubytování. Dále
vzal za zjištěné, že manželé K. předmětný byt přenechali za úplatu do užívání
žalovanému, který někdy v roce 1993 začal jednat s tehdejším starostou Úřadu
městské části B. – S. A. J. o možnosti sjednání nájmu k předmětnému bytu, že
při těchto jednáních byla v první polovině roku 1994 ústně starostou a
žalovaným sjednána nájemní smlouva, v jejímž rámci bylo ujednána výše nájemného
a časová neomezenost nájmu, a že starosta přislíbil vypracování písemné nájemní
smlouvy. Konečně soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v tu dobu bylo
obvyklé, že starosta uzavíral nájemní smlouvy jménem vlastníka města B. a že
žalovaný jej pokládal za osobu k tomu oprávněnou, že žalovaný dosud v bytě
bydlí a řádně platí nájemné a že jeho nájemní právo bylo poprvé zpochybněno až
podanou žalobou. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že nájemní
smlouva byla platně uzavřena, neboť podle právní úpravy v tu dobu účinné ji
bylo možno uzavřít ústně, a měla všechny předepsané náležitosti. Protože soud
prvního stupně došel k závěru, že žalovanému k předmětnému bytu svědčí právo
nájmu, žalobě na vyklizení nevyhověl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne
13. října 1999, č. j. 12 Co 61/98-46, ve znění opravného usnesení ze dne 28.
února 2001, 12 Co 61/98-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil povinnost vyklidit předmětný byt a předat jej žalobci do
šesti měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud se předně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že
původním uživatelům předmětného bytu bylo užívací právo zrušeno soudním
rozhodnutím. Od právní moci soudního rozhodnutí (ode dne 12. 9. 1988) pak podle
odvolacího soudu svědčilo J. K. tzv. právo na bydlení v bytě do doby poskytnutí
odpovídající bytové náhrady, a předmětný byt tak nebyl právně volný, což
bránilo uzavření nájemní smlouvy s jiným nájemcem. Právně volným se stal až
dnem 15. 7. 1996, kdy se J. K., jak zjistil odvolací soud z dohody o zániku
nájmu bytu ze dne 10. 7. 1996, jíž bylo doplněno dokazování, práva na bydlení v
bytě vzdal. Z výzev k vyklizení a předání bytu, adresovaných J. K., Magistrátem
města B. ze dne 17. 11. 1993, a Úřadem městské části B. – S. ze dne 25. 9. 1995
a ze dne 24. 10. 1995 odvolací soud zjistil, že se tak stalo poté, co byl J. K.
opakovaně vyzýván k vyklizení a předání předmětného bytu bez zajištění náhrady
s odůvodněním, že se v bytě nezdržuje, pronajímá jej a je spoluvlastníkem
jiného domu. Okolnost, že J. K. své právo na bydlení v bytě nerealizoval,
pokládal odvolací soud za nerozhodnou ve vztahu k existenci tohoto práva až do
10. 7. 1996. Na podkladě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že v první polovině
roku 1994 nebylo možno platně uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu, neboť
byl zatížen právem J. K. užívat jej k bydlení. Po doplnění dokazování statutem
města B. účinným od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1995 odvolací soud došel k názoru, že
nájemní smlouva nemohla být uzavřena platně i z toho důvodu, že tehdejší
starosta městské části B. – S. A. J. nebyl oprávněn rozhodovat o pronajímání
majetku města (svěřeného městské části). Tato rozhodovací pravomoc náležela
radě městské části (případně jejímu příslušnému orgánu). Starosta jakožto
statutární orgán obce (městské části) mohl pouze jménem obce (městské části)
příslušnou nájemní smlouvu uzavřít. Protože z obou uvedených důvodů podle
odvolacího soudu nemohl nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu platně
vzniknout, užívá jej žalovaný bez právního důvodu. V okolnostech, že žalovaný
při své snaze o získání legálního nájemního vztahu postupoval přiměřeně a že mu
nemohl být znám nedostatek oprávnění starosty městské části uzavřít s ním
nájemní smlouvu a ani překážka bránící uzavření nájemní smlouvy, sice odvolací
soud neshledal důvod k zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §
3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době
rozhodování soudu - dále jen „obč. zák.“, avšak zohlednil je při stanovení
delší lhůty k vyklizení bytu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost opřel o § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím napadl správnost
právního závěru odvolacího soudu, že ústní nájemní smlouva nebyla uzavřena
platně. Zejména vyjádřil nesouhlas se závěrem, že v době uzavírání nájemní
smlouvy byl byt zatížen právem J. K. užívat jej k bydlení. Připomněl, že J. K.
byt vyklidil bez zajištění bytové náhrady již v roce 1990. Tím, že dobrovolně
splnil svou povinnost, došlo k zániku jeho závazku splněním. V tomto ohledu
odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod R 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dodatečně uzavřená dohoda mezi žalobcem a J. K. ze dne 10. 7. 1996
má proto podle jeho přesvědčení pouze deklaratorní charakter a potvrzuje stav
trvající dlouhou dobu. Zpochybnil rovněž správnost závěru odvolacího soudu, že
podle Statutu města B. nebyl tehdejší starosta městské části oprávněn uzavřít
nájemní smlouvu k předmětnému bytu. V této souvislosti mimo jiné poukázal na
to, že také na jednání měst a obcí navenek se vztahuje ustanovení § 20 obč.
zák. Proto i kdyby starosta nebyl oprávněn nájemní smlouvu uzavřít, bylo by
nutno vzít v úvahu, že právnické osobě vznikají práva a povinnosti i za
situace, kdy za ni jedná osoba, která překročí své oprávnění, pokud o tomto
překročení druhý účastník nemohl vědět. Konečně dovolatel odvolacímu soudu
vytkl, že nesprávně posoudil otázku dobrých mravů, kdy přes zjištění, že to byl
žalobce, kdo postupoval protiprávně, a že dovolatel se žádného protiprávního
jednání nedopustil, žalobě o vyklizení bytu vyhověl a uvedené okolnosti vzal v
úvahu pouze při stanovení délky lhůty k vyklizení. Závěrem navrhl rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními
závěry odvolacího soudu s argumentací uplatněnou již v předchozí fázi řízení.
Navrhl dovolání zamítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Bylo - li napadené
rozhodnutí vydáno dne 13. 10. 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.),
a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé. Následně se zabýval otázkou, zda podané dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám
uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/ o.s. ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z
obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení právních otázek, zda vzhledem ke
zjištěným skutečnostem byla či nebyla ústní nájemní smlouva starostou Úřadu
městské části B. – S. a dovolatelem uzavřena platně, a zda lze za použití § 3
odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu o vyklizení bytu za situace, kdy dovolateli
nikdy k bytu nesvědčil platný titul k jeho užívání.
Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých
rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon
120/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10/1998, rozsudek ze dne 14.
3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 3, pod č. C 303, rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo
2396/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, pod č. C
535, a rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99), zaujal právní
názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že
jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě;
smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo
496/2001, vyslovil, že uvedený závěr lze vztáhnout i na případ, kdy k bytu
svědčí jiné osobě právo na bydlení do zajištění odpovídající bytové náhrady,
obsahově vymezené v ustanovení § 712a obč. zák. Jinými slovy byt, k němuž
svědčí jiné osobě právo na bydlení, nelze pokládat za právně volný, a tato
okolnost vylučuje možnost vzniku práva nájmu k témuž bytu další osobě. Dovolací
soud nemá důvod se od těchto stanovisek odchylovat a sdílí je i v projednávané
věci.
Dovolatel napadl správnost právního závěru odvolacího soudu, že v době uzavření
ústní nájemní smlouvy byl byt zatížen právem J. K. užívat jej k bydlení,
argumentací, že jmenovaný byt vyklidil dobrovolně bez zajištění bytové náhrady
již v roce 1990, čímž ve smyslu závěrů obsažených v R 8/1987 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek dobrovolně splnil svoji povinnost a došlo tak k zániku
jeho závazku splněním. Uvedený způsob zániku závazku předpokládá, že povinný
dobrovolně splní svoji povinnost vyklidit byt, uloženou mu vykonatelným soudním
rozhodnutím. Splnění této povinnosti v sobě zahrnuje i odevzdání bytu
oprávněnému (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1984, pod pořadovým číslem 27, str. 329). O takový případ se
však v souzené věci nejedná. Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu bylo
mimo jiné i zjištění, že J. K. byt přenechal za úplatu k užívání dovolateli v
roce 1990, že byl Magistrátem města B. a Úřadem městské části B. – S. opakovaně
v letech 1993 až 1995 vyzýván k vyklizení a předání předmětného bytu bez
zajištění náhrady s odůvodněním, že se v něm nezdržuje, pronajímá jej a je
spoluvlastníkem jiného domu, a že na výzvy reagoval až dne 10. 7. 1996, kdy s
ním byla uzavřena dohoda, v jejímž rámci se ke dni 15. 7. 1996 vzdal práva na
bydlení v bytě. Za tohoto stavu nelze učinit závěr o zániku závazku J. K. k
vyklizení bytu jeho dobrovolným splněním, neodevzdal-li jmenovaný byt
pronajímateli (žalobci), ale naopak umožnil jeho užívání dovolateli, a
znemožnil tak žalobci realizaci jeho práva s bytem dále disponovat; okolnost,
že J. K. byt sám neužíval, nemůže být z tohoto pohledu právně významná. Z
uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že existence práva jmenovaného
užívat předmětný byt k bydlení bránila vzniku práva nájmu dovolatele k témuž
bytu a že již z tohoto důvodu je uvedená nájemní smlouva absolutně neplatná, je
správný.
Se zřetelem k tomu je nadbytečné zabývat se dále posouzením správnosti právního
názoru odvolacího soudu, pokud jde o druhý z uvedených důvodů neplatnosti
nájemní smlouvy, neboť i kdyby názor odvolacího soudu (ohledně dalšího důvodu
neplatnosti nájemní smlouvy) nebyl shledán správným, nemohla by tato změna
právního náhledu zvrátit již učiněný závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z
prvního uvedeného důvodu.
Dovolací soud nemohl přisvědčit ani výtce dovolatele, směřující proti závěru
odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. při
rozhodování o žalobě o vyklizení bytu ve smyslu § 126 odst. 1 obč.
zák.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. V rámci ochrany svého vlastnického
práva k nemovitosti se může domáhat jejího vyklizení vůči tomu, kdo ji užívá
bez právního důvodu.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6.
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod poř. č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe se ustálila ve výkladu tohoto ustanovení potud, že na jeho základě
lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z
pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky
ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II.ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 4, ročník 1995, II. díl, nelze na
základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat
dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový postup vedl k porušení článku
4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Jestliže v projednávané věci žalovanému k bytu nesvědčí od počátku žádný platný
právní titul k bydlení (nájemní právo k bytu mu nevzniklo), nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení bytu a
žalobu z tohoto důvodu zamítnout. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě
§ 3 odst. 1 obč. zák. by ve svých důsledcích znamenalo, že by soud odepřel
ochranu vlastnického práva žalobkyně (odňal by tím právo na vyklizení bytu). K
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je však na místě přihlédnout při úvaze, zda
právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení bytu bude vázáno na delší lhůtu,
případně na zajištění bytové náhrady. Shodný právní názor vyslovil Nejvyšší
soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, sešit č. 11, pod poř. č.
133, a v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1483/2000.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil - ve svých důsledcích - rovněž
posledně uvedenou právní otázku nastolenou k dovolacímu přezkumu v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. proto nebyl užit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je v mezích, otevřených dovolacímu přezkumu
(stanovených dovolatelem), správný, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobci podle obsahu
spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalovanému právo (§ 243b odst. 4 věta první, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2003
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu