ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v
právní věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO XY,
zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Jana Švermy
1696, proti žalovanému I. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií
Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení
částky 114 582,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Praze – západ
pod sp. zn. 6 C 50/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 20. března 2019, č. j. 26 Co 14/2019-132, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6 000 Kč k rukám Mgr. Lucie Houdkové, advokátky se sídlem v Praze 10,
Korunní 2569/108, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce (společenství vlastníků jako právnická osoba založená za účelem
zajišťování správy domu a pozemku) se domáhal, aby žalovanému (vlastníku šesti
bytových jednotek, jež se nachází v domě spravovaném žalobcem) byla uložena
povinnost zaplatit mu částku 114 582,82 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z
prodlení) z titulu neuhrazeného nedoplatku z vyúčtování služeb spojených s
užíváním bytových jednotek za rok 2015. Okresní soud Praha - západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 8. 2018,
č. j. 6 C 50/2017-80, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
účastníků (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem bytových
jednotek č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY a č. p. XY v domě č. p. XY v XY, v němž žalobce představuje společenství vlastníků, jehož je
žalovaný členem. Podle stanov, schválených shromážděním společenství vlastníků
dne 23. 4. 2014, žalobce zajišťuje plnění spojená s užíváním jednotek, výbor
žalobce pak zajišťuje vyúčtování záloh na úhradu za služby a je povinen
vypořádat se s nedoplatky či přeplatky, a to jedenkrát za zúčtovací období,
kterým je kalendářní rok, nejpozději do čtyř kalendářních měsíců po jeho
skončení. Žalovaný je podle stanov povinen jako člen společenství vlastníků
hradit příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy na úhradu za služby a
nedoplatky vyplývající z vyúčtování. Dále zjistil, že dne 18. 4. 2016 žalobce
odeslal žalovanému „Vyúčtování zálohových plateb 2015“, kterými vyúčtoval
náklady za služby za jednotlivé jednotky. Z jejich obsahu shledal, že byla
vyhotovena dne 11. 4. 2016, jsou v nich rozepsány jednotlivé položky
vyúčtovaných nákladů za služby a jsou zde uvedeny celkové náklady na bytovou
jednotku. U jednotky č. XY činily náklady za služby celkem částku 46 378,22 Kč,
u jednotky č. XY částku 41 422,13 Kč, u jednotky č. XY částku 19 478,31 Kč, u
jednotky č. XY částku 25 591,93 Kč, u jednotky XY částku 18 958,03 Kč a u
jednotky č. XY částku 23 365,20 Kč. Ve vyúčtování nejsou zohledněny zálohy a
neplyne z nich, zda uvedené částky na náklady za služby představují přeplatek
či nedoplatek. Z „Celkového vyúčtování bytových jednotek žalovaného za rok
2015“ vyplynulo, že žalovaný uhradil v roce 2015 na účet žalobce celkem částku
303 491 Kč, z toho 242 880 Kč bylo evidováno u položky „fondy SV“ a na zálohy
na služby bylo použito 60 611 Kč. Za rok 2015 činily náklady za služby za všech
šest bytů celkem částku 175 193,82 Kč, žalovanému tak vznikl po zohlednění
částky 60 611 Kč zaplacené na zálohách nedoplatek v celkové výši 114 582,82 Kč,
k jehož zaplacení jej žalobce vyzval dopisem ze dne 1. 2. 2017. K právnímu posouzení věci uvedl, že žalovaný je jako člen společenství
vlastníků ve smyslu § 1181 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), povinen uhradit nedoplatek, který mu vznikl na nákladech za služby.
Žalobce prokázal výši nedoplatku pro každou bytovou jednotku prostřednictvím
předložených vyúčtování, která považoval za řádná, neboť obsahují rozepsanou
výši nákladů za jednotlivé služby a byla vyhotovena i doručena žalovanému v
zákonné čtyřměsíční lhůtě od skončení zúčtovacího období. Uzavřel, že „pokud
žalovaný nesouhlasí s předloženými vyúčtováními, je třeba bránit se jinými
procesními postupy, nikoli v rámci této žaloby“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 26 Co 14/2019-132, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. tak, že žaloba se zamítá (výrok I.), a současně rozhodl o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o nákladech
odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale na rozdíl
od něj měl za to, že znal-li žalobce ke dni vyúčtování (11. 4. 2016) celkové
plnění žalovaného za rok 2015, částečně z něj pokryl stanovené příspěvky na
správu domu a pozemku a zbývající částku použil na částečnou úhradu nákladů za
služby u všech šesti bytů žalovaného, pak musí vyúčtování obsahovat nejen
skutečnou výši nákladů na služby, ale i částku, která byla na tyto náklady
zálohově (byť jednorázově) v průběhu roku zaplacena. Jestliže vyúčtování úplný
přehled cen za služby a zároveň výši uhrazených záloh neobsahuje, nejde o
vyúčtování řádné, odpovídající § 7 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují
některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a
nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), a není tak
splněna podmínka splatnosti nedoplatku za služby. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal
zejména, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 67/2013 Sb.,
když uzavřel, že vyúčtování záloh za služby, které neobsahuje u jednotlivých
bytů žalovaného skutečnou výši uhrazených záloh, není řádné a splatné, aniž
proti němu podal žalovaný námitky. Měl za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu doposud nebyla vyřešena otázka, která se týká splnění obsahových
náležitostí ročního vyúčtování záloh ve vztahu k zálohám za služby, ani otázka
právních účinků námitek ke způsobu a obsahu vyúčtování. Dále namítal, že se
odvolací soud nepřípustným způsobem odchýlil od hodnocení důkazů provedeného
soudem prvního stupně a že mu (v rozporu s tam citovanou judikaturou) neposkytl
poučení podle § 118a odst. 2 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o tom, že je možné věc posoudit po právní
stránce jinak, a nevyzval jej k doplnění rozhodných skutečností. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví,
nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího
soudu, že žalobce neprovedl vyúčtování řádně. Poukázal zejména na to, že
žalobce soudu předložil kromě vyúčtování nákladů k jednotlivým jednotkám i tzv.
„Celkové vyúčtování bytových jednotek žalovaného za rok 2015“, které však
nebylo součástí ani přílohou vyúčtování, a šlo jen o sumář výpočtu žalobce v
součtu za všech šest jednotek žalovaného. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto,
případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“,
a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce provedl řádné
vyúčtování plateb za služby za rok 2015 u jednotek ve vlastnictví žalovaného ve
smyslu § 1181 o. z. ve spojení s § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že
tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu výslovně
řešena, je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel namítal, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže
rozhodl v jeho neprospěch, aniž jej o povinnosti doplnit tvrzení vzhledem k
odlišnému právnímu posouzení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §
213b odst. 1 o. s. ř. řádně poučil. Poučení účastníků řízení postupem podle §
118a odst. 2 o. s. ř. však přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné
právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a
navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je
předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či
nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při
případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §
118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo
592/2010, nebo ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010). Odvolací soud
založil své rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly účastníky tvrzeny
a zjištěny v řízení před soudem prvního stupně, nelze mu proto důvodně vytýkat,
že žalobce nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.
Podle § 1181 odst. 1 o. z. vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená
nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za
správu domu zálohy včas vyúčtovala, zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od
skončení zúčtovacího období.
Podle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. poskytovatel služeb ve vyúčtování musí
uvést skutečnou výši nákladů za služby v členění podle poskytovaných služeb se
všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních
záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a
kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování.
Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti
nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s
předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné
pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové z 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č.
15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění
poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost
nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny
předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné
výši. Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v
důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného,
vyúčtování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 21
Cdo 803/2002, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 - ústavní
stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 2495/09).
Tyto právní závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo
356/2018, a ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018) a není důvod se od
nich odchylovat ani při vyúčtování služeb provedeného podle zákona č. 67/2013
Sb. Soud proto v řízení o zaplacení nedoplatku (přeplatku) zkoumá, zda
vyúčtování služeb bylo provedeno řádně a stalo se splatným. Skutečností, zda je
vyúčtování služeb řádné (a uplatněný nárok tudíž důvodný), se soud zabývá bez
ohledu na to, zda proti němu podal příjemce služeb námitky (srov. § 8 odst. 2
zákona č. 67/2013 Sb.), neboť ani absence námitek nemůže zhojit případné
nesprávnosti ve vyúčtování. Ostatně ani zákon č. 67/2013 Sb. s podáním námitek
žádné následky nespojuje, pouze stanoví povinnost poskytovateli služeb na ně
nejpozději do 30 dnů od jejich doručení reagovat.
Náležitosti (řádného) vyúčtování služeb, jež jsou spojeny s užívání bytu nebo s
ním souvisejí, nyní upravuje zákon č. 67/2013 Sb. (vzhledem k tomu, že v dané
věci jde o vyúčtování služeb za rok 2015, ve znění účinném do 31. 12. 2015),
který v § 2 písm. f) vyúčtováním rozumí vyčíslení skutečné výše nákladů na
služby a záloh na jednotlivé služby (demonstrativně vyjmenované v § 3 odst. 1
zákona) v daném zúčtovacím období. V § 7 odst. 2 zákona jsou pak konkrétně
uvedeny náležitosti vyúčtování, které musí obsahovat skutečnou výši nákladů na
služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi,
včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše
případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska
způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Vyúčtování, které mu musí být
doručeno (§ 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.), příjemci služeb (vlastníku
jednotky) určí výši přeplatku či nedoplatku na poskytnutých službách, jehož
finanční vyrovnání se provede ve lhůtě vyplývající z § 7 odst. 3 zákona č.
67/2013 Sb. (pro bytové spoluvlastnictví ve lhůtě, která byla do 30. 6. 2020
upravena v § 1186 odst. 2 o. z.). Vzhledem k tomu, že vyúčtování je účetní
doklad, mělo by obsahovat i jeho obecné náležitosti, vyplývající z § 11 odst. 1
zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jež nejsou
kryty shora uvedeným vymezením speciálním, zejména v něm musí být uvedeno, kdo
a kdy jej vyhotovil [srov. 11 odst. 1 písm. d), f)].
V projednávané věci žalobce vystavil dne 11. 4. 2016 doklady, nazvané
„Vyúčtování zálohových plateb 2015“, kterými ke každé bytové jednotce
žalovaného zvlášť vyčíslil náklady na jednotlivé služby za rok 2015 i celkové
náklady na bytovou jednotku, neuvedl v nich však výši žalovaným zaplacených
(byť jednorázově) záloh v průběhu roku 2015, ačkoli mu byla v době vypracování
vyúčtování známa. Za této situace postrádá žalobcem provedené vyúčtování jednu
ze základních náležitostí, kterou je vyčíslení skutečné výše záloh. Proto nejde
o vyúčtování řádné, neboť fakticky uvádí pouze výši nákladů za služby pro
jednotlivé byty, aniž by byly zohledněny přijaté zálohy a vyčíslen nedoplatek.
Výše záloh uhrazených žalovaným (v částce 60 611 Kč) byla od celkových nákladů
na služby za byty žalovaného (v částce 175 193,82 Kč) odečtena až v dokladu
nazvaném „Celkové vyúčtování bytových jednotek žalovaného za rok 2015“, který
však není podepsaný ani datovaný, takže není zřejmé, kdo a kdy jej vyhotovil. V
řízení pak nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by tento doklad byl součástí
provedeného vyúčtování a spolu s ním žalovanému doručen. Z obsahu spisu
(zejména žaloby) i obsahu samotného dokladu plyne, že sloužil jako poklad při
vyčíslení „úhrnného nedoplatku“ pro potřeby žalobce. Proto jej odvolací soud
správně za součást vyúčtování nepovažoval a správně dovodil, že vyúčtování
služeb provedené žalobcem není řádné a splatné.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je rozsudek odvolacího
soudu věcně správný, proto dovolací soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s.
ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, jež vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5
700 Kč [§ 6 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“] a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 1 a 3 AT), celkem tedy činí 6 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného neosvědčila (§ 14a odst. 1 AT), že je
plátcem daně z přidané hodnoty, nenáleží k nákladům řízení náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2
větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu