26 Cdo 1105/2020-467
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce P. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Evanem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované I. H., bytem
XY, zastoupené Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská
1984/5, o zaplacení částky 124.974,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu
žalované na zaplacení částky 92.048,42 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 9 C 139/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září
2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 C
139/2017-380, ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na
zaplacení pokuty za prodlení za rok 2013, se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co
167/2019-415, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 2018, č. j. 9 C 139/2017-380, ve výroku
III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení pokuty za prodlení
za roky 2014 a 2015, a ve výroku IV. o nákladech řízení účastníků, a dále ve
výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, se zrušuje a věc se vrací v
tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Jinak se dovolání odmítá.
Žalobce (vlastník a bývalý pronajímatel „bytové jednotky v druhém
nadzemním podlaží bytového domu na adrese XY“ – dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“) se změněnou (resp. rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu žalovaná (bývalá
nájemkyně bytu) zaplatila částku 124.974,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků
z prodlení). Šlo o součet částek 25.701,58 Kč představující nedoplatek na
službách spojených s užíváním bytu za dobu trvání nájmu, tj. za období od 1.
září 2013 do 31. srpna 2016 (dále jen „nedoplatek na službách“), 57.500,- Kč
představující „náhradu škody a ušlého zisku za bezprávné užívání
bytu“ (rozuměno za užívání bytu po skončení nájmu) v období od 1. září 2016 do
30. listopadu 2016 (dále jen „náhrada za užívání bytu po skončení nájmu“),
25.773,- Kč představující náhradu škody způsobené poškozením bytu a jeho
vybavení za trvání nájmu (dále jen „náhrada skutečné škody“) a 50.000,- Kč
představující náhradu za ušlý zisk za období dvou měsíců po skončení nájmu, po
které nemohl byt pronajímat z důvodu jeho oprav a úklidu (dále jen „náhrada za
ušlý zisk“), avšak zde po odečtení kauce poskytnuté žalovanou v částce 34.000,-
Kč (dále jen „kauce“).
Jako obranu ve sporu žalovaná uplatnila k započtení na žalovanou pohledávku z
nedoplatku na službách svou pohledávku za žalobcem ve výši 25.701,58 Kč. S
odkazem na ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění po uvedené novele, se pak
vzájemným návrhem domáhala zaplacení částky 92.048,42 Kč z titulu pokuty za
prodlení žalovaného se splněním povinnosti předložit jí vyúčtování služeb
spojených s užíváním bytu; přitom v prodlení měl být za rok 2013 po dobu 870
dnů (od 1. května 2014 do 16. září 2016), za rok 2014 po dobu 505 dnů (od 1.
května 2015 do 16. září 2016) a za rok 2015 po dobu 137 dnů (od 1. května 2016
do 16. září 2016).
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. prosince
2018, č. j. 9 C 139/2017-380, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky
52.474,- Kč a 25.000,- Kč (šlo o dílčí částky 25.701,58 Kč z titulu nedoplatku
na službách, 35.000,- z titulu náhrady za užívání bytu po skončení nájmu,
25.772,65 Kč z titulu náhrady skutečné škody a 25.000,- Kč z titulu náhrady za
ušlý zisk, avšak v součtu ponížené o kauci v částce 34.000,- Kč) s tam
uvedenými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (další) částky
47.500,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a současně i vzájemný
návrh žalované na zaplacení částky 92.048,42 Kč (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
18. září 2019, č. j. 21 Co 167/2019-415, potvrdil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., v zamítavém výroku III. a v nákladovém
výroku IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok
II.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní závěry, na nichž založil soud prvního stupně vyhovující výrok I. svého rozsudku. Poté se zabýval správností právních názorů, které přijal soud
prvního stupně ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované. Zde převzal jeho
následující skutková zjištění. Dne 3. července 2013 uzavřeli žalobce jako
pronajímatel a žalovaná spolu s A. D. jako společní nájemci smlouvu o nájmu
předmětného bytu na dobu určitou od 1. září 2013 do 30. srpna 2014 (dále jen
„Nájemní smlouva“). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že pronajímatel
je povinen vyúčtovat cenu služeb (placených zálohově měsíčními platbami 5.000,-
Kč) za kalendářní rok vždy „nejpozději do jednoho měsíce od doručení poslední
faktury od posledního dodavatele služeb čerpaných v uplynulém roce“ (dále jen
„ujednání o vyúčtování služeb“). Dne 30. srpna 2014 uzavřely smluvní strany
dodatek č. 1 k Nájemní smlouvě, v němž se dohodly mimo jiné na prodloužení doby
nájmu do 31. srpna 2015. Žalovaní bez výzvy k vyklizení ze strany žalobce
pokračovali v užívání bytu i po tomto datu (čímž se nájem prodloužil do 31. srpna 2016) a výzvami ze 7. a 19. září 2016 je žalobce vyzval k vyklizení bytu. Žalobou doručenou dne 26. října 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 6 se pak domáhal
po žalované a A. D. vyklizení předmětného bytu, přičemž řízení bylo usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. ledna 2017, č. j. 33 C 123/2016-16,
zastaveno pro zpětvzetí žaloby poté, co žalovaná a A. D. dne 30. listopadu 2016
byt vyklidili. Dne 16. září 2016 žalobce zaslal žalované jednotlivá vyúčtování
služeb za kalendářní roky 2013, 2014 a 2015. Na tomto skutkovém základě
odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – zejména dovodil, že předložil-
li žalobce vyúčtování služeb za kalendářní roky 2014 a 2015 (soud prvního
stupně pokládal pokutu za prodlení s vyúčtováním za období do 31. prosince 2013
za nepřiznatelnou „vzhledem k časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb.“ a
odvolací soud – již jen ve vztahu k nároku za roky 2014 a 2015 – se zabýval
pouze otázkou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) až dne 16. září 2016,
ocitl se v prodlení se splněním povinnosti každoročně předložit vyúčtování
žalované; za této situace mu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., vznikla
povinnost zaplatit jí za každý den prodlení pokutu v částce 100,- Kč, resp. od
1. ledna 2016 v částce 50,- Kč. Pokutu z prodlení (za roky 2014 a 2015) jí však
nelze přiznat, neboť nárok na její zaplacení je ve skutečnosti výrazem zneužití
práva ve smyslu § 8 o. z.
V této souvislosti oba soudy konstatovaly, že
žalovaná závažněji porušovala své povinnosti nájemkyně bytu než žalobce své
povinnosti pronajímatele, že prodlením žalobce jí nebyla způsobena žádná škoda
(proto, že opožděně předloženými vyúčtováními jí byly na službách stanoveny
nedoplatky, nikoli přeplatky) a že vzhledem k okolnostem podání vzájemného
návrhu („žalovaná nejprve existenci pohledávky žalobce popírala a až posléze
uplatnila vzájemným návrhem své právo na úhradu pokuty…, jejíž část započetla
na svůj dluh na službách“) ji k uplatnění práva na pokutu z prodlení zjevně
vedl toliko zájem „potrestat“ žalobce za to, že po ní důvodně žádá úhradu svých
pohledávek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, navíc přičinil, že obecně lze za zneužití práva považovat
použití právní normy v rozporu s jejím účelem; jde pak o jednání zdánlivě
dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného, resp. o tzv. obcházení
zákona (jeho ducha a smyslu), aby se záměrně dosáhlo výsledku právní normou
nepředvídaného a nežádoucího. Vzájemný návrh žalované uvedené znaky zneužití
práva vykazuje i proto, že byl „pouhou záminkou (reakcí) k dosažení
skutečnosti, aby… nebyla povinna hradit zákonné nároky žalobce po ukončení…
nájmu (což by byl výsledek nežádoucí a nechtěný)“, tedy – řečeno jinak –
„sledoval poškození žalobce, a to i přesto, že došlo k porušení zákona oběma
účastníky“. Z vyložených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rovněž
ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Z příčin tam
podrobně rozvedených nesouhlasila především s právními závěry, na nichž soud
prvního stupně založil vyhovující výrok I. svého rozsudku a s nimiž se
ztotožnil i odvolací soud. Nesouhlasila ani s právními názory vedoucími k
zamítnutí jejího vzájemného návrhu. Zde zdůraznila, že nárok na pokutu z
prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. i ve vztahu k vyúčtování služeb za
rok 2013 jí náleží, neboť povinnost předložit vyúčtování za uvedený kalendářní
rok měl žalobce splnit již „v době platnosti a účinnosti“ citovaného zákona (k
tomu odkázala na § 14 zákona č. 67/2013 Sb.); neobstojí proto opačný závěr,
jenž ve vztahu k otázce – dovolacím soudem dosud neřešené – časové působnosti
zákona č. 67/2013 Sb., resp. jeho § 13, zmínil v odůvodnění svého rozsudku soud
prvního stupně, byť tak učinil patrně jen na okraj. Poté zastávala stanovisko,
že soudy nižších stupňů se při úvaze o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti
předně podotkla, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. jeho rozhodnutími z „21. 8. 2003“ /správně z 12. srpna 2003/, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, a z 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 a 22 Cdo 4884/2015)
mimo jiné vyplývá, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do
úvahy pouze výjimečně a za předpokladu, že odpovídající úsudek soudu je
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládá, že
tato zjištění dovolují v konkrétním případě přijmout závěr, že zde o zneužití
práva skutečně jde. Podle ní ovšem okolnosti, jimiž bylo odůvodněno zamítnutí
jejího vzájemného návrhu, zjevné zneužití práva nedokládají a navíc je oba
soudy vyhodnotily v její neprospěch zcela jednostranně a účelově. Nesouhlasila
zejména s úvahou, že její porušení povinností nájemkyně bytu bylo závažnější
než pochybení žalobce jako pronajímatele bytu, a vyjádřila přesvědčení, že
pokud by jí žalobce pravidelně (každoročně) předkládal vyúčtování nákladů na
služby, jak k tomu byl povinen podle ujednání o vyúčtování služeb, pak by např. její nedoplatek na službách nedosahoval takové – i pro ni překvapivě vysoké –
částky, jaké se po ní nyní domáhá. Dodala, že i kdyby však byla správná úvaha
obou soudů o závažnějším porušení jejích povinností nájemkyně bytu,
neodůvodňovalo by to zamítnutí jejího vzájemného návrhu postupem podle § 8 o. z.; dotčená úvaha mohla být nanejvýš důvodem pro moderaci výše uplatněné pokuty
z prodlení. Současně podotkla, že vzájemným návrhem sledovala především ochranu
svých práv a nic nevypovídá o tom, že by měla jen nepatrný či dokonce žádný
zájem na uplatněném nároku, resp. že by jejím záměrem bylo toliko poškození
žalobce. Podle jejího mínění se tak i v tomto směru odchýlil od právních názorů
zastávaných Nejvyšším soudem, jež se podávají např. z jeho rozsudku z 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016.
Konečně měla – opět z důvodů blíže
rozvedených v dovolání – rovněž za to, že v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu postupoval odvolací soud i při rozhodování o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu
řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek
a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237
o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není dovolání přípustné
proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy
ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy v souzené
věci nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jde-li o část výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., rozhodoval zde odvolací soud o
několika svébytných nárocích se samostatným skutkovým základem, konkrétně o
nárocích na zaplacení nedoplatku na službách v původní výši 25.701,58 Kč, na
náhradu za užívání bytu po skončení nájmu v původní výši 35.000,- Kč, na
náhradu skutečné škody v původní výši 25.772,65 Kč a na náhradu za ušlý zisk v
původní výši 25.000,- Kč. Dovolací soud proto posuzoval u každého z těchto
nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,
uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, z 30. září 2014, sp. zn.
25 Cdo 2492/2014, z 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2896/2015, a z 28. června
2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Protože žádný z uvedených nároků, a to – jak
vyplývá z výše uvedeného – ani před odpočtem kauce v částce 34.000,- Kč,
nepřevyšoval 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze
přípustnost dovolání proti zmíněné části potvrzujícího výroku I. opřít o
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje § 238 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.
K řečenému zbývá již jen dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné
poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2002,
sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a pod č. 140/2002 časopisu Soudní judikatura).
Proti části výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o zamítnutí vzájemného návrhu, je
dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí,
jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného
práva (otázek časové působnosti zákona č. 67/2013 Sb., zejména pak jeho § 13,
oprávnění soudu moderovat pokutu z prodlení podle citovaného ustanovení a
vzniku, resp. zneužití uplatněného práva na pokutu z prodlení), jež v posléze
nastíněných rovinách nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 a
ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
tvrzeny nebyly a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací
soud otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Podle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho
účinnosti (tj. od 1. ledna 2014), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem;
vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí
pro nájem movité věci ani pro pacht. Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým
se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s
užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, pokud tento zákon nestanoví
jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho
účinnosti. Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací
období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede
podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).
Z citované zákonné úpravy vyplývá, že podle dosavadních právních předpisů bude
řešen zásadně jen vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 67/2013 Sb., tj. před 1. lednem 2014. Jinak se
právní vztahy regulované uvedeným zákonem od jeho účinnosti řídí – bez ohledu
na dobu jejich vzniku – tam obsaženou právní úpravou. Zvlášť je upraven pouze
případ, kdy zúčtovací období započalo přede dnem nabytí účinnosti zákona č.
67/2013 Sb. Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby se v takovém případě
provede podle dosavadních právních předpisů. To se týká i vyúčtování za období
do 31. prosince 2013. Za této situace nemohlo jít o povinnost stanovenou
zákonem č. 67/2013 Sb., a proto ani nemohl vzniknout nárok na pokutu za
prodlení s vyúčtováním za toto období podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.
S přihlédnutím k uvedenému nelze tedy úpravu pokuty z prodlení obsaženou v § 13
zákona č. 67/2013 Sb. vztáhnout i na případ prodlení poskytovatele služeb s
vyúčtováním nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo před 1.
lednem 2014; proto v této části bylo dovolání zamítnuto.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 104/2015 Sb. a ve znění účinném do 31. prosince 2015 (dále jen
„zákon č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou“), jestliže poskytovatel nebo
příjemce služeb nesplní svoji povinnost upravenou tímto zákonem ve stanovené
lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně pokutu ve výši 100 Kč za každý započatý
den prodlení, ledaže by splnění povinností v této lhůtě nebylo spravedlivé
požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé smluvní strany. To
neplatí pro případy uvedené v odstavci 2 (tj. pro případy prodlení s peněžitým
plněním).
Podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č.
104/2015 Sb. a ve znění účinném od 1. ledna 2016, jestliže poskytovatel služeb
nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména
nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li
poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem
příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s
vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění
povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění
lhůty došlo zaviněním druhé strany (odstavec 1). Výši pokuty poskytovatel
služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní
rozhodne družstvo, anebo společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50
Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo
rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý
započatý den prodlení (odstavec 2). Podle čl. II. bod 1. zákona č. 104/2015 Sb.
rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle zákona č. 67/2013
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Předestřená ustanovení upravují právní následek v podobě pokuty za prodlení s
nepeněžitým plněním stanoveným zákonem č. 67/2013 Sb. Pokuta stanovená pro
porušení smluvní povinnosti právním předpisem se označuje jako penále (§ 2052
o. z.). S přihlédnutím k uvedenému se v otázkách neupravených zákonem č.
67/2013 Sb., ve znění před novelou (viz čl. II. bod 1. zákona č. 104/2015 Sb.)
na pokutu (penále) z prodlení, v tomto případě za roky 2014 a 2015, použijí
ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 a násl. o. z. (viz § 2052 o. z.).
To především znamená, že není-li ujednáno jinak, věřitel může penále požadovat
bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda (§ 2048
o. z.), že zaplacení penále nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh (§ 2049
o. z.) a že věřitel nemá právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti, k
němuž se penále vztahuje (§ 2050 o. z.). Podle přesvědčení dovolacího soudu lze
za použití ustanovení § 2052 o. z. nepřiměřeně vysokou pokutu (na návrh
dlužníka) rovněž snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované
povinnosti (§ 2051 o. z.). Na nepřiměřenost penále však nelze usuzovat z jeho
celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného
navyšování penále o jinak přiměřenou „denní sazbu“; opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše penále) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má
penále plnit (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. června
2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007
/ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením
z 9. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 2523/07/, či z 30. listopadu 2010, sp. zn. 33
Cdo 4377/2008).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že pokutu (penále) z prodlení podle § 13
zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, lze moderovat (snížit rozhodnutím
soudu) postupem podle § 2051 o. z. (ve spojení s § 2052 o. z.), jak se správně
domnívala dovolatelka.
Jak bylo již naznačeno shora, pokutou podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve
znění před novelou, je penalizováno prodlení s povinnostmi s nepeněžitým
plněním stanovenými tímto zákonem. Takto je přitom penalizováno prodlení obou
smluvních stran. Pokuta z prodlení podle citovaného ustanovení tedy dopadá i na
prodlení poskytovatele služeb s povinností provést vyúčtování a doručit je
příjemci služeb v předepsané lhůtě. Jinými slovy řečeno, ocitne-li se
poskytovatel služeb v prodlení se splněním povinnosti, kterou mu ukládá
ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, zásadně jej stíhá
povinnost zaplatit příjemci služeb za každý započatý den prodlení pokutu v
částce 100,- Kč (od 1. ledna 2016 v částce 50,- Kč, příp. i v nižší ujednané
částce). Povinnost platit pokutu z prodlení však poskytovateli služeb nevznikne
„automaticky“ při každém prodlení s nepeněžitým plněním. Zákon totiž zároveň
zakotvil výjimky z uvedené platební povinnosti. Poskytovatel služeb, který
nedoručil včas vyúčtování služeb příjemci, se tak zprostí povinnosti platit mu
pokutu z prodlení (povinnost platit pokutu z prodlení mu nevznikne), jestliže
prokáže, že 1) by splnění příslušné povinnosti s nepeněžitým plněním ve
stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo 2) k nesplnění lhůty došlo
zaviněním druhé strany.
Výjimka aplikovatelná v případě, že „by splnění povinností ve stanovené lhůtě
nebylo spravedlivé požadovat“, nepochybně řadí tuto část ustanovení § 13 odst.
1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, mezi právní normy s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Současně není pochyb ani o tom,
že výjimky normované citovaným ustanovením zahrnují – vzhledem k jejich
převážně „spravedlnostní“ povaze – v zásadě shodná hlediska pro určení hypotézy
aplikované právní normy, jaká obsahuje i skutková podstata zákazu zneužití
práva podle § 8 o. z., příp. skutková podstata zákonem (§ 6 odst. 2 o. z.)
výslovně vyjádřené zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu
(např. případ šikanózního výkonu práva, který zmínil – s odkazem na rozhodnutí
uveřejněné pod č. 79/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Nejvyšší
soud v rozsudku z 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, na nějž poukázal
odvolací soud, typově odpovídá situaci, v níž „k nesplnění lhůty došlo
zaviněním druhé strany“). I pro uvedená hlediska přitom platí, že odpovídající
úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě
– závěr, že zákonem stanovené výjimky (některá z nich) z povinnosti platit
pokutu z prodlení byly skutečně naplněny (srov. mutatis mutandis rozsudky
Nejvyššího soudu z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, z 14. listopadu 2002,
sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 5/2001 a 59/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24/1999 a 208/2002 časopisu Soudní judikatura,
či z 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu /na posledně uvedené rozhodnutí odkázala i
dovolatelka v dovolání/).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na
zaplacení pokuty z prodlení (za roky 2014 a 2015) podle § 13 zákona č. 67/2013
Sb., ve znění před novelou, je – vzhledem k dvěma výjimkám zde upraveným –
zpravidla vyloučena úvaha o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (příp. o
nepoctivém jednání ve smyslu § 6 odst. 2 o. z.); hlediska rozhodná pro úsudek o
zneužití práva zkoumá soud zásadně již při úvaze o vzniku předmětné platební
povinnosti. Uplatněný nárok na zaplacení pokuty z prodlení podle § 13 zákona č.
67/2013 Sb., ve znění před novelou, lze tak odepřít oprávněnému za použití § 8
o. z. jen zcela výjimečně v případech, kdy úsudek o zneužití práva odůvodňují
okolnosti, které nelze podřadit pod některou z výjimek z povinnosti platit
pokutu z prodlení, jak jsou vymezeny v § 13 odst. 1 (v části věty za spojkou
ledaže) zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou.
Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že dovoláním nebyla zpochybněna
správnost právního názoru (ostatně prospívajícího dovolatelce), že žalobce se
ocitl v prodlení s povinností vyúčtovat dovolatelce včas náklady za služby
poskytované s užíváním bytu i za léta 2014 a 2015. Dovolací soud z něj proto
vychází. Za tohoto stavu je zapotřebí nejprve postavit najisto, zda v důsledku
uvedeného prodlení vznikla žalobci povinnost zaplatit dovolatelce pokutu podle
§ 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou. Otázka možného zneužití
práva totiž může být zodpovězena až poté, co byl jednoznačně vyřešen vznik
uvedené platební povinnosti (proto se také dovolací soud zabýval rovněž otázkou
časové působnosti § 13 zákona č. 67/2013 Sb., byť odvolací soud – a patrně ani
soud prvního stupně – na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil). V této
souvislosti dovolací soud konstatuje, že okolnosti zdůrazňované soudy nižších
stupňů, byť ve vztahu k úvaze o zneužití práva (§ 8 o. z.), nevypovídají nic o
tom, že po žalobci nebylo možné spravedlivě požadovat, aby dovolatelce
vyúčtoval náklady na služby za kalendářní roky 2014 a 2015 ve stanovených
lhůtách, či o tom, že žalobce nesplnil uvedenou povinnost včas zaviněním
dovolatelky. S tím nakonec koresponduje i skutečnost, že podle obsahu spisu
žalobce okolnosti významné pro posouzení uvedených hledisek v řízení ani
netvrdil, natož prokázal (k tomu lze jen dodat, že žalobcovo tvrzení, že v
rámci diskuse o prodlužování doby nájmu se s dovolatelkou dohodl, že
„vyúčtování bude stačit předat až při skončení nájmu“, může být významné pro
úvahu, zda se /vůbec/ ocitl v prodlení s předložením příslušných vyúčtování
služeb; nejde však o okolnost, která by dokládala spoluzavinění dovolatelky na
pozdním předložení dotčených vyúčtování, jak se zřejmě mylně domníval /viz
zejména podání žalobce na č. l. 219 až 225 spisu/). Za této situace je namístě
vycházet z úvahy, že nebyly naplněny předpoklady (výjimky), za nichž se
žalobce, jenž se ocitl v prodlení s povinností vyúčtovat dovolatelce náklady na
služby za léta 2014 a 2015, mohl zprostit povinnosti zaplatit jí pokutu podle §
13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou.
Zbývá tedy posoudit, zda jsou v daném případě výjimečně dány důvody pro to, aby
dovolatelce bylo odepřeno uplatněné právo na pokutu z prodlení ve smyslu § 13
zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, za použití korektivu upraveného v
§ 8 o. z. Zde je dovolací soud především toho názoru, že úsudek o zneužití
práva nelze založit na poměřování závažnosti porušování vzájemných povinností
účastníků řízení, jak to učinily soudy nižších stupňů. Hodnocení závažnosti
porušení určité právní povinnosti je primárně vyjádřeno tím, jakou sankci (jiný
negativní následek) za dané porušení ukládá zákon povinnému. Bylo by pak v
rozporu s takto vyjádřeným hodnocením zákonodárce, aby byl povinný nad rámec
stanovené sankce (jiného negativního následku) postižen jakoby navíc
(„podruhé“) ještě tím, že mu budou odepřeny jeho vlastní nároky vůči
oprávněnému, nadto za situace, kdy také oprávněný porušoval (byť možná méně
závažně) svoje povinnosti v závazkovém vztahu účastníků. Postup podle § 8 o. z. nemůže sama o sobě ospravedlnit ani okolnost, že dovolatelce (snad) nevznikla v
důsledku prodlení žalobce škoda. Věřitel je totiž přímo ze zákona (ex lege)
oprávněn požadovat penále bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené
povinnosti vznikla škoda (§ 2048 věta první ve spojení s § 2052 o. z.). Z toho,
že věřitel může požadovat penále, i když mu porušením utvrzené povinnosti
nevznikla škoda, pak současně vyplývá, že penále – stejně jako smluvní pokuta –
plní (mimo jiné) i funkci sankce (srov. mutatis mutandis např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013). I kdyby
tedy dovolatelku skutečně vedl k uplatnění práva na pokutu z prodlení toliko
zájem „potrestat“ (jinak řečeno „sankcionovat“) žalobce (jen na tom, že
„žalovaná nejprve existenci pohledávky žalobce popírala a až posléze uplatnila
vzájemným návrhem své právo na úhradu pokuty…, jejíž část započetla na svůj
dluh na službách“, však takový úsudek vystavět nelze), šlo by i přesto o výkon
práva v souladu s účelem § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou, a
nikoli v rozporu s ním. V daném případě je navíc evidentní, že požadavkem za
zaplacení pokuty z prodlení sleduje dovolatelka především zájem na zachování,
příp. i rozmnožení současného stavu svého majetku. Ostatně sledování především
svého vlastního prospěchu je typické pro naprostou většinu účastníků
majetkových sporů (takový zájem lze bezesporu spatřovat i na straně žalobce). V
poměrech souzené věci tudíž nelze úspěšně dovozovat, že by zde šlo o atypický
případ, kde má výkon uplatněného práva pro dovolatelku jen nepatrný či dokonce
žádný užitek (ve zdejších socioekonomických poměrech zajisté nelze pokládat
sumu přesahující 90 tisíc Kč za zanedbatelnou /bagatelní/ částku) a kde tak
dovolatelka vykonává své právo výhradně proto, aby uškodila žalobci, tj. bez
jakéhokoli jiného – rozumného a pochopitelného – účelu. Z vyložených důvodů
nelze tedy pokládat za správný právní závěr, že nárok na zaplacení pokuty
(penále) z prodlení, jejž uplatnila dovolatelka vzájemným návrhem, je ve
skutečnosti výrazem zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný v části výroku
I., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III.,
jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení pokuty za prodlení za
roky 2014 a 2015. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu
(dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v
dotčené části potvrzujícího výroku I. a závislých nákladových výrocích bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř. vrátil věc v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jinak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl pro nepřípustnost.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Miroslav
Ferák
předseda senátu