ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem v
Olomouci, Horní lán 1210/29, proti žalované DŘEVO TRUST, a. s., se sídlem ve
Frýdku-Místku, T. G. Masaryka 602, IČO 25988531, zastoupené JUDr. Taťánou
Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, o 119.695,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C
75/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, č. j. 12 Co 638/2013-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, č.
j. 12 Co 638/2013-174, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7.
2013, č. j. 19 C 75/2013-139, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2013,
č. j. 19 C 75/2013-148, pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení
společenského uplatnění ve výši 75.000,- Kč, a v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
2013 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
dne 25. 10. 2011 s úmyslem zakoupit dřevotřískovou desku navštívil prodejnu
žalované obchodní společnosti v Olomouci, v níž jej zde zaměstnaný skladník při
hledání desky menší velikosti zavedl do provozního skladu, aniž by jej podle
místního řádu skladu poučil o bezpečnostních rizicích. Zde skladník začal
probírat opřené desky větších rozměrů, žalobce mu chtěl z vlastní vůle pomoci
tím, že několik z nich přidrží, neudržel je však, při ústupu zakopl o schod
nájezdové rampy, upadl na betonovou podlahu a desky na něj spadly. Žalobce tak
utrpěl dvojitou frakturu pánve, nalomení lůžka kyčelního kloubu, otřes mozku,
poranění hlavy a další pohmožděniny. Soud dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá
za vzniklou škodu na zdraví podle § 420a odst. 1 a odst. 2 písm. a) obč. zák.,
neboť škoda byla způsobena pádem dřevotřískových desek, jejichž prodejem se
žalovaná zabývá, tedy v důsledku její provozní činnosti. Námitky žalované
ohledně liberace ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. soud neshledal
opodstatněnými s odůvodněním, že žalobce svým chováním vznik škody
nezapříčinil, protože jednal pod dohledem pracovníka žalované, který mu v jeho
činnosti nezabránil, naopak mu ji schválil a pouze jej vyzval, aby desky držel
v kolmé poloze. Žalobci proto náleží náhrada za bolest a za ztížení
společenského uplatnění v celkové výši 97.440,- Kč, dále pak náhrada za
vypracování posudku ve výši 274,- Kč, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti ve výši 6.302,- Kč, náhrada ušlého zisku ve výši 10.000,-
Kč a náhrada účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 5.679,- Kč.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze
dne 16. 1. 2014, č. j. 12 Co 638/2013-174, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Skutkové závěry soudu prvního stupně odpovídají
podle odvolacího soudu výsledkům provedeného dokazování, správné je též jeho
právní hodnocení věci. Ke škodě na zdraví žalobce došlo v souvislosti s
provozní činností žalované, tedy v souvislosti s provozem prodeje daného
sortimentu, který probíhá i v provozním skladu, do kterého mají kupující
přístup bez dalšího. Jestliže by uvedenou provozní činnost žalovaná tímto
způsobem neprováděla, ke škodě na zdraví by nedošlo. Splněny tak byly všechny
předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420a obč. zák., existence provozní
činnosti jako původce škody, vznik škody a příčinná souvislost mezi provozní
činností a vzniklou škodou. Námitky žalované stran případné liberace nebo
porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. žalobcem označil odvolací
soud za bezpředmětné a irelevantní.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
odůvodňuje tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. S ohledem na právní závěry, které Nejvyšší soud přijal ve
svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1906/2004, dovolatelka dovozuje, že odvolací
soud věc nesprávně právně posoudil jako odpovědnost z provozní činnosti ve
smyslu § 420a obč. zák., neboť ta se vztahuje jen na škodu, jejímž původcem
byla sama provozní činnost, nikoli vnikla-li v souvislosti s provozní činností.
V dané věci samotné dřevotřískové desky škodu nezpůsobily, až skutečnost, že je
žalobce neudržel a upadl, měla za následek újmu na zdraví. Provozní činnost
žalované proto nemá sama o sobě žádné typické a charakteristické vlastnosti,
které by se projevovaly navenek a které by způsobily danou újmu. Uvedl-li však
zároveň odvolací soud, že škoda vznikla přímo provozní činností, je zapotřebí
odpovědět i na dovolacím soudem zatím neřešenou otázku, zda je tomu tak tehdy,
dojde-li při prodeji zboží k újmě na zdraví kupujícího, který z vlastní vůle
pomáhá při jeho výběru a následně se zraní. Odvolací soud také nesprávně
posoudil otázky případné liberace žalované a porušení prevenční povinnosti
žalobcem podle § 415 obč. zák. Jestliže žalobce začal dřevotřískové desky
přidržovat sám o své vůli, věděl, na jakém místě se nachází, a byl dostatečně
poučen, jakým způsobem je má přidržovat, nezachoval takový stupeň pozornosti,
který po něm šlo rozumně požadovat. Za těchto okolností nelze vyvozovat
odpovědnost žalované. Navrhla proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že závěry odvolacího soudu o právní
kvalifikaci uplatněného nároku jsou zcela přiléhavé. Škoda na zdraví byla
zapříčiněna provozní činností žalované, tedy způsobem provozování jejího
prodejního skladu, kam měli kupující přístup. Žalobce tam šel sice dobrovolně,
nebyl ale poučen o případných bezpečnostních rizicích, ačkoli skladník žalované
si měl být potenciálního nebezpečí při nakládání s předmětnými deskami vědom, a
nemohl proto svým jednáním zapříčinit vznik škody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí
nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č.
28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto je s touto jejich
samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce
napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o šesti
nárocích, a to o náhradě za bolest ve výši 22.440,- Kč, náhradě za ztížení
společenského uplatnění ve výši 75.000,- Kč, náhradě za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti ve výši 6.302,- Kč, náhradě ušlého zisku ve výši
10.000,- Kč, náhradě účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 5.679,- Kč a
náhradě za vypracování posudku ve výši 274,- Kč. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je tedy s výjimkou části výroku o
náhradě za ztížení společenského uplatnění (ten jediný přesahuje zákonný limit
50.000,- Kč) vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez ohledu na
to, že v součtu všechny nároky převyšují částku 50.000,- Kč. Nejvyšší soud
proto dovolání žalované v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243c
odst. 1 o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalované přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je vzhledem k tomu ve své přípustné části i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému
provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena
provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo
věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými
vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž
je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo
znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten,
kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena
neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním
poškozeného.
Provozní činností ve smyslu § 420a obč. zák. se rozumí zpravidla soustavně
prováděná činnost, která je organizována provozním způsobem. Předpokladem
odpovědnosti je určitá kvalifikovaná skutečnost, která byla příčinou vzniku
škody; buď je to sama činnost, jež má provozní povahu, popřípadě věc při této
činnosti použitá [písm. a)], nebo vyvolávajícím činitelem vzniku škody jsou
fyzikální, chemické či biologické vlivy provozu na okolí [písm. b)]. Zákon
definici provozní činnosti nepodává a její obsah je proto vykládán jako činnost
související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou
fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy zpravidla
opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých
technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna)
vybaveno. Na rozdíl od škodlivých vlivů na okolí podle § 420a odst. 1 písm. b)
obč. zák., kde zákon výslovně počítá s určitou mírou potenciálního nebezpečí,
nemusí jít u odpovědnosti podle § 420a odst. 1 písm. a) obč. zák. o zjevně
škodlivé postupy či věci, jejich skrytá nebezpečnost se může projevit až v
důsledku způsobu nakládání s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, publikován pod C 9715 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Provozní
činností je v tomto smyslu tedy i provoz prodejny, nakládání a manipulace s
prodávanými předměty a s tím spojené organizační a technické činnosti. Patří-li
k prodejní činnosti výběr zboží ze skladu, kam mají zákazníci přístup, má
charakter věci použité při takové provozní činnosti i prodávaný sortiment,
jestliže v důsledku způsobu svého uskladnění představuje riziko pro kupujícího.
Závěr soudů obou stupňů o provozní činnosti žalované, v jejímž důsledku
došlo k újmě na zdraví, je tak správný. Naopak odkaz žalované na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1906/2004 není zcela přiléhavý. V tomto
rozhodnutí byla řešena konkurence občanskoprávní a pracovněprávní odpovědnosti
za škodu na zdraví, s tím, že odpovědnost podle ustanovení § 420a obč. zák. lze
vyvozovat pouze tam, kde má provozní činnost vliv na své okolí, nikoli na
subjekty, které jsou přímo její součástí. Vztaženo na projednávanou věc je
zřejmé, že žalobce jakožto kupující stál mimo pracovněprávní vztahy žalované a
představoval tak subjekt mimo provozní činnost, jež na něj přesto měla vliv.
Za škodu způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel
takové činnosti, a to bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost), je-li škoda v
příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost,
která umožňuje širší a důslednější zabezpečení náhrady takové škody. Poškozený
při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní
povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána zvláštní
povahou provozní činnosti; žalovaný se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit
tím, že by dokázal, že škodu nezavinil. Přesto objektivní odpovědnost
provozovatele není odpovědností absolutní, neboť ustanovení § 420a odst. 3 obč.
zák. formuluje dva liberační důvody, jejichž prokázáním se může provozovatel
částečně nebo úplně odpovědnosti zprostit (liberovat). Vedle škody způsobené
neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (tento důvod žalovaná
netvrdila ani neprokazovala) je takovým liberačním důvodem okolnost, že škoda
byla způsobena vlastním jednáním poškozeného. Jde rovněž o objektivně
posuzované jednání bez ohledu na zavinění, kde je důležité pouze to, zda a
nakolik toto jednání vedlo ke vzniku škody. Provozovateli nelze ukládat
povinnost k náhradě škody vůbec či zčásti, jestliže si ji poškozený způsobil
zcela nebo zčásti sám svým jednáním. Pokud je jednání poškozeného jedinou
příčinou vzniklé škody, provozovatel činnosti se úplně zprostí odpovědnosti a
škodu v plném rozsahu ponese sám poškozený. Pokud je ale jeho jednání jen
jednou z příčin škody a další příčina spočívá v provozní činnosti
provozovatele, nese poškozený škodu jen poměrně a částečně za ni odpovídá i
provozovatel (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn.
25 Cdo 890/2000, nebo ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1479/2002, Soubor C
2153).
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá
(zjištěný skutkový stav nepodléhá podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolacímu
přezkumu), že žalobce chtěl z vlastní vůle (aniž k tomu byl vyzván) pomoci
skladníkovi tím, že přidrží dřevotřískové desky větších rozměrů, neudržel je
však a v důsledku pádu mu vznikla újma na zdraví. Je nepochybné, že žalovaná za
vzniklou škodu odpovídá, zejména proto, že byla vyvolána její provozní činností
a věcmi při ní použitými, nelze však zároveň odhlížet od skutečnosti, že to
byla vlastní iniciativa žalobce, která jako rozhodující činitel navodila
kolizní situaci a vedla k následnému úrazu. Závěr odvolacího soudu, že by k
újmě na zdraví nedošlo, pokud by žalovaná svou provozní činnost neprováděla
tímto způsobem, je tak neúplný. Není totiž pochyb o tom, že pokud by dovolatel
vzhledem k daným okolnostem nepřecenil vlastní síly a vyhledání odpovídajícího
sortimentu ponechal na kvalifikovaném pracovníkovi, ani tehdy by ke vzniku
škody nedošlo. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že se neuplatní
liberační důvod. Okolnost, že pracovník žalované poškozenému neposkytl potřebná
poučení v rámci vnitřního předpisu žalované a že mu umožnil se na výběru
požadované desky aktivně podílet, pouze limituje, resp. zmenšuje rozsah
liberačního důvodu podle § 420a odst. 3 obč. zák. Označil-li ovšem odvolací
soud námitky žalované ohledně její případné liberace prostřednictvím objektivně
posuzovaného jednání žalobce za irelevantní, věc nesprávně právně posoudil a
odchýlil se od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.); protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v dalším
řízení vezme v úvahu vlastní jednání poškozeného a posoudí je z hlediska
liberačního důvodu podle § 420a odst. 3 obč. zák. a jeho rozsahu jako jednu z
příčin vedoucích ke vzniku újmy na zdraví. V novém rozhodnutí o věci rozhodne
nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu