26 Cdo 2626/2013

26 Cdo 2626/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve

věci žalobců a/ ak. malíře F. F., b/ RNDr. J. F., a c/ I. F., zastoupených

JUDr. Ing. Miroslavem Madejem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech,

Polská 1090/4, proti žalované JARVEL s.r.o., se sídlem v Čáslavi, Chrudimská

247, IČ: 26514095, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v

Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení částek 118.046,- Kč s

přísl. a 1.195.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.

zn. 23 C 305/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 14. března 2013, č. j. 27 Co 654/2012-146, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 27 Co

654/2012-146, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze

dne 27. června 2012, č. j. 23 C 305/2009-84, ve vyhovujícím výroku II. ohledně

zaplacení částky 1.195.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a v nákladovém

výroku III., včetně dovětku, že „žalovaný je povinen plnit žalobcům“, a dále v

nákladovém výroku II., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k

dalšímu řízení.

II. Jinak se dovolání odmítá.

Žalobci se domáhali především zaplacení částky 118.046,- Kč s příslušenstvím (v

podobě úroků z prodlení). Z toho požadovali částku 68.046,- Kč z titulu

dlužného nájemného za měsíce únor až srpen 2006 (dále též jen „dlužné nájemné“)

z nebytových prostor, pozemků a kulečníkového stolu (dále též jen „předmět

nájmu“), které si žalovaná pronajala nájemní smlouvou ze dne 31. ledna 2002, a

částku 50.000,- Kč z titulu jednorázové smluvní pokuty sjednané v dohodě o

uznání dluhu ze dne 11. srpna 2006 pro případ prodlení žalované se splácením

uvedeného dluhu na nájemném (dále jen „jednorázová smluvní pokuta“). Dále se

domáhali zaplacení částky 1.195.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z

prodlení) z titulu smluvní pokuty ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení

žalované s vyklizením (předáním) části předmětu nájmu po skončení nájemního

poměru v období od 7. září 2006 do 3. května 2007 (dále jen „smluvní pokuta“). Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. června

2012, č. j. 23 C 305/2009-84, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost

zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobcům (resp. v důsledku písařské

chyby, jíž posléze odstranil odvolací soud /viz níže/, jen „žalobci“) částku

118.046,- Kč (z titulu dlužného nájemného a jednorázové smluvní pokuty) s tam

uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) a částku 1.195.000,- Kč (z titulu smluvní

pokuty) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.); současně rozhodl o

nákladech řízení účastníků (výrok III.). Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Na základě nájemní

smlouvy ze dne 31. ledna 2002 (dále jen „Nájemní smlouva“) uzavřené na dobu

určitou od 1. února 2002 do 31. prosince 2031 provozovala žalovaná jako

nájemkyně hostinskou činnost (zahrnující též provozování kulečníku, hracích

automatů a bowlingové dráhy) zejména v pronajatých nebytových prostorách, které

jsou součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Konkrétně šlo o deset

místností, tři WC, chodby a dva sklepy, o celkové rozloze 250 m2. Nájemné bylo

sjednáno v částce 18.000,- Kč měsíčně s možností každoročního zvýšení v souladu

s dohodnutou inflační doložkou o míru inflace publikovanou Českým statistickým

úřadem. Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že „do pěti dnů po skončení

nájmu je nájemce povinen předmět nájmu vyklidit a předat pronajímateli

prostřednictvím správce nemovitosti ve stavu způsobilém k dalšímu užívání s

přihlédnutím k obvyklému opotřebení na základě písemného předávacího protokolu“

a že „za každý den prodlení s vyklizením … se nájemce zavazuje zaplatit

pronajímateli smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč“ (dále jen „ujednání o smluvní

pokutě“). Na nájemném za měsíce únor až srpen 2006 žalovaná dlužila částku

133.046,- Kč. Dne 11. srpna 2006 uzavřela s žalobcem 1/ a právní předchůdkyní

žalobců 2/ a 3/ V. F. dohodu o uznání a splátkách zmíněného dluhu na nájemném

(dále jen „Uznání dluhu“), v níž se zavázala ho splácet v pravidelných

měsíčních splátkách po 5.000,- Kč splatných vždy k 25.

dni příslušného

kalendářního měsíce počínaje srpnem 2006, a to pod ztrátou výhody splátek;

dohoda obsahovala rovněž ujednání, že pro případ prodlení žalované se

zaplacením některé splátky „je stanovena jednorázová smluvní pokuta ve výši

50.000,- Kč“ (dále jen „ujednání o jednorázové smluvní pokutě“). Dluh na

nájemném však v dohodnutých splátkách neplnila a v důsledku toho do současné

doby dluží částku 68.046,- Kč. Téhož dne, tj. 11. srpna 2006, uzavřely zmíněné

osoby dodatek č. 1 k Nájemní smlouvě (dále jen „Dodatek“), jímž změnily předmět

nájmu (tak, že namísto původně pronajatých nebytových prostor měla žalovaná v

téže nemovitosti žalobců nadále užívat nebytové prostory o celkové rozloze

toliko 123 m2, jež sestávaly ze čtyř místností, tří WC, chodeb a sklepa) a dále

nájemné, které mělo od 1. září 2006 činit 11.500,- Kč měsíčně (opět s možností

každoročního zvýšení o publikovanou míru inflace); kromě toho se dohodly, že

„ostatní články a ustanovení nájemní smlouvy ze dne 31.1.2002 zůstávají v

platnosti beze změny“. Nebytové prostory, o něž se v důsledku uzavření Dodatku

zmenšil předmět nájmu, tj. šest místností, část chodeb a jeden sklep (dále jen

„předmětné prostory“), však žalovaná nevyklidila a užívala je až do 3. května

2006; následujícího dne je spolu s dalšími místnostmi převzal do nájmu nový

nájemce T. W., který pak užíval všechny tyto místnosti o celkové výměře 150 m2

za nájemné ve výši 15.000,- Kč měsíčně, jež – stejně jako v případě nájmu

žalované – bylo možné každoročně zvýšit o publikovanou míru inflace. Na tomto

skutkovém základě soud prvního stupně – zejména s odkazem na ustanovení § 671 a

§ 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „obč. zák.“) – především vyhověl žalobě ohledně dlužného nájemného a

jednorázové smluvní pokuty. Následně, a to s odkazem na ustanovení § 544 obč. zák., vyhověl také žalobě na zaplacení smluvní pokuty s odůvodněním, že na

základě ujednání o smluvní pokutě byla žalovaná povinna zaplatit žalobcům za

každý den prodlení smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč, tj. za 239 dnů prodlení s

vyklizením částku 1.195.000,- Kč; k 31. srpnu 2006 jí totiž zanikl nájemní

poměr k nebytovým prostorám, o něž se zmenšil původní předmět nájmu,

následující den jí počala běžet pětidenní vyklizovací lhůta, a jelikož je v

uvedené lhůtě nevyklidila, byla s jejich vyklizením v prodlení v období od 7. září 2006 do 3. května 2007 (celkem tedy 239 dnů). K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne

14. března 2013, č. j. 27 Co 654/2012-146, citovaný rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“), a to s dovětkem, že ve výrocích

II. a III. „žalovaný je povinen plnit žalobcům“ (a nikoli „žalobci“, jak v obou

zmíněných výrocích nesprávně uvedl soud prvního stupně v důsledku písařské

chyby); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Po částečném zopakování dokazování sdělením obsahu některých listinných důkazů

a doplnění dokazování výslechem svědka T. W.

se odvolací soud ztotožnil se

zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na

jeho základě přijal soud prvního stupně. Navíc se výslovně zabýval také otázkou

přiměřenosti smluvní pokuty. V této souvislosti předně dovodil, že při úvaze o

přiměřenosti smluvní pokuty nelze přihlížet k celkové době prodlení žalované s

vyklizením předmětných prostor, nýbrž je třeba poměřovat dohodnutou sazbu

smluvní pokuty se sjednanou výší nájemného. Poté rovněž uvedl, že žalovaná při

sjednávání smluvní pokuty vystupovala jako podnikatel – profesionál, předmět

nájmu využívala pro své podnikání, a proto požívá menší ochrany, než kdyby

závazek k úhradě totožné smluvní pokuty přijala fyzická osoba. Poté uvedl, že

„je třeba zohlednit i rozsáhlost … předmětu nájmu a to, že pronajímatelé

nepochybně měli zájem po skončení nájmu … na uvolnění předmětných prostor“. V

návaznosti na to uzavřel, že vzhledem k uvedeným okolnostem není denní sazba

sjednané smluvní pokuty v porovnání s denní sazbou dohodnutého nájemného

nepřiměřená; ujednání o smluvní pokutě proto pokládal za platné. Podle jeho

názoru pak ani uplatněný nárok na smluvní pokutu nepředstavuje výkon práva v

rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Za této situace vyhovující

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost

odůvodnila především konstatováním, že při posouzení platnosti ujednání o

jednorázové smluvní pokutě obsaženého v Uznání dluhu a také ujednání o smluvní

pokutě obsaženého v Nájemní smlouvě se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že dovolací soud se ve své

rozhodovací praxi opakovaně zabýval platností ujednání o smluvní pokutě a

vymezil několik kritérií, které je zapotřebí zohlednit při úvaze o přiměřenosti

smluvní pokuty. Z nich na prvním místě zdůraznila „naplnění preventivně-sankční

funkce smluvní pokuty“ s tím, že Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že smluvní

pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Následně

jmenovala „funkci smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody“. K ní

poznamenala, že soudní judikatura dospěla k závěru, že je třeba, aby pokuta

zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s

porušením určité povinnosti očekávat. Dodala, že v rozsudku sp. zn. 33 Odo

890/2002 pak Nejvyšší soud zaujal názor, že převyšuje-li smluvní pokuta výrazně

výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a ujednání o smluvní pokutě je

proto pro rozpor s dobrými mravy neplatné. V návaznosti na to namítla, že je

nepřiměřená jednorázová smluvní pokuta ve výši 50.000,- Kč, a pokračovala, že

nepřiměřená je také smluvní pokuta ve výši 5.000,- Kč denně sjednaná pro případ

prodlení mimo jiné i s vyklizením předmětných prostor. Podle jejího názoru je

tomu tak proto, že byla-li smluvní pokuta v součtu osmkrát vyšší než sjednané

měsíční nájemné z celého předmětu nájmu, nebylo splněno shora uvedené

kritérium, že smluvní pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou

pobídkovou funkci. Měla za to, že sjednaná výše smluvní pokuty také skoro

sedminásobně přesahovala škody, které bylo možné očekávat při porušení její

vyklizovací povinnosti, např. „náklady za stěhování, likvidaci odpadu apod.“

nebo „náklady spočívající v případných očekávaných příjmech (v tomto případě

např. z nájmu prostor)“. Zdůraznila, že odvolací soud se s přiměřeností smluvní

pokuty vypořádal chybně i pokud uvedl, že jednala jako podnikatel –

profesionál, a proto požívá menší ochrany, že vyklizení se týkalo poměrně

rozlehlých prostor a že žalobci měli zájem na jejich vyklizení. Vyjádřila

přesvědčení, že z vyložených důvodů je tedy ujednání o smluvní pokutě neplatné,

a proto také výkon práva na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu

vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání

bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1

o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1

a 4 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Při řešení této

otázky sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že její dovolání směřuje „proti

všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu. Zastává však názor, že ve vztahu k

části potvrzujícího výroku, která se týkala dlužného nájemného, a také ve

vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolatelka – s přihlédnutím k

obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – v rozporu s ustanoveními § 241a odst. 2

a 3 o.s.ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a

ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání; podle názoru dovolacího soudu

tak v uvedeném rozsahu ve skutečnosti správnost rozsudku odvolacího soudu

nenapadla a její dovolání tudíž směřuje pouze proti té části potvrzujícího

výroku, jíž odvolací soud rozhodl o obou uplatněných smluvních pokutách. Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. však

dovolání podle § 237 o.s.ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž

dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím

50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní

vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o.s.ř. (o žádný z těchto případů se

v souzené věci nejedná); k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Přitom

přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných

nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým

nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom

řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod

č. 9 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). V posuzovaném případě by mohlo být dovolání proti části potvrzujícího výroku,

která se týká smluvních pokut, objektivně přípustné podle § 237 o.s.ř. Odvolací

soud však touto částí potvrzujícího výroku ve skutečnosti rozhodoval o dvou

různých nárocích (nárocích založených na odlišných skutkových základech), z

nichž každý mohl být a dokonce původně (před spojením dvou dříve samostatně

žalovaných věcí ke společnému projednání) i byl žalován samostatně, tj. o

nároku na jednorázovou smluvní pokutu (sjednanou v Uznání dluhu) a nároku na

smluvní pokutu (sjednanou v Nájemní smlouvě). Protože nárok na jednorázovou

smluvní pokutu – jak vyplývá z předchozího textu odůvodnění tohoto rozhodnutí –

nepřevyšoval částku 50.000,- Kč (k jeho příslušenství se pro účely posouzení

přípustnosti dovolání nepřihlíží), nelze z ustanovení § 237 o.s.ř.

dovodit

přípustnost dovolání proti části potvrzujícího výroku, jíž odvolací soud

rozhodl o posledně uvedeném nároku, neboť ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/

o.s.ř. to výslovně vylučuje. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť zde

směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na

vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě),

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu

lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady z obsahu spisu nevyplynuly

(a nebyly ani namítány). S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení

uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení

o posouzení správnosti právního názoru, že sjednaná (denní) sazba smluvní

pokuty není nepřiměřeně vysoká, a proto ujednání o smluvní pokutě nemůže být

absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že usuzovat na absolutní neplatnost

právního úkonu lze jen podle okolností, které byly objektivně dány v době, kdy

byl právní úkon učiněn. Později nastalé okolnosti nelze při úvaze o absolutní

neplatnosti právního úkonu zohledňovat (k obsahově shodnému závěru dospěl

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010,

uveřejněném pod č. 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní

stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl

usnesením ze dne 13. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/). V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001,

z 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. října 2008, sp. zn. 32

Cdo 815/2007, a z 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) není pochyb o tom,

že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a § 545 obč. zák. je

jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit

dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta

je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě,

že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením

povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ

nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. června

2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. ledna 2010, sp. zn.

33 Cdo 296/2008)

rovněž dovodila, že v občanskoprávních vztazích – na rozdíl od obchodněprávních

vztahů – není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty

aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty

částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto

rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě

jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy

podle § 39 obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle § 3

odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Protože pro

posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.,

zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy

právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti

ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce

smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší

smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze

rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a

musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta,

jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro

rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud

přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k

charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty

hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je

třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího

soudu z 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. dubna

2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010). Od uvedené judikatury se odvolací soud odchýlil (a jeho rozhodnutí proto

spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jestliže vzhledem ke zjištěnému

skutkovému stavu nepokládal ujednání o smluvní pokutě za rozporné s dobrými

mravy a tudíž za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. (právě pro rozpor s

dobrými mravy). Především nelze přehlédnout, že sjednaná výše smluvní pokuty

byla nepřiměřená hodnotě zajištěné smluvní povinnosti (sjednané povinnosti

předmět nájmu po ukončení nájemního poměru vyklidit a předat pronajímateli),

jestliže zhruba osm krát převyšovala nájemné (byť bylo možné ho každoročně

zvýšit o publikovanou míru inflace), jehož by mohli pronajímatelé dosáhnout, a

to navíc z celého předmětu nájmu a nikoli pouze z části prostor, které měla

žalovaná v daném případě po skončení nájmu vyklidit.

Přitom v daném právním

vztahu bylo možné rozumně předpokládat, že v případě porušení vyklizovací

povinnosti ze strany dovolatelky přijdou pronajímatelé především pouze o zisk

ze srovnatelného nájemného, který by jinak mohli očekávat, jestliže by v

relativně krátkém časovém sledu po zániku nájemního poměru (ideálně po uplynutí

dohodnuté doby nájmu) pronajali předmětné místnosti (a vše ostatní, co původně

tvořilo předmět nájmu) novému nájemci. Za této situace je při úvaze o platnosti

ujednání o smluvní pokutě zapotřebí zkoumat, jaké důvody vedly jednající osoby

ke sjednání smluvní pokuty, která výrazně (v tomto případě zhruba sedminásobně)

přesahovala výši škod (zejména ušlého zisku z nájemného), jež bylo možné

očekávat v souvislosti s porušením zajištěné smluvní povinnosti, a zda tyto

důvody jsou způsobilé takovou výši smluvní pokuty ospravedlnit. V této

souvislosti sice nelze ztratit ze zřetele, že z hlediska preventivně – sankční

funkce smluvní pokuty je žádoucí, aby smluvní pokuta plnila roli nejen

paušalizované náhrady škody (uhrazovací funkce smluvní pokuty), ale aby také

dostatečně motivovala a odrazovala dlužníka od porušení zajištěné smluvní

povinnosti. Jestliže však sazba smluvní pokuty za porušení sjednané vyklizovací

povinnosti dosahovala v projednávané věci osminásobku původně dohodnutého

nájemného, navíc z celého předmětu nájmu a nikoli pouze z části, kterou byla

dovolatelka povinna vyklidit, lze již pobídkovou výši smluvní pokuty pokládat

za přemrštěnou (a tudíž z pohledu korektivu dobrých mravů neakceptovatelnou) a

nic na tom nemění ani okolnosti zdůrazněné odvolacím soudem (dovolatelka

jednala jako podnikatel – profesionál, pronajaté prostory užívala k podnikání,

rozsáhlost předmětu nájmu, zájem žalobců na uvolnění předmětných prostor). Je

tomu tak proto, že tyto okolnosti nemohou samy o sobě ospravedlnit zcela

neadekvátní majetkový prospěch, jenž by měl žalobcům plynout z pokračujícího

užívání předmětných prostor dovolatelkou (při jejich nevyklizení po skončení

nájmu) a který by při běžném chodu věcí zdaleka nemohli dosáhnout jejich dalším

pronájmem (jak o tom nakonec vypovídá i výše nájemného dohodnutá v nájemní

smlouvě, jíž žalobci uzavřeli s T. W.). Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že

v (předběžném) závěru o přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty (a potažmo

platnosti ujednání o smluvní pokutě) spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném

právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Protože vzhledem k uvedenému rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se

smluvní pokuty správný, dovolací soud ho v rozsahu specifikovaném ve výroku

tohoto rozsudku zrušil podle § 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §

243f odst. 4 o.s.ř. a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu

řízení (§ 243e odst. 2 věty první o.s.ř.). Jinak dovolání podle § 243c odst. 1

o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne

soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta

druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu