33 Cdo 4932/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) Ing. I. M. a b) MUDr. H. M., zastoupených JUDr. Jiřím Dvořákem,
advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 24, proti žalovaným 1) S. P., 2) N., P.,
3) Mgr. J. B. a 4) H. B., všem zastoupeným Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem
se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o 220.078,-Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 292/2007, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2010, č. j. 13 Co
253/2010-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni
potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 19. srpna 2009, č. j. 7
C 292/2007-209, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 220.078,-Kč, a
rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží.
Žalobci předložili k dovolacímu přezkumu otázku oprávněnosti soudu moderovat
smluvní pokutu sjednanou v občanskoprávním vztahu. Odvolacímu soudu vytýkají,
že i když posoudil ujednání o smluvní pokutě jako platné a vzal za prokázané,
že trval protiprávní stav (resp. porušení závazku zajištěného smluvní pokutou),
v rozporu s ustálenou judikaturou sjednanou smluvní pokutu snížil aplikací § 3
odst. 1 obč. zák. (moderoval).
K problematice smluvní pokuty se Nejvyšší soud ve svých rozsudcích opakovaně
vyjádřil (srovnej např. rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002,
ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3714/2007, ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, ze dne 28. 1. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009). Přijal
a odůvodnil závěr, že v občanskoprávních vztazích - na rozdíl od
obchodněprávních vztahů - není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši
smluvní pokuty aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené
výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva
v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní
pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými
mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a shodně i výkon práva na smluvní
pokutu lze podle § 3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům.
Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39
obč. zák. zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení
hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Zákon
výslovně neupravuje omezení při jednání stran o výši smluvní pokuty, avšak při
posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými
mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek. Smluvní pokuta,
jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro
rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud
přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k
charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty
hlavního závazku a smluvní pokuty, apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je
tedy třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti.
V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění (správnost skutkových
zjištění nelze v dovolacím řízení v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. úspěšně zpochybnit), že v kupní smlouvě uzavřené dne
28. 2. 2005 se žalovaní zavázali odstranit do 30. 6. 2005 celkem 11 vad, resp.
nedodělků jimi prodávané nemovitosti pod sankcí smluvní pokuty ve výši
5.000,-Kč za každý týden prodlení s odstraněním vad a nedodělků. Žalovaní
odstraňovali nedostatky nemovitosti pomalu a nesystémově. Dne 16. 10. 2006
žalobci žalovaným znemožnili odstranit nejzávažnější ze tří zbývajících vad
(mokré zdivo domu), neboť uzavřeli smlouvu o dílo se stavební společností,
která vadu odstranila; odstranění zbylých dvou méně závažných závad, resp.
nedodělků (nedokončená fasáda na zadní části domu a nedokončené obložení
prvního nadzemního podlaží s drenáží) odviselo od dokončení sanace zdiva.
Protože žalobou požadovaná částka 560.000,- Kč představuje smluvní pokutu za
období od 1. 7. 2005 do 24. 8. 2007, přisvědčil odvolací soud soudu prvního
stupně, že žalobcům náleží smluvní pokuta pouze za období od 1. 7. 2005 do 16.
10. 2006, neboť poté, kdy zvoleným postupem odstranění vad žalovaným částečně
znemožnili splnit smluvní pokutou zajištěný závazek, zajišťovala tato pokuta
již pouze jeho zlomek („nepoměrně menší část původního závazku“), stala se
nepřiměřenou zajišťované povinnosti a její přiznání po 16. 10. 2006 by
odporovalo dobrým mravům. Odvolací soud tedy svým postupem smluvní pokutu
nemoderoval, tedy aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. nesnížil účastníky sjednanou
výši smluvní pokuty (z částky 5.000,- Kč týdně na částku nižší). Dovodil, že po
16. 10. 2006 by byl výkon práva žalobců na smluvní pokutu v rozporu s dobrými
mravy, a proto částku 220.078,- Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu
za dobu od 16. 10. 2006 do 24. 8. 2007 žalobcům nepřiznal.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o
nákladech, není přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 4/2003).
Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v této fázi řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu