21 Cdo 4956/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyň a) L. S., b) V. K., c) D. Č., d) H. S., a e) M. P., proti žalovanému
G. a.s., zastoupenému advokátem, o 30.563,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 17 C 299/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. července 2007
č.j. 36 Co 481/2005-86, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně a) a žalobce V. K., zemřelý v průběhu řízení dne 23.9.2005, se
domáhali, aby jim žalovaný zaplatil 30.563,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že jsou
podílovými spoluvlastníky, každý ideální jedné poloviny pozemků par. č. 354/1,
385, 386, 387, 388/1, 388/2, 389/2, 390, 395/2, 397, 433/2 a 384/2 v k.ú. S.,
obec H. Ř., jejichž uživatelem je podle nájemní smlouvy ze dne 1.1.2002
žalovaný. Za užívání pozemků se žalovaný zavázal platit žalobcům nájemné ve
výši 8.776,- Kč ročně, přičemž zálohu ve výši 2.500,- Kč se zavázal platit vždy
do 30.4. běžného roku a doplatek ve výši 6.276,- Kč vždy do 30.9. běžného roku,
s tím, že v případě prodlení s některou platbou je povinen platit smluvní
pokutu ve výši 1% denně z dlužné částky. Protože žalovaný v letech 2002 až 2004
nezaplatil nájemné řádně a včas (zálohy uhradil až 10.7.2002, 3.7.2003 a
4.5.2004 a doplatky nájemného až 3.7.2003 a 9.4.2004), vznikl žalobcům nárok na
smluvní pokutu v celkové výši (po odečtení již zaplacené částky 1.333,- Kč)
30.563,- Kč, kterou žalovaný odmítá uhradit s odůvodněním, že ujednání považuje
za neplatné z důvodu nepřiměřenosti smluvní pokuty.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16.6.2005 č.j. 17 C 299/2004-53 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobcům náklady řízení ve
výši 1.220,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že na základě „platně
uzavřené“ nájemní smlouvy ze dne 1.1.2002, kterou za žalovaného uzavřela k tomu
oprávněná osoba - ředitel J. L., žalobci „pronajali“ žalovanému pozemky v k.ú.
S., obec H. Ř., za jejichž užívání se žalovaný zavázal platit žalobcům nájemné
ve výši 8.776,- Kč ročně, a to zálohu ve výši 2.500,- Kč vždy do 30.4. běžného
roku a doplatek ve výši 6.276,- Kč vždy do 30.9. běžného roku. Pro případ
prodlení s některou platbou byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši
1% z dlužné částky denně, která podle názoru soudu prvního stupně „není v
rozporu s dobrými mravy“, a tedy ujednání o smluvní pokutě obsažené v nájemní
smlouvě ze dne 1.1.2002 je platné. Výši smluvní pokuty z hlediska její
přiměřenosti soud prvního stupně posoudil „s ohledem na hodnotu a význam
povinnosti zajištěné smluvní pokutou“, když přihlédl k tomu, že „žalovaný
pozemky žalobců využíval, měl z nich zisk a žalobci nemohli se svými
nemovitostmi nijak nakládat, ani je zhodnocovat“, a že žalovaný, jehož
povinností bylo, aby si splatnost nájemného sám „pohlídal“, neplatil nájemné
řádně a včas ani přesto, že byl „několikrát k úhradě nájemného vyzýván“.
Protože podle výpočtu soudu prvního stupně žalovaný dlužil žalobcům na smluvní
pokutě celkem 31.896,- Kč, „byla žaloba podána důvodně“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci [poté,
co usnesením ze dne 8.12.2006 č.j. 36 Co 481/2005-80 podle ustanovení § 107
odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že procesními nástupkyně po zemřelém žalobci V. K. jsou
žalobkyně b), c), d) a e)] rozsudkem ze dne 31.7.2007 č.j. 36 Co 481/2005-86
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu
dospěl soud prvního stupně na základě „řádného“ dokazování ke správným
skutkovým zjištěním, z nichž učinil rovněž správné právní závěry. S poukazem na
sankční charakter smluvní pokuty (jako jednoho z prostředků zajištění závazku),
jejíž výše je ve smyslu ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. „zásadně věcí
vzájemné dohody účastníků“, a se zřetelem k ustanovení § 39 obč. zák., podle
kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu
nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, odvolací soud přisvědčil soudu
prvního stupně, že posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty sjednané mezi
účastníky v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 „zcela v souladu s judikaturou“
dovolacího soudu, jestliže přihlédl k hodnotě a významu povinnosti zajištěné
smluvní pokutou. Odvolací soud proto „nemá důvod cokoliv měnit“ na závěru soudu
prvního stupně o tom, že sjednaná výše smluvní pokuty 1% z dlužné částky
nájemného za každý den prodlení „není v rozporu s dobrými mravy“ (§ 39 obč.
zák.) a že tedy ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě
ze dne 1.1.2002 je platným právním úkonem, na jehož základě žalobcům vznikl
nárok na smluvní pokutu v požadované výši.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost je podle jeho názoru „předvídána ust. § 237 odst. 3 o.s.ř.“, neboť
„zejména jeho zástupci je z jeho praxe známa značná rozdílnost rozhodovací
praxe soudů různých stupňů“ v otázce přiměřenosti smluvní pokuty. Žalovaný „se
nemůže ztotožnit“ s tím, že odvolací soud své rozhodnutí opírá například o
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 875/2005, které podle názoru
dovolatele „nasvědčuje spíše správnosti jeho právního výkladu a posouzení celé
záležitosti“. Kromě toho žalovaný odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, který „výslovně konstatuje“ jako dobrým mravům
odporující takové ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše dosahuje téměř
trojnásobku dlužné částky za rok. „Ve světle tohoto judikovaného rozhodnutí“
proto podle jeho mínění „nemohou obstát“ rozsudky soudů vydané v této věci,
přiznávající žalobcům více než 3,5 násobek dlužné částky za rok. Žalovaný tedy
nadále setrvává na názoru, že výše smluvní pokuty ve výši 1% denně z dlužné
částky, „tj. 365% ročně (p.a)“, je smluvní pokutou nepřiměřenou výši závazku, k
jehož zajištění slouží, a že proto podle jeho názoru je ujednání účastníků
obsažené v nájemní smlouvě ze dne 1.1.2002 neplatným právním úkonem, „a to s
odkazem na ust. § 39 obč. zák.“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné
právní otázku přiměřenosti smluvní pokuty (sjednané podle ustanovení § 544 obč.
zák.) z hlediska ustanovení § 39 obč. zák. Vzhledem tomu, že uvedená právní
otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech
vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z
tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
nájemní smlouva obsahující sporné ujednání o smluvní pokutě byla mezi účastníky
uzavřena dne 1.1.2002 - podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2002, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 135/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobkyně a) a V. K.
[právní předchůdce žalobkyň b), c), d) a e)] jako podíloví spoluvlastníci a
pronajímatelé pozemků par. č. 354/1, 385, 386, 387, 388/1, 388/2, 389/2, 390,
395/2, 397, 433/2 a 384/2 (o celkové rozloze 126.824 m2) v k.ú. S., obec H. Ř.,
a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 1.1.2002 písemnou nájemní smlouvu, podle
které pronajímatelé „přenechávají“ uvedené pozemky žalovanému „k užívání za
účelem zemědělské výroby“ s tím, že žalovaný „je oprávněn uvedené pozemky
užívat a brát z nich užitky“ a zároveň pronajimatelé „souhlasí s výkonem práva
myslivosti na pronajatých pozemcích“ (srov. bod II. smlouvy). Oproti tomu se
žalovaný – kromě jiného - zavázal „platit za nájem pozemků nájemné ve výši 2% z
ceny půdy dle příslušné právní úpravy, tj. celkem 8.776,- Kč, a to vždy zálohu
ve výši 2.500,- Kč do 30.4. běžného roku a zbylou část 6.276,- Kč do 30.9.
běžného roku, za který se platí“; současně bylo pod bodem V. nájemní smlouvy
mezi účastníky ujednáno, že „neuhrazením některé platby k datu splatnosti
vzniká pronajímatelům nárok na smluvní pokutu ve výši 1% z dlužné částky denně“.
Smluvní pokuta je jedním ze specifických prostředků zajištění smluvního
závazku, který má ve vztahu k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu akcesorickou
(vedlejší) povahu a nemůže existovat samostatně. Sjednají-li strany pro případ
porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost
poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením
povinnosti nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutu lze
sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven
způsob jejího určení (§ 544 odst. 2 obč. zák.).
Účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce citelnou majetkovou sankcí vůči
dlužníkovi pro případ, že nesplní svoji povinnost z hlavního závazkového
vztahu, a tím také v zabezpečení věřitele proti případné újmě, která by mu
mohla nesplněním hlavního závazku vzniknout. Uvedený účel je - jak z povahy
věci vyplývá - jen obtížně splnitelný pouhou symbolickou pohrůžkou, která má v
poměrech dlužníka jen minimální význam a nemotivuje jej dostatečně k tomu, aby
na sebe bral jen takové závazky, kterým při uvážení všech okolností může s
vysokou pravděpodobností dostát; oproti tomu sankce nepřiměřeně vysoká může mít
za následek neplatnost ujednání o smluvní pokutě, neboť podle ustanovení § 39
obč. zák. je právní úkon neplatný rovněž, jestliže je v rozporu s dobrými
mravy.
Ustanovení § 39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je právní úkon v
rozporu s dobrými mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V
občanském zákoníku ani v jiných předpisech není pojem „rozporu s dobrými mravy“
definován, přičemž v posuzované věci na jeho vymezení závisí posouzení
přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Vymezení hypotézy právní normy tedy
závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Zákon zde ponechává soudu
širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo
ke všem okolnostem posuzovaného případu.
Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný
postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují
podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a
mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč.
1997, pod č. 62). Vycházejíc z uvedeného soudní praxe při úvaze o obsahu a
rozsahu „přiměřenosti“ ujednání o smluvní pokutě akcentovala, že je třeba
zejména přihlédnout k již zmíněnému účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za
nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše
hlavního závazku a smluvní pokuty, k příčinám, proč celková výše smluvní pokuty
dostoupila požadované částky, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti smluvního ujednání věřitele a dlužníka v
konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel a k okolnostem významným z
hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z
ustanovení § 39 obč. zák., náležitě přihlédl. Odvolací soud v rámci svých úvah
o přiměřenosti ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě
ze dne 1.1.2002 zvážil nejen samotný účel smluvní pokuty, která - jak zdůraznil
- jako „jeden z prostředků zajištění závazku má zároveň sankční charakter“,
nýbrž neopomenul zohlednit též celkový prospěch žalovaného plynoucí pro něj z
nájemní smlouvy, jestliže přisvědčil soudu prvního stupně, který v rámci svých
úvah akcentoval, že za dohodnuté nájemné ve výši 8.776,- Kč ročně „žalovaný
pozemky žalobců (o celkové rozloze 126.824 m2) využíval, měl z nich zisk a
žalobci nemohli se svými nemovitostmi nijak nakládat, ani je zhodnocovat“. V
této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že příčinou stálého
narůstání výše splatné smluvní pokuty byla okolnost, že žalovaný pravidelně
neplatil sjednané nájemné řádně a včas, a to ani přesto, že – jak uvádí soud
prvního stupně - „k úhradě nájemného byl několikrát vyzýván“. Za tohoto stavu
sjednaná výše smluvní pokuty 1% denně z dlužné částky, představující v případě
prodlení žalovaného s úhradou ročního nájemného maximálně 87,76 Kč denně, sama
o sobě není nepřiměřená a nepřekračuje sledovaný účel spočívající jednak v
pohrůžce dlužníku dostatečně citelnou majetkovou sankcí a jednak v dostatečném
zabezpečení věřitele pro případ nesplnění zajištěného závazku; při nepříliš
vysoké částce hlavního závazku (8.776,- Kč ročně) by jiná (menší) výše smluvní
pokuty tento účel již zřejmě neplnila. Odvolací soud proto dospěl ke správnému
závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v nájemní smlouvě ze
dne 1.1.2002 „není v rozporu s dobrými mravy a je platné“.
Zpochybňuje-li dovolatel uvedený závěr odvolacího soudu s poukazem na
skutečnost, že sjednaná výše smluvní pokuty 1% denně z dlužné částky
představuje „365% ročně (p.a.)“ z dlužné částky, respektive „více než 3,5
násobek dlužné částky za rok“, potom opomíjí, že na nepřiměřenost smluvní
pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, případě její výše dosažené za určité
období (např. za jeden rok), je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka,
kdy její výše plně odvisí od doby, po kterou dlužník neplní smluvní pokutou
zajištěné povinnosti. Ve prospěch opačného názoru proto nelze důvodně
argumentovat porovnáním výše dlužné částky s celkovým objemem smluvní pokuty
dosažené za určité období, neboť by se ve svých důsledcích jednalo o
neoprávněné zvýhodnění dlužníka; zvyšování výhodnosti jeho pozice při
posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty by tak bylo přímo úměrné
délce neplnění jeho závazku. Úvaha založená na uvedeném názoru by znamenala
zpochybnění smyslu a účelu smluvní pokuty, tj. zajistit splnění hlavního
smluvního závazku, neboť závěr o rozporu smluvního ujednání s dobrými mravy by
se paradoxně odvíjel od míry neplnění hlavního závazku.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak
měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v.
r.
předseda senátu