26 Cdo 2042/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. A. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 75/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 39 Co 418/2005-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 39 Co 418/2005-70, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. prosince 2004, č. j. 55 C 75/2004-28, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 12. 2004, č. j. 55 C 75/2004-28, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 17 - jednotce č. 1367/17, o pokoji a kuchyni s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. p. 1367 na ulici Bartoškova 6 v P. 4 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet od prvého dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem předmětného domu, že spolu s dalším spoluvlastníkem Ing. V. V. (který dal žalobci souhlas s podáním žaloby v dané věci a udělil mu plnou moc k zastupování v řízení) jsou jeho většinovými spoluvlastníky, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil nájemné od července 2003 do února 2004, přičemž vzniklý dluh dosáhl částky 16.904,- Kč, že poplatek z prodlení za uvedené období činil částku 12.672,- Kč (celkově dluží na poplatku částku 41.229,- Kč, neboť neplatil nájemné řádně již v předchozím období), že dlužné nájemné zaplatil až v průběhu soudního řízení, že poplatek z prodlení neuhradil ani zčásti, že důvodem neplacení nájemného žalovaným byly jeho nedostatečné příjmy z podnikatelské činnosti, jejichž příčinou byl nedostatek zakázek, že je svobodný, že v bytě žije se svou přítelkyní a nemá žádnou vyživovací povinnost. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Zabýval se dále otázkou, zda přivolení k výpovědi není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., avšak podmínky pro použití tohoto ustanovení v dané věci neshledal, neboť žalovaný sice uhradil dlužné nájemné, avšak stále dluží poplatek z prodlení; přihlédl rovněž k tomu, že nezaplatil nájemné za 8 měsíců, aniž by mu v tom bránily vážné důvody. Dle § 712 odst. 5 věty prvé obč. zák. vázal povinnost žalovaného předmětný byt vyklidit toliko na zajištění přístřeší, protože nebyly splněny podmínky pro přiznání náhradního ubytování či náhradního bytu, jelikož v případě žalovaného se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, č. j. 39 Co 418/2005-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že žalovanému se dne 25. 1. 2005 narodil syn J. S., s jehož matkou žije v předmětném bytě ve společné domácnosti, a že vystavil (dne 27. 2. 2006, 23. 8. 2005, 11. 6. 2005, a 4. 6. 2005) žalobci faktury za provedení malířských a lakýrnických prací v předmětném domě v celkové výši 34.200,- Kč, které mu byly proplaceny v hotovosti. Odvolací soud shledal
správným právní posouzení věci soudem prvního stupně a uvedl, že ani v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odchylnému posouzení věci. Žalovaný nezaplatil poplatek z prodlení ani v průběhu odvolacího řízení, a od října 2005 pokračuje v neplacení nájemného, ačkoliv mu žalobce poskytl odměnu za provedené práce. Podle názoru odvolacího soudu odpovídá bytová náhrada ve formě přístřeší ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., a to i přesto, že se žalovanému narodil syn, s jehož matkou sdílí společnou domácnost, neboť nejde o rodinu; neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší „otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně“. Zpochybňuje především závěr odvolacího soudu, že výkon subjektivního práva žalobce domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že se nikoliv vlastní vinou dostal do tíživé situace, že se snažil uhradit dluh na nájemném, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl již dluh vyrovnán a zbývalo zaplatit toliko poplatek z prodlení, který následně uhradil v plném rozsahu. Vyjádřil dále nesouhlas s poskytnutím bytové náhrady toliko ve formě přístřeší, neboť vzhledem k tomu, že se mu narodil syn, s nímž a s jehož matkou žije v předmětném bytě, jedná se v jeho případě o rodinu s nezletilým dítětem. V této souvislosti rovněž poukázal na to, že dluh na nájemném uhradil, že nyní své povinnosti nájemce plní, a že je reálný předpoklad, že tak bude činit i v budoucnu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu, a dovolatelem vymezená otázka posouzení dobrých mravů ve vztahu k placení nájemného, byla soudy obou stupňů vyřešena v souladu s konstantní judikaturou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – spatřuje dovolatel otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí zejména v závěru odvolacího soudu, že za daných okolností přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobci nelze odepřít výkon jeho vlastnického práva. Pokud dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišný) názor na posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Dovolatel dále napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, založený na právním závěru, že v případě žalovaného se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, a rovněž na závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání jiné formy bytové náhrady. Se zřetelem k tomu, že odvolací soud při rozhodování o bytové náhradě dle § 712 odst. 5 obč. zák. posoudil otázku, zda v daném případě jde o rodinu s nezletilými dětmi v rozporu s hmotným právem a dovolatel tento jeho závěr zpochybnil, shledal dovolací soud pro řešení této otázky dovolání v dané věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 712 odst. 5 obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil- li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přístřeším se rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedených v jeho první větě, nájemce právo na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu zásadně nemá, a že mu k vyklizení stačí poskytnout pouze přístřeší. Tato zásada je v případech skončení nájemního poměru podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák. prolomena u rodin s nezletilými dětmi, kde soud může – avšak pouze tehdy, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné – povinnost k vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního bytu či náhradního ubytování (viz ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
První podmínka, jejíž splnění je k prolomení výše uvedené zásady nutné, se týká výlučně okruhu subjektů, v jejichž prospěch tak soud může rozhodnout; přitom o rodinu s nezletilými dětmi ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, je-li nezletilé dítě nájemcovým potomkem (descendentem), popř. jeho osvojencem, poručencem, osobou svěřenou do nájemcovy výchovy, příp. je-li v některém z vyjmenovaných rodinněprávních vztahů k nájemcově manželce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 776/2003).
Okolnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (§ 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), může nájemce uplatnit i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo přivoleno k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a nájemci uloženo byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1982/2004). Druhá podmínka, formulovaná jako \"důvody zvláštního zřetele hodné\", žádné konkrétní kriterium nestanoví.
Judikatura Nejvyššího soudu je zcela ustálena ve výkladu, podle něhož obě podmínky, které občanský zákoník ve svém ustanovení § 712 odst. 5 větě druhé uvádí, musí být splněny kumulativně, tj. současně vedle sebe, a že tedy povinnost byt vyklidit může soud vázat na zajištění náhradního ubytování, případně náhradního bytu, jen u rodin s nezletilými dětmi, avšak i u těch pouze tehdy, jsou-li zde zároveň i důvody hodné zvláštního zřetele (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, dále např. rozhodnutí ze dne 24.
7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000). Nejsou-li obě tyto podmínky naplněny současně, aplikace § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nepřichází v úvahu.
V rámci odvolacího řízení žalovaný tvrdil, že se mu v lednu 2005 (tedy po vydání rozsudku soudu prvního stupně) narodil syn, s nímž a s jehož matkou žije v předmětném bytě. Odvolací soud správně provedl dokazování k prokázání tohoto tvrzení, neboť pro řízení uvedená v § 120 o. s. ř. (mezi něž patří i řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) neplatí v odvolacím řízení zákaz tzv. novot (§ 205a odst. 2 o. s. ř.) a uplatnění takovéto skutečnosti až v rámci odvolacího řízení je přípustné. Přestože odvolací soud vzal žalovaným tvrzenou skutečnost (že žije v předmětném bytě se svou přítelkyní a jejich společným nezletilým synem) za prokázanou, při rozhodování o bytové náhradě nesprávně dovodil, že v daném případě se o rodinu s nezletilým dítětem nejedná, a posoudil tak tuto otázku v rozporu s ustálenou judikaturou. Za situace, kdy neobstojí jeho právní posouzení první z podmínek pro přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší, uvedených v ustanovení § 712 odst. 5 větě druhé obč. zák., bylo předčasné zabývat se správností právního názoru odvolacího soudu ohledně naplnění druhé z nich (existencí důvodů zvláštního zřetele hodných), které rovněž dovolatel zpochybnil.
Podle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 2 Cdo 5/94, uveřejněné v časopise Právní rozhledy 7/1994, odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) patří spory o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a v nichž soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Z toho (s ohledem na ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) vyplývá, že i když dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné jen v části týkající se rozhodnutí o bytové náhradě, propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, proti němuž bylo dovolání shledáno nepřípustným, a jehož věcnou správnost tak dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu. Současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, aby byla zajištěna dvojinstančnost rozhodování o bytové náhradě a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu