26 Cdo 2064/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobců a) B. S., zastoupené advokátkou, a b) Ing. P. N., proti
žalovanému L. Č., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 30/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co 778/2005-200,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co
778/2005-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 2006, č.
j. 11 Co 778/2005-200, změnil zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek Okresního
soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 1. září 2005, č. j. 32 C
30/2002-164, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do
třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 4, II. kategorie, o velikosti 2+1 s
příslušenstvím, nacházející se ve druhém poschodí domu č. p. 7 na ulici S., č.
or. 4 v M. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů. V pořadí první (rovněž zamítavý)
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. března 2003, č. j. 32 C 30/2002-58,
ve spojení s usnesením ze dne 18. srpna 2003, č. j. 32 C 30/2002-71, byl k
odvolání žalobců usnesením odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2003, č. j.
11 Co 711/2003-76, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud – po opakování důkazů zejména přečtením
některých listin – shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že
žalobci jako pronajímatelé předmětného bytu a žalovaný jako nájemce bytu
uzavřeli dne 19. března 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou
(dále jen „nájemní smlouva ze dne 19. března 1992“), že poté dne 1. července
2001 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka bytu a žalovaný jako jeho nájemce
smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 1. července 2001 do 31. prosince 2001
(dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. července 2001“), že v bodě V – 3 nájemní
smlouvy ze dne 1. července 2001 bylo dohodnuto ukončení
platnosti původní nájemní smlouvy (včetně evidenčního listu a všech dodatků),
že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je na každé straně podepsána
žalovaným jako nájemcem bytu, že žalobkyně dopisem ze dne 22. června 2001
vyzvala žalovaného, jehož považovala za neplatiče nájemného, k řádnému placení
nájemného, že k 20. únoru 2006 má žalovaný dluh na nájemném co do jistiny
67.000,- Kč a že nájemné platí velmi nepravidelně. Dále mimo jiné zjistil, že
žalovaný neumí číst a psát a umí se pouze podepsat, že však žalobce o své
negramotnosti nikdy neinformoval a choval se jako by mu tato znalost (která je
ostatně v dnešní době předpokládána) byla dána. Na tomto skutkovém základě
odvolací soud především dovodil, že ohledně předmětného bytu vznikl mezi
žalobci a žalovaným nájemní poměr na dobu neurčitou na základě nájemní smlouvy
ze dne 19. března 1992 a že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 není
neplatná jen proto, že v ní nebyl uveden žalobce jako pronajímatel bytu (viz
zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 11 Co
711/2003-76). Dále rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001
nebyla sice učiněna v písemné formě (§ 40 odst. 1 a 5 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“), jak
dovodil již soud prvního stupně, avšak následně uvedl, že „pokud by byl přijat
závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.2001 z důvodů nedodržení písemné
formy ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák., jednalo by se (z důvodů
specifikovaných v jeho rozsudku) o výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými
mravy“. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud nájemní smlouvu ze dne 1. července 2001 za platnou a dovodil, že bylo-li v ní ujednáno, že předchozí
nájemní vztah žalovaného k bytu (nájemní vztah na dobu neurčitou) zaniká jejím
uzavřením, jde „o tzv. privativní novaci, kdy ve smyslu § 570 obč. zák. byl
dosavadní nájemní poměr mezi účastníky jejich dohodou nahrazen nájemním poměrem
novým, došlo ke změně jeho trvání z doby neurčité na dobu určitou“. Nakonec
dovodil, že byla-li žaloba na vyklizení bytu podána do třiceti dnů, skončil
nájemní poměr žalovaného k bytu dne 31. prosince 2001 (§ 676 odst. 2 obč. zák.). Poté uzavřel, že od této doby užívá žalovaný předmětný byt bez právního
důvodu, a proto žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.) zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 1.
července 2001 je platná. V této souvislosti uvedl, že „odvolací soud v podstatě
konstatuje, že nájemní smlouva ze dne 1.7.2001 je absolutně neplatná z důvodu
nedostatku zákonem stanovené písemné formy dle ust. § 40 odst. 1 obč. zákoníku,
avšak protože toto by bylo v rozporu s dobrými mravy, … dospívá k závěru, že
tato absolutně neplatná nájemní smlouva je platná“. Dovolatel je – na rozdíl od
odvolacího soudu – přesvědčen, že je-li nájemní smlouva ze dne 1. července 2001
absolutně neplatná, nemůže být zároveň s odkazem na dobré mravy platná. Podle
jeho názoru pak nemůže absolutně neplatný právní úkon „založit vznik práv a
povinností“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když
nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již (s odkazem na
ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.) uvedeno, že dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Protože dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že nájemní
smlouva ze dne 1. července 2001 nebyla učiněna v písemné formě (§ 40 odst. 1 a
5 ve spojení s ustanovením § 686 odst. 1 věty druhé obč. zák.), tj. právního
závěru prospívajícího dovolateli, nepodléhal uvedený právní závěr dovolacímu
přezkumu, a proto dovolací soud z uvedeného právního názoru bez dalšího
vyšel.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
půjde proto v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že
nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 nebyla sice učiněna v písemné formě (§
40 odst. 1 a 5 obč. zák.), avšak „pokud by byl přijat závěr o neplatnosti
nájemní smlouvy z 1.7.2001 z důvodů nedodržení písemné formy ve smyslu § 40
odst. 5 obč. zák., jednalo by se (z důvodů specifikovaných v napadeném
rozsudku) o výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy“.
Podle § 686 odst. 1 věty druhé obč. zák. musí mít nájemní smlouva (smlouva o
nájmu bytu) písemnou formu. Ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní
úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Podle § 40a věty první a třetí obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti
právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, §
589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 (obč. zák.), považuje se právní
úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti
právního úkonu nedovolá. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě,
kterou vyžaduje dohoda účastníků.
Nedostatek písemné formy nájemní smlouvy (smlouvy o nájmu bytu) má – vzhledem k
výše citovaným ustanovením – za následek absolutní neplatnost tohoto právního
úkonu (srov. vztah § 40 odst. 1 a § 40a věty třetí obč. zák.).
Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od
počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti
z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu
není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na
tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez
návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Ustálená soudní praxe je jednotná v názoru, že absolutní neplatnost právního
úkonu nemůže být odvrácena za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Absolutní
neplatnost právního úkonu totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání
subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního
úkonu podle § 40a obč. zák.), jež by bylo možno – v souladu s dikcí § 3
odst. 1 obč. zák. – charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících
z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a
oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy. Proto zde nelze
uvažovat o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), natož o výkonu, který by byl – podle citovaného
ustanovení – v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se v případě absolutní
neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti
(§ 40a věta druhá obč. zák.) právního úkonu. K obsahově totožným právním
závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 27. února
2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura a pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu (viz rovněž publikace Občanský zákoník, autorů Balák, Korecká,
Vojtek, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím C.H.BECK, strana 81), dále v
usnesení ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000; odkázal na ně
rovněž v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. ledna
2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn také
pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura).
S přihlédnutím k závěrům přijatým ustálenou soudní praxí nelze pokládat za
správný názor, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je platná proto, že
„pokud by byl přijat závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.2001 z důvodů
nedodržení písemné formy ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák., jednalo by se o
výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy“. Za této situace byl dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3
věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu