26 Cdo 2120/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Městské části P., proti
žalovaným 1) R. B. a 2) M. B., o zaplacení částky 46.603,- Kč s příslušenstvím
a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 16 C 416/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. prosince 2001, č. j. 16 Co 405/2001-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. března 1998,
č. j. 16 C 416/96-21, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 15 o
třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. nadzemním podlaží
domu čp. 2039 v P., určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní
lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů
po zajištění náhradního ubytování; současně žalovaným uložil, aby žalobkyni
zaplatili částku 46.603,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným. V návaznosti na
rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. března 1999, č. j.
54 Co 76/99-45, odvolání žalovaných proti citovanému rozsudku odmítl jako
opožděné.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. září
2001, č. j. 26 Cdo 822/2001-86, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 17. prosince 2001, č. j. 16 Co
405/2001-96, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroku, jímž bylo
žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 46.603,- Kč (ten odvoláním napaden
nebyl), potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním pokládal odvolací soud za správný jak
závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu
bytu (dále jen „obč. zák.“), tak také závěr o přisouzené bytové náhradě (ve
smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Současně dovodil, že ze strany
žalobkyně nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.). Za správný pokládal rovněž výrok o příslušenství pohledávky (dlužného
nájemného) a zde odkázal na ustanovení § 697 obč. zák. a nařízení vlády č.
142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojila žalovaná již v podání, které bylo
předáno k poštovní přepravě dne 21. prosince 2001, a které lze – s přihlédnutím
k jeho obsahu – pokládat za dovolání. Toto podání na výzvu soudu prvního stupně
doplnila podáním ze dne 11. února 2002 a poté upřesnila do protokolu sepsaného
soudem prvního stupně dne 29. dubna 2002. Oba žalovaní pak podali dovolání
proti citovanému rozsudku odvolacího soudu u soudu prvního stupně dne 28. února
2002 a zmíněné dovolání žalovaný následně doplnil podáním ze dne 8. srpna 2002,
sepsaným zvolenou advokátkou. V dovolání namítli, že o jejich odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně rozhodovali u odvolacího soudu vyloučení soudci,
že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata
možnost jednat před soudem, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu především vytkli, že v
průběhu řízení byla žalovanému „upřena možnost se zúčastnit soudního jednání a
bránit tak svá práva“. Žalovaný byl totiž v době odvolacího jednání v pracovní
neschopnosti, tuto skutečnost odvolacímu soudu doložil, svou nepřítomnost u
odvolacího jednání omluvil a požádal o jeho odročení. Odvolací soud však věc i
přesto projednal v jeho nepřítomnosti a spokojil se pouze s účastí žalované.
Poté namítli, že byla-li věc i přes výše uvedené okolnosti projednána v
nepřítomnosti žalovaného a nebyla-li navíc žalovaná u odvolacího jednání
poučena o svém právu vyjádřit se k osobám soudců, rozhodli u odvolacího soudu
vyloučení soudci. Nakonec v dovolání zpochybnili správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh na zrušení
napadeného rozsudku odvolacího soudu a na vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o
dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou
provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené
novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal
své rozhodnutí dne 9. března 1998. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných
proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení usnesení ze dne 16.
března 1999, č. j. 54 Co 76/99-45, usnesením Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. září 2001, č. j. 26 Cdo 822/2001-86) až dne 17. prosince 2001, avšak
s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je
musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí
odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001),
dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. –
dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000
Sb.).
Dovolací soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, tj. ve lhůtě
upravené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. V uvedené lhůtě totiž jednoznačně
podala dovolání alespoň žalovaná (podáním, předaným k poštovní přepravě již dne
21. prosince 2001, doplněným podáním ze dne 11. února 2002 a poté upřesněným do
protokolu sepsaného soudem prvního stupně dne 29. dubna 2002). Jestliže v
řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu
ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3
Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 154 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura), platí úkony jednoho z nich (v daném případě žalované) i pro
ostatní, tedy v této věci pro žalovaného (§ 91 odst. 2 věta první o.s.ř., který
ve spojení s ustanovením § 243c o.s.ř. platí i pro řízení u dovolacího soudu).
Přitom dovolání bylo podáno k tomu oprávněnými osobami (žalovanými), a to
žalovaným řádně zastoupeným advokátem a žalovanou mající právnické vzdělání (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání
v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v
ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a §
239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého
potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně. Za připuštění dovolání ve smyslu citovaného
ustanovení nelze pokládat poučení, jehož se účastníkům řízení dostalo v
písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, tj. poučení, že „z důvodů uvedených
v ustanovení § 236 a násl. o.s.ř. platného do 31. 12. 2000“ lze proti rozsudku
odvolacího soudu podat dovolání (k Nejvyššímu soudu České republiky
prostřednictvím soudu prvního stupně do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku). Nenavrhli-li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze –
logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání
a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu – tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu –
jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §
237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není
založena již tím, že dovolatelé existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale
teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve
smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá – pokud je dovolání podáno včas a
osobami k tomu legitimovanými – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se
jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm.
a/, b/, c/, d/ a e/ o.s.ř. žalovaní evidentně nenamítli a jejich existence
nevyplynula ani z obsahu spisu. Tvrzením, že „žalovanému ad 1/ byla upřena
možnost se zúčastnit soudního jednání a bránit tak svá práva“, a že v odvolacím
řízení rozhodovali vyloučení soudci, měli žalovaní zřejmě na mysli především
vadu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. a dále rovněž vadu řízení
podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Za této situace se jeví v projednávané věci
podstatným posoudit, zda v daném případě došlo k odnětí možnosti žalovaných
jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), a zda v odvolacím řízení
rozhodovali vyloučení soudci (§ 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která
mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu
soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a
jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový
postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy,
byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem dovolateli.
Procesním právem účastníka, které mu přiznává zákon, je i právo, aby jeho věc
byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné
pod č. 2/1993 Sb. – dále jen „Listina”). Není vyloučeno, aby soud věc projednal
a rozhodl bez jeho přítomnosti, je však vždy povinen poskytnout účastníkovi
možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá
soudu, aby – nestanoví-li zákon jinak – nařídil k projednání věci jednání, k
němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž
předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě.
Procesním právem účastníka řízení je tak rovněž jeho právo být předvolán
způsobem uvedeným v ustanovení § 51 o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání –
srov. § 214 odst. 1 o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení § 115 odst. 1, 2
o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení).
Na účastníkovi pak je, zda svého práva využije, či nikoli. Podle § 101 odst. 2
věty první o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní.
Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého
důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka
(§101 odst. 2 věta druhá před středníkem o.s.ř.). Citovaná procesní ustanovení
platí podle § 211 o.s.ř. přiměřeně i pro jednání před odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (např. v rozsudcích z 26.
listopadu 1997, sp. zn. 3 Cdon 1194/96, 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon
1819/97, 26. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 2416/99 a 19. června 2000, sp. zn. 26
Cdo 1414/2000) dovodil, že brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva,
vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, onemocnění, žádá-li z tohoto důvodu o
odročení jednání soudu a důvodnost žádosti náležitě doloží, lze v postupu
soudu, který takové žádosti nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec nezabývá
nebo ji posuzuje jen jako pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti) spatřovat
odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř., neboť tímto postupem soud nesplnil povinnost poskytnout účastníkovi
možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a zasáhl tím do jeho práva
zakotveného ve zmíněném článku Listiny. V takovém případě řízení trpí vadou
uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Soudní praxe je však jednotná rovněž v
tom, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o
odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné pod
č. 25 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod č. 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z obsahu spisu se podává, že po zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 16.
března 1999, č. j. 54 Co 76/99-45, usnesením Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. září 2001, č. j. 26 Cdo 822/2001-86, nařídil odvolací soud k
projednání odvolání žalovaných odvolací jednání na den 4. prosince 2001. K
nařízenému odvolacímu jednání byli řádně předvoláni rovněž oba žalovaní. Na
základě písemné omluvy žalovaného (doručené osobně odvolacímu soudu dne 28.
listopadu 2001), odůvodněné – s odkazem na připojenou fotokopii potvrzení o
pracovní neschopnosti – jeho onemocněním a doplněné žádostí o odročení jednání,
bylo toto jednání odročeno na den 18. prosince 2001. Předvolání k uvedenému
jednání bylo sice žalovanému doručeno dne 3. prosince 2001, avšak žalovaný se
ani k tomuto jednání nedostavil. V protokolu o jednání před odvolacím soudem je
uvedeno, že jeho nepřítomnost omluvila žalovaná, která založila jeho písemnou
omluvu a fotokopii legitimace práce neschopného, vystavenou MUDr. M. K. dne 27.
listopadu 2001. Jde o písemnou omluvu žalovaného, opatřenou datem 17. prosince
2001, v níž žalovaný – s ohledem na přetrvávající pracovní neschopnost –
požádal o omluvu své nepřítomnosti u odvolacího jednání nařízeného na den 18.
prosince 2001. K omluvě připojil fotokopii legitimace práce neschopného
pojištěnce č. U 4307097. Zde – ve srovnání s předchozí omluvou spojenou s
žádostí o odročení odvolacího jednání, nařízeného na den 4. prosince 2001 – šlo
o pouhou omluvu nepřítomnosti žalovaného u odvolacího jednání dne 18. prosince
2001. Nezbývá než uzavřít, že nepřítomnost žalovaného u odvolacího jednání dne
18. prosince 2001 sice omluvila jeho pracovní neschopností samotná žalovaná
(předložením jeho písemné omluvy ze dne 17. prosince 2001), avšak ani žalovaná
u zmíněného jednání a ani žalovaný ve své písemné omluvě o odročení tohoto
jednání nepožádali. Odvolací soud proto jednal dne 18. prosince 2001 v
nepřítomnosti žalovaného a téhož dne rozhodl napadeným potvrzujícím rozsudkem.
Ačkoliv žalovaní tvrdili v dovolání opak, z obsahu protokolu o odvolacím
jednání ze dne 18. prosince 2001 a z písemné omluvy žalovaného ze dne 17.
prosince 2001 vyplynula pouze omluva nepřítomnosti žalovaného u odvolacího
jednání dne 18. prosince 2001, avšak nikoli současně jeho žádost o odročení
tohoto odvolacího jednání. Je přitom zjevné, že okolnosti, jež předcházely
odvolacímu jednání ze dne 18. prosince 2001, dovolatelé zaměňují s okolnostmi,
které předcházely odročenému odvolacímu jednání ze dne 4. prosince 2001.
Postup odvolacího soudu, který u odvolacího jednání dne 18. prosince 2001 vzal
na vědomí písemnou omluvu žalovaného, projednal odvolání žalovaných v
nepřítomnosti žalovaného a téhož dne rozhodl napadeným rozsudkem, byl tudíž s
ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v souladu a za „nesprávný“ jej proto pokládat
nelze. Odvolací řízení tedy vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postiženo
není.
Podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce (nebo byl soud nesprávně
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát). Přitom pro přípustnost
dovolání je nerozhodné, zda k vadě řízení podle citovaného ustanovení došlo
před odvolacím soudem nebo před soudem prvního stupně.
Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení
(článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve
znění pozdějších předpisů, § 18 odst. 1 o.s.ř.) je, aby řízení vedl a v něm
rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům,
jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na
výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních
vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení § 14 odst. 1
o.s.ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z
výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení
jde o dva důvody vyloučení soudce - soudcův poměr k věci a soudcův poměr k
účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze
pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci, či se
zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody proto
nejsou způsobilé podjatost soudce založit a nápravy se lze domoci
prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních
institutů. Stejným způsobem byly uvedené otázky judikovány v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon
828/96, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní
judikatura, a ani v projednávané věci se dovolací soud od uvedeného názoru
neodchyluje. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k
účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti
a tito soudci přesto ve věci rozhodli, je dán důvod přípustnosti dovolání proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. –
takové rozhodnutí trpí tzv. zmatečností. Přitom dovolací soud posuzuje otázku
vyloučení soudce bez ohledu na to, zda skutečně bylo o vyloučení rozhodnuto
postupem podle § 16 o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
března 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 1997
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudci odvolacího soudu (JUDr. R. W., předseda senátu, JUDr. I. B. a JUDr. J.
E., Ph.D., soudci), jichž se námitka podjatosti týkala, ve vyjádření k uvedené
námitce ze dne 17. května 2002 uvedli, že „k věci, k účastníkům ani k jejich
zástupcům nemají žádný osobní vztah“ a „nejsou jim známy žádné okolnosti, které
by zakládaly důvod pochybovat o jejich nepodjatosti“. Dále dodali, že žalovaná
takové okolnosti ani netvrdí; vyjádřila pouze nesouhlas s rozhodnutím
odvolacího soudu a s jeho postupem v řízení, což – podle jejich názoru – důvod
k vyloučení soudců není.
Není-li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudců, kteří u odvolacího
soudu v dané věci rozhodovali, že nemají žádný vztah nejen k věci, nýbrž ani k
účastníkům a k jejich zástupcům, nelze dovodit, že by u odvolacího soudu
rozhodovali vyloučení soudci. Byl-li navíc v souladu s ustanovením § 101 odst.
2 o.s.ř. postup odvolacího soudu, který dne 18. prosince 2001 projednal
odvolání žalovaných v nepřítomnosti žalovaného, nelze už z tohoto důvodu
uvažovat o podjatosti soudců, kteří rozhodovali u odvolacího soudu o odvolání
žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně. Účastníci mají sice právo
vyjádřit se k osobám soudců (§ 15 odst. 2 o.s.ř.) a v zájmu realizace tohoto
jejich práva má předseda senátu povinnost poučit je (ve smyslu § 5 o.s.ř.) o
uvedeném právu. Absence takového poučení, vyplývající v dané věci z protokolu o
odvolacím jednání ze dne 18. prosince 2001, je proto procesním pochybením,
avšak vzhledem k výše uvedenému důvodem k vyloučení soudců nemůže být. Za této
situace nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
g/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a §
218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto,
avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní
situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2
věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu