26 Cdo 214/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Maiselova 38/15, proti žalované Palatajkov spol s r. o., se sídlem v Praze 1, Pštrossova 35/1508, IČO: 61249831, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Freyova 82/27, o zaplacení částky 798.063,- Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty a částky 380.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 96/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č. j. 16 Co 466/2011-148, takto: Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. 27 C 96/2009-95, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 798.063,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení z titulu dlužného nájemného, tam specifikovanou smluvní pokutu a konečně částku 380.300,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I.); výroky II., III. a IV. pak rozhodl o poplatkové povinnosti a o nákladech řízení státu a účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
21. února 2012, č. j. 16 Co 466/2011-148, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 798.063,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu (výrok I. – dále jen „potvrzující výrok I.“) a zrušil a vrátil k dalšímu řízení v části výroku I. ohledně povinnosti vydat bezdůvodné obohacení ve výši 380.300,- Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích III. a IV (výrok II.). Jde-li o potvrzující výrok I. napadeného rozsudku, odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem (který je účastnicím řízení znám) a na jeho základě ve shodě se soudem prvního stupně především dovodil, že v případech nájemních smluv z 26.
října 2001 a z 12. října 2006 šlo o obecný nájem podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemních smluv (dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že je opodstatněný nárok na dlužné nájemné (§ 671 obč. zák.), který – z tam uvedených příčin – není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a stejně tak i nárok na smluvní pokutu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v tomto ohledu potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6.
března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila, a to dovolacími námitkami, že „její činnost byla zcela mimořádná a v České republice ojedinělá“, že „v dané době existovaly dohody mezi žalovanou a žalobkyní, které uzavíraly minulá zastoupení Městské části Praha 1, kdy bylo přislíbeno, že vůči žalované bude postupováno tak, aby to pro obě strany bylo výhodné“, že „tyto neformální dohody byly ze strany žalobkyně dlouhou dobu dodržovány“ a že „následně byl žalobkyní vyvíjen tlak na žalovanou, že pokud uplatní své kompensabilní pohledávky u soudu, budou zpřetrhány vztahy s Národním divadlem a narušeny dodávky kostýmů“.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (především dovolací námitkou, že „soud prvního stupně a i soud druhého stupně měly zejména provést účastnický výslech jednatele žalované, pana P., navrhovaný při jednání dne 1. 2. 2011“), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a už proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Odvolací soud se správně zabýval i otázkou, zda vymáhání dlužného nájemného je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom zmínil skutečnosti, které by podle jeho názoru mohly v daném případě vést k úvaze o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, a zdůraznil, že placení nájemného je prvořadou povinností nájemce a že z okolností uváděných dovolatelkou nelze na takový rozpor usuzovat. Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k okolnostem případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalovaného (především jeho zájmu na řádném placení nájemného), neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedený právní názor sdílí i v projednávané věci a s odkazem na své rozhodnutí ze dne 13.
května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, dodává, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro nějž by tento názor nebyl využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného z nebytových prostor, či, jako v daném případě, z titulu obecného nájmu podle § 663 a násl. obč. zák. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu