Judikát 26 Cdo 214/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:28.04.2026
Spisová značka:26 Cdo 214/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.214.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nájem
Zadržovací právo
Dotčené předpisy:§ 2234 o. z. § 1395 odst. 1 o. z. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 26 Cdo 214/2026-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Františka Jelena, se sídlem v Berouně, Hlavní 72, IČO 67745539, zastoupeného Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 25/4, proti žalované KUNICK Group Czech Republic, s. r. o., se sídlem v Nižboru-Žloukovicích 35, IČO 25661230, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o zaplacení částky 126 457 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 171/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 28 Co 244/2023-467, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 360 Kč k rukám Mgr. Vladimíra Náprstka, advokáta se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 25/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 126 457 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že dne 4. 9. 2018 uzavřel se žalovanou ústní dohodu o zajištění prací, dodávce materiálů a nájmu bagru. Přesnou cenu si účastníci nesjednali s ohledem na neurčitě specifikovaný rozsah prací a dobu půjčení bagru. Po provedení prací proto žalobce žalované vyúčtoval cenu v místě a čase obvyklou v celkové výši 126 457 Kč včetně DPH se splatností do 30. 7. 2019; žalovaná mu však ničeho neuhradila. Dodal, že vzhledem k dluhu žalované uplatnil zadržovací právo k tam specifikovanému vysokozdvižnému vozíku v jejím vlastnictví, o čemž ji vyrozuměl.
2. Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 13 C 171/2021-156, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 126 457 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 28 Co 244/2023-330, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 54 641,37 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl, jinak jej ve zbývající části výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 26Cdo 2397/2024-417, uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zaplacení částky 71 815,63 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil, že pohledávka, kterou žalobce vůči žalované nárokoval, nevznikla z nájemního vztahu a tudíž nebyly naplněny podmínky pro realizaci zadržovacího práva předpokládané § 2234 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“. Proto dovolací soud považoval za nutné, aby se odvolací soud zabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro uplatnění zadržovacího práva žalobcem k vysokozdvižnému vozíku žalované ve smyslu § 1395 odst. 1 o. z. a aby následně posoudil, zda a případně v jakém rozsahu je oprávněný nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání vozíku žalobcem, jak jej uplatnila námitkou započtení doručenou soudu prvního stupně dne 6. 6. 2022, resp. 12. 12. 2022, kdy jej upřesnila částkou 162 558 Kč (žalovaná částka s úrokem z prodlení) za období od 11. 12. 2019 do 26. 4. 2020.
5. Následně odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 28 Co 244/2023-467, rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 71 815,63 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 31. 7. 2019 do zaplacení, potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
6. Odvolací soud ohledně žalobcem uplatněné částky setrval na závěrech svého prvního rozsudku ze dne 29. 2. 2024, č. j. 28 Co 244/2023-330, kdy ji shledal důvodnou ve výši 71 815,63 Kč s příslušenstvím, a zabýval se především otázkou týkající obrany žalované, zda je oprávněné zadržení vysokozdvižného vozíku žalobcem a zda existuje pohledávka žalované uplatněná k započtení. Dovodil, že předpoklady pro uplatnění zadržovacího práva žalobcem nebyly splněny, a proto zkoumal, od kdy žalobce vysokozdvižný vozík neoprávněně zadržel. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ze zjištění, která učinil sám v prvním odvolacím řízení, jež doplnil o další listinné důkazy. Na základě provedeného dokazování pak uzavřel, že nebylo prokázáno zadržení předmětného vysokozdvižného vozíku žalobcem v období od 11. 12. 2019 do 26. 4. 2020, což je doba, za kterou žalovaná vyčíslila svou pohledávku k započtení.
7. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
8. Je tomu tak proto, že kritika závěrů odvolacího soudu dovolatelkou představuje v převážné části dovolání polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Takové námitky proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu či proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (uplatněné dovolatelkou zejména tvrzením, že odvolací soud „dovodil z důkazů skutkové závěry, které z těchto logicky neplynou“ a „vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení“), nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), jak tvrdí dovolatelka.
9. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou dle dovolacího soudu logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícím se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolací soud podrobně popsal, z jakých důkazů vyšel, jaká zjištění z nich učinil, z jakých důvodů některé důkazy (svědecké výpovědi) považoval za nevěrohodné, provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a jeho skutkové závěry odpovídají obsahu spisu.
10. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení (uplatněný např. výtkami, že „některé hodnocení důkazů v rozsudku zcela absentuje“), neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení (mezi něž lze zařadit i dovolatelkou namítané neprovedení navržených důkazů), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
11. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dále v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a argumentuje závěry konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž negativní tvrzení se zásadně neprokazují a účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno.
12. Na takovém závěru však odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil. Závěr o tom, že žalovaná v rozhodném období nebyla omezena v užívání vysokozdvižného vozíku, odvolací soud založil na důkazech navržených oběma stranami sporu a provedených v řízení, z nichž dovodil, že žalobce uplatnil zadržovací právo až na podzim roku 2020 (k otázce rozložení důkazního břemene srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020).
13. Dovolatelka napadá výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti tomuto rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu