22 Cdo 1287/2020-502
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou
Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, proti žalované P.
A., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v
Praze, Vítkova 247/7, o určení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 18 C 299/2015, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 26 Co 182/2019-447, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 26 Co 182/2019-447,
a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 C
299/2015-409, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhá určení, že je spoluvlastníkem nemovité věci (stavby rodinného
domu), kterou zřídili společně s žalovanou ještě před uzavřením manželství. Uplatněný nárok opírá o skutečnost, že se významnou měrou podílel na
financování stavby a zařizoval i některé práce; proto se stal spoluvlastníkem,
byť stavba leží na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, která ve stavebním
řízení vystupovala jako stavebník a je též jako vlastnice evidována v katastru
nemovitostí. Tomu žalovaná oponuje; tvrdí, že stavbu budovala v úmyslu mít ji
výlučně pro sebe. Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) nejprve rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 18 C 299/2015-223, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
mimo jiné určení, že je spoluvlastníkem rodinného domu č. p. XY stojícího na
pozemku par. č. XY a stavby bez č. p. stojící na pozemku par. č. XY v
katastrálním území XY, přičemž výše spoluvlastnického podílu je 63 %. Toto
rozhodnutí následně potvrdil Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 26. 4. 2017, č. j. 26 Co 97/2017-270. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výlučným vlastníkem sporných
nemovitostí je žalovaná, která uskutečnila stavbu s úmyslem mít ji výlučně pro
sebe. Mezi účastníky nebylo ujednání (ani výslovné, ani konkludentní), které by
zakládalo spoluvlastnictví; účastníci se dohodli toliko na „společném užívání“
domu. Navíc stavba byla zřízena na pozemku, který žalovaná dostala darem a v
právních vztazích si počínala jako jediný vlastník. Z pouhé skutečnosti, že se
žalobce významně podílel na financování stavby, nelze dovozovat úmysl mít
stavbu „pro sebe“, a tedy ani spoluvlastnický vztah. S tím se plně ztotožnil odvolací soud; spolufinancování stavby žalobcem nevede
k závěru, že by stavba měla být ve spoluvlastnictví, neboť z žádného úkonu
žalované taková vůle nevyplývá a finanční prostředky, které žalobce vynaložil,
mu byly vráceny. To svědčí toliko o úmyslu žalované žít s žalobcem ve společné
domácnosti. Oba uvedené rozsudky zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 22 Cdo 4127/2017-299. Poukázal zejména na
ustálenou judikaturu, podle které provádí-li stavbu více osob, které o
vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci
není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob,
stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky
stavby. Na dovolateli leželo důkazní břemeno o tom, že účastníci spolu zřizují
stavbu, kterou hodlají společně užívat; to bylo v řízení prokázáno a je třeba
vyjít z toho, že stavba se stala podílovým spoluvlastnictvím účastníků. Tento
závěr může žalovaná v dalším řízení zvrátit, prokáže-li, že žalovaný poskytoval
peněžní plnění související se stavbou z jiného právního důvodu; pak by mohlo
být z okolností věci zřejmé, že vlastníkem stavby měla být jen ona. Tvrdí-li
žalovaná, že platby žalobce měly jiný důvod než pořízení společného bydlení,
musí to prokázat. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 C 299/2015-409, určil, že žalobce je spoluvlastníkem domu č. p.
XY na pozemku par. č. XY a stavby bez č. p. postavené na pozemku par. č. XY v
katastrálním území XY, přičemž výše jeho spoluvlastnického podílu je 50 %. Soud
prvního stupně postupoval podle právního názoru, který vyjádřil ve výše
uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud; účastníci stavbu zhotovili společně, žalobce
se na ní podílel finančně a zčásti i osobní účastí při zajišťování prací
prováděných třetími osobami, a žalovaná neprokázala tvrzení, že žalobcem
poskytnutá částka byla půjčkou, která byla vrácena. Tvrzení žalované, že šlo o
stavbu zřízenou „dodavatelsky“, která je podle konstantní judikatury dovolacího
soudu ve vlastnictví objednatele, a to od počátku výstavby, považoval soud
prvního stupně za nevýznamnou, neboť je „svou povahou polemikou či přímým
nesouhlasem se závěrem Nejvyššího soudu“, vysloveným v rušícím rozhodnutí,
kterým je soud v dalším řízení vázán. Nebylo též prokázáno, že by platby
žalovaného na pořízení domu byly půjčkou. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
11. 12. 2019, č. j. 26 Co 182/2019-447, rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním
hodnocením věci. Žalovaná neprokázala jiný právní důvod poskytování peněžního
plnění žalobcem v souvislosti se stavbou; soud prvního stupně tak správně
uzavřel, že stavba se stala podílovým spoluvlastnictvím účastníků. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2019 podává žalovaná (dále
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jde o podmínky
vzniku spoluvlastnictví k nově zřizované stavbě. Uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a žádá zrušení napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud (a před ním i soud dovolací) odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které jde-li o stavbu
zhotovenou na základě smlouvy o dílo, je vlastníkem zhotovované stavby bez
dalšího objednatel (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016); objednatelem stavby přitom byla výhradně
dovolatelka. Pokud by se uvedená judikatura v projednávané věci neuplatnila,
namítá dále, že nutnou podmínkou vzniku vlastnického práva ke stavbě zřizované
více osobami je skutečnost, že se každý ze stavebníků podílel na jejím vzniku
vlastní prací i dodáním materiálu (to dovozuje z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001); ani tato podmínka však nebyla ze
strany žalobce splněna.
Konečně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene
mezi účastníky řízení. Připouští, že se žalovaný podílel na financování stavby,
tvrdí však, že mu byly vynaložené prostředky později vráceny – mělo jít o
půjčku, kterou žalobce dovolatelce poskytl na zhotovení stavby. Důkazní břemeno
ohledně tvrzení, že tyto vrácené finanční prostředky nebyly plněním ze smlouvy
o půjčce, nýbrž že měly jiný důvod, který nevylučuje vznik spoluvlastnictví ke
stavbě, mělo být na žalobci.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen
„obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 –
přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozhodnutí v zásadě vázán obsahem
dovolání i napadeného rozhodnutí. V původním řízení ani soud prvního stupně,
ani soud odvolací nevyšly z toho, že stavba byla zřízena na základě smlouvy o
dílo. Naopak soud prvního stupně doslova uvedl, že „nešlo o zhotovení stavby na
základě smlouvy o zhotovení věci na zakázku podle § 644 a násl. obč. zák.“ (str. 11 původního rozsudku soudu prvního stupně). Z rozhodnutí se
podávalo, že smlouvy o dílo byly uzavřeny jen na jednotlivé dodávky, které pro
dovolatelku sjednával pan F. ze sdružení F. (a na stavbu bazénu a zahradního
altánu, ty už ale nejsou předmětem dovolacího řízení). Proto se dovolací soud
nezabýval variantou, že stavba byla zhotovena na základě smlouvy o dílo, a
vyšel z toho, že šlo o společně zřizovanou stavbu. V takovém případě není – s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci – vyloučen vznik spoluvlastnictví, když
jeden z účastníků se na stavbě podílí finančně a organizačně (zajišťováním
některých prací). Pro případ, že šlo o stavbu zhotovenou třetí osobou na
základě smlouvy o dílo, Nejvyšší soud nijak nezavázal soudy v nalézacím řízení
závazným právním názorem, což muselo být zřejmé i z toho, že o smlouvě o dílo
se jeho rozhodnutí – stejně jako jemu předcházející rozsudky okresního a
krajského soudu s výjimkou bazénu a zahradního altánu – nijak nezmiňuje. Jestliže tedy poté, co Nejvyšší soud původní rozhodnutí zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně, žalovaná tvrdila, že nabyla vlastnické právo k domu
proto, že byl zřízen na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřela jako
objednatelka, bylo třeba se tímto tvrzením zabývat, zjistit potřebné
skutečnosti a právně je posoudit; takovému postupu předchozí rozhodnutí
dovolacího soudu nijak nebránilo. K problematice vzniku spoluvlastnického práva k nově zřizované stavbě se
dovolací soud podrobně vyslovil např. v usnesení ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22
Cdo 2447/2016: „Z judikatury dovolacího soudu se podává, že pro posouzení, zda
ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví vícero osob,
hraje důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena svépomocně nebo
jestli byla postavena na základě smlouvy o dílo.
Pokud byla stavba postavena
svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu
uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník
ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, které o
vlastnictví k nové stavbě neuzavřely výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci
není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob,
stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky
stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1174/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 2, str. 47)]. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy je stavba postavena na základě smlouvy o
dílo. V tomto případě je vlastníkem zhotovované stavby objednatel, a to od
počátku výstavby. Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky stavby,
nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku
více objednateli totiž v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke
zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 102), usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 628/2009, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016 (všechna
rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz); ke správnosti uvedených závěrů se
přihlásil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS
3157/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz)]“ (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016). Podmínkou aplikace uvedené judikatury je, aby byla předmětná stavba vystavěna
na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem nebylo provedení jen dílčích prací,
které by bylo možné zařadit do kategorie „svépomocné výstavby“ (zejména
zednické či tesařské práce), nýbrž komplexní zhotovení předmětné stavby
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5002/2017). Relevantní pro posouzení vlastnického práva je okamžik zhotovení stavby jako
věci – předmětu vlastnického práva. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92,
publikovaný v Právních rozhledech č. 4/1994) je zastáván názor, že pro
posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je
stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené
věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná
budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku, v němž se již
vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast
vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na
ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené.
Vše, co v důsledku přístavby,
přestavby jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste,
stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v
okamžiku svého vzniku. Protože soudy se touto otázkou nezabývaly, je právní posouzení věci předčasné,
a tudíž nesprávné; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K založení spoluvlastnictví stavby v případě, že by nešlo o stavbu zhotovenou
na základě smlouvy o dílo, ale zřízenou společně účastníky. Dovolatelka namítá, že odvolací soud (a předtím i soud dovolací) se odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu; odkazuje na rozsudek ze dne 5. 11. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, podle kterého platí: „Pokud však stavbu provádí více
osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z
okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z
těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze
vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby,
které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele,
je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude, zejména pokud více
osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího
společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním
materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě
něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o "společném
užívání", aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje
vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je
třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“. Tento odkaz je správný, nicméně dovolatelka z něj vyvozuje nesprávné závěry. Uvedené rozhodnutí řešilo konkrétní případ a právní závěry nejsou formulovány
kategoricky tak, že by vylučovaly jiný než v této věci realizovaný podíl na
stavbě jako předpoklad k založení spoluvlastnictví. Nestanoví tedy podmínky,
které musejí být kumulativně splněny, aby bylo spoluvlastnictví založeno, jak
se domnívá dovolatelka. Podstatné je, že se musí přihlížet „ke všem okolnostem
věci“, záleží tedy i na specifických okolnostech každé konkrétní věci. Soudy
při řešení této otázky přihlížejí správně i k tomu, kdo stavbu alespoň zčásti
financoval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22
Cdo 2258/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3610/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo
1743/2019, a řada dalších rozhodnutí). Podíl na zhotovení stavby jako jedna ze
skutečností nasvědčujících jejímu spoluvlastnictví nemusí spočívat ve fyzické
práci; podle okolností věci může spočívat i v „organizačním zajišťování“,
jednáni s dodavateli, v dohledu na správném provádění prací řemeslníky apod. Zpravidla jde o komplex skutečností, které je třeba posoudit ve vzájemných
souvislostech.
Z judikatury rozhodně nijak nevyplývá, že by spoluvlastnictví
nebylo možno dovodit z projeveného úmyslu stavbu po dokončení společně užívat,
společného financování a podílu obou účastníků na zajišťování potřebných prací. Ostatně sama dovolatelka cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, ve kterém se uvádí, že „stavebníkem je osoba, která
se fakticky podílí…“ „Faktickým podílem“ nemusí být vždy jen manuální práce. Je třeba zdůraznit, že četná judikatura ohledně řešené otázky (jen zmíněné
rozhodnutí 22 Cdo 1174/2001 je citováno ve 104 rozhodnutích publikovaných v
informačním systému ASPI) řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela
totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším
okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z
komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o
odklonu od dosavadní judikatury. K důkaznímu břemeni a jeho rozložení:
Ve věci nebylo sporu o tom, že stavba byla zřizována na pozemku žalované a jí
též bylo vydáno stavební povolení a zařizovala většinu prací. Sporný je důvod,
pro který žalobce vynaložil na stavbu 1 000 000 Kč; zda jde o částku na
pořízení společného domu, jak tvrdí žalobce, nebo o půjčku, která byla žalobci
později vrácena rodinou (příbuznými) žalované, jak tvrdí ona. Jde o zásadní
skutečnost – pokud šlo o půjčku, vylučuje to za zjištěného skutkového stavu
spoluvlastnictví domu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení
dělení důkazního břemene mezi účastníky. Nesprávné posouzení důkazního břemene je nesprávným právním posouzení věci –
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo
841/2006. Podle dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu (viz níže). Správný je odkaz dovolatelky na judikaturu, podle které platí: „Důkazní břemeno
ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence
těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho
účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí“ (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). Toto rozhodnutí však
nesprávně uvádí – a dovolatelka na tomto názoru částečně staví svou argumentaci
–, že „tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně
neprokazují“. K tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/14, obsahující opačný právní názor včetně odkazu na článek Z. Pulkrábka „O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o
některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec)“ – Právní rozhledy
17/2013, s. 573. Nejvyšší soud v této souvislosti v rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 (podobně i v dalších rozhodnutích), uvedl: „Pro
úplnost dovolací soud dodává, že proti tomuto závěru nelze důvodně argumentovat
skutečností, že žalobkyně je v takovém případě povinna prokazovat tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv.
negativní
teorii dělení důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování
neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to,
co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach
dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der
Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Tato
teorie je však současnou civilistickou doktrínou – s podrobnou argumentací –
považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze řádně
dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází a s tím, že jako určité
specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití
nepřímých důkazů.“ (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním
sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34; obdobně Lavický, P.: Důkazní
břemeno v civilním řízení soudním. Praha, Leges, 2017, str. 231 a násl.)“. Dovolací námitka, že nelze prokázat „negativní skutečnost“, že totiž nešlo o
jiný důvod plnění – poskytnutí peněz – než společné zřízení stavby, je tedy
sama o sobě nedůvodná. Ani námitka o nesprávném dělení důkazního břemene není důvodná. Dovolací soud při řešení otázky důkazního břemene mezi stranami vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy
norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a
odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k
tomu srovnej: Rosenberg, L.: Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen
Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně
doplněné vydání 1922, citován in: Macur, J.: Dělení důkazního břemena v
civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl. a 79
– viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010). Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje
podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle
teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož
každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým
znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní
normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami
dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední
předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve
vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví,
že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité
právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových
předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové
předpoklady právní normy, která je této straně příznivá.
Při úvaze o tom, které
normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se
vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či
právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti
normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její
účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane,
anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže
právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později
působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: tamtéž, str. 65 a násl.). Důkazní břemeno ohledně činností potenciálně zakládajících jeho
spoluvlastnictví ke stavbě (tedy i z vynaložení částky na stavbu z titulu
společného bydlení) leželo na žalobci; příznivé následky (založení
spoluvlastnictví) vyvozoval zejména z investování této částky do stavby. Pokud
by žalovaná prokázala, že peníze žalobce vynaložil z důvodu bránícího založení
spoluvlastnictví – např. jako půjčku, anebo že šlo o plnění bez právního důvodu
a peníze byly žalobci vráceny – šlo by o skutkový předpoklad protinormy,
bránící uplatnění pravidel o zhotovení stavby více osobami, přičemž žalobce
odvozoval své spoluvlastnictví zejména z vynaložení peněz na stavbu. Na žalobci
by pak bylo, aby prokázal, že peníze, které později od rodiny žalované obdržel,
mu byly poskytnuty z jiného právního důvodu než vrácení investované částky. Jestliže tedy odvolací soud vyšel z toho, že na žalované leží důkazní břemeno
ohledně toho, že mezi účastníky byla sjednána půjčka a částka 1 000 000 Kč,
kterou žalobce do stavby domu vložil, byla půjčkou žalobce poskytnutou
žalované, je právní posouzení rozložení důkazního břemene správné. Jinou
otázkou je hodnocení důkazů a závěr o unesení důkazního břemene, tou se však
dovolací soud v rámci jedině přípustného dovolacího důvodu, spočívajícího v
námitce nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl
zabývat. Ani námitkou zjevného zneužití práva se dovolací soud nemohl zabývat, neboť se
jedná o novou skutečnost, s níž dovolatelka nepřípustně přichází až nyní v
dovolacím řízení (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu