22 Cdo 4127/2017-299
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce M. A., zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Dlouhá 727/39, proti žalované P. A., zastoupené Mgr. Janem Válkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o určení vlastnictví, vedené
u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 299/2015, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 26 Co
97/2017-270, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 26 Co
97/2017-270, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 12. 2016, č. j.
18 C 299/2015-223, se ruší (s výjimkou části výroku rozsudku Okresního soudu
Praha-západ, kterou byl zamítnut návrh na určení spoluvlastnictví venkovního
krytého bazénu a zahradního altánu stojících na pozemku, vše v katastrálním
území Č., a části výroků rozsudku Krajského soudu v Praze, kterou byl rozsudek
okresního soudu ohledně bazénu a zahradního altánu potvrzen) a věc se vrací v
uvedeném rozsahu Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2016,
č. j. 18 C 299/2015-223, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je
spoluvlastníkem rodinného domu stojícího na pozemku, stavby bez č. p. stojící
na pozemku a venkovního krytého bazénu a zahradního altánu stojících na
pozemku, vše v katastrálním území Č., přičemž výše spoluvlastnického podílu je
63 % (výrok I.). Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce žil v partnerském vztahu se žalovanou; později, až po zřízení sporné
stavby, uzavřeli manželství. Žalobce tvrdil, že stavbu zřídili účastníci
společně; on se významnou měrou podílel na jejím financování a zařizoval i
některé práce. Proto se stal spoluvlastníkem, byť stavba leží na pozemku ve
výlučném vlastnictví žalované, která ve stavebním řízení vystupovala jako
stavebník; je též jako vlastnice evidována v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výlučným vlastníkem sporných
nemovitostí je žalovaná, která uskutečnila stavbu s úmyslem mít ji výlučně pro
sebe. Mezi účastníky nebylo ujednání (ani výslovné, ani konkludentní), které by
zakládalo spoluvlastnictví; účastníci se dohodli toliko na „společném užívání“
domu. Je potřeba přihlížet i k následnému chování účastníků; žalovaná si
počínala v právních vztazích jako jediný vlastník. Vystupování žalované je též
třeba vnímat i v tom kontextu, že se jednalo o stavbu na pozemku, který získala
darem. Pouhá skutečnost, že se žalobce významně podílel na financování v období
do vzniku stavby jako samostatné věci, nemůže založit spoluvlastnický vztah,
poněvadž z toho nelze dovozovat úmysl mít stavbu „pro sebe“. Žalovaná je tak
stavebníkem v občanskoprávním smyslu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016), přičemž žalobce tento postup akceptoval a
otázku vlastnického práva dlouhodobě neřešil.
Bazén a zahradní altán jsou též ve vlastnictví žalované, která ve smlouvě o
dílo
– jejich zřízení - vystupovala jako objednatelka.
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 26
Co 97/2017-270, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž odkázal
(podobně jako soud prvního stupně) na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze
dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, usnesení ze dne 23. 7. 2015, sp. zn.
22 Cdo 2117/2015, a usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016).
Vlastnictví nabývá originárně stavebník, tedy ten, kdo stavbu uskutečnil s
úmyslem mít ji pro sebe. Pakliže stavbu provádí více osob, které o vlastnictví
neuzavřeli žádnou dohodu, je potřeba vycházet ze skutkových okolností případu
objevujících se v právně významné době, tj. do vzniku stavby jako věci v
právním smyslu. Ačkoliv se žalobce významně podílel na financování stavby,
nevede tato skutečnost k závěru, že by stavba měla být ve spoluvlastnictví; z
žádného úkonu žalované taková vůle nevyplývá a finanční prostředky, které
žalobce vynaložil, mu byly vráceny. To svědčí toliko o úmyslu žalované žít s
žalobcem ve společné domácnosti. Odvolací soud dodal, že žalobce svoji vůli být
spoluvlastníkem stavby projevil po mnoha letech až podáním žaloby; tvrzení, že
se dříve pokoušel uvést v soulad stav zápisu v katastru nemovitostí se
skutečným stavem, nijak neprokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů („o. s. ř.). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací
důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou praxí dovolacího
soudu. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3610/2014, ze kterého vyplývá, že pokud účastníci řízení spolu zřídili stavbu,
kterou hodlají společně užívat, jedná se o důkaz existence konkludentní dohody
o spoluvlastnictví, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Dodává, že závěr
o absenci dohody o spoluvlastnictví nemá oporu ve skutkových zjištěních. Svoji
argumentaci dále opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1174/2001, podle kterého pokud ani z okolností věci není zřejmé, že by
mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z účastníků, nelze vyloučit, že
se tyto osoby stanou podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména,
pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem
společného užívaní. Důkazní břemeno ohledně toho, zda stavba měla být ve
výlučném vlastnictví jediné osoby, leží na žalované; to opírá o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004. Ke vzniku
spoluvlastnictví může dojít i přes absenci jakékoli dohody mezi osobami
zřizujícími stavbu. V závěru dovolatel uvádí, že některé důkazy nebyly
hodnoceny, přičemž v odůvodnění rozhodnutí nebylo uvedeno, proč z nich nebyla
učiněna žádná zjištění. Skutkové a právní závěry obou soudů jsou zjevně
nepřiměřené provedenému dokazování, neboť došlo k porušení zásad hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř). Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 283/2000, který v takovém postupu spatřuje porušení zásady
procesní rovnosti účastníků, a tedy i práva na spravedlivý proces. Dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná uvádí, že v dovolání chybí právní argumentace; jedná se spíše o popis
vlastní skutkové verze případu a polemiku se závěry obou soudů. Dovolání podle
ní není přípustné, navíc není specifikován dovolací důvod. Co do přípustnosti
dodává, že dovolatel na věc aplikuje judikaturní rozhodnutí, u kterých sám
připouští, že se týkají skutkově odlišných případů. Soudy obou stupňů se
podrobně vypořádaly se všemi okolnostmi případu. Pozemek je ve výlučném
vlastnictví žalované, která jej nabyla darem. S novou úpravou v zákoně č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, je nyní stavba součástí pozemku, tudíž není
možné samostatně rozhodovat o výlučném vlastnictví; žalovaná navíc nemovitost
vydržela. Pokud by dovolateli byl přiznán spoluvlastnický podíl, měli by na něj
nárok i rodiče žalované, kteří se také podíleli na financování. Dodává, že
dovolateli maximálně vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná
tak navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen
„obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 –
přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu; jde o judikaturu týkající se společného zřizování stavby více
osobami a rozložení důkazního břemene. Soudy v nalézacím řízení sice z
judikatury dovolacího soudu v zásadě vyšly, ne zcela správně ji však na daný
případ aplikovaly. (Ke kritice obsahu dovolání ve vyjádření žalované dovolací
soud uvádí, že dovolací důvody nejsou formulovány zcela exaktně, nicméně z
obsahu dovolání je zřejmý důvod jeho přípustnosti, jsou uvedena rozhodnutí
dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit a jsou tam obsahově
vymezeny i namítané vady řízení, ke kterým dovolací soud přihlíží, je-li
dovolání přípustné
- § 242 odst. 3 o. s. ř.)
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou
činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito
osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen
je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit
spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k
nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že
mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou
všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Není
rozhodné, kdo vystupoval jako stavebník ve stavebním řízení (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1142/2005).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, se
uvádí, že „pokud ani z okolností věci není zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve
vlastnictví jen některých z účastníků, nelze vyloučit, že se tyto osoby stanou
podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez
dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem společného užívaní“.
Z judikatury vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti
občanský zákoník č. 89/2012 Sb., spolu dvě osoby (či více osob) společně
zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení), a
ohledně právního osudu stavby, ani ohledně právního důvodu jejich účasti na
stavbě, neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci
jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví.
Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo
o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu,
která musí být řádně zdůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě
popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.
Žádný z účastníků při zřizování stavby nepostupoval v souladu se zásadou
„vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna); to je mezi
osobami žijícími v partnerském vztahu časté. Žalobce si – jak mu soudy vytýkají
– právně nezajistil svůj spoluvlastnický vztah k domu; nicméně stejně tak si
žalovaná nezajistila důkazy o tom, že platby poskytované žalobcem na stavbu
domu byly půjčkami žalobce či platbami za bydlení. Za této situace je významné
rozložení důkazního břemene mezi účastníky.
Dovolací soud vychází ze skutkového zjištění učiněného v nalézacím řízení, že
účastníci neuzavřeli ohledně stavby žádnou dohodu, byť konkludentní; žalovaná
podle dosavadních zjištění stavěla v úmyslu mít stavbu „pro sebe“, nebylo však
zjištěno, že by to dala žalobci jasně na vědomí. Žalobce se domníval, že stavba
má být ve spoluvlastnictví, tuto vůli však neprojevil. Z toho se podává závěr,
že účastníci navenek žádnou vůli ohledně vlastnictví stavby vůči sobě navzájem
neprojevili. Protože nebylo zjištěno, že by žalovaná jasně žalobci dala na
vědomí, že od něj přijímá nemalé částky a pomoc za jiným účelem, ani nebylo
mezi nimi zřejmé, že jde o stavbu jen ve vlastnictví žalované, se kterou jí
žalobce jen pomáhá, je namístě závěr, že z okolností věci neplynulo, že by
budova měla být jen ve vlastnictví žalované.
Na dovolateli leželo důkazní břemeno o tom, že účastníci spolu zřizují stavbu,
kterou hodlají společně užívat. Jeho účast na stavbě byla prokázána tím, že na
stavbu vynaložil relativně vysoké finanční částky, a to i v součinnosti s jeho
rodiči, a také jeho účastí na vyřizování záležitostí, které se týkaly stavby
(viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu dole), byť v rozsahu podstatně nižším,
než jaká byla účast žalované. Nelze přehlédnout ani tvrzení žalobce vůči bance
při získávání půjček na stavbu a postoj žalované (adresovala žalobci souhlas se
stavbou rodinného domu - viz č. l. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Byl
prokázán i záměr budovu společně užívat, ostatně účastníci v domě oba bydleli a
později uzavřeli manželství.
Za této situace je třeba v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího
soudu vyjít z toho, že stavba se stala podílovým spoluvlastnictvím účastníků.
Tento závěr ovšem může žalovaná zvrátit, prokáže-li, že žalovaný poskytoval
peněžní plnění související se stavbou z jiného právního důvodu (např. půjčka
nebo platba za bydlení
– v posledně uvedeném případě by však bylo třeba prokázat existenci dohody o
takových platbách). Pak by mohlo být z okolností věci zřejmé, že vlastníkem
stavby měla být jen ona. Přitom je třeba přihlédnout k výši plateb (dovolatel
poukazuje na to, že jako platby za bydlení by byly nezvykle vysoké), k účasti
rodičů (ev. i babičky
– viz žalobní tvrzení) žalobce na nich a také k tomu, že šlo o vztah mezi
životními partnery (druhem a družkou), při kterém se obvykle účastníci společně
podílejí na nákladech bydlení, nebývá však zvykem vybírat nájemné. Pokud
žalovaná ohledně účelu plateb žalobce tvrdí, že šlo o jiný důvod plateb žalobce
než na pořízení společného bydlení, musí to prokázat
– viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004).
V této souvislosti žalobce navrhoval, aby k věci byli vyslechnuti jeho rodiče
(zřejmě k důvodům jejich účasti na financování stavby); to soud prvního stupně,
který ve věci vyslechl matku žalované, odmítl, a to jen s poukazem na zásadu
hospodárnosti řízení; protože odůvodnění rozhodnutí v této části není v souladu
s § 157 odst. 2 o. s. ř. (soud řádně nevysvětlil, proč tento důkaz neprovedl),
je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud též přihlédl k tomu, že žalobce „v průběhu stavby ani po ní
neprojevil vůli být spoluvlastníkem ... svoji vůli tak projevil až podáním
žaloby v roce 2015, tedy zhruba třináct let po kolaudaci stavby“ (viz str. 6
rozsudku odvolacího soudu), a po rozvodu účastníků. Žalobce to vysvětloval tím,
že začal-li o věci mluvit, žalovaná mu vytkla, že mu jde jen o peníze (str. 8
rozsudku soudu prvního stupně nahoře). Při hodnocení uvedené skutečnosti nelze
přehlédnout, že šlo o vztah mezi partnery – osobami žijícími ve společné
domácnosti, později i manžely. Platné právo tradičně vychází z toho, že citové
a další vazby mezi takovými osobami fakticky ztěžují uplatňování vzájemných
právních nároků; proto např. odkládá běh promlčecích lhůt na dobu, kdy jejich
vzájemný vztah zanikne (srov. § 14 obč. zák., § 646 o. z.). Při hodnocení
postoje žalobce je tak třeba přihlédnout k jeho partnerskému a rodinnému vztahu
s žalovanou.
Konečně žalobce zpochybňuje hodnocení důkazu - emailu poslaného svědkem J. F.
dne 16. 10. 2015 žalované, ve kterém svědek uvedl, že stavebníkem byla pouze
žalovaná; na základě tohoto zjištění soud prvního stupně označil výpověď
uvedeného svědka, že objednateli stavby byli oba účastníci, za nevěrohodnou.
Samotné hodnocení důkazů dovolací soud přezkoumávat nemůže; nejde o zvláštní
dovolací důvod ani o některou z vad, uvedených v § 242 odst. 3 o. s. ř. Přesto
v souvislosti s hodnocením tohoto důkazu zatížil odvolací soud řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce uvedl (č. l. 244): „S
ohledem na hodnocení e-mailu svědka z října 2015, který je soudem prvního
stupně považován za stěžejní důkaz, je třeba upozornit na skutečnost, že svědek
ve své výpovědi důsledně rozlišoval pojmy ’stavebník‘ a ‘investor‘; z kontextu
vyplývá, že stavebníkem je podle svědka účastník stavebního řízení, který však
nemusí být nutně totožný s investorem, tedy tím, kdo stavbu financuje.“ Dále
žalobce uvádí, že pokud svědek F. označil žalovanou jako „stavebníka“,
nezpochybňuje to jeho tvrzení ze svědecké výpovědi o tom, kdo byl dle něj
„investor“. Zároveň žalobce poukazuje i na to, že soud prvního stupně toto
nerozlišoval, ba dokonce oba termíny zaměnil (zaměnil termín „stavebník“ za
termín „objednatel“). Tato námitka nebyla zjevně nevýznamná, a to s
přihlédnutím k tomu, že stavebně právní předpisy rozumějí stavebníkem toho,
komu svědčí stavební povolení či jiné stavebně právní oprávnění k provádění
staveb, zatímco zadavatel bývá označován jako investor (např. v zákoně č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu). Nicméně odvolací soud v
odůvodnění rozhodnutí v rozporu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. na ni nijak
nereagoval.
Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že tvrdí, že vynaložené peníze byly žalobci
vráceny, a uvádí, že toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Ani zde
nejde o přípustný dovolací důvod, je tu však rozpor s judikaturou dovolacího
soudu a vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně totiž takové zjištění neučinil, a dovolací soud k tomu
žádné důkazy neprováděl; nebyly tak splněny podmínky pro vlastní skutkové
zjištění, upravené v § 213 a násl. o. s. ř.
Pokud jde o nabytí altánu a bazénu, s právním závěrem soudu prvního stupně
(odvolací soud právní osud těchto staveb neřešil) dovolání nepolemizuje a
nevymezuje ve vztahu k nim důvod přípustnosti; proto je v této části dovolací
soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Další skutkové námitky, které dovolatel vznáší (např. tvrdí, že se soudy
nevyrovnaly s tím, že faktury vyhotovoval svědek F. na adresu obou účastníků,
aniž by dovolatel uvedl, kdy tuto skutečnost v řízení uvedl, ev. na jakém čísle
listu je toto jeho tvrzení obsaženo, a aniž by blíže vymezil vztah této
skutečnosti k jedinému přípustnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.), jakož i skutková tvrzení uvedená ve vyjádření k dovolání bude možno
uplatnit v dalším řízení. To platí i o tvrzení žalované, že dům vydržela; takto
vymezené tvrzení zakládá předmět řízení, kterým se dovolací soud nemůže
zabývat. Žalovaná také tvrdí, že dům se stal součástí jejího pozemku (§ 3054
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), a proto nelze žalobě vyhovět. Tak by tomu
však bylo jen v případě, že skutečný („naturální“) vlastník stavby a pozemku by
byl k 1. 1. 2014 totožný.
Vyjde-li najevo, že tomu tak nebylo, uvedené ustanovení se bez ohledu na stav
katastru nemovitostí mezi účastníky neprosadí. Spoluvlastnictví rodičů
žalovaných není předmětem řízení; ostatně ze spisu nevyplývá, že by poskytovali
peníze za účelem výstavby domu ke společnému bydlení s účastníky.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu s výjimkou částí týkajících se zahradního altánu a bazénu
zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu