U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing.
J. J., zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou se sídlem v Mostě,
Slovenského národního povstání 2654/26, proti žalované A. P., zastoupené JUDr.
Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143/1, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C
137/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 346/2014-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
října 2013, č. j. 17 C 137/2007-195, určil, že „žalobce je podílovým
spoluvlastníkem nemovitosti o velikosti spoluvlastnického podílu jedna polovina
a to následujících nemovitostí: pozemku – pozemkové parcely č. 4496/120 –
ostatní plochy, jiné plochy, pozemku – stavební parcely č. 4496/336, zastavěné
plochy a nádvoří, pozemku – stavební parcely č. 4496/339, zastavěné plochy a
nádvoří, to vše v katastrálním území M. II, vše zapsáno na listu vlastnictví č.
5297 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, pro
obec M. a katastrální území M. II a dále budovy čp. 1906, rodinného domu
postaveného na pozemku – stavební parcele č. 4496/336 a rozestavěné budovy –
obchodu, postaveného na pozemku – stavební parcele č. 4496/339, to vše v obci
M., části obce M., zapsáno na listu vlastnictví č. 5297 u Katastrálního úřadu
pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, pro obec M. a katastrální území
M. II“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu o určení vlastnictví ke zbývajícímu
spoluvlastnickému podílu o velikosti jedné poloviny k výše uvedeným
nemovitostem (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované
rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 346/2014-234, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. částečně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že
žalobce je podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. 4496/120, parc. č.
4496/336 a parc. č. 4496/339 v k.ú. M. II, s velikostí spoluvlastnického podílu
jedné poloviny [výrok I. odst. 1. písm. a)]; zrušil v rozsahu, v němž bylo
určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem rozestavěné budovy – obchodu –
postavené na pozemku parc. č. 4496/339 v k.ú. M. II [výrok I. odst. 1 písm.
b)]; jinak výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění
tak, že se „určuje, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem nemovité věci,
budovy č.p. 1906 postavené na pozemku parc. č. 4496/336, která není součástí
tohoto pozemku, zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální
pracoviště Most, na listu vlastnictví 5297 pro obec M., katastrální území M.
II, s velikostí spoluvlastnického podílu jedné poloviny“ [výrok I. odst. 1
písm. c)]. Ve výroku I. odst. 2 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. ve správném znění, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je
podílovým spoluvlastníkem nemovitých věci, a to pozemků parc. č. 4496/120,
parc. č. 4496/336 a parc. č. 4496/339 a budovy č.p. 1906 postavené na pozemku
parc. č. 4496/336, která není součástí pozemku parc. č. 4496/336, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, na listu
vlastnictví 5297 pro obec M., katastrální území M. II, s velikostí
spoluvlastnického podílu další jedné poloviny. Dále rozhodl o náhradě nákladu
řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a soudem odvolacím (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že napadené
rozhodnutí závisí na právní otázce, která „nebyla doposud judikována“, a totiž
„kdo je vlastníkem nemovitostí, když žalobce tyto zcela od počátku financoval s
úmyslem nabýt je výhradně do svého výlučného vlastnictví“. Navrhuje změnit
napadený rozsudek tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc.
č. 4496/120, parc. č. 4496/336 a parc. č. 4496/339 v k.ú. M. II, a dále budovy
čp. 1906 na pozemku parc. č. 4496/336 a budovy na pozemku parc. č. 4496/339 v
k.ú. M. II, je žalobce.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na
ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují převod vlastnického práva k nemovitosti nebo jeho
původní (originární) nabytí přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ
aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k
tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná
ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Oproti přesvědčení dovolatele byla výše nastíněná otázka dovolacím soudem
vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudu
dovolacího.
Podle § 133 odst. 2 občanského zákoníku „převádí-li se nemovitá věc na základě
smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních
právních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Jak již v minulosti
judikoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo
3991/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz, „nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru
nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově
právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem
je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího
do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter
partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému
majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes je zapotřebí vkladu
tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ Vlastníkem takto
převáděných nemovitostí, v tomto případě výše uvedených pozemků, se stává
strana smlouvy, jež je právním důvodem převodu vlastnického práva, k němuž
dochází vkladem (tzv. intabulací) do katastru nemovitostí. Samotné vlastnictví
finančních prostředků, za které bylo nabyto, nemůže založit vlastnické právo k
nabyté věci; tyto prostředky nemusí být pouze ve „vlastnictví nabyvatele“, ale
může se rovněž jednat o prostředky např. půjčené. Jak správně poznamenává
odvolací soud, „jestliže žalobce poskytl žalované finanční prostředky na
zaplacení kupní ceny a neměl pro to právní důvod, či tento důvod odpadl, i v
tomto případě mu občanský zákoník poskytuje ochranu, kterou však není narušení
vlastnického práva žalované k zakoupeným pozemkům.“
V případě zhotovení věci, v tomto případě stavby rodinného domu č.p. 1906
postavené na pozemku parc. č. 4496/336, se nabývá vlastnické právo k věci
originárně. V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále
jen „Soubor“) pod poř. č. C 1536, se uvádí: „Při posouzení vlastnických a
jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba
vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která
nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé,
že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí
více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž
z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých
z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými
spoluvlastníky. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním
povolení. Pro nabytí vlastnictví ke stavbě není rozhodující vlastnictví
pozemku, na kterém je umístěna.
Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí
stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní
prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických
vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli
pouze o společném užívání, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě,
ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto
mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“.
V rozsudku ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, uveřejněném v
Souboru pod poř. č. C 5213, se uvádí: „Stavebníkem je osoba, která se fakticky
podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato
osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc).
Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich
hodnocení soudem (§ 132 o. s. ř.).“
Konečně dovolací soud konstatoval, že posouzení, zda je z okolností věci
zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících
se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z
jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto
mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2001, sp. zn. 22 Cdo
1421/2000, uveřejněné v Soubor pod poř. č. C 297, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz,).
V dané věci není úvaha odvolacího soudu vycházející ze skutkových zjištění,
kterými je dovolací soud vázán, zjevně nepřiměřená. Dovolatelem je namítána
skutečnost, že jeho výlučné vlastnické právo ke stavbě rodinného domu vzniklo z
titulu úhrady ceny o dílo předmětné stavby, aniž by prostředky nebo nemovitosti
byly žalované darovány. Avšak při posuzování originárního nabytí vlastnického
práva ke stavbě je nutné přihlížet ke všem okolnostem věci (oba účastníci
společně žili jako druh i družka, společně hospodařili, žalobce žalovanou
finančně podporoval, oba účastníci společnými silami vybudovali rodinný dům na
pozemku ve vlastnictví žalované, žalovaná jednala s úřady, požádala o vydání
stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí, zastoupena žalobcem uzavřela
smlouvu o dílo a rovněž se podílela s žalobcem na zajišťování veškerých
záležitostí týkající se stavby). Tudíž úhrada ceny o dílo je pouze jednou z
okolností a z provedeného dokazování vyplývá, že stavebníky byly žalobce i
žalovaná, kteří se tak stali podílovými spoluvlastníky.
Žalobci není možné ani v dovolacím řízení „přiznat“ vlastnické právo ke stavbě
rozestavěné budovy – obchodu – postavené na pozemku parc. č. 4496/339, neboť
toto nebylo žalobcem požadováno v žalobě, ani v průběhu řízení její změnou
(rozšířením). Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků
a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve
sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán
žalobou. Z toho vyplývá, že soud nemůže přiznat žalobci více, než požadoval v
žalobním petitu.
Namítá-li dále dovolatel, že „postup a obrana žalované v tomto řízení se příčí
dobrým mravům“, nespojuje s touto námitkou žádnou otázku hmotného či procesního
práva, na které by napadené rozhodnutí záviselo (§ 237 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu