28 Cdo 4175/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně MEDINA TOURS s. r. o., IČ: 26746654, se sídlem Lazarská 11/6,
Praha 2 – Nové Město, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem Praha
2 - Vinohrady, Chodská 23, proti žalovanému M. L., P., zastoupenému JUDr.
Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 4 - Pakrác, Na Pankráci 1724, o
691.751,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
38 C 65/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. 4. 2011, č. j. 64 Co 491/2010-95, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 64 Co
491/2010-95, se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2010, č. j. 38 C
65/2010-55, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit jí částku
691.751,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že v období od února 2007 do února 2009
hradila v plné výši nájemné za byt, který žalovaný užíval, a přestože v jeho
prospěch nebylo ujednáno bezplatné užívání bytu, ničeho žalobkyni nezaplatil.
Žalobkyně uzavřela smlouvu o nájmu předmětného bytu se společností ATKA s. r.
o. Jako uživatel („nájemce“) bytu byl ve smlouvě uveden žalovaný, s nímž měla
žalobkyně uzavřít ústní dohodu o tom, že jí bude nájemné za byt platit.
Žalovaný u žalobkyně působil ve funkci ředitele a posléze i jednatele.
Žalovaný namítl, že s žalobkyní ústně dohodl o bezplatném užívání bytu a uznal
pouze svou povinnost platit spotřebovanou energii a plyn. Ohledně části nároku
vznesl námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 38 C 65/2010-55,
uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 366.651,- Kč s
příslušenstvím. Do částky 325.100,- Kč, která odpovídá promlčeným platbám,
žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavření dohody o bezplatném
užívání bytu neprokázal. Vztah mezi žalobkyní a žalovaným kvalifikoval jako
vztah nájemce a podnájemce, k jehož vzniku je však podle § 719 odst. 1 obč.
zák. nutná písemná smlouva. Soud proto shledal podnájemní smlouvu absolutně
neplatnou pro absenci písemné formy. Na straně žalovaného proto vzniklo
užíváním bytu bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 obč. zák.), jehož výši soud
stanovil ve výši nájemného, které žalobkyně za užívání bytu žalovaným platila
pronajímateli s tím, že tato výše odpovídá nájemnému tržnímu. Provedení dalších
důkazů shledal soud nadbytečným.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 64 Co 491/2010-95,
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Námitku žalovaného,
že právní vztah mezi ním a žalobkyní lze kvalifikovat jako výpůjčku, odmítl s
odkazem na § 205a o. s. ř. s tím, že se jedná o nepřípustnou novotu, k níž v
odvolacím řízení nemůže soud přihlédnout.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání
spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) již v řízení před soudem prvního stupně navrhoval výslech svědka,
který měl k dispozici byt k bezplatnému užívání v době, kdy byl jednatelem
žalobkyně. Závěru o výpůjčce přitom nasvědčuje i skutečnost, že žalobkyně
začala nájemné vymáhat až poté, co žalovaný ukončil spolupráci se žalobkyní,
jakož i skutečnost, že žalovaný užíval byt dlouho předtím, než se stal
jednatelem žalobkyně. Podobné benefity jsou přitom v této oblasti běžné;
b) mezi účastníky byly naplněny všechny podstatné náležitosti smlouvy o
výpůjčce předmětného bytu, která nevyžaduje zvláštní formu, jejím předmětem
může být i byt a půjčitelem může být i nevlastník, pokud je oprávněn s
předmětem výpůjčky nakládat;
c) tvrzení o výpůjčce v odvolacím řízení přitom není nepřípustnou
novotou, nýbrž námitkou nesprávného právního posouzení, neboť žalovaný tvrdil
od počátku řízení, že se jedná o bezplatné užívání;
d) je absurdní, aby důkazní břemeno ohledně úplatnosti užívání bytu
leželo na žalovaném. Pokud žalobkyně tvrdí, že užívání bytu bylo sjednáno
úplatně, a žalovaný tvrdí, že užívání bytu bylo sjednáno bez úplaty, musí svá
tvrzení doložit žalobkyně, nikoli žalovaný;
e) soudy pominuly skutečnost, že žalovaný ve značné části období, kdy
byt bezplatně užíval, byl současně jednatelem žalobkyně a vůli projevenou ze
strany žalobkyně vykládal jako vztah výpůjčky;
f) vzhledem k nedostatku cenového ujednání mezi žalobkyní a žalovaným
mohlo bezdůvodné obohacení vzniknout maximálně ve výši obvyklého nájemného za
užívání předmětného bytu. Při jeho určení však nelze bez dalšího vyjít jen z
nájemného dohodnutého mezi žalobkyní a pronajímatelem bytu. Žalobkyně ve svém vyjádření
- odmítla existenci dohody, která by žalovanému přiznávala právo užívat
byt bezplatně. Pracovní smlouva mezi účastníky otázku bydlení neřešila a
zajištění bezplatného ubytování není standardní povinností zaměstnavatele. Žalovaný ostatně sám hradil spotřebované energie;
- považovala za nemožné užívat cizí věc bezplatně bez prokázání titulu k
takovému užívání. Žalovaný přitom o uvedené skutečnosti neunesl důkazní
břemeno. Tvrzení žalovaného o smlouvě o výpůjčce považuje žalobkyně za opožděné
a účelové;
- uvedla, že skutečnost, že za žalovaného hradila nájemné, zjistila až
po ukončení činnosti žalovaného pro žalobce. Žalovaný byl jednatelem žalobkyně
a po dobu trvání nájmu tak byl jedinou osobu, která jménem žalobce mohla úhradu
nájmu požadovat a vymáhat;
- k výši nájemného uvedla, že jde o cenu obvyklou a přiměřenou poloze,
velikosti i vybavení bytu. C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci může být přípustnost dovolání založena jedině podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s.
ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. V projednávané věci odvolací soud při posouzení výše bezdůvodného obohacení,
jakož i při aplikaci § 205a odst. 1 o. s. ř. postupoval v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud si při posuzování přípustnosti dovolání byl vědom nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nezbylo Nejvyššímu
soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit. D. Důvodnost
1. K námitkám dovolatele sub a/, b/, c/ a e/ - otázka posouzení vztahu
účastníků. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že jeho odvolací námitka, podle níž měl být
právní vztah mezi účastníky posouzen jako smlouva o výpůjčce, je námitkou
nesprávného právního posouzení věci podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.,
nikoli tvrzením nové skutečnosti v rozporu s § 205a o. s. ř. „Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav.“ (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní
řád. Komentář. 2. Díl. Praha: C. H. Beck 2009, s. 1632, 1919, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č.
69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). „Nesprávné právní posouzení
věci soudem prvního stupně se může v konkrétním případě promítnout též do
nesprávnosti skutkových zjištění, jestliže předurčilo okruh skutečností, které
soud prvního stupně učinil předmětem dokazování“ (srov. cit. dílo, s. 1632).
Nastíněná situace nastala právě v projednávané věci. Soud prvního stupně, veden
zřejmě posouzením právního vztahu účastníků jako (neplatné) podnájemní smlouvy,
která má podle § 719 odst. 1 čtvrté věty obč. zák. povinně písemnou formu,
poučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. žalovaného, aby předložil „písemný doklad o
tom, že se žalovaný se žalobcem dohodl, že nebude nájemné platit“ (srov.
protokol o jednání dne 10. 8. 2010, č. l. 51 spisu). Bylo-li by však mezi
účastníky ujednáno (např. ve formě smlouvy o výpůjčce podle § 659 a násl. obč.
zák., jež písemnou formu nevyžaduje), že žalovaný bude užívat byt bezplatně,
nebylo by k takové dohodě písemné formy zapotřebí.
Smlouva o výpůjčce přitom (za předpokladu prokázání dohody o bezplatném
užívání) přichází v projednávané věci v úvahu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 376/2009, totiž předmětem smlouvy o výpůjčce
může být i byt. „Prostřednictvím uvedeného institutu tak lze řešit případy, kdy
vlastník jako půjčitel přenechává jinému jako vypůjčiteli byt po dohodnutou
dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného užívání.“ (srov. cit. rozhodnutí).
Dovolací soud se rovněž ztotožňuje s (dovolatelem citovaným) závěrem, že „není
podmínkou platné smlouvy [o výpůjčce], aby půjčitel byl vlastník věci, ale musí
jít o osobu, která je oprávněna s věcí takto nakládat“ (srov. Spáčil, J. in:
Švestka, Spáčil, Škárová: Občanský zákoník. Komentář. 2. Díl. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 1860). V projednávané věci přitom nebylo pochyb, že žalobkyně
byla vlastníkem bytu oprávněna jej žalovanému přenechat k užívání.
Soud prvního stupně proto pochybil, jestliže žalovaného vyzval k předložení
toliko písemných důkazů o dohodě o bezplatném užívání předmětného bytu. Měl
přitom přihlížet ke všem důkazním návrhům, které mohly existenci smlouvy o
výpůjčce prokázat.
2. K námitce sub d/ - otázka důkazního břemene
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „rozsah důkazního břemene, tedy
okruh skutečností, které musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje
hmotněprávní norma, z níž vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo
z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a koho při
nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve
sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také
tvrdí“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22
Cdo 2727/99, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, nebo jeho usnesení
ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3737/2009). Současně platí, že “tzv.
negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují“ (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009).
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat. (odstavec 1) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů. (odstavec 2)
Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na
jehož úkor byl získán. […]
Z ustanovení § 451 a § 456 obč. zák. lze dovodit, že kdo se domáhá vydání
bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému užíváním cizí věci bez
právního důvodu, musí tvrdit a prokázat, že měl sám právo tuto věc užívat a že
žalovaný do tohoto práva zasáhl (tím, že věc sám bez právního důvodu užíval,
nebo že žalobci v užívání bez právního důvodu bránil).
Užíváním cizího bytu vzniká uživateli vždy majetkový prospěch. Takový prospěch
totiž vzniká i v situaci, kdy se majetkový stav obohaceného nezmenšil, ač by se
tak za běžných okolností stalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo jeho usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 148/2010). Užívání bytů má v tržní ekonomice majetkovou hodnotu,
danou úplatou, za niž by bylo možno předmětný byt v daném místě a čase
pronajmout. O předeslanou hodnotu se nezmenšuje majetek toho, kdo byt užívá, na
úkor toho, kdo by jinak byt mohl pronajmout. Jedinou výjimkou by byla situace,
kdy by byt nebylo možno pronajmout za nájemné jakkoli nízké (tržní hodnota jeho
užívání by byla nulová).
Brání-li se tedy žalovaný tím, že mu žalobkyně poskytla právo věc užívat
bezplatně, je na žalovaném, aby své tvrzení prokázal, neboť se jedná o
skutečnost, která v řízení svědčí právě jemu (její prokázání by vedlo k úspěchu
žalovaného ve sporu, neboť by měl k bezplatnému užívání právní důvod).
Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku důkazního břemene
správně.
3. K námitce sub f/ - určení výše bezdůvodného obohacení.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou správně odkázal i soud
prvního stupně, „výše bezdůvodného obohacení […] musí odpovídat obecné (tržní)
ceně za užívání bytu, tedy ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří
na trhu s byty […] a je dána nabídkou a poptávkou (§ 1 odst. 2 písm. a) zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách v platném znění)“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004 a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1874/2010). Z uvedeného ovšem neplyne, že by
obvyklému nájemnému bez dalšího odpovídalo nájemné, které si mezi sebou
účastníci dohodli v neplatné smlouvě (srov. posledně citované rozhodnutí) nebo
nájemné dohodnuté k témuž bytu mezi jedním z účastníků a třetí osobou (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003).
Účastníci si totiž (ať už úmyslně v důsledku vzájemných vztahů, nebo i
neúmyslně při neznalosti tržních podmínek) mohou dojednat cenu, která obvyklému
nájemnému neodpovídá. Dohodnutá cena rovněž nemusí odpovídat změnám na trhu po
dobu užívání.
Z uvedeného pro projednávanou věc plyne, že ani dohoda o výši nájemného
uzavřená mezi žalobkyní a vlastnicí předmětného bytu nezbavila soudy nižších
stupňů (za situace, kdy výše obvyklého nájemného nebyla mezi účastníky
nesporná) povinnosti ověřit, zda dohodnuté nájemné odpovídá nájemnému
obvyklému. Takové ověření se zpravidla neobejde bez dokazování. Výjimkou by
byla jedině situace, kdy by výše nájemného u obdobných bytů v předmětné době a
lokalitě byla soudu známa z jeho úřední činnosti (srov. § 121 o. s. ř.). I za
posledně nastíněné situace „je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými –
soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli
vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející; i poznatek soudu o tzv.
úředně známé skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud,
jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé a nadto na nich založil své
rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho
konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o
nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu […]“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008). Uvedené
požadavky však v projednávané věci soudy nižších stupňů nesplnily.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst.
2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud v rozsahu napadeném odvoláním i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.
s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu