28 Cdo 1874/2010-210
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci
žalobce Mgr. Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Jana Masaryka 150/43, proti žalovaným 1) Mgr. M. B., 2) Mgr. M. B.,
o zaplacení 446.814,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 55 C 37/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 26. 1. 2009, č.j. 68 Co 334/2008 - 171, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady
dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Jana Durčáka, advokáta zastupujícího žalobce.
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.)
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 4. 5. 2005 domáhal po žalovaných
zaplacení částky 176.177,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl,
že v rozhodném období od března 2002 až března 2004 byl většinovým
spoluvlastníkem domu č.p. 1284 stojícím na pozemku parc. č. 1023, kat. území
N., obec P., v jehož třetím nadzemním podlaží byl situován byt II. kategorie
(dále jen „předmětný byt“). Předmětný byt žalovaní v rozhodném období užívali
bez právního důvodu, což vyplývalo i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 14. 6. 2004, č. j. 24 C 178/2002-215 ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 58 Co 631/2003-295. Z uvedeného důvodu
žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající rozdílu mezi výší placeného
nájemného a výší obvyklého nájemného. V průběhu řízení žalobce rozšířil svou
žalobu o částky 7.651,- Kč, 7.651,- Kč, 7.651,- Kč a 148.648,- Kč jako rozdíl
mezi výší zaplaceného a obvyklého nájemného za období od dubna 2004 do 13. 2.
2006, kdy žalovaní předmětný byt vyklidili a předali žalobci. V průběhu řízení
žalobce rovněž rozšířil svou žalobu rovněž o částku 99.000,- Kč, kterou
žalovaným za užívání bytu v období od 15. 12. 2002 do 29. 11. 2003 uhradily D.
W. a M. S. Celkově tak žalobce rozšířil svou žalobu až do výše 446.814,- Kč s
příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2007,
č.j. 55 C/2004-107, žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost zaplatit
žalobcům 446.814,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaných Městský soud v
Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, č. j. 68 Co
334/2008-171, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 347.814,-Kč
s příslušenstvím potvrdil a výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně co do
částky 99.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v této části zamítl.
Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání,
jehož přípustnost spatřovali v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedli, že
rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o nesprávný právní názor, podle něhož,
pokud pronajímatel usoudí v průběhu trvání nájmu či užívání bytu nájemcem, že
výše nájmu je nedostatečná, je možné ji dodatečně zvýšit podáním žaloby na
vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaní namítali, že takový závěr ohrožuje
jistotu právních vztahů, neboť by na jeho základě mohlo dojít ke zvýšení
jakékoliv úhrady, jestliže pronajímatel zjistí, že výše požadovaného nájemného
nedosahuje výše tržního nájemného v dané lokalitě. Dovolání bylo dále podáno z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dle žalovaných řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Projednávané věci předcházelo řízení o vyklizení bytu Obvodního soudu pro Prahu
4, sp. zn. 24 C 178/2002, který rozsudkem uložil žalovaným povinnost vyklidit
předmětný byt. Žalovaní namítli, že v rámci řízení o vyklizení bytu u soudu
prvního stupně rozhodovala JUDr. Markéta Wildová, která byla současně členkou
senátu odvolacího soudu v projednávané věci, přičemž námitka podjatosti soudce
vznesená žalovanými nebyla s vyjádřením dotčeného soudce předložena nadřízenému
soudu podle § 15b odst. 1 o. s. ř.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť
námitka vyloučeného soudce není způsobilým dovolacím důvodem dle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a navíc již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (např.
v rozhodnutí ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 526/2005).
Podle článku II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009).
Předně ve vztahu k výroku III. (výslovně napadenému prostřednictvím dovolání
žalovaných) rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti
žalovaných uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci, není dovolání
přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve
smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §
238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o. s. ř. (srov. též rozhodnutí ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003).
Protože odvolací soud potvrdil v dovolání napadený výrok I. soudu prvního
stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009 (srov. čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.)
dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo
dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou
právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu
a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1.
2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo
k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu
Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. „[m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Nejvyšší soud
opakovaně vyjádřil právní názor (srov. rozsudek ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33
Odo 24/2004, usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 594/2005, rozsudek ze
dne 18. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3395/2007, rozsudek ze dne 10. 2. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 1730/2008, 28 Cdo 514/2009, rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26
Cdo 3663/2007), že výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez
právního důvodu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na
trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné), a je dána nabídkou a
poptávkou (§ 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v
rozhodném období). Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní
posouzení věci, dospěl-li v daném případě k závěru, že výše plnění odpovídá
rozdílu mezi výší zaplaceného nájemného a tržního nájemného, tedy částce, za
kterou by bylo možno předmětný byt pronajmout. Dále dovolací soud uvádí, že
pokud dovolatelé namítali, že výše nájemného by se měla odvíjet od předpisů
nájemného vydaných žalobcem, z nichž v dobré víře vycházeli, pak je třeba
takový závěr odmítnout, neboť otázka dobré víry je v daném případě zcela bez
významu.
Podle § 14 o. s. ř. „[s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.“ Ústavní soud přitom ve
svém nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II . ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11,
dovodil, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných,
je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této
otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že
není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru
skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (publ.:Sbírka nálezů a
usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu
soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k
účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu
– lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. K vyloučení soudce z projednání
a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k
dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a
intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen
nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy je soudce
současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být
dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení
příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické
závislosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon
786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem
6; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2164/98). V
rozhodnutí ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 48/2002, Nejvyšší soud dospěl k
názoru, že vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným
způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti,
které jsou předmětem dokazování). Konečně Nejvyšší soud ve své rozhodovací
praxi opakovaně dospěl k závěru, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14
odst. 1 o. s. ř. nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných
věcech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon
786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem
6; nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2164/98).
Od těchto závěrů nevidí dovolací soud důvodu se odchýlit ani v souzené věci.
Proto také nelze dovodit podjatost soudkyně JUDr. Markéty Wildové ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 37/2004 jen z důvodu, že
si vytvořila názor na věc již v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 29 C
178/2002, když její přesvědčení zjevně vycházelo z poznatků nabytých na základě
řádného procesního postupu v dřívější věci, tj. věci vedené právě pod sp. zn.
29 C 178/2002. Pro úplnost dovolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 893/96, v němž byla posuzována
situace, kdy členka senátu rozhodovala nejprve u soudu prvního stupně o
vyklizení bytu a následně u odvolacího soudu v řízení o určení, že bytová
náhrada nepřísluší, přičemž soud dospěl k závěru, že „[u]stanovení § 14 odst. 2
o. s. ř. na tuto situaci nedopadá, neboť dané řízení ve vztahu k řízení
původnímu nepředstavuje tutéž věc a soud prvního stupně v původním nespojuje
citovaným ustanovením předjímaný instanční vztah.“
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť
závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách http://www.nsoud.cz). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou
stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 55 C 37/2004, dovolání bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v
dovolacím řízení rozhodováno o části nároku ve výši 347.814,- Kč, se sestávají
z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 15, §
14 odst. 1 a § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění) a 19% DPH (§ 21 odst. 1 a odst. 5 a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004
Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu