26 Cdo 594/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně PhDr. L. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným
1) L. P., a 2) J. P., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 43.338,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 246/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2004,
č.j. 64 Co 233/2004-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.157,- Kč, k rukám advokáta, do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 4. 2004,
č.j. 18 C 246/2003-20, zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 43.338,- Kč a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7.
10. 2004, č.j. 64 Co 233/2004-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 18 C 128/97, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 11 Co 33/98, bylo
přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu o velikosti 2+1 s
příslušenstvím, nacházejícímu se v domě v P., V. S. (dále „předmětný byt“ nebo
„byt“) s tím, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 15 dnů od zajištění
přiměřeného náhradního bytu, že výlučnou vlastnicí označeného domu je
žalobkyně, že nájem žalovaných k předmětnému bytu zanikl ke dni 30. 9. 1998
uplynutím výpovědní lhůty, že jim dosud nebyla zajištěna odpovídající bytová
náhrada, že žalobkyně vyzvala žalované k placení vyšších částek, než které
platí jako tzv. regulované nájemné, a že žalovaná částka představuje rozdíl
mezi částkami placenými žalovanými a částkou odpovídající tzv. obvyklému
nájemnému za období od dubna 2003 do prosince 2003. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně posoudil právní vztah mezi žalobkyní a žalovanými podle §
712a obč. zák. a – s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, podle kterého osoba, jež v
bytě bydlí na základě tzv. práva na bydlení (po dobu od skončení nájemního
vztahu do zajištění bytové náhrady) je povinna platit úhradu za užívání bytu
ve výši odpovídající výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu –
dovodil, že požadavek žalobkyně na zaplacení požadované částky přesahující výši
nájemného placeného žalovanými za trvání nájmu, je neodůvodněný; na základě
toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Na
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že v praxi
dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda po dobu neexistence zvláštního
předpisu, na který odkazuje § 696 odst. 1 obč. zák., je uživatel bytu ve
smyslu § 712a obč. zák. povinen platit vlastníku za jeho užívání nájemné
obvyklé v daném místě a čase, nebo nájemné ve výši dle vyhlášky č. 176/1993
Sb., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, uveřejněným
ve Sbírce zákonů pod č. 231/2000 Sb., a s ní souvisejících výměrů MF, taktéž
zrušených nálezy Ústavního soudu. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů
byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V
doplnění dovolání doručeném soudu prvního stupně dne 1. 4. 2005, tj. po
uplynutí lhůty uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., k němuž soud proto nemohl dle §
242 odst. 4 o.s.ř. přihlížet, dovolatelka uvádí (v reakci na dovolací vyjádření
žalovaných) další argumenty ve prospěch uplatněného nároku.
Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem, uvedli, že odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, a
navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že žalovaní, jejichž právní
postavení k předmětnému bytu upravuje § 712a obč. zák., jsou povinni platit
úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající nájemnému sjednanému za trvání
nájemního vztahu, přičemž dovolatelka uvedený právní závěr zpochybnila. Uvedená
právní otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
nezakládá, neboť jde o otázku dovolacím soudem řešenou.
Podle § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním
dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr
skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a
přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2002, sp. zn.
26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v časopise Soudní judikatura 2/2003 a
pod C 1503 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 21, rozsudek ze dne 3.
9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003, rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo
1109/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2792, svazek
30 a rozsudek ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 30) vyjádřil právní názor, podle
kterého osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do
zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši,
která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. V rozsudku
citovaném na posledním místě pak Nejvyšší soud dovodil, že zanikl-li takovýto
právní důvod bydlení, jde již o užívání bytu bez právního důvodu, a osoba byt
nadále užívající je povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné obohacení, jehož výše
odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s
neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné).
Výše uvedená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu České
republiky ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, v němž se uvádí, že
ustanovení § 712a občanského zákoníku je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah
mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý
pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užívá bývalý
nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí ust. § 712a
občanského zákoníku. Po tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v
daném místě a čase.
Pro úplnost lze dodat, že dovolací soud nepřehlédl, že Ústavní soud České
republiky v odůvodnění nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl 20/05,
publikovaného pod č. 252/2006 Sb., mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes
absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného. K
obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. 2. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS
717/05. V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud nad
to dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním
rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Platí-li uvedené závěry na
právní vztah nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006,
sp. zn. 26 Cdo 32/2006), nezbývá, než je vztáhnout i na právní vztah spravující
se režimem § 712a obč. zák.; to se týká i závěru, že výši úhrady za užívání
bytu do zajištění bytové náhrady lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro
futuro), nikoliv zpětně (jako tomu bylo v projednávané věci).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
a zavázal žalobkyni, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání
muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.007,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3
odst. 1 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3, 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,- Kč, jež stojí vedle
odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. srpna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c
k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu