28 Cdo 1730/2008

28 Cdo 1730/2008

28 Cdo 514/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka

Davida, CSc., v právní věci žalobkyně m. č. P. 2, zastoupené advokátem, proti

žalovanému V. L., o zaplacení poplatku z prodlení z částky 7.224,- Kč, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 1/2007, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 36 Co 73/2007-18,

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 36 Co 73/2007-18,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. března 2007, č. j. 11 C

1/2007-7, ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o příslušenství z částky

7.224,- Kč, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2008, č. j.

11 C 24/2007-21,

se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Žalobkyně se v dané věci domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí

dlužné částky nájemného za měsíce říjen až prosinec 2006 v celkové výši 7.224,-

Kč s poplatkem z prodlení z jednotlivých dlužných částek.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 11 C 1/2007-7,

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.224,- Kč, žalobu v

části, v níž se žalobkyně domáhala poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile

denně z částek 2.408,- Kč za období od 11. 10. 2006 do zaplacení, od 11. 11.

2006 do zaplacení a od 11.12. 2006 do zaplacení, zamítl a rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný užíval byt, k němuž se vztahuje

uplatněný nárok, na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní dne 17. 12.

2004. Z důvodu podstatného porušování povinností vyplývajících z nájemní

smlouvy dala žalobkyně žalovanému výpověď z nájmu bytu a nájemní poměr

žalovaného skončil ke dni 31. 8. 2006. Žalovaný užíval byt do konce prosince

2006, aniž by žalobkyni za jeho užívání zaplatil. Soud prvního stupně dospěl k

závěru, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit za měsíce říjen až prosinec

2006 úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného sjednaného za

trvání nájemního poměru, když dovodil, že mu po skončení nájmu svědčí právo v

bytě bydlet do zajištění odpovídající náhrady (v projednávaném případě

přístřeší). Nárok žalobkyně na zaplacení poplatku z prodlení z dlužné úhrady za

stanovené období neshledal důvodným, neboť dovodil, že povinnost platit

poplatek z prodlení z nezaplaceného nájemného nebo z plnění poskytovaného s

užíváním bytu ve smyslu ustanovení § 697 obč. zák. má pouze nájemce bytu.

Jelikož skončil žalovanému nájemní poměr k 31. 8. 2006, užíval předmětný byt od

1. 9. 2006 bez právního důvodu a svědčilo mu pouze právo v bytě bydlet do doby

zajištění přístřeší. Nehradil-li od 1. 9. 2006 žalobkyni měsíčně částku ve výši

odpovídající výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru, vzniklo mu

na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Dostal se tak do prodlení s plněním

peněžitého dluhu, je povinen z dlužné částky hradit úrok z prodlení ve smyslu

ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a nikoliv poplatek z prodlení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č. j.

36 Co 73/2007-18, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o

příslušenství pohledávky potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a

věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (soud prvního

stupně následně rozhodl

o nákladech řízení usnesením ze dne 16. 1. 2008, č. j. 11 C 24/2007-21).

Odvolací soud se ohledně příslušenství pohledávky ztotožnil se skutkovým

zjištěním soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právním posouzením.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je ustanovením § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soudy

obou stupňů nepřiznaly žalobkyni poplatek z prodlení, ačkoliv na něj měla podle

hmotného práva nárok, a dále v tom, zda nepřiznání poplatku z prodlení po

skončení nájemního vztahu, pokud bývalý nájemce byt i nadále užívá, není v

rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka se domnívá, že soudy obou stupňů měly

postupovat podle ustanovení § 712a obč. zák., podle něhož se na vztahy bývalého

nájemce a bývalého pronajímatele v době mezi skončením nájemního poměru a

posledním dnem lhůty k vyklizení bytu použije i ustanovení § 697 obč. zák., a

žalovaný je tak povinen uhradit kromě dlužného „nájemného“ i poplatky z

prodlení, opačný výklad by byl podle názoru dovolatelky v rozporu s dobrými

mravy. Namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda a případně kdy

byl žalovaný vyzván k vyklizení bytu současně s oznámením o zajištění

přístřeší. Dále tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu o nepřiznání poplatku z

prodlení byla zkrácena na svých právech, neboť výše přiznaného úroku z prodlení

je nepochybně nižší než poplatek z prodlení. Rozhodnutím odvolacího soudu tak

podle dovolatelky došlo ke zvýhodnění dlužníka a zpochybnění funkcí, které má

institut poplatku z prodlení plnit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud

rozsudky soudů obou stupňů zrušil v napadeném rozsahu

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle

§ 241 odst. l o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že

dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., je

i důvodné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné

podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.).

Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat

v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo

že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný

skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

V důsledku uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) se

tak dovolacímu přezkumu otevírá právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný jako

bývalý nájemce je povinen zaplatit žalobkyni jako bývalé pronajímatelce v

případě prodlení žalovaného s úhradou za užívání bytu po skončení nájemního

poměru úrok z prodlení

a nikoliv poplatek z prodlení ve smyslu §§ 697 a 712a obč. zák.

Tato předestřená právní otázka byla již dovolacím soudem řešena a dovolací soud

neshledal důvodu se v jejím řešení odchýlit.

Podle ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou

náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit; dokud

pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají právo

jen na jednu bytovou náhradu.

Podle ustanovení § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru

a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž

nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovení §

687 až § 699

a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2002, sp. zn.

26 Cdo 492/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod

C 1503, sešit 21, ročník 2003, rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo

1109/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C

2792, sešit 30, ročník 2004, a rozsudek ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo

24/2004, uveřejněný

v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2705, sešit 30, ročník

2004) vyjádřil právní názor, podle kterého osoba, jíž po skončení nájmu bytu

svědčí právo

v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za

užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání

nájemního poměru.

Ustanovení § 712a obč. zák. je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi

bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel

zajistil nájemci bytovou náhradu (resp. do uplynutí posledního dne k vyklizení

bytu). Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž

tento vztah se již neřídí ust. § 712a obč. zák. Po tomto okamžiku vzniká

vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla

odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný v

Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2705, sešit 30, ročník

2004, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS

113/05).

Obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osoby, jíž po skončení nájmu

bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, se podle

výslovného znění ustanovení § 712a obč. zák. řídí ustanoveními § 687 až 699

obč. zák. a přiměřeně ustanoveními § 700 až 702 odst. 1, tedy i ustanoveními §

696 až 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Z uvedeného vyplývá, že osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, má

(obdobně jako nájemce bytu) povinnost do okamžiku zajištění bytové náhrady

(popřípadě do uplynutí posledního dne lhůty k vyklizení bytu) platit úhradu za

užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného za trvání nájemního

vztahu. Nezaplatí-li nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu

do pěti dnů po její splatnosti, je povinna ve smyslu ustanovení § 697 obč. zák.

zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, jenž je upraven v § 2 a § 3

nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný v Souboru civilních

rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2792, sešit 30, ročník 2004). Užívá-li bývalý

nájemce byt i po zajištění bytové náhrady (popřípadě po uplynutí posledního dne

lhůty k vyklizení bytu), vzniká pronajímateli od okamžiku zajištění bytové

náhrady nárok na vydání bezdůvodné obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši

obvyklého nájemného v daném místě a čase. Dostane-li se bývalý nájemce do

prodlení s jeho placením, je povinen zaplatit pronajímateli ve smyslu

ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. i úrok z prodlení.

Shora popsané závěry jsou plně použitelné i pro období od 31. 3. 2006, kdy

nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z

bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Není přitom rovněž

rozhodné, zda právo k bydlení bylo založeno rozhodnutím soudu nebo

jednostranným úkonem pronajímatele na základě zákona.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaný užíval předmětný

byt na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 12. 2004, avšak žalobkyně-

pronajímatelka dala dopisem ze dne 26. 4. 2006 žalovanému-nájemci výpověď z

nájmu bytu, přičemž nájemní poměr skončil ke dni uplynutí výpovědní lhůty, tj.

ke dni 31. 8. 2006, a žalovanému svědčilo od 1. 9. 2006 právo na bydlení v bytě

do zajištění přístřeší, k čemuž se žalobkyně ve výpovědi výslovně zavázala, a

zatěžovala jej povinnost platit žalobkyni úhradu za užívání bytu ve výši, která

odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Soudy obou

stupňů však pochybily, když nerozlišily období od skončení nájmu do uplynutí

posledního dne lhůty k vyklizení bytu na straně jedné a období následující po

tomto časovém úseku na straně druhé a dlužnou úhradu za užívání bytu do

zajištění bytové náhrady posoudily jako nárok dovolatelky na vydání

bezdůvodného obohacení s tím, že v případě prodlení s placením úhrady vzniká ve

smyslu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. nárok na úrok z prodlení, neboť, jak

bylo shora uvedeno, tento právní vztah dovolatelky a žalovaného je třeba do

okamžiku zajištění bytové náhrady posoudit ve smyslu ustanovení § 712a obč.

zák. To znamená, že žalovaný (bývalý nájemce), jemuž svědčí tento právní důvod

k bydlení, má povinnost od skončení nájemního poměru do okamžiku zajištění

bytové náhrady (uplynutí posledního dne lhůty k vyklizení bytu) platit

žalobkyni (bývalé pronajímatelce) úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která

odpovídá výši nájemného za trvání nájemního vztahu. Nezaplatí-li přitom úhradu

za užívání bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen ve smyslu § 697 obč.

zák. zaplatit pronajímateli (žalobkyni) poplatek z prodlení podle nařízení

vlády č. 142/1994 Sb. a nikoliv úrok z prodlení. Vedeny výše citovaným

nesprávným právním názorem se pak soudy obou stupňů již nezabývaly tím, jakým

způsobem se ve výpovědi žalobkyně zavázala k zajistění bytové náhrady pro

žalovaného a jakou stanovila lhůtu k vyklizení bytu.

Dovolatelkou v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.

b) o. s. ř. předestřenou druhou právní otázkou, zda nepřiznání poplatku z

prodlení po skončení nájemního vztahu, pokud bývalý nájemce byt i nadále užívá,

není v rozporu s dobrými mravy, se dovolací soud s ohledem na výše uvedené již

nezabýval.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí

spočívá, je v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval

jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a

spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b

odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2008, č. j. 11 C 24/2007-21,

jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, musel dovolací soud zrušit, neb

se jedná o závislý výrok na konečném rozhodnutí o věci samé.

Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný

(§ 243d odst. 1, věta první, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 10. února 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu