28 Cdo 1730/2008
28 Cdo 514/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobkyně m. č. P. 2, zastoupené advokátem, proti žalovanému V. L.,
o zaplacení poplatku z prodlení z částky 7.224,- Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 1/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 36 Co 73/2007-18, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 36 Co 73/2007-18,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. března 2007, č. j. 11 C
1/2007-7, ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o příslušenství z částky
7.224,- Kč, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2008, č. j.
11 C 24/2007-21, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v dané věci domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí
dlužné částky nájemného za měsíce říjen až prosinec 2006 v celkové výši 7.224,-
Kč s poplatkem z prodlení z jednotlivých dlužných částek.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 11 C 1/2007-7,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.224,- Kč, žalobu v
části, v níž se žalobkyně domáhala poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile
denně z částek 2.408,- Kč za období od 11. 10. 2006 do zaplacení, od 11. 11.
2006 do zaplacení a od 11.12. 2006 do zaplacení, zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný užíval byt, k němuž se vztahuje
uplatněný nárok, na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní dne 17. 12.
2004. Z důvodu podstatného porušování povinností vyplývajících z nájemní
smlouvy dala žalobkyně žalovanému výpověď z nájmu bytu a nájemní poměr
žalovaného skončil ke dni 31. 8. 2006. Žalovaný užíval byt do konce prosince
2006, aniž by žalobkyni za jeho užívání zaplatil. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit za měsíce říjen až prosinec
2006 úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného sjednaného za
trvání nájemního poměru, když dovodil, že mu po skončení nájmu svědčí právo v
bytě bydlet do zajištění odpovídající náhrady (v projednávaném případě
přístřeší). Nárok žalobkyně na zaplacení poplatku z prodlení z dlužné úhrady za
stanovené období neshledal důvodným, neboť dovodil, že povinnost platit
poplatek z prodlení z nezaplaceného nájemného nebo z plnění poskytovaného s
užíváním bytu ve smyslu ustanovení § 697 obč. zák. má pouze nájemce bytu.
Jelikož skončil žalovanému nájemní poměr k 31. 8. 2006, užíval předmětný byt od
1. 9. 2006 bez právního důvodu a svědčilo mu pouze právo v bytě bydlet do doby
zajištění přístřeší. Nehradil-li od 1. 9. 2006 žalobkyni měsíčně částku ve výši
odpovídající výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru, vzniklo mu
na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Dostal se tak do prodlení s plněním
peněžitého dluhu, je povinen z dlužné částky hradit úrok z prodlení ve smyslu
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a nikoliv poplatek z prodlení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č. j.
36 Co 73/2007-18, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
příslušenství pohledávky potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (soud prvního
stupně následně rozhodl o nákladech řízení usnesením ze dne 16. 1. 2008, č. j.
11 C 24/2007-21). Odvolací soud se ohledně příslušenství pohledávky ztotožnil
se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právním
posouzením.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je ustanovením § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soudy
obou stupňů nepřiznaly žalobkyni poplatek z prodlení, ačkoliv na něj měla podle
hmotného práva nárok, a dále v tom, zda nepřiznání poplatku z prodlení po
skončení nájemního vztahu, pokud bývalý nájemce byt i nadále užívá, není v
rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka se domnívá, že soudy obou stupňů měly
postupovat podle ustanovení § 712a obč. zák., podle něhož se na vztahy bývalého
nájemce a bývalého pronajímatele v době mezi skončením nájemního poměru a
posledním dnem lhůty k vyklizení bytu použije i ustanovení § 697 obč. zák., a
žalovaný je tak povinen uhradit kromě dlužného „nájemného“ i poplatky z
prodlení, opačný výklad by byl podle názoru dovolatelky v rozporu s dobrými
mravy. Namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda a případně kdy
byl žalovaný vyzván k vyklizení bytu současně s oznámením o zajištění
přístřeší. Dále tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu o nepřiznání poplatku z
prodlení byla zkrácena na svých právech, neboť výše přiznaného úroku z prodlení
je nepochybně nižší než poplatek z prodlení. Rozhodnutím odvolacího soudu tak
podle dovolatelky došlo ke zvýhodnění dlužníka a zpochybnění funkcí, které má
institut poplatku z prodlení plnit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil v napadeném rozsahu a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle
§ 241 odst. l o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., je
i důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat
v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V důsledku uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) se
tak dovolacímu přezkumu otevírá právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný jako
bývalý nájemce je povinen zaplatit žalobkyni jako bývalé pronajímatelce v
případě prodlení žalovaného s úhradou za užívání bytu po skončení nájemního
poměru úrok z prodlení
a nikoliv poplatek z prodlení ve smyslu §§ 697 a 712a obč. zák.
Tato předestřená právní otázka byla již dovolacím soudem řešena a dovolací soud
neshledal důvodu se v jejím řešení odchýlit.
Podle ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou
náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit; dokud
pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají právo
jen na jednu bytovou náhradu.
Podle ustanovení § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru
a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž
nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovení §
687 až § 699
a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2002, sp. zn.
26 Cdo 492/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 1503, sešit 21, ročník 2003, rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo
1109/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2792, sešit 30, ročník 2004, a rozsudek ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo
24/2004, uveřejněný
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2705, sešit 30, ročník
2004) vyjádřil právní názor, podle kterého osoba, jíž po skončení nájmu bytu
svědčí právo
v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za
užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání
nájemního poměru.
Ustanovení § 712a obč. zák. je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi
bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel
zajistil nájemci bytovou náhradu (resp. do uplynutí posledního dne k vyklizení
bytu). Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž
tento vztah se již neřídí ust. § 712a obč. zák. Po tomto okamžiku vzniká
vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla
odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2705, sešit 30, ročník
2004, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS
113/05).
Obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osoby, jíž po skončení nájmu
bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, se podle
výslovného znění ustanovení § 712a obč. zák. řídí ustanoveními § 687 až 699
obč. zák. a přiměřeně ustanoveními § 700 až 702 odst. 1, tedy i ustanoveními §
696 až 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Z uvedeného vyplývá, že osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, má
(obdobně jako nájemce bytu) povinnost do okamžiku zajištění bytové náhrady
(popřípadě do uplynutí posledního dne lhůty k vyklizení bytu) platit úhradu za
užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného za trvání nájemního
vztahu. Nezaplatí-li nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu
do pěti dnů po její splatnosti, je povinna ve smyslu ustanovení § 697 obč. zák.
zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, jenž je upraven v § 2 a § 3
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2792, sešit 30, ročník 2004). Užívá-li bývalý
nájemce byt i po zajištění bytové náhrady (popřípadě po uplynutí posledního dne
lhůty k vyklizení bytu), vzniká pronajímateli od okamžiku zajištění bytové
náhrady nárok na vydání bezdůvodné obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši
obvyklého nájemného v daném místě
a čase. Dostane-li se bývalý nájemce do prodlení s jeho placením, je povinen
zaplatit pronajímateli ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. i úrok z
prodlení.
Shora popsané závěry jsou plně použitelné i pro období od 31. 3. 2006, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z
bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Není přitom rovněž
rozhodné, zda právo k bydlení bylo založeno rozhodnutím soudu nebo
jednostranným úkonem pronajímatele na základě zákona.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaný užíval předmětný
byt na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 12. 2004, avšak žalobkyně-
pronajímatelka dala dopisem ze dne 26. 4. 2006 žalovanému-nájemci výpověď z
nájmu bytu, přičemž nájemní poměr skončil ke dni uplynutí výpovědní lhůty, tj.
ke dni 31. 8. 2006, a žalovanému svědčilo od 1. 9. 2006 právo na bydlení v bytě
do zajištění přístřeší, k čemuž se žalobkyně ve výpovědi výslovně zavázala, a
zatěžovala jej povinnost platit žalobkyni úhradu za užívání bytu ve výši, která
odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Soudy obou
stupňů však pochybily, když nerozlišily období od skončení nájmu do uplynutí
posledního dne lhůty k vyklizení bytu na straně jedné a období následující po
tomto časovém úseku na straně druhé a dlužnou úhradu za užívání bytu do
zajištění bytové náhrady posoudily jako nárok dovolatelky na vydání
bezdůvodného obohacení s tím, že v případě prodlení s placením úhrady vzniká ve
smyslu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. nárok na úrok z prodlení, neboť, jak
bylo shora uvedeno, tento právní vztah dovolatelky a žalovaného je třeba do
okamžiku zajištění bytové náhrady posoudit ve smyslu ustanovení § 712a obč.
zák. To znamená, že žalovaný (bývalý nájemce), jemuž svědčí tento právní důvod
k bydlení, má povinnost od skončení nájemního poměru do okamžiku zajištění
bytové náhrady (uplynutí posledního dne lhůty k vyklizení bytu) platit
žalobkyni (bývalé pronajímatelce) úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která
odpovídá výši nájemného za trvání nájemního vztahu. Nezaplatí-li přitom úhradu
za užívání bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen ve smyslu § 697 obč.
zák. zaplatit pronajímateli (žalobkyni) poplatek z prodlení podle nařízení
vlády č. 142/1994 Sb. a nikoliv úrok z prodlení. Vedeny výše citovaným
nesprávným právním názorem se pak soudy obou stupňů již nezabývaly tím, jakým
způsobem se ve výpovědi žalobkyně zavázala k zajistění bytové náhrady pro
žalovaného a jakou stanovila lhůtu k vyklizení bytu.
Dovolatelkou v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. předestřenou druhou právní otázkou, zda nepřiznání poplatku z
prodlení po skončení nájemního vztahu, pokud bývalý nájemce byt i nadále užívá,
není v rozporu s dobrými mravy, se dovolací soud s ohledem na výše uvedené již
nezabýval.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, je v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a
spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b
odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2008, č. j. 11 C 24/2007-21,
jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, musel dovolací soud zrušit, neb
se jedná o závislý výrok na konečném rozhodnutí o věci samé.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný
(§ 243d odst. 1, věta první, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu