26 Cdo 3663/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce JUDr. V. R., proti žalované L. P., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 50.648,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Nymburku pod sp. zn. 15 C 58/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2007, č. j. 25 Co 11/2007-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2007, č. j. 25 Co
11/2007-80, ve výrocích II. a III., a rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze
dne 23. října 2006, č. j. 15 C 58/2006-46, ve výrocích I., III. a IV., se
zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Nymburku k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Nymburku (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 23. října 2006, č. j. 15 C 58/2006-46, uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 50.648,- Kč
(výrok I.), zamítl žalobu v části poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile denně
z částky 43.976,- Kč od 1. června 2006 do 18. října 2006 a z částky 50.648,- Kč
od 18. října 2006 do zaplacení (výrok II.)
a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 25 Co 11/2007-80, zastavil
řízení
o odvolání žalobce proti výrokům II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně (výrok
I.), citovaný rozsudek potvrdil ve výrocích I. a III. (výrok II.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že na základě kupní smlouvy ze dne 21. května 2002 je
žalobce vlastníkem „domu čp. 651 ve Fügnerově ulici v P. III.“ (dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“), v němž na základě dohody o užívání bytu ze dne
12. února 1990, jíž předcházelo rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 17. července
1989, žalovaná od
1. února 1990 užívala „byt o 3 místnostech, předsíni a komoře s příslušenstvím
(koupelna, WC, sklep, 3 balkony) ve druhém nadzemním podlaží vpravo od
schodiště“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a že Okresní soud v
Nymburku rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 8 C 1276/2002-13, pravomocně
ke dni 4. července 2003 přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k
předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a žalované uložil
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění
přiměřeného náhradního bytu. Dále zjistil, že obdobný byt by bylo možno v P. pronajmout za cenu (obvyklou v místě a čase) kolem 6.000,- Kč měsíčně, že
nájemné v bytech města P. se v letech 2006 a 2007 zvyšovalo o 10 % ročně a že
rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 9. září 2005, č. j. 6 C
626/2004-128, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. května
2006, č. j. 24 Co 197/2006-162, bylo pravomocně ke dni 14. června 2006 žalované
uloženo zaplatit žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 6.728,-
Kč z titulu dlužné úhrady za užívání předmětného bytu za dobu od 1. listopadu
2003 do 28. února 2004 při úhradě vypočtené ke dni 4. října 2003 v částce
2.500,- Kč. Vzal rovněž za prokázáno, že žalobce hradí údržbu a opravy
předmětného domu, že na nezbytné opravy domu má rozpočet 1.978.500,- Kč, že na
pojistném platí částku 4.704,- Kč ročně, že žalovaná je starobní důchodkyně s
důchodem v částce 7.518,- Kč v roce 2004, 7.944,- Kč v roce 2005 a 8.408,- Kč v
roce 2006, že v žalovaném období (od 1. března 2004 do 30. září 2006) hradila z
titulu úhrady za užívání bytu částku 818,- Kč měsíčně od března 2004 do května
2004, částku 1.018,- Kč měsíčně od června 2004 do prosince 2004, částku 1.032,-
Kč měsíčně od ledna 2005 do ledna 2006 a částku 1.232,- Kč měsíčně od února
2006 do září 2006. Při stanovení úhrady za užívání předmětného bytu za dobu od
1. března 2004 do 30. září 2006 vyšel odvolací soud z výše nájemného v daném
místě a čase včetně jeho meziročního zvyšování, z osobních a majetkových poměrů
žalované, z výše nákladů, které má žalobce s opravami a údržbou předmětného
domu, a učinil skutkový závěr, že zásadám proporcionality bude odpovídat úhrada
v době od 1. března 2004 do 31. prosince 2004 v částce 2.500,- Kč měsíčně, v
době od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2005 v částce 2.700,- Kč měsíčně a v době
od 1. ledna 2006 do 30. září 2006 v částce 2.900,- Kč měsíčně; po zohlednění
plateb hrazených v žalovaném období žalovanou zbývá k úhradě (za toto období)
částka 50.648,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že
dřívější právo osobního užívání bytu žalované následně transformované na právo
nájmu bytu zaniklo (na základě shora citovaného rozhodnutí soudu prvního
stupně) uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. října 2003, že od 1. listopadu
2003 svědčí žalované tzv. právo na bydlení (§ 712a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“) a
že v tomto období (a tudíž i v žalovaném období od 1. března 2004 do 30.
září
2006) byla povinna platit úhradu za užívání bytu, která odpovídá výši nájemného
hrazeného po dobu trvání nájemního vztahu (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001). Protože
po zohlednění poskytnutých plateb dluží žalovaná vzhledem k výši vypočtené
úhrady za žalované období částku 50.648,- Kč, odvolací soud potvrdil jako věcně
správný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. a v souvisejícím
nákladovém výroku III. (výrok II. napadeného rozsudku). Ve vztahu k námitce, že
jde o zpětné stanovení nájemného, uvedl, že „takovéto rozhodnutí obecného soudu
nemůže být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odstavec 1 občanského
zákoníku, když pouze proporcionálním způsobem stanoví výši plateb za užívání
předmětného bytu v rozhodném období, kdy chyběly zvláštní právní předpisy,
podle nichž by takovou výši nájemného bylo lze stanovit“.
dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právního
názoru, že „výši nájemného je možné stanovit i se zpětnou účinností a nájemci …
uložit povinnost doplatit zpětně pronajímateli nájemné za období před podáním
předmětného žalobního návrhu“. Podle jejího názoru je třeba v této souvislosti
vyřešit právní otázku, zda rozhodnutí obecných soudů o výši nájemného z bytu
jsou rozhodnutí konstitutivní (rozhodnutí, jimiž se ukládají povinnosti
účastníkům daného právního vztahu od jejich právní moci do budoucna) či
„rozhodnutí, kterými je možno zasahovat do práv a povinností účastníků zpětně
…“. Zastává názor, že takové rozhodnutí je rozhodnutím konstitutivním;
rozhodnutím obecného soudu proto nelze nájemné z bytu zvyšovat za dobu před
podáním žaloby. Jestliže se tak v daném případě stalo, napadené rozhodnutí
podle jejího názoru „výrazným způsobem zasahuje do jejích práv a povinností …“.
V uvedených souvislostech poukázala na nález Ústavního soudu České republiky
vydaný ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05, v němž „dospěl Ústavní soud k
jednoznačnému závěru, že se pronajímatel nemůže v žádném případě domáhat tohoto
nároku na doplacení rozdílu v nájemném, a to zpětně … pronajímatel, ačkoli
nemůže být s touto žalobou proti nájemci úspěšný, má však dále možnost uplatnit
tento svůj důvodný nárok vůči státu,
a to jako nárok na náhradu škody, pokud prokáže důvodnost svého nároku“.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především uvedl, že dovolatelka nijak
nespecifikovala dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., poté
zpochybnil správnost jednotlivých dovolacích námitek, ztotožnil se s právním
posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem (výrokem II.) odvolací soud potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně (ve vyhovujícím výroku I.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil (ve výroku
II.) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., jímž bylo
rozhodnuto o výši úhrady za užívání bytu a o výši s tím souvisejícího dluhu za
dobu minulou (za žalované období od 1. března 2004 do 30. září 2006). Ve vztahu
k námitce, že jde o zpětné stanovení nájemného, uvedl, že „takovéto rozhodnutí
obecného soudu nemůže být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odstavec 1
občanského zákoníku, když pouze proporcionálním způsobem stanoví výši plateb za
užívání předmětného bytu v rozhodném období, kdy chyběly zvláštní právní
předpisy, podle nichž by takovou výši nájemného bylo lze stanovit“.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda
nájemné z bytu (v daném případě úhradu za užívání bytu, kterou je povinna
platit osoba, jíž svědčí právo na bydlení v bytě podle § 712a obč. zák.) lze
rozhodnutím soudu zvýšit za dobu minulou (zpětně). Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu),
jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že ani existenci vad, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka ve skutečnosti nenamítla (tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), byť formálně odkázala rovněž na dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; z obsahového hlediska lze totiž uplatněné
dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Již na tomto místě je zapotřebí pro úplnost připomenout, že Nejvyšší soud České
republiky opakovaně (srov. např. rozsudky ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo
492/2001, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní
judikatura a pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále
ze dne 3. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003, ze dne 31. května 2004, sp. zn.
32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu a ze dne
22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 ve svazku 30
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) vyjádřil právní názor, podle něhož osoba,
jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové
náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá
výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Pro úplnost zbývá dodat,
že v rozsudku citovaném na posledním místě pak Nejvyšší soud dovodil, že
zanikl-li takovýto právní důvod bydlení, jde již o užívání bytu bez právního
důvodu, a osoba byt nadále užívající je povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné
obohacení, jehož výše odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se
vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné).
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo
867/2004, dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do
závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek,
včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné,
do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat. K
uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 15. září
2005, sp. zn.
26 Cdo 80/2005, ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26.
října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo
983/2005, a ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005.
K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 685 až § 716
obč. zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. února 2006, sp. zn.
Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá
nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního
právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn
jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a
změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst.
3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na
zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 obč. zák. V odůvodnění
citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci
předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v
závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše
zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval
poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle,
rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech
okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života,
závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému
právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. února 2006, sp.
zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS
717/05, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26
Cdo 819/2005, vycházející z (nesprávného) právního názoru vysloveného v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004. V
nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 (a také např. v nálezu ze dne
17. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 123/06), pak Ústavní soud nad to dodal, že při
rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro
futuro) dotvářet objektivní právo. K uvedeným právním názorům se – po zrušení
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 – přihlásil rovněž
Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo
32/2006, ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, a v řadě dalších
rozhodnutí.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu a k právním názorům
obsaženým v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo
32/2006, a ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, vycházejícím z
uvedené judikatury, lze dovodit, že nedojde-li ohledně výše nájemného k dohodě
mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní
úpravy v době do
30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu
a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). Zbývá dodat, že „tento postup je ústavně
konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní
vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“ (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu
ze dne
26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06). Nelze však opomenout, že k
„dotváření objektivního práva“ rozhodováním obecného soudu o výši nájemného
dochází konstitutivním rozhodnutím (pro futuro).
V procesní nauce se rozsudky třídí podle různých hledisek. Vedle jiných je
známé také třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Rozhodnutí
deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž
ho mění. Rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku
hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou
nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným
výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním
rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá
vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon
1121/96, uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní
rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti
tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní,
nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy
teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu,
popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc.
Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti,
ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší
subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne
16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).
Lze-li proto podle citované judikatury Ústavního soudu výši nájemného určit
konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), pak nelze pokládat za správný závěr,
který ve skutečnosti oba soudy učinily, tj. závěr, že nájemné z bytu lze
rozhodnutím soudu určovat (zvyšovat) zpětně – za dobu minulou (v daném případě
od 1. března 2004 do 30. září 2006). Zbývá dodat, že k obsahově totožnému
závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozhodnutích ze dne 16. srpna 2006, sp.
zn. 26 Cdo 594/2005, a ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006.
S přihlédnutím k uvedenému nemůže napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku II.
obstát. Proto je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v
tomto výroku a v souvisejícím nákladovém výroku III. zrušil. Jelikož důvody,
pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil ve vyhovujícím výroku I. a v souvisejících
nákladových výrocích III. a IV. i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu