26 Cdo 3395/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce MVDr. F. Š., CSc., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému J. P., zastoupenému advokátky, o určení změny bytové náhrady, vedené
u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 7 C 51/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2007, č.j. 26 Co
61/2007-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.300,- Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2006,
č.j. 7 C 51/2005-42, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného daná
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006, č.j. 26 Co
583/2005-189, vyklidit byt sestávající z kuchyně a dvou místností s
příslušenstvím, se vstupem vlevo, v I. nadzemním podlaží domu č.p. 13 v D. B.
(dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) není nadále vázána na
zajištění bytového náhrady; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 4. 2007,
č.j. 26 Co 61/2007-71, rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ve výroku
o náhradě nákladů řízení, ve věci samé jej potvrdil, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za
prokázáno, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006,
č.j. 26 Co 583/2005-189, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2006, bylo
žalovanému uloženo předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního
bytu, že žalovaný užíval byt od roku 1972 bez platného právního titulu, že
poté, co se vlastníkem předmětného domu stal žalobce, uzavřeli účastníci dne
18. 10. 1998 smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou (do 31. 10. 1998), přičemž
nájemné bylo sjednáno ve výši 800,- Kč měsíčně, že v důsledku podání žaloby na
vyklizení došlo k ukončení nájmu ke dni 31. 10. 2004, že v době rozhodování
soudu o žalobě na vyklizení žalovaný platil za užívání bytu částku 800,- Kč
měsíčně, tj. ve výši naposledy určeného nájemného, v čemž pokračoval i po
pravomocném skončení řízení, a že mezi účastníky je spor o výši platby za
užívání bytu, neboť žalobce požaduje, aby žalovaný platil za jeho užívání
částku odpovídající nájemnému v místě a čase obvyklému (v řízeních vedených u
soudu prvního stupně pod sp.zn. 11 C 155/2003 a sp.zn. 5 C 212/2004, která
nebyla v době rozhodování odvolacího soudu pravomocně skončena). Dospěl k
závěru, že žalovaný předmětný byt neužívá jako nájemce, ale na základě práva
založeného pravomocným rozsudkem, jehož změny se žalobce domáhá, a jímž bylo
omezeno jeho vlastnické právo tak, že povinnost žalovaného předmětný byt
vyklidit byla s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění
před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), vázána na zajištění
náhradního bytu. Vzhledem k tomuto svému postavení je žalovaný povinen nejméně
od 1. 2. 2006 platit za užívání bytu cenu v místě a čase obvyklou. Přesto však
dospěl k závěru, že po vydání rozhodnutí o povinnosti k vyklizení nedošlo ke
změně poměrů. Konstatoval, že za změnu poměrů by sice bylo možno považovat
neplacení „nesporně určené ceny za užívání bytu“ po dobu delší než tři měsíce
(viz § 711 odst. 1 obč.zák.), v dané věci však mezi účastníky k dohodě o ceně
nedošlo, a spor, ve kterém je tato otázka řešena, nebyl dosud pravomocně
skončen; za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že výkon práva žalovaného v
bytě bydlet do zajištění bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 obč.zák.). Odvolací soud dále uvedl, že i kdyby v řízení v dané věci sám
rozhodl o ceně za užívání bytu, nebylo by možno považovat jednání žalovaného,
který vyčkává na výsledek sporu o určení výše úhrady, za jednání v rozporu s
dobrými mravy, a to i přesto, že byl soudem poučen o své obecné povinnosti
platit tzv. „tržní nájemné“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (správně § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že „žádný
právní předpis nestanoví, že dlužné nájemné, popřípadě dlužný poplatek za
užívání bytu se stává dlužným až na základě pravomocného rozhodnutí soudu“, a
namítá, že tato otázka je dovolacím soudem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
22. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 501/2004) řešena tak, že posouzení dluhu je otázkou
předběžnou. Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je však s tímto právním
názorem v rozporu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2005,
sp.zn. 26 Cdo 229/2005, dovozuje dále, že je „v daném případě nižší, neb není
ani nájemcem“, a jeho právo v bytě bydlet mu bylo „nově konstituováno za
použití ust. § 3 odst. 1 o.z.“. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu,
jež cituje, a uvádí, že při posuzování změny poměrů na straně žalovaného jako
vyklizované osoby, je nutno vzít v úvahu, že řádné neplacení úhrady za užívání
bytu za dobu delší než tři měsíce je důvodem pro výpověď z nájmu bytu dle § 711
odst. 1 písm. d) obč.zák. (přičemž v takovém případě v zásadě stačí poskytnutí
bytové náhrady ve formě přístřeší); tím spíše musí být v podobné situaci
postižitelné i právo na bydlení. V této souvislosti je třeba rovněž přihlédnout
ke skutečnosti, zda ten komu, svědčí právo bydlet v bytě do zajištění bytové
náhrady, plní povinnosti s realizací tohoto práva spojené (§ 712a obč.zák.),
případně zda jeho chování není – ve srovnání se situací, která zde byla v době
vyhlášení rozsudku ukládajícího povinnost k vyklizení – pokračujícím
porušováním těchto povinností. Opačný závěr by vedl k tomu, že žalovaný, jemuž
svědčí pouze časově omezené právo v bytě bydlet, by pro obdobné protiprávní
jednání nebyl – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelný. Navrhl, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil se zamítavým rozhodnutím odvolacího
soudu, namítl, že dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., a navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, resp. v případě, že
soud shledá důvody k jeho projednání, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve
smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z
toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem,
bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatel neformuluje výslovně otázku zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí, z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se však podává, že
zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v dané věci nedošlo ke změně poměrů, jež
by měla za následek, že výkon práva žalovaného bydlet v předmětném bytě do
zajištění náhradního bytu by byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč.zák.). Tento závěr odvolacího soudu je založen na právním názoru, že
žalovaný – užívající byt do zajištění bytové náhrady přiznané mu pravomocným
rozhodnutím soudu za použití ustanovení
§ 3 odst. 1 obč.zák. – je povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši v místě
a čase obvyklé. Protože tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Právní poměry účastníků řízení se řídí ustanovením § 712a obč.zák., podle
kterého v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k
vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva
a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až § 699 a přiměřeně §
700 až
§ 702 odst. 1.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2002, sp.zn.
26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v časopise Soudní judikatura 2/2003 a pod
C 1503 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 3. 9. 2003,
sp.zn. 26 Cdo 939/2003, rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp.zn. 32 Odo 1109/2003,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2792, a rozsudek ze dne
22. 6. 2004, sp.zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu) vyjádřil právní názor, podle kterého osoba, jíž po skončení
nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost
platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného
za trvání nájemního poměru. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 27. 3.
2002, sp.zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněném pod C 1112 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vyjádřil právní názor, že právní vztah mezi osobou, které
nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního
rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem
bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem
a nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. K posléze uvedenému
právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých rozsudcích ze dne 13. 3.
2008, sp.zn. 26 Cdo 2179/2007, a ze dne 24. 7. 2008, sp.zn. 33 Odo 1304/2006.
Výše uvedená rozhodnutí jsou v souladu i s nálezem Ústavního soudu České
republiky ze dne 7. 9. 2005, sp.zn. IV. ÚS 113/05, v němž se uvádí, že
ustanovení
§ 712a obč.zák. je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým
pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil
nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez
právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí ust. § 712a obč.zák. Po
tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení,
jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.
Pokud tedy odvolací soud dospěl v konečném důsledku k závěru, že v dané věci
nedošlo ke změně poměrů, jež by měla za následek, že výkon práva žalovaného na
zajištění určené bytové náhrady by byl v rozporu s dobrými mravy, je jeho
rozhodnutí věcně správné.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím
řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm.
d/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní
rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu