26 Cdo 2179/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) J. B. a b) J. B., zastoupených advokátkou, proti
žalované A. Š., zastoupené advokátkou, o určení, že povinnost k vyklizení bytu
není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Praha –
západ pod sp. zn. 3 C 5035/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne
11. října 2006, č. j. 30 Co 369/2006-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha – západ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. března 2006, č. j. 3 C 5035/2004-66, zamítl žalobu na určení, že
povinnost žalované vyklidit „byt č. 12 o velikosti 1+1 první kategorie ve 3.
podlaží domu č. p. 217 ve V. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) není
vázána na zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalovaná se s dětmi J. Š. a
D. V. nastěhovala do předmětného bytu poté, co ho její manžel J. Š. obsadil
protiprávně, že dřívějším vlastníkem bytu SBD S. H. (dále též jen „bytové
družstvo“) byla opakovaně vyzývána k vyklizení bytu a k úhradě členského
podílu, že rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. října 2000, č. j.
3 C 115/2000-34, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též jen
„odvolací soud“) ze dne 7. srpna 2001, č. j. 22 Co 184/2001-59, jí byla uložena
povinnost předmětný byt (užívaný bez právního důvodu) vyklidit do tří dnů od
zajištění náhradního bytu, že uvedená bytová náhrada byla žalované citovaným
rozhodnutím odvolacího soudu přisouzena z důvodů spočívajících na její straně
(je nemajetná důchodkyně, které nebylo umožněno splatit členský podíl ve
splátkách a která nemá jinou možnost bydlení) a také z důvodů na straně
bytového družstva, tj. v uvedené věci žalobce a tehdejšího vlastníka
předmětného bytu, který – stejně jako jeho právní předchůdce – vyklizení bytu
mnoho let odkládal. Dále rovněž zjistil, že na základě smlouvy o převodu bytu
do vlastnictví člena družstva je bytová jednotka 217/8 v domě č. p. 217 ve V.
P. (dále opět jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve společném jmění žalobců –
manželů B., že dopisem ze dne 23. února 2004 žalobci žalované sdělili, že jsou
vlastníky bytu, a vyzvali ji k placení „nájemného“ v částce 900,- Kč měsíčně,
že také bytové družstvo jí opakovaně písemně sdělilo (poprvé dopisem ze dne 27.
října 1999), že novými vlastníky předmětného bytu se stali žalobci a že platby
„nájemného“ zasílané na účet bytového družstva nemají žádné právní
opodstatnění, a že žalovaná i nadále zasílala platby za užívání bytu (a to
ještě rok poté, co probíhalo řízení v této věci) na účet bytového družstva.
Vzal také za prokázáno, že bytové poměry žalobců jsou velmi svízelné, že
sociální situace žalované je i nadále nepříznivá a že žalovaná užívá byt
obvyklým způsobem a nebylo prokázáno, že by ho devastovala a obtěžovala sousedy
v domě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že v daném
případě nedošlo ke změně poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění
přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování soudu
prvního stupně – dále jen „obč. zák.“); proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 30 Co
369/2006-89, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že
povinnost žalované vyklidit předmětný byt stanovená rozsudkem Okresního soudu
Praha – západ ze dne 25. října 2000, č. j. 3 C 115/2000-34, ve znění rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2001, č. j. 22 Co 184/2001-59, není
nadále vázána na zajištění náhradního bytu, ale na zajištění přístřeší.
Současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze správných skutkových zjištění soudu
prvního stupně, avšak jinak je „právně hodnotil“. V návaznosti na to pak na
rozdíl od soudu prvního stupně usoudil, že v daném případě došlo ke změně
poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhradě bylo
v rozporu s dobrými mravy. Přitom na zmíněnou změnu poměrů usoudil z
následujících skutkových zjištění – „ … žalovaná dlouhodobě porušovala své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když neplatila řádně nájemné a služby
spojené s užíváním tohoto bytu. Je sice pravdou, že tyto platby zasílala …
právnímu předchůdci žalobců, ovšem odmítala respektovat to, co jí bylo jak
tímto právním předchůdcem … tak samotnými žalobci opakovaně signalizováno, a to
že došlo ke změně vlastníka a nájemné je nutno platit vlastníkům bytu, tedy
žalobcům. Toto své stanovisko změnila až téměř rok poté, co probíhalo řízení v
této věci. Neplnila ovšem ani další povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když
odmítala vpustit žalobce … do bytu …, nepodílela se na úklidu společných
prostor a neprováděla ani drobné udržovací práce v bytě …“. S přihlédnutím k
uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl
v tom smyslu, že v konečném důsledku žalované přisoudil namísto náhradního bytu
pouhé přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/,
odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítla, že žalobci nemají na požadovaném
určení naléhavý právní zájem, neboť jejich právo vlastnit předmětný byt není
nijak ohroženo a není ani nejisté jejich právní postavení. Poté zpochybnila
správnost právního závěru, že v daném případě došlo ke změně poměrů. Podle
názoru dovolatelky nelze na změnu poměrů usoudit už proto, že soud se nezabýval
poměry žalobců v době, kdy se stali vlastníky bytu. Kromě toho žalobci
neprokázali, že ji informovali o vlastnickém právu k bytu; z důvodů své právní
jistoty tak dovolatelka platila nájemné a zálohy na služby „stále stejnému
pronajímateli“. V této souvislosti uvedla, že „tvrzené oznámení jejich
vlastnických práv“ jí nebylo doručeno, že své vlastnické právo k bytu žalobci
neprokázali výpisem z příslušného katastru nemovitostí a že originálem takového
výpisu ani nedisponovali; zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 26 Cdo 2130/2005. Dále namítla, že v provedeném dokazování nemají – z
důvodů tam uvedených – oporu skutková zjištění, že žalobce jako vlastníky bytu
odmítala vpustit do bytu za účelem kontroly jeho stavu, že neprováděla drobné
udržovací práce v bytě, že se nepodílela na úklidu společných prostor, že
žalobci se snažili splnit svou povinnost a zajistit jí náhradní byt a že ona na
žádnou z nabídek náhradního bytu nepřistoupila. Z obsahu dovolání vyplývá
dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda na
změnu poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu pro
žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, lze usoudit také (jen) z neplacení
úhrad za užívání bytu ze strany žalované poté, co v předmětném bytě měla právo
bydlet do zajištění přisouzené bytové náhrady.
Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna
správnost právního závěru, že za předpokladu změny poměrů, v důsledku níž by
trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy,
může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na
zajištění bytové náhrady. Pro úplnost však lze připomenout, že uvedený právní
závěr byl přijat rovněž ustálenou soudní praxí (srov. (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod
pořadovým číslem 25, a dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky
založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. října
2000, č. j. 3 C 115/2000-34, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne
7. srpna 2001, č. j. 22 Co 184/2001-59, jimiž byla žalované uložena povinnost
předmětný byt (užívaný bez právního důvodu) vyklidit do tří dnů od zajištění
náhradního bytu. Z posléze uvedeného důvodu je obsahem tohoto vztahu právo
žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu
odpovídající povinnost žalobců (resp. původně jejich právního předchůdce) výkon
tohoto práva strpět. Již v rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo
438/2001, uveřejněném pod C 1112 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, totiž Nejvyšší soud dovodil právní závěr (od něhož se neodklání ani v
souzené věci), že právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu
bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do
zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým
pronajímatelem
a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. V odůvodnění
citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že není rozumného důvodu osobě,
která sice nebyla nájemcem bytu, avšak je podle soudního rozhodnutí oprávněna v
bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, upírat právo volného a nerušeného
výkonu práv spojených s bydlením v bytě a jeho užíváním. Jestliže se žalobci
stali vlastníky předmětného bytu v době, kdy žalované soudní rozhodnutí již
umožňovalo v bytě bydlet do zajištění náhradního bytu, vstoupili do všech práv
a povinností dřívějšího vlastníka a jsou tudíž také povinni strpět toto užívání
bytu ze strany žalované (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 366/2007). Má-li pak žalovaná právo plně a nerušeně
v bytě bydlet (byt užívat) do zajištění bytové náhrady, lze po ní spravedlivě
požadovat, aby plnila povinnosti, které s tímto právem korespondují, tj. i
povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného
sjednaného za trvání nájemního poměru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1503 ve svazku 21 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom ve vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem
lze za neplacení nájemného pokládat i situaci, kdy nájemce přes zaslané
oznámení o změně vlastnického práva k bytu ze strany původního pronajímatele
jako subjektu do té doby existujícího nájemního vztahu (ustanovení § 680 odst.
2 obč. zák. použitelné i v právních vztazích nájmu bytu – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 836/97, uveřejněný pod
č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) platí nájemné
neustále původnímu pronajímateli a nikoliv nynějšímu vlastníku bytu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005).
Platí-li uvedené ve vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, musí tím spíše
platit ve vztahu mezi vlastníkem bytu a osobou užívající byt do zajištění
bytové náhrady. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. června 2001, sp. zn. 26
Cdo 997/2001, uveřejněném pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, pak rovněž dovodil, že za změnu poměrů odůvodňující určení, že dříve
uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, lze
považovat i pokračující neplacení nájemného po přivolení k výpovědi z nájmu
bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.
(dále opět jen „obč. zák.“); nyní § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále
jen „obč. zák. po novele“).
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované nelze přehlédnout, že
neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu
delší než tři měsíce - § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nyní ve výši
odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu - § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. po novele) je samostatným
důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu. Lze-li z uvedeného důvodu postihnout
výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu § 712 odst. 5 věty první obč. zák. a
také obč. zák. po novele bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší
(náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s
nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. §
712 odst. 5 věta druhá obč. zák.; nyní ovšem pouze na návrh nájemce – srov. §
712 odst. 5 věta druhá obč. zák. po novele), musí být tím spíše v podobné
situaci postižitelné právo, které je obdobou práva na bydlení (srov. opět výše
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo
438/2001). Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za
této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má
pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro (v daném
případě déletrvající) neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov.
odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v
rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo
2783/99, 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, 20. června 2001, sp. zn.
26 Cdo 997/2001 (citovaný rozsudek byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582), 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo
319/2001, 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, a ani v projednávané věci
nemá dovolací soud důvodu se od těchto závěrů odchýlit. Z uvedeného vyplývá, že
odvolacímu soudu nelze nic úspěšně vytknout, jestliže dovodil, že na změnu
poměrů lze usoudit již z toho, že „ … žalovaná dlouhodobě porušovala své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když neplatila řádně (žalobcům jako
vlastníkům bytu) nájemné a služby spojené s užíváním tohoto bytu … tyto platby
zasílala … právnímu předchůdci žalobců, ovšem odmítala respektovat to, co jí
bylo jak tímto právním předchůdcem … tak samotnými žalobci opakovaně
signalizováno, a to že došlo ke změně vlastníka a nájemné je nutno platit
vlastníkům bytu, tedy žalobcům. Toto své stanovisko změnila až téměř rok poté,
co probíhalo řízení v této věci“. Je přitom bez právního významu, že v
odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud – zřejmě omylem – užil pojmy
„nájemce“, „pronajímatel“ a „nájemné“. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu již z tohoto důvodu obstojí, je
nerozhodné, zda je naplněn další uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř., tedy zda popřípadě nemají oporu v provedeném dokazování skutková
zjištění, že žalovaná odmítala žalobce jako vlastníky vpustit do bytu za účelem
kontroly jeho stavu, že neprováděla drobné udržovací práce v bytě, že se
nepodílela na úklidu společných prostor, že žalobci se snažili splnit svou
povinnost a zajistit jí náhradní byt a že ona na žádnou z nabídek náhradního
bytu nepřistoupila.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelce se
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/,
odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost
rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by
jinak měli proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu