26 Cdo 2213/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce S. p. š. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. D., o
změnu podmínek k vystěhování, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7
C 277/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. června 2002, č. j. 8 Co 349/2002-30, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2002, č.
j. 8 Co 349/2002-30, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. 2. 2002, č. j. 7 C
277/2001-10, určil, že „dříve uložená povinnost žalovaného rozsudkem Okresního
soudu v Přerově ze dne 19. 10. 1994, č. j. 7 C 212/94-14, že žalovaný je
povinen byt vyklidit a předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu
přiměřeného, není vázána na zajištění náhradního bytu přiměřeného“; dále
rozhodl o nákladech řízení. Vzal za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v
Přerově ze dne 19. 10. 1994, č. j. 7 C 212/94-14, který nabyl právní moci 9.
11. 1994, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaného ke služebnímu bytu č. 1,
sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v přízemí domu č. p. 257
v L. n. B. (dále „předmětný byt“), a žalovanému bylo uloženo předmětný byt
vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. K výpovědi bylo přivoleno z
důvodu, že žalovaný přestal pro žalobce (pronajímatele) pracovat, a
žalobce potřeboval byt pro jiného nájemce, který pro něho bude vykonávat práci,
na níž je nájem bytu vázán. Dále vzal za zjištěno, že žalovaný v období březen
2000 až srpen 2000, a v období listopad 2000 až duben 2001, nezaplatil žalobci
nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a že
ačkoliv bylo žalovanému pravomocným platebním rozkazem uloženo dlužnou částku
uhradit, neplatí nájemné nadále. Okresní soud dospěl k závěru, že v dané věci
jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí podle § 80 písm. c) o. s. ř., jímž by
bylo určeno, že povinnost žalovaného předmětný byt vyklidit není vázána na
zajištění přiměřeného náhradního bytu, neboť po právní moci rozsudku o
přivolení k výpovědi došlo k takové změně poměrů, že podmíněnost vyklizovací
povinnosti žalovaného uvedenou formou bytové náhrady by bylo v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Na změnu poměrů usoudil soud prvního
stupně z jednání žalovaného, spočívajícího v (pokračujícím) neplacení nájemného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6.
2002, č. j. 8 Co 349/2002-30, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V
odůvodnění svého rozsudku uvedl, že lze přisvědčit soudu prvního stupně v tom,
že za předpokladu, že by byla na straně žalovaného zjištěna „kvalifikovaná
změna poměrů“, nastalá po vydání pravomocného rozsudku o přivolení k výpovědi,
by byly dány podmínky ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., tj. pro
rozhodnutí o povinnosti k vyklizení bez bytové náhrady. Odvolací soud zaujal
názor, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve
smyslu citovaného ustanovení, neboť „pouze tvrzení existence dalšího
výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jej
neprokazují“. I v případě, že by tento výpovědní důvod byl dán v
souvislosti s rozhodováním o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu (pokračoval odvolací soud), příslušelo by
žalovanému minimálně právo na zajištění přístřeší, přičemž ustanovení § 712
odst. 5 obč. zák. dává soudu možnost rozhodnout i o jiné formě bytové náhrady;
žalobce však v tomto směru žádná tvrzení nečinil. Odvolací soud uzavřel, že za
daného skutkového stavu nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 odst.
1 obč. zák., a proto bylo nutno žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neplacení nájemného žalovaným není
„kvalifikovanou změnou poměrů“, která by odůvodňovala změnu vázanosti
povinnosti k vyklizení zajištěním přiměřeného náhradního bytu a
poukazuje na to, že neplacení nájemného je hrubým porušením povinností nájemcem
bytu, zakládajícím důvod výpovědi z nájmu bytu; poskytnutí přiměřeného
náhradního bytu žalovanému by tak bylo v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel
dovozuje, že v dané věci jsou dány předpoklady určovací žaloby dle § 80 písm.
c) o. s. ř., a současně namítá, že jinak by protiprávní chování žalovaného
nemohlo být žádným způsobem sankcionováno. Uvádí dále, že splnil svoji
povinnost tvrzení, a že pokud v řízení mělo být přihlédnuto k důvodům
zvláštního zřetele hodným pro přiznání bytové náhrady podle § 712 odst. 5 obč.
zák., bylo na žalovaném, aby v tomto směru tvrdil rozhodné okolnosti. Navrhl,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm a) o. s.
ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud přihlédne u přípustného dovolání, i když nebyly v
dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich
existence se z obsahu spisu nepodává.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní
posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní vztah mezi účastníky, který je předmětem sporu v souzené věci,
byl založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 10.
1994, č. j. 7 C 212/94-14, jímž bylo žalovanému uloženo vyklidit předmětný byt
do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu (poté, kdy soud
přivolil k výpovědi z nájmu bytu, dané žalobcem z důvodu podle § 711 odst. 1
písm. b/ obč. zák.). Obsahem tohoto právního vztahu je mimo jiné právo
žalovaného v bytě do zajištění stanovené bytové náhrady bydlet a tomu
odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta
před středníkem obč. zák.). Toto právo žalovaného není již právem nájmu bytu
ve smyslu ustanovení § 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na
bydlení (§ 712a obč. zák.), které je časově omezené. I zde však platí obecné
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již
dříve dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze určit, že dříve
uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu
(náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutím jíž bylo o
vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady rozhodnut) ke změně poměrů.
Uvedený právní názor se uplatní i poté, kdy byl občanský zákoník s
účinností od 1. 1. 1992 novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. V rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2000, pod pořadovým číslem 45 (dále též „R 45/2000“) byl vysloven názor, že za
předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání
na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c) o.s.ř.
– určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění
bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době
rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo dříve rozhodnuto o vyklizení bytu
s vázaností na zajištění bytové náhrady).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze
dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, rozsudek ze dne 29. 11. 2000, sp. zn.
26 Cdo 1023/99, rozsudek ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, dále
např. rozsudek ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582) zaujal
právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že při posuzování změny poměrů
na straně vyklizované osoby, rozhodné pro odepření bytové náhrady (pro přiznání
nižší formy bytové náhrady), nelze přehlédnout, že tato osoba, jíž byla
pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost vyklidit byt po zajištění
náhradního bytu, neplatí pro právní moci tohoto rozhodnutí nájemné či úhrady za
plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Je-li totiž neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce upraveno v občanském zákoníku jako
důvod pro vypovězení práva nájmu bytu (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), musí
být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení, svědčící
osobě, ve vztahu k níž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu. Opačný závěr by
vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno
právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v
bytě bydlet; takováto osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za
plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak
postižitelná (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále též R
45/2000).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že na změnu poměrů nelze usoudit z
neplacení nájemného žalovaným po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu
uvedeného v § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák., nelze jeho právní
posouzení věci pokládat za správné.
Pro úplnost je třeba dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce,
tak i na straně žalovaného (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996 pod pořadovým číslem 36, a ročník 2000 pod
pořadovým číslem 7).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní názor vyjádřený v
rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998,
pod pořadovým číslem 16, ze kterého vyplývá, že spory v jiných než nájemních
bytových věcech, kdy podle hmotného práva přichází v úvahu uložení povinnosti
vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada, je třeba
přiřadit k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky, neboť jsou ovládány potřebou umožnit soudu,
aby přizpůsobil rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní
návrhy účastníků bránily. V řízení se proto uplatní ustanovení § 212 písm. d)
o. s. ř. (odvolací soud není vázán rozsahem odvolacích návrhů,
jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst, 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu