U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 320/49, proti žalované H. Š., zastoupené JUDr. Stanislavem
Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, o určení
vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C
120/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
června 2017, č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení ze dne 8.
srpna 2017, č. j. 11 Co 197/2017-417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 23. června 2017, č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení
ze dne 8. srpna 2017, č. j. 11 Co 197/2017-417, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce
Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2.
2017, č. j. 6 C 120/2014-354, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným
vlastníkem dosud nedokončené stavby rodinného domu (dále jen „předmětná
stavba“) na pozemku v katastrálním území O. a obci O. (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 23. 6. 2017, č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení ze dne
8. 8. 2017, č. j. 11 Co 197/2017-417, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné stavby na
pozemku v k. ú. O. a obci O. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními a
závěry učiněnými odvolacím soudem, za nesprávné rovněž považuje právní
posouzení věci. Odvolací soud se nadto dopustil zásadních procesních pochybení
a vad, čímž učinil své rozhodnutí překvapivým, nepřezkoumatelným a nesprávným.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy,
na něž se odvolává. Stěžejním důkazem je smlouva o dílo, kterou soud prvního
stupně důsledně neprovedl, pročež se nevypořádal ani s námitkami a výhradami
žalované k tomuto důkazu, tak i ke stavebním deníkům a financování stavby
žalobcem. Pokud by provedl tento důkaz při prvním jednání, uplatnila by proti
němu žalovaná výhrady; odvolací soud tak neučinil, proto je jeho rozhodnutí
překvapivé a nepřezkoumatelné. Odvolací soud nevzal náležitě do úvahy všechny
provedené důkazy, čímž došlo k porušení § 132 o. s. ř. a v důsledku toho i k
porušení práva na spravedlivý proces. Jestliže odkazuje na předmanželskou
smlouvu, dopouští se při její interpretaci nepřesností. Odvolací soud správně
neaplikoval přechodná ustanovení občanského zákoníku týkající se superficiální
zásady, když má za to, že předmětná stavba je součástí pozemku pod stavbou;
odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, 22 Cdo
1450/2015 a 22 Cdo 892/2016. Z uvedeného vyplývá, že nelze určit vlastnické
právo k předmětné stavbě. Stran právního posouzení namítá, že odvolací soud
postavil své rozhodnutí na smlouvě o dílo, nezabýval se přitom skutečnou vůlí
účastníků, kterou dostatečně transparentně projevili po dobu manželského
soužití, a sice koupí pozemku pod předmětnou stavbou, rozhodováním o výstavbě
domu a o jeho dispozičním řešení či stavebním řízením vedeným oběma účastníky
jako společnými stavebníky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1266/2016, 22 Cdo 349/2004 a 22 Cdo 628/2009, na které poukazuje odvolací soud,
na posuzovaný případ nedopadají. Žalobce nemá ujasněnou povahu nároku na
požadovaném určení a neprokázal naléhavý právní zájem, neboť paralelně vede
řízení ohledně finančního vypořádání ze zrušeného spoluvlastnictví ke stavbě.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, dovolání
naopak považuje za nepřípustné, neboť není v něm uvedeno, v jakém rozsahu
žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadá, a nebyla řádně vymezena přípustnost
dovolání ani dovolací důvod. Vypořádává se s jednotlivými argumenty žalované,
když především zdůrazňuje, že předmětnou stavbu až na schody, které jsou
zanedbatelnou položkou a navíc samostatnou věcí, financoval on ze svých
výlučných prostředků na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel toliko on sám;
odvolací soud tak rozhodl v souladu s aktuální judikaturou. Nesouhlasí s tím,
že uzavření předmanželské smlouvy nevylučovalo nabývání věcí do společného
jmění manželů účastníků, ani s tím, že pozemek pod předmětnou stavbou je ve
společném jmění manželů. Rozporuje dále argument, že předmětná stavba je
součástí pozemku, když má za to, že tomu tak s ohledem na okamžik jejího
postavení a na rozdílný právní režim stavby a pozemku být nemůže; žalovanou
zdůrazňovaná judikatura tento závěr nevyvrací, nýbrž potvrzuje. Nesouhlasí ani
s existencí vad řízení a pro odklad vykonatelnosti nespatřuje naplnění
zákonných podmínek. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalovaná v replice a v jejím doplnění polemizuje s žalobcem v tom, že nesplnila
veškeré náležitosti přípustnosti dovolání, dovolací argumentaci upřesňuje, když
především kritizuje formalistický výklad předmanželské smlouvy a lpění na
smlouvě o dílo, poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se respektu k
autonomii vůle účastníků (sp. zn. I. ÚS 625/03, IV. ÚS 3168/16), jakož i
týkající se rozhodování při střetu dvou základních práv podle ideje
spravedlnosti (sp. zn. I. ÚS 357/10), a setrvává na svém dovolacím návrhu.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku vlastnického práva k předmětné stavbě výstavbou mělo dojít
před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), naopak otázku, zdali je předmětná stavba věcí samostatnou, nebo
součástí pozemku, posoudil dovolací soud podle intertemporálních ustanovení o.
z.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud v první řadě zdůrazňuje, že dovolání je z nemalé části založeno
na polemice se zjištěným skutkovým stavem, což zřetelně vyplývá z té části
dovolání, ve které „žalovaná konstatuje, že se skutkovým hodnocením a
skutkovými závěry učiněnými odvolacím soudem nesouhlasí, považuje je za
nesprávné“; skutkový stav však v dovolacím řízení nelze přezkoumávat [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013
(uveřejněné na www.nsoud.cz)]. Rovněž zpochybňování hodnocení důkazů nelze
napadnout v dovolacím řízení žádným způsobilým dovolacím důvodem.
Stran tvrzených vad řízení je pak nezbytné zdůraznit, že vady řízení jsou
subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242
odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení
nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z
jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Ani Ústavní soud
nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují,
pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti
dovolání [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3717/16, bod 22 a 23 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]; to však v
posuzovaném případě splněno nebylo.
Nad rámec uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť se z něj podávají důvody jeho
rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu není rovněž objektivně překvapivé,
pokud se způsob výstavby řešil od počátku řízení a pokud nadto při jednání dne
13. 6. 2017 předestřel odvolací soud účastníkům řízení své právní stanovisko k
posuzovanému případu opřené o judikaturu Nejvyššího soudu [viz též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Není pravdou, že by soud prvního stupně neučinil žádné skutkové
zjištění vyplývající ze smlouvy o dílo, když ze strany 7 odůvodnění jeho
rozhodnutí se podává zřejmý opak. Pokud se následně odvolací soud ztotožnil se
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, je takový postup souladný s §
213 o. s. ř. Poukaz na § 118a o. s. ř. je pak zcela nepatřičný, neboť ani soud
prvního stupně, ani odvolací soud nezaložily své závěry na neunesení břemene
tvrzení či důkazního břemene.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu v otázce intertemporálních ustanovení týkajících se
superficiální zásady.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud rozhodl v
souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů
součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí
účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku
táž osoba. Podle § 3055 odst. 1 o. z. stavba spojená se zemí pevným základem,
která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je
zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby
odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává
součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve
spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo
jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom, že k naplnění superficiální
zásady může dojít především při výchozím předpokladu, že vlastnický režim
stavby a pozemku nacházejícího se pod stavbou je zcela totožný. Pokud tento
předpoklad u stavby není naplněn (vyjma institutu přestavku), stavba se
součástí pozemku nestává a zachovává si tak nadále svou samostatnou právní
existenci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo
4572/2015 (dostupný na www.nsoud.cz), a judikaturu v tomto rozhodnutí
uvedenou].
V dané věci je žaloba postavena na tvrzení, že žalobce je výlučným vlastníkem
předmětné stavby, jež se nachází na pozemku v k. ú. O., který účastníci nabyli
na základě kupní smlouvy od obce O. s tím, že se má stát součástí společného
jmění účastníků. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení případu není
rozhodné, zda je tento pozemek součástí společného jmění manželů či má jiný
vlastnický režim. S uvedeným se lze ztotožnit, neboť pro posouzení tohoto
případu je vskutku rozhodné, že předmětná stavba a pozemek pod ní se
nacházející zcela zjevně nemají shodný vlastnický režim, když v řízení nijak
nevyšlo najevo, že by tento pozemek měl být ve výlučném vlastnictví žalobce; to
ostatně ani žalobce, ani žalovaná netvrdí. Za dané situace superficiální zásada
nijak nebránila tomu, aby mohlo být o žalobě na určení vlastnického práva
žalobce k předmětné stavbě podle § 80 o. s. ř. rozhodováno a případně vyhověno.
Žalovaná dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že se žalobce stal výlučným
vlastníkem předmětné stavby, namítá přitom rozpor s judikaturou dovolacího
soudu.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od
judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud předesílá, že účastníci řízení si v předmanželské smlouvě
modifikovali rozsah společného jmění manželů, když jej vztáhli toliko na
obvyklé vybavení domácnosti a na finanční prostředky uložené na společném účtu,
případně na věci za tyto společné finanční prostředky koupené. Jelikož v řízení
neučinily soudy závěr, že by na předmětnou stavbu měla dopadat některá z
výjimek předmanželské smlouvy zakládající vznik společného jmění, je třeba
vyjít z toho, že vlastnický režim k předmětné stavbě na základě výstavby mohl
mít v daném případě podobu výlučného vlastnictví některého z účastníků nebo
spoluvlastnictví účastníků. V tomto směru ostatně dovolatelka žádné námitky v
dovolání nevznáší.
Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že pro posouzení, zdali ke
stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví více osob,
hraje důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena tzv. svépomocně
(vlastní organizační činností) nebo zdali byla postavena na základě smlouvy o
dílo (dodavatelským způsobem).
Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené
stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít
ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více
osob, je rozhodující pro posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke
stavbě jejich dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř.
konkludentní); tato dohoda založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu
(příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci
dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah, není přitom potřeba, aby se
účastníci dohodli o výši podílů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3201/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. To, že účastníci spolu
zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o
existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví
stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného; závěr o existenci takové
dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování
účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví
stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22
Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Není-li
výjimečně takové dohody a z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve
vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby,
které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod
č. C 1 536 v Souboru)].
Jiná situace nastává, pokud je stavba postavena na základě smlouvy o dílo
(dodavatelským způsobem); v tomto případě je vlastníkem zhotovované stavby
objednatel, a to od počátku výstavby. Je-li objednatelů více, stávají se
spoluvlastníky stavby,
nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku
více objednateli totiž v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke
zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 102), či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 628/2009, ze dne 18. 5.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016, či ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016
(dostupná na www.nsoud.cz)].
V daném případě se soud prvního stupně zabýval úmyslem účastníků na začátku
výstavby předmětné stavby. Účastníci společně jako manželé uzavřeli kupní
smlouvu ohledně pozemku, na němž byla postavena předmětná stavba, a rovněž oba
vystupovali jako stavebníci ve stavebním řízení. Z listinných důkazů týkajících
se získání pozemku za účelem výstavby předmětné stavby a z průběhu stavebního
řízení dovodil soud prvního stupně jednoznačný úmysl účastníků jako tehdejších
manželů postavit společně rodinný domek za účelem užívání rodinou. Není přitom
podstatné, zda se některý z účastníků podílel menší měrou na financování
předmětné stavby, ani to, že pouze žalobce uzavřel smlouvu o dílo, zadal
vypracování projektu a vytýčení předmětné stavby. Pokud účastníci byli manželé
a vedli společnou domácnost, je obvyklé, že společné hospodaření včetně
vytváření nových hodnot odráží celkové možnosti a schopnosti obou partnerů.
Výstavbu začali v době, kdy žili jako rodina společně se svou dcerou. Úmysl
postavit společně předmětnou stavbu pak vyplývá i z výpovědí svědků, podle
nichž bylo prokázáno, že žalovaná se rovněž podílela na výstavbě předmětné
stavby tím, že zajišťovala vnitřní vybavení domku. Nevlastní otec žalované se
také velkou měrou podílel na výstavbě domku a sám uvedl, že situaci bral tak,
že jsou rodina a domek staví manželé a že bude jejich. Soud prvního stupně tedy
uzavřel, že na samém počátku výstavby byli účastníci vedeni úmyslem postavit
předmětnou stavbu společně, tu společně užívat a mít ji ve společném
vlastnictví. Naopak na základě provedených důkazů nebylo možné uzavřít, že vůle
účastníků byla taková, že předmětnou stavbu postaví sám žalobce a bude jej mít
pouze on ve výlučném vlastnictví. Soud prvního stupně tak uzavřel, že předmětná
stavba je v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení.
Na rozdíl od toho odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně skutkově zjistil,
že předmětná stavba nebyla zhotovena svépomocí, tedy nepostavili ji účastníci
řízení, ale byla zhotovena na základě smlouvy o dílo a jediným objednatelem
díla byl žalobce, který také celou cenu díla zaplatil. Vlastníkem stavby je
tedy její objednatel, jímž je žalobce.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. V dané věci je třeba
zdůraznit, že podle odvolacího soudu byla předmětná stavba vystavěna na základě
smlouvy o dílo, jejímž předmětem nebylo provedení jen dílčích prací, které by
bylo možné zařadit do kategorie „svépomocné výstavby“ (zejména zednické či
tesařské práce), nýbrž komplexní zhotovení předmětné stavby. Za dané situace
tak ve shodě s judikaturou není pro určení vlastnického práva ke stavbě
rozhodující dohoda či vůle účastníků na počátku výstavby, nýbrž skutečnost, kdo
byl objednatelem zhotovení předmětné stavby na základě smlouvy o dílo; podle
dokazování jím byl toliko žalobce, pročež závěr o jeho výlučném vlastnickém
právu v dovolacím přezkumu obstojí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že účastníci řízení měli provést před
výstavbou určité přípravné práce, především vybudování žalovanou tvrzené
základové desky, neboť na základě nich předmětná stavba jako samostatná věc
zjevně nevznikla. Rovněž není podstatná skutečnost, že dovolatelka následně
investovala do předmětné stavby prostředky na výstavbu schodiště, když není
zřejmé, jak by tato skutečnost měla ovlivnit závěr o tom, že výstavbu „hrubé
stavby“, která se následně stala věcí v právním slova smyslu, byla zajištěna
dodavatelským způsobem na základě „komplexní“ smlouvy o dílo. Podle judikatury
pak závěr o výlučném právu žalobce nevylučuje ani skutečnost, že oba účastníci
byli vlastníky pozemku pod stavbou obzvláště tehdy, když za účinnosti obč. zák.
se superficiální zásada ve vztahu ke stavbám neuplatňovala, a že také oba
společně vystupovali ve stavebním řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].
K výhradě společné vůle před výstavbou dovolací soud podotýká, že pokud vskutku
měli účastníci před výstavbou předmětné stavby shodnou vůli tuto stavbu
společně vystavět a mít ji v režimu spoluvlastnickém, pak v závislosti na
obsahu dohody lze případně uvažovat o tom, že účastník by mohl mít nárok na
převod spoluvlastnického podílu, pokud by dohoda účastníků s výstavbou
předmětné stavby dodavatelským způsobem počítala či pokud by mohl vzniknout
některé straně dohody nárok z porušení smluvní povinnosti. Samotná dohoda
spoluvlastníků před výstavbou však neopravňuje učinit závěr o tom, že osoba
odlišná od objednatele se stane vlastníkem stavby tím spíše, jestliže jakýkoliv
závěr o možném spoluvlastnickém režimu nijak nevyplývá z uzavřené smlouvy o
dílo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne
4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu