U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou ml., advokátem se sídlem ve
Strakonicích, Plánkova 600, proti žalované V. H., zastoupené JUDr. Václavem
Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, o
vzájemném návrhu žalované na určení, že stavba je součástí pozemku, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 96/2014, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24.
září 2015, č. j. 15 Co 472/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2
168 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr.
Jiřího Šmrhy ml., advokáta se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále
jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž
bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5.
2015, č. j. 8 C 96/2014-79, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem
stavby – budovy bez č. p./č. e., objekt bydlení (dále jen „předmětná stavba“),
postavené na pozemku parc. č. st. 128, v obci a v k. ú. V. (výrok I.), zamítl
vzájemný návrh, aby bylo určeno, že rozestavěná (dosud nezkolaudovaná) stavba
bez č. p./č. e., zřízená na pozemku parc. č. st. 128 v obci a k. ú. V.,
zapsaném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor
na LV č. 116, je součástí pozemku ve vlastnictví žalované (výrok II.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 15 Co
472/2015-121, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, která doposud nebyla vyřešena. Žalovaná namítá, že po
zániku původního vlastníka předmětné stavby v důsledku zrušení konkursu se
stala předmětná stavba nemovitou věcí opuštěnou, a proto se nutně stala od 1.
1. 2014 ve shodě s § 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o.
z.“), součástí pozemku, na němž byla postavena. Jelikož pozemek pod stavbou je
ve vlastnictví žalované, nutně předmětná stavba „přirostla“ do vlastnictví
žalované. Odvolací soud při závěru, že nemůže nastat stav, že předmětná stavba
nikomu nepatří, pominul, že předmětná stavba nebyla dosud neznámým majetkem,
jakož i skutečnost, že ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku nedošlo k
obnovení zaniklé právnické osoby postupem podle § 75b zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obch. zák.“).
Přímé aplikaci podle žalované nebrání ani § 3054 a 3055 o. z., které na
posuzovaný případ nedopadají. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření upozorňuje, že žalovaná nepřípustně dovozuje aplikaci §
506 o. z. i na právní vztahy vzniklé před účinností občanského zákoníku.
Ztotožňuje se s tím, že žalovaná před 1. 1. 2014 předmětnou stavbu nevlastnila,
naopak nesouhlasí, že by se účinností občanského zákoníku stala jejím
vlastníkem. Součástí pozemku se však předmětná stavba nemohla stát, neboť
žalovaná nebyla vlastníkem pozemku a zároveň předmětné stavby na něm stojící.
Žalovaná se mýlí, pokud uvádí, že nejsou splněny podmínky pro „obživnutí
společnosti“ podle § 75b obch. zák., resp. § 209 o. z. Jelikož se žalovaná
nemohla stát vlastníkem předmětné stavby, navrhuje, aby dovolání bylo
odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle § 3028 odst. 1 a 2 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé
ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
S ohledem na uvedené postupoval dovolací soud při posouzení vlastnického práva
k předmětné stavbě ke dni 31. 12. 2013 podle dosavadních právních předpisů [v
posuzované věci se jedná o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „dosavadní občanský zákoník“ či „obč. zák.“)
a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013] a
při posouzení otázky, zda se předmětná stavba stala součástí pozemku podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolatelka namítá, že předmětná stavba byla věcí ničí, a
proto dne 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník, se předmětná stavba
ve shodě s § 506 o. z. stala součástí pozemku.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že soudy obou stupňů
nedospěly k závěru, že předmětná stavba byla věcí ničí, tudíž dovolací
argumentace není způsobilá zpochybnit správnost závěrů soudů obou stupňů.
V první řadě soudy obou stupňů nedovodily, že by původní vlastník opustil
předmětnou stavbu. I v takovém případě by ovšem nedošlo ke stavu, že by se
stavba stala věcí ničí, nýbrž by podle § 135 obč. zák. přešla do vlastnictví
obce, resp. při opuštění věci do 30. 9. 2005 by připadla do vlastnictví státu
[k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3563/2008 (uveřejněný pod pořadovým č. C 7 262 a C 7 263 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Soudy obou stupňů také správně dovodily, že se předmětná stavba nemohla stát
věcí ničí výmazem ZD Mlýny z obchodního rejstříku. Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1823/2012 (uveřejněném pod č. C 14 240 v
Souboru), dovodil, že § 75b obch. zák. dopadal na situaci, kdy se objeví
majetek, který doposud nebyl zlikvidován. V takovém případě se výmaz
společnosti z obchodního rejstříku zrušil, společnost se dočasně obnovila a
provedla se dodatečná likvidace objeveného majetku. Obdobně tento proces
probíhá i v režimu občanského zákoníku, v němž se explicitně zdůrazňuje, že se
na znovu obnovenou společnost hledí jako na nikdy nezaniklou (§ 209 odst. 1 in
fine o. z.). V usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3946/2011
(uveřejněném pod č. C 12 361 v Souboru), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že „o
dosud neznámý majetek ve smyslu § 75b obch. zák. přitom jde zejména v
případech, kdy tento majetek nebyl (mylně) považován likvidovanou společností
(popř. státním podnikem) za předmět jejího vlastnictví (práva hospodaření) k
okamžiku skončení likvidace (§ 75b odst. 1 obch. zák.), nebo k okamžiku výmazu
z obchodního rejstříku (§ 75b odst. 2 obch. zák.).“ Z koncepce právní úpravy
likvidace není ovšem možné dovodit, že by se majetek, který nebyl zlikvidován,
stal v mezidobí mezi výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku a jeho
obnovením věcí ničí. Obnovením totiž společnost nastupuje do svých vlastnických
práv způsobem, že o své vlastnické právo nikdy nepřišla. K uvedenému lze
ostatně podotknout, že i při pro dovolatelku nejpříznivějším výkladu, tedy že
se výmazem stala předmětná stavba věcí opuštěnou, jak uvádí dovolatelka, by
nebylo možné dovodit, že k 31. 12. 2013 byla předmětná stavba věcí ničí, neboť
by bylo třeba dospět k závěru, že se jejím vlastníkem stala ve shodě s § 135
obč. zák. obec.
Dovolatelce by nemohlo přinést ve věci úspěch ani to, že by se již při
likvidaci ZD Mlýny vědělo, že předmětná stavba je stále v jejím vlastnictví. V
takovém případě by totiž nemohlo dojít k obnovení společnosti pro existenci
neznámého majetku [srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011,
sp. zn. 7 Cmo 454/2010 (uveřejněné v časopise Obchodněprávní revue, 2011, č.
12, str. 363)] a tento majetek by ve shodě s § 75 obch. zák. připadl do
vlastnictví státu.
Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že režim § 506 o. z. se nevztahuje na
stavby, které jsou věcí ve smyslu občanskoprávním a vznikly před 1. 1. 2014.
Aby se takové stavby staly součástí pozemku, musel by být naplněn předpoklad
uvedený v § 3054 o. z., tedy že vlastník pozemku je zároveň vlastníkem stavby
stojícím na tomto pozemku. Jelikož však taková situace v posuzovaném případě
nastat nemohla, jsou rozhodnutí soudů obou stupňů o tom, že se předmětná stavba
nestala součástí pozemku, zcela správná. Tyto výchozí závěry jsou pak ve shodě
i s názory vyjádřenými v komentářové literatuře, podle které znovuzavedení
principu superficies solo cedit by se zásadně nemělo zpětně dotknout právních
poměrů vzniklých za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Jedná se o ty situace, kdy
byl k 1. 1. 2014 odlišný vlastník pozemku a stavby na něm postavené. Pro tyto
případy občanský zákoník zavádí přechodná ustanovení v § 3054 a násl. (k tomu
srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář.
Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 333 a 1168–1169).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že požadavku formulovanému dovolatelkou v
jejím vzájemném návrhu by nebylo možné v této podobě vyhovět i z dalšího
důvodu. Pokud se totiž dovolatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo
určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, nic by to nestanovilo o právním
vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence právní
skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo.
Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině
tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací
žalobu, odpovídající ustanovení § 80 o. s. ř., pro kterou platí, že se jí
žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní
vztah či právo za již existující [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 2528/98 (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006 (uveřejněný pod č. C 5 765 v Souboru)].
Správným petitem by bylo určení, že dovolatelka je vlastnicí stavby jako
součásti určitého pozemku [k tomu srovnej mutatis mutandis usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1561/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. března 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu