22 Cdo 135/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně L. P., zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovaným: 1) J. P., 2) J. P., oběma
zastoupeným Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí
365/7, a 4) T. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem v
Přerově, Jiráskova 994/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
v Olomouci pod sp. zn. 25 C 280/2013, o dovolání žalovaných 1) až 3) proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. května 2016,
č. j. 69 Co 412/2015-661, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. května
2016, č. j. 69 Co 412/2015-673, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. května 2016,
č. j. 69 Co 412/2015-661, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. května
2016, č. j. 69 Co 412/2015-673, se ve výrocích II. až IX. ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
9. 2015, č. j. 25 C 280/2013-573, zamítl žalobu na určení, že nemovitost v
části obce H., a to rodinný dům (dále jen „předmětný dům“) stojící na pozemku
parc. č. st. 2464, zastavěná plocha a nádvoří, k. ú. H., obec O., je v
rovnodílném spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 4) – (výrok I.), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně na základě
rozsáhlého dokazování uzavřel, že žalobkyně nemohla mít v době rozhodné pro
posouzení vzniku vlastnických vztahů k domu úmysl právě a jen se žalovaným 4)
nabýt společně do podílového spoluvlastnictví předmětný dům. Žalobkyně v řízení
neprokázala existenci dohody, resp. činnosti společné výlučně se žalovaným 4),
které by od počátku vedly k vytvoření samostatného domu. Na uvedeném ničeho
nemění okolnost, že žalobkyně zajistila úvěr, rovněž není rozhodné, kdo je
stavebníkem ve smyslu stavebněprávním. Soud prvního stupně nepřihlédl ani k
dohodě ze dne 29. 11. 2008, neboť žalovaný 4) popřel svůj podpis na dohodě a
ani podle závěrů znaleckého posudku nelze určit, zda jde o pravý podpis
žalovaného 4). V řízení bylo prokázáno, že na stavbě domu se podíleli všichni
žalovaní zapsaní v katastru nemovitostí jako vlastníci domu [žalovaný 1)
stavební činností, žalovaná 2) přípravou pokrmů, oba poskytnutím pozemku,
žalovaná 3) poskytnutím pozemku)]; nadto bylo prokázáno, že na žalovaného 1)
zní řada dokladů o nákupu materiálu, podle kterých vyplácel dělníky, použil své
prostředky na stavbu domu, že na žalovaného 1) a žalovanou 2) zní některé části
stavební dokumentace. S přihlédnutím k tomu, jak je vymezen předmět řízení, se
pak pro nadbytečnost soud prvního stupně nezabýval tím, jaké jsou
spoluvlastnické poměry žalovaných ve vztahu k domu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 69 Co 412/2015-661, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2016, č. j. 69 Co 412/2015-673,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla
zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že jí náleží ideální
spoluvlastnický podíl v rozsahu ? a žalovanému 4) ideální spoluvlastnický podíl
v rozsahu ? vzhledem k celku předmětného domu (výrok I.), v další napadené
části výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že
žalobkyni náleží ze spoluvlastnického podílu žalovaných 1) a 2) v rozsahu 16/32
(SJM) ideální podíl v rozsahu 4/32, ze spoluvlastnického podílu žalované 2) v
rozsahu 4/32 ideální podíl v rozsahu 1/32, ze spoluvlastnického podílu
(zemřelé) D. P. [dále jen „žalovaná 3)“] v rozsahu 12/32 ideální podíl v
rozsahu 3/32 vzhledem k celku předmětného domu (výrok II.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. až IX.). Odvolací soud doplnil dokazování provedené
soudem prvního stupně, načež zdůraznil, že mezi účastníky bylo po skutkové
stránce nesporné, že žalovaní 1) až 3) jsou spoluvlastníky domu v O., H. Žalobkyně žila s žalovaným 4) [synem žalovaných 1) a 2) a vnukem žalované 3)] v
jednom pokoji v domě. V roce 2008 bylo započato s výstavbou domu na pozemku
náležejícímu do podílového spoluvlastnictví žalovaných 1) až 3), žalobkyně
uzavřela s žalovanými 1) až 3) smlouvu o užívání části pozemku parc. č. 211,
parc. č. 212 v k. ú. H. za účelem stavby nového domu, téhož dne uzavřela
smlouvu o právu provést napojení inženýrských sítí, následně dne 2. 12. 2008
ohlásila Magistrátu města O. stavbu rodinného domu na pozemcích parc. č. 211 a
212, dne 14. 1. 2009 jí byl udělen souhlas se stavbou. Dne 27. 11. 2008
uzavřela jako dlužník a žalovaný 4) jako spoludlužník úvěrovou smlouvu a úvěr z
ní poskytnutý byl zajištěn zástavními smlouvami ze dne 21. 1. 2009 a 17. 8. 2009. Dne 14. 4. 2011 proběhla závěrečná kontrolní prohlídka stavby a předmětný
dům užívala žalobkyně spolu s žalovaným od jara 2011 a společně se jim narodili
dva synové. Na počátku roku 2013 bylo společné soužití ukončeno. Žalovaní 1) až
3) jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí v podílech
totožných, které jim náleží k pozemku, na němž se rodinný dům nachází, a to na
základě čestného prohlášení ze dne 20. 8. 2009. Nelze zjistit, zda na kopii
dohody ze dne 29. 11. 2008 nazvané „dohoda o převodu vlastnictví k nemovitosti“
je kopie pravého podpisu žalovaného 4). Jednotlivými účastníky pak byly
předloženy doklady o nákupu stavebního materiálu na částku 1 521 496,18 Kč. Po
zopakování výslechu účastníků a svědků M. N., Ing. J. S. a Ing. R. M. shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně
prokázání existence dohody, z níž by bylo zřejmé, že žalobkyně a žalovaný 4)
chtěli založit spoluvlastnický vztah k označenému domu.
Rovněž žalovaní
neprokázali jimi tvrzenou dohodu o vytvoření spoluvlastnictví ke stavbě před
jejím vznikem, tedy skutečnost, že předmětný dům bude v podílovém
spoluvlastnictví žalovaných 1) až 3) v podílech odpovídajících vlastnickým
podílům pozemku pod stavbou. Existenci dohody tvrdili žalovaní a svědek J. P. ml., rodinný příslušník žalovaných, jehož výpověď byla ovlivněna příbuzenským
vztahem; odvolací soud poukázal na rozpory ve výpovědích tohoto svědka před
soudy obou stupňů. Ani svědci Ing. M., Ing. S., M. N. informace o úmyslech
stavebníků neměli, vypovídali pouze obecně o své výpomoci, resp. účasti na
stavbě. Závěr soudu prvního stupně o neprokázání existence konkrétní dohody o
výši spoluvlastnických podílů je tak správný.
Odvolací soud se následně zabýval otázkou, kdo byl stavebníkem předmětného domu
v občanskoprávním smyslu, načež se ztotožnil s tím, že žalovaný 1) se podílel
na výstavbě stavební činností, radou, poskytnutím nástrojů, finančně, když řada
dokladů o nákupu zní na jeho jméno, dále že žalovaná 2) se podílela přípravou
pokrmů a finančně spolu s žalovaným 1), a že žalovaný 4) za pomoci známého a
svého bratra dům fyzicky vystavěl. V řízení se však neprokázalo, že by se na
výstavbě domu podílela žalovaná 3), když skutečnost, že je spoluvlastnicí
pozemku pod stavbou, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující. Po
zopakování důkazů měl pak odvolací soud za prokázané, že i žalobkyně byla
stavebníkem v občanskoprávním smyslu, neboť se na výstavbě domu podílela
finančně a vyřizováním správní agendy, její spolupodílení se potvrdili i
žalovaní. Stavebníky předmětného domu tak byli žalovaní 1), 2), 4) a žalobkyně,
kteří se stali podílovými spoluvlastníky stavby; vzhledem k tomu, že mezi nimi
nebyla uzavřena žádná dohoda o výši spoluvlastnických podílů, jsou tyto
rovnodílné, tj. id. ? vzhledem k celku. Soudu nic nebránilo, aby ve výroku
stanovil, jaký podíl náleží žalobkyni a jaký podíl náleží žalovaným.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) až 3) dovolání,
které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesouhlasí se závěrem, že pokud žalovaná 3) přispěla k výstavbě domu bezplatným
poskytnutím svého pozemku, nejedná se o relevantní formu participace na vzniku
věci (domu), která by byla způsobilá založit postavení žalované 3) jako
stavebníka v občanskoprávním smyslu. Nebýt tohoto názoru, musel by odvolací
soud při svých skutkových zjištěních dospět k závěru, že stavebníky jsou
všichni účastníci řízení včetně žalované 3), takže podíl žalobkyně není id.
1/4, ale jen id. 1/5. Na tom ničeho nemění ani rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
1174/2001, jímž Nejvyšší soud nepochybně nechtěl vyjádřit, že bezplatné
poskytnutí pozemku nemůže být faktickou formou participace na vzniku stavby.
Žalovaní 1) až 3) na judikaturu poukazovali, přesto se jí odvolací soud řádně
nezabýval. Dále zdůrazňují vady rozsudku odvolacího soudu, jimiž došlo k zásahu
do ústavně zaručených práva dovolatelů na spravedlivý proces. Zaprvé se
odvolací soud nevypořádal s odvoláním žalovaných 1) až 3), které bylo podáno do
výroku II. rozsudku prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Byť odvolací soud
rozhodoval s ohledem na změnu rozhodnutí o nákladech řízení znovu, nezbavilo ho
to povinnosti vypořádat se s odvoláním. Zadruhé odvolací soud dospěl ke
klíčovému skutkovému závěru o neunesení důkazního břemene žalovaných ohledně
jimi tvrzené dohody o úpravě spoluvlastnických poměrů k posuzované stavbě, a to
na základě hodnocení jediného důkazu, ačkoliv k této otázce byly provedeny
desítky důkazů, jichž se žalovaní explicitně dovolávali a z nichž některé byly
zcela zásadní. Tvrzení o uzavření dohody byla v řízení prokazována výpověďmi a
dalšími důkazy, zejména ohlášením rozestavěné stavby do katastru nemovitostí
podaným dne 20. 8. 2009, odvolací soud se však vypořádal jen s výslechem Mgr.
J. P. a ostatní důkazy pak odvolací soud zcela ignoroval, nehodnotil je ani se
s nimi nevypořádal v odůvodnění; jeho rozhodnutí je v tomto ohledu
nepřezkoumatelné a svévolné. Za třetí odvolací soud opomněl rozhodnout o
důkazních návrzích prezentovaných žalovanými v odvolacím řízení. Při jednání
odvolacího soudu žalovaní 1) až 3) navrhovali důkaz dotazem na pracoviště
Katastrálního úřadu v Olomouci, zda žalobkyně v průběhu let 2009 až 2010
vyžadovala výpis z katastru nemovitostí a byla účastníkem nějakých řízení před
tímto úřadem. Dále byl jako důkaz navržen dotaz na Raiffeisenbank, za jakým
účelem byla uzavírána zástavní smlouva k zajištění hypotečního úvěru žalobkyně
a žalovaného 4), kde zástavou byla rozestavěná budova. Odvolací soud se však
ani s jedním z navržených důkazů nevypořádal, nerozhodl o nich, čímž postupoval
v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. S ohledem na uvedené navrhují, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jakož i v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný 4) podal samostatné dovolání, řízení o něm však bylo pro nezaplacení
soudního poplatku zastaveno. Z jeho dovolání vyplývá, že podporuje dovolací
argumentaci ostatních žalovaných. Nesouhlasí s přenesením důkazního břemene na
žalované, nesouhlasí s hodnocením naléhavého právního zájmu žalobkyně, která
„po celé řízení byla schopna předložit jediný důkaz“. Žalovaný od počátku
tvrdí, že o žádný podíl nestojí a přeje si zachovat současný stav. Jelikož
odvolací soud rozhodoval s odkazem na uspořádání vztahů podle zákonného
předpisu, měl by podle § 92 či § 107a občanského soudního řádu jako účastníky
přibrat všechny ty, kterých se toto ustanovení týká; takhle žalované nesvědčí
naléhavý právní zájem na určení.
Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání žalovaných 1) až 3) za nepřípustné pro
absentující řádné vymezení otázky přípustnosti dovolání. Dovolatelé polemizují
s postupem odvolacího soudu a s nesprávnými skutkovými zjištěními. Samotní
žalovaní 1) a 2) potvrdili, že se žalobkyně na výstavbě domu podílela; sama pak
zdůrazňuje i svou finanční účast, účast na kolaudačním řízení a užívání
předmětného domu spolu s žalovaným 4) a dětmi až do počátku roku 2013.
Poukazuje i na rozpor v postupu žalovaných 1) až 3), kteří sice nesouhlasí s
rozhodnutím, vedou však vůči žalobkyni exekuční řízení, a to i postižením
jejího spoluvlastnického podílu na předmětném domu. Navrhuje, aby dovolací soud
dovolání odmítl a uložil žalovaným 1) až 3) povinnost k náhradě nákladů
dovolacího řízení.
V doplnění vyjádření žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný 4) nezaplatil soudní
poplatek z dovolání, čímž zjevně na dovolací řízení rezignoval. Opět pak
poukazuje na nepřípustnost dovolání žalovaných 1) až 3) a na jejich zvláštní
postup, kdy přistoupili k vymáhání dlužné částky na náhradě nákladů řízení,
tedy výroků, které sami napadají.
Žalovaná 3) dne 14. 1. 2017 zemřela a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2017, č. j. 22 Cdo 135/2017-779, bylo rozhodnuto, že na jejím místě bude v
řízení pokračováno s žalovanou 2).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětnému domu mělo
dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností
rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska procesní ekonomie se dovolací soud nejprve zabýval otázkami
procesního práva (otázky 2 a 3), jimiž dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že
v rozporu s judikaturou se nevypořádal se všemi navrženými důkazy a nehodnotil
všechny důkazy, na základě čehož dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene
žalovaných ohledně jimi tvrzené dohody o úpravě spoluvlastnických poměrů k
posuzované stavbě.
Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou
řízení, dovolatelé obsahově dovoláním vystihují otázku procesního práva
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]; dovolací soud shledal v této otázce
dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předesílá, že v rámci přezkumné činnosti (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto přezkumnou
činnost omezil toliko na otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad
postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Věcně správné soudní rozhodnutí předpokládá, že je nejdříve náležitě zjištěn
skutkový stav [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 57/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013 (uveřejněný pod č. C 15 103 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. Nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá-
li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti
skutkových tvrzení provést dokazování. Je přitom nepřípustné a rovněž rozporné
s právem na spravedlivý proces, když je učiněn skutkový závěr bez řádně
provedeného dokazování nebo když se důkazy hodnotí, aniž by byly provedeny
[nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (uveřejněný
v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 86)]. Povinnost k řádnému
provedení dokazování leží primárně na soudu prvního stupně (§ 219a odst. 2 o.
s. ř.), nicméně v mezích odvolacího přezkumu může provést dokazování i odvolací
soud (§ 213 a 213b o. s. ř.). Ať dokazování provádí soud prvního stupně či soud
odvolací, je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu zjištěném
zákonným konformním způsobem, přičemž v odůvodnění soudního rozhodnutí má
ozřejmit, které skutečnosti má za prokázané, které naopak nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém stavu učinil (§
157 odst. 2 o. s. ř.). Absence odůvodnění rozhodnutí soudu s náležitostmi
vyplývajícími z § 157 odst. 2 o. s. ř. je způsobilá založit důvodnou výhradu
nesprávného řešení otázky procesního práva z hlediska náležitostí soudního
rozhodnutí [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných
soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do
myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými
důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i
zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými
slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí
o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním
návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V
opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii
neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na
spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu
spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou
nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou
relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro
dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky
[srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS
2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
V posuzovaném případě žalovaní 1) až 3) v průběhu jednání před odvolacím soudem
dne 25. 2. 2016 uvedli, že primárně dovozují své vlastnické právo k předmětnému
domu z dohody uzavřené ústní formou před výstavbou nemovitosti. Souhlas
žalobkyně s touto dohodou je prokazován listinou – „Ohlášením rozestavěné
stavby, zápisu do KN, který žalobkyně vyplnila.“ Při jednání dne 24. 3. 2016
dále navrhli „důkaz dotazem na KN na pracoviště O., zda žalobkyně v průběhu let
2009 – 2010 si vyžadovala výpis z KN a zda byla účastna nějakého řízení
vedeného u tohoto úřadu, a to za účelem posouzení věrohodnosti výpovědi
žalobkyně v té části, pokud tvrdila, že nebyla si vědoma toho, že není
evidována jako vlastník označené nemovitosti. A za účelem dotazu na
Raiffeisenbank Olomouc, za jakým účelem byla uzavírána zástavní smlouva k
rozestavěnému domu“. Obdobně v podání ze dne 10. 5. 2016 [závěrečný návrh
žalovaných 1), 2), 3)] namítali uzavření dohody všech účastníků řízení,
konkrétně uvedli, že žalobkyně „byla stranou této dohody a souhlasila s ní.
Důkazem toho je, že sama svojí rukou vyplnila formulář Ohlášení rozestavěné
stavby do KN podané dne 20. 8. 2009 (což potvrzuje) a že sama byla přítomna,
když žalovaní podávali toto ohlášení na katastrální úřad (k čemuž po celé
řízení mlčela, až při posledním jednání odvolacího soudu to popřela). Další
důkazy svědčící o dohodě o vlastnických poměrech a o souhlasu žalobkyně s touto
dohodou jsou zejména: výpovědi všech žalovaných, výpovědi svědků T. P. a Mgr.
J. P., zástavní smlouva k rozestavěné budově podepsaná žalovanými zajišťující
úvěr žalobkyně a další desítky listin souvisejících se stavbou, na které
podrobně odkazuje soud prvního stupně“.
Odvolací soud se však s uvedenými návrhy nijak v průběhu odvolacího řízení
nevypořádal, když provedl pouze svědecké výpovědi Mgr. J. P., syna žalovaných
1) a 2), Ing. R. M. a Ing. J. S. Odvolací soud toliko v protokolu o jednání ze
dne 10. 5. 2016 uvedl: „Právní zástupci účastníků poučeni ve smyslu § 205a o.
s. ř., shodně uvádí, že nové skutečnosti netvrdí, další důkazy neoznačují.“
Odvolací soud se pak s návrhy na dokazování nevypořádal ani v odůvodnění
napadeného rozsudku. V něm se sice odvolací soud ztotožnil se soudem prvního
stupně o tom, že žalovaní neprokázali existenci patřičné dohody, své rozhodnutí
však opřel o to, že existenci takové dohody tvrdili žalovaní a svědek J. P.
ml., syn žalovaných 1), 2), bratr žalovaného 4), vnuk žalované 3). Zdůraznil,
že „jedná se o rodinného příslušníka, jehož výpověď je ovlivněna příbuzenským
vztahem a konečně nelze si nepovšimnout rozporů ve výpovědích tohoto svědka
slyšeného u soudu prvního stupně dne 23. 10. 2013, v níž uvedl, že si není
vědom toho, že by se zúčastnil nějaké schůzky ohledně domu, a výpovědi před
odvolacím soudem dne 24. 3. 2016, ve které uvedl, že se zúčastnil několika
schůzek za přítomnosti žalovaných 1) – 4) a žalobkyně, na kterých bylo
rozhodnuto, že nově vystavěný dům bude ve vlastnictví žalovaných 1), 2), 3).
Ani slyšení svědci Ing. M., Ing. S., M. N. informace o úmyslech stavebníků
neměli, vypovídali pouze obecně o své výpomoci, resp. účasti na stavbě“.
Jelikož odvolací soud učinil závěr o neunesení důkazního břemene za situace,
kdy byly navrženy další důkazy k prokázání tvrzené skutečnosti (existence
dohody účastníků), aniž by se přitom s těmito důkazy jakkoliv vypořádal,
dopustil se procesní vady, která může mít za následek nesprávné právní
posouzení věci. Tvrzená námitka postupu odvolacího soudu v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu tak byla uplatněna právem.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že pro posouzení, zdali ke stavbě
vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví vícero osob, hraje
důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena svépomocně nebo zdali byla
postavena na základě smlouvy o dílo; v posuzovaném případě se mělo jednat o
první z uvedených variant.
Vlastnictví k nově zhotovené věci originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil.
Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním
smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným)
úmyslem mít ji pro sebe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního
nebo cizího materiálu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001 (uveřejněný pod č. C 1 524 v Souboru)].
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou
činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito
osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř.
konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s
přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody
chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o
výši podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je
zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody
o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Závěr o
existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s
ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o
spoluvlastnictví stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru)].
Pro posouzení, kdo je stavebníkem, není samo o sobě rozhodné, komu bylo
adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního
zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011
(dostupné na www.nsoud.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 764/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]; uvedená okolnosti však
může být určitou indicií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2.
2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod
č. C 14 603 v Souboru)]. Vzhledem k tomu, že se stavba za účinnosti zákona č.
40/1964 Sb. nestala součástí pozemku, není pro posouzení nabytí vlastnictví ke
stavbě rovněž rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001
(uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Výjimečně se stává, že osoby zřizující stavbu nijak neprojeví (ani
konkludentně) vůli o jejím budoucím vlastnictví, nemají o něm žádnou představu,
jsou však srozuměni s jejím pozdějším společným užíváním; tyto případy Nejvyšší
soud řešil již v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001
(uveřejněném pod č. C 1 536 v Souboru), v němž uvedl: „Pokud však stavbu
provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu,
přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen
některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi),
nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto
osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o
manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména,
pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem
jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním
materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě
něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o ‚společném
užívání‘, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje
vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je
třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.“
V takovém případě je stavebníkem osoba, která se fakticky podílí na zřízení
stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá
jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Podílení se na výstavbě
pak může mít více podob, zejména prací, dodáním materiálu a jiným financováním
stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný rodinný příslušník mohl výstavbě
věnovat (například vaření a péče o další rodinné záležitosti). Posouzení, zda
jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení
soudem (§ 132 o. s. ř.) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněný pod č. C 5 213 v Souboru), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (všechny dostupné
na www.nsoud.cz)].
Posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví
jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v
nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností
případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla
zjevně nepřiměřená [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 2428/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn.
22 Cdo 2117/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Poté, co se stavba stala věcí v právním slova smyslu, nelze již uzavřít dohodu
o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009 (uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy, 2013, č. 1, str. 19a), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92 (uveřejněný pod č. 44/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Další osoba se může stát podílovým
spoluvlastníkem takové stavby pouze tehdy, nabude-li spoluvlastnický podíl
jiným zákonem předvídaným způsobem (například na základě převodu
spoluvlastnického podílu či na základě dědění). Přistoupení ke kolaudačnímu
řízení, jakož i následné kolaudační rozhodnutí však k nabytí spoluvlastnického
podílu nevedou, byť by na základě kolaudačního rozhodnutí došlo k zápisu stavby
do katastru nemovitostí. Uvedené okolnosti mohou být významné při hodnocení
dokazování z toho hlediska, zda účastník byl také stavebníkem předmětného domu
nebo zda došlo k uzavření dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví, ale samy
o sobě nepředstavují způsob nabytí spoluvlastnického podílu poté, kdy předmětný
dům jako věc v právním smyslu vznikl [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V další fázi řízení se odvolací soud znovu bude řádně zabývat otázkou tvrzené
dohody účastníků o výstavbě předmětného domu, přičemž se vypořádá se všemi
navrženými důkazy ústavně konformním způsobem. V rámci volného hodnocení důkazů
pak všechny provedené důkazy bude hodnotit jednotlivě i ve vzájemné
souvislosti, přičemž (byť stručně) ozřejmí, které provedené důkazy považoval za
rozhodné pro věc samu a které nikoliv. Shledá-li že dohoda nebyla uzavřena,
obdobně jako již učinil, se bude zabývat otázkou, kdo se podílel na výstavbě
předmětného domu jako stavebník v občanskoprávním smyslu.
Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011 (dostupného na www.nsoud.cz),
nevyplývá závěr, že pouhé poskytnutí pozemku bez dalšího je již podílením se na
výstavbě domu; tato myšlenka je uvedena toliko v narační části rozhodnutí,
která má popisný charakter, nevyjadřuje tak názory či závěry dovolacího soudu a
už vůbec netvoří ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Uvedenou
okolnost je pak nezbytné hodnotit z hlediska jejího významu v individuálních
poměrech jedné každé věci.
Odvolací soud se neopomene vypořádat ani s dalšími námitkami dovolatelů včetně
těch, které uvedli sami ve svém odvolání.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu