U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Vladimírou Knoblochovou, advokátkou
se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalovanému I. D., zastoupenému
JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 9 C 112/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. ledna 2011, č. j. 15 Co 465/2010-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně
žalobkyně JUDr. Vladimíry Knoblochové.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
dubna 2010, č. j. 9 C 112/2008-236, vypořádal zaniklé společné jmění manželů –
účastníků tak, že výrokem I. specifikoval movité věci, které přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně (v celkové hodnotě 4 900,- Kč), movité věci a
nemovitosti, které přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému – budovu č. p.
714 na pozemku parc. č. 649/2, pozemek parc. č. 649/2 a pozemek parc. č. 649/1,
vše v obci P., k. ú. Ď. (dále též jen „předmětné nemovitosti“) v celkové
hodnotě 6 884 900,- Kč s hodnotou nemovitostí 6 880 000,- Kč. Žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 3 440 000,- Kč do šesti
měsíců od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III., IV. a V. rozsudku). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli manželství dne 26. září 1989 a toto manželství bylo rozvedeno dne 26. července 2005. Ve vztahu k
otázce sporné mezi účastníky ohledně vypořádání předmětných nemovitostí, kde
žalovaný namítal, že rodinný dům č. p. 714 do společného jmění manželů nespadá,
vzal za prokázáno, že rodiče žalovaného J. a S. D. byli bezpodílovými
spoluvlastníky pozemků parc. č. 649 a parc. č. 650 v obci P., k. ú. Ď. Dne 8. srpna 1990 odbor výstavby ONV v Praze 8 povolil rodičům žalovaného jako
stavebníkům postavit na každém z těchto pozemků ? rodinného dvojdomku. Od
počátku byla stavba plánována tak, že jedna polovina dvojdomku měla být určena
pro rodiče žalovaného a druhá polovina pro účastníky. Na financování stavby se
podílel mimo jiné bratr žalovaného S. D. a rovněž byly použity finanční
prostředky stržené za prodej nemovitostí v obci a k. ú. N., které žalobkyni
darovala její babička a jejichž polovinu žalobkyně následně převedla na
žalovaného. Dne 25. ledna 1994 žalovaný podepsal čestné prohlášení, že je
vlastníkem domu č. p. 714 a požádal o vydání stavebního povolení na stavbu
domovní části plynovodní přípojky a domovního plynovodu, přičemž dne 26. října
1994 stavební odbor MÚ Praha–Ďáblice povolil předčasné užívání části stavby na
pozemku parc. č. 649. Téhož dne rodiče žalovaného jako prodávající na straně
jedné a účastníci na straně druhé jako kupující podepsali kupní smlouvu, jejímž
předmětem byly pozemky parc. č. 649/1 a parc. č. 649/2, které vznikly oddělením
z pozemků parc. č. 649 a 650. Žádostí doručenou katastrálnímu úřadu dne 4. března 1997 žalovaný požádal o zápis vlastnického práva záznamem a v žádosti
uvedl, že je vlastníkem novostavby. Dne 1. prosince 1999 účastníci podepsali
čestné prohlášení, v němž uvedli, že během manželství ze společných finančních
prostředků společně postavili rodinný dům č. p. 714. Vyšel ze znalecky určené
obvyklé ceny nemovitostí ve výši 6 880 000,- Kč, přičemž již neprováděl důkaz
revizním znaleckým posudkem, jak požadoval žalovaný. V rovině právního posouzení sporné otázky, zda součástí společného jmění
manželů je i dům č. p. 714, vyšel soud prvního stupně z rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, z něhož vyplývá, že vlastníkem
nově vzniklé, resp. vytvořené stavby je její stavebník, tedy osoba, která měla
v úmyslu stavbu nabýt do svého vlastnictví. Stavebník v tomto smyslu nemusí být
totožný se stavebníkem – účastníkem stavebního řízení. Je-li stavebníků v
občanskoprávním smyslu více, stává se takto vzniklá stavba předmětem jejich
spoluvlastnictví. Stavební povolení bylo sice vydáno na žádost rodičů
žalovaného, tuto skutečnost však soud prvního stupně nepovažoval samu o sobě za
rozhodující. Z výpovědi svědka S. D. zjistil, že od počátku byla stavba
plánována tak, že jedna polovina dvojdomku (dům č. p. 713) měla být určena pro
rodiče žalovaného a druhá polovina (dům č. p. 714) pro účastníky.
Soud prvního
stupně vyjádřil přesvědčení, že nemá důvod o věrohodnosti této výpovědi
pochybovat, neboť je v souladu s čestným prohlášením samotného žalovaného ze
dne 1. prosince 1999, podle kterého byla nemovitost postavena účastníky
společně a ze společných prostředků. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že
výpovědi R. D. a V. P. vykonávajícího stavební dozor byly formulovány pouze
obecně a konkrétní údaje o tom, jaká byla dohoda mezi rodiči žalovaného a
účastníky ohledně novostavby z nich nelze zjistit. Na základě uvedených
skutečností měl soud prvního stupně za to, že účastníci měli od počátku v
úmyslu nabýt stavbu do svého vlastnictví, byli tedy stavebníky a nabyli stavbu
do společného jmění manželů. Soud prvního stupně vyšel z obvyklé ceny předmětných nemovitostí ve výši 6 880
000,- Kč, určené znaleckým posudkem, přičemž k této ceně dospěl znalec váženým
průměrem cen, které stanovil porovnávací, příjmovou a nákladovou metodou, když
znalec tento svůj postup velmi přesvědčivě vysvětlil jak v samotném znaleckém
posudku, tak i u ústního jednání. Tato částka pak koresponduje i s částkou
uvedenou ve znaleckém posudku ing. arch. L. O., který předložila žalobkyně a
který soud hodnotil jako listinný důkaz. Jmenovaný znalec nemovitost ocenil na
částku 6 995 850,- Kč, na základě čehož soud prvního stupně dospěl k závěru, že
cena nemovitosti zjištěná soudem ustanoveným znalcem odráží cenu nemovitost v
daném místě a čase, vypracování revizního znaleckého posudku proto považoval za
nadbytečné. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 18. ledna 2011, č. j. 15 Co 465/2010-258, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II. rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně; ve vztahu k nemovitostem uzavřel, že je soud prvního stupně správně
učinil součástí vypořádávaného společného jmění manželů, neboť účastníci měli
od počátku v úmyslu nabýt nemovitosti do svého vlastnictví, a byli tedy
stavebníky v občanskoprávním smyslu. Správným shledal i postup soudu prvního
stupně pokud jde o ocenění předmětných nemovitostí, jestliže soud prvního
stupně vyšel ze závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku, neboť jeho závěry
jsou ve shodě s informacemi obsaženými v jiných důkazních prostředcích a jeho
závěry jsou objektivní a nezpochybnitelné. V odůvodnění svého rozhodnutí pak
dále podrobně rozvedl, proč závěry soudu prvního stupně v daném směru považuje
za správné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je
z důvodů uvedených § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Za otázku zásadního
právního významu považoval posouzení: 1) zda vznikne vlastnictví ke stavbě
(nemovitosti) na základě jednostranného prohlášení adresovaného katastrálnímu
úřadu, 2) zda se stavba (nemovitost) stane součástí společného jmění manželů na
základě čestného prohlášení o tom, že stavba byla pořízena ze společných
prostředků, 3) zda § 132 o. s. ř. umožňuje soudu nepodrobit svému hodnocení
některé z předložených důkazů a zda soud musí bez dalšího převzít závěry
znaleckého posudku, ačkoliv tyto jsou v rozporu s jinými důkazy či postupy a
dílčími závěry obsaženými v samotném znaleckém posudku. Dovolatel především vyjádřil nesouhlas se závěry nalézacích soudů, jestliže dům
č. p. 714 zahrnuly do vypořádání společného jmění manželů jako jeho součást. V
dovolání reprodukoval obsah jednotlivých v řízení provedených důkazních
prostředků, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že účastníci řízení nemají k
domu č. p. 714 žádný právní vztah, neboť stavba byla zahájena rodiči dovolatele
na pozemcích v jejich vlastnictví, stavbu domu prováděl otec dovolatele za
příležitostné pomoci svých synů a stavba byla financována rodiči dovolatele a
zejména bratrem dovolatele. Jestliže soud prvního stupně opřel svůj názor o
tom, že předmětný dům tvoří součást společného jmění manželů závěry podávající
se z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaného ve věci vedené pod
sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, přehlédl, že podmínkou pro takový závěr jsou dvě
podmínky – osobě nepostačuje k nabytí vlastnictví jen její úmysl, nýbrž musí
být i stavebníkem v občanskoprávním smyslu, tj. musí věc fakticky vytvořit,
postavit. Nemůže postačovat úmysl být vlastníkem nějaké stavby, nutnou
podmínkou současně je, že osoba, která má úmysl stát se vlastníkem vytvářené
věci, se na jejím vzniku podílí ať již vlastní činností, finančně nebo
vlastnictvím pozemku, na kterém je věc vytvářena. Jestliže nalézací soudy vzaly
za prokázáno, že jedna polovina dvojdomku měla sloužit k bydlení rodičů
dovolatele s tím, že v druhé polovině dvojdomku bude bydlet dovolatel s
manželkou, pak takové zjištění – oproti názoru nalézacích soudů – nepřináší
zjištění, že by bylo úmyslem účastníků řízení stát se přímo vlastníky domu č. p. 714. Prohlášení dovolatele z 1. prosince 1999 nemá pak vůbec žádnou důkazní
hodnotu vzhledem k rozhodné době a navíc je vyvrací předchozí žádost z března
1997, kterou se výlučně dovolatel sám domáhal zápisu novostavby do katastru
nemovitostí jako jeho výlučného vlastnictví. Dovolatel dále vyjádřil svůj nesouhlas se zjištěnou obecnou cenou nemovitostí,
přičemž v dovolání konkretizoval námitky, podle nichž znalcem zjištěná cena
předmětných nemovitostí neodpovídá jejich obvyklé ceně. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů, které považovala za správné. Zdůraznila, že stavba byla plánována od počátku tak, že jedna polovina
dvojdomku měla být určena pro rodiče žalovaného a druhá polovina pro účastníky. S tímto úmyslem byla také stavba dvojdomku realizována. Dovolání není přípustné.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších,
implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka
není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 4666). Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního významu nevymezuje a tato
se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle názoru dovolatele spočívá otázka zásadního právního významu v posouzení:
1) zda vznikne vlastnictví ke stavbě (nemovitosti) na základě jednostranného
prohlášení adresovaného katastrálního úřadu, 2) zda se stavba (nemovitost)
stane součástí společného jmění manželů na základě čestného prohlášení o tom,
že stavba byla pořízena ze společných prostředků, 3) zda § 132 o. s. ř. umožňuje soudu nepodrobit svému hodnocení některé z předložených důkazů a zda
soud musí bez dalšího převzít závěry znaleckého posudku, ačkoliv tyto jsou v
rozporu s jinými důkazy či postupy a dílčími závěry obsaženými v samotném
znaleckém posudku. Uvedená otázka pod bodem 1) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
nezakládá již proto, že na ní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nalézací soudy výslovně neučinily závěr, zda vlastnictví ke stavbě vzniká či
nevzniká na základě jednostranného prohlášení adresovaného katastrálnímu úřadu,
nicméně z obsahu jejich rozhodnutí je zřejmé, že jednostranné prohlášení
nepovažovaly bez dalšího za způsob vzniku vlastnického práva k nově budované
stavbě a tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou. Ve vztahu k otázce zásadního právního významu vymezeném pod bodem 2) dovolací
soud uvádí, že nalézací soudy sice v procesu hodnocení důkazů zohlednily čestné
prohlášení o tom, že stavba byla pořízena ze společných prostředků, nikoliv
však potud, že by uvedené prohlášení samo o sobě bylo nabývacím titulem, ale ve
směru, že údaje v něm obsažené umožnily v kontextu s ostatními důkazy dospět k
závěru, že dům č. p. 714 je součástí společného jmění manželů, protože byl
postaven za trvání manželství účastníky z jejich společných finančních
prostředků. Ani tomuto závěru nelze nic vytknout. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s
projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Komu bylo adresováno rozhodnutí
o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona, není samo o
sobě rozhodné. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě
vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené
mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí
spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli
spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o
vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci
není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob,
jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu
2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1536). Vlastníkem
stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího
materiálu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1524). Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že od počátku byla stavba plánována tak, že
jedna polovina dvojdomku (dnes dům č. p. 713 vlastnicky náležející Stanislavu
Dušánkovi) byla určena pro – dnes již zesnulé - rodiče žalovaného a druhá (dnes
dům č. p. 714) polovina pro účastníky. Dále učinily v procesu hodnocení důkazů
zjištění, že dům č. p. 714 účastníci postavili za trvání manželství společně ze
společných prostředků, přičemž na stavbu byly použity i finanční prostředky
stržené za prodej nemovitostí v obci a k. ú. Náchod, které žalobkyni darovala
její babička a jejichž polovinu následně převedla na žalovaného. Jestliže za této situace dospěly k závěru, že dům č. p. 714 je ve společném
jmění manželů, nelze tomuto závěru nic vytknout.
Takový závěr vyplývá z
jednoznačného znění § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého společné
jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně
za trvání manželství, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, o které se však
v daném případě nejedná. Dovolatel ostatně tento právní závěr ani nezpochybňuje, neboť v dovolání toliko
namítá, že účastníci stavbu neprováděli a na jejím financování se nepodíleli,
tj. zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů. Těmito námitkami tak dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, ale
nalézacím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková
zjištění potud, jestliže na jejich základě učinily závěr o tom, že dům č. p. 714 účastníci společně za trvání manželství postavili z prostředků tvořících
společné jmění manželů, neboť podle názoru dovolatele měly dospět k závěru, že
stavbu domu č. p. 714 účastníci neprováděli ani její výstavbu nefinancovali. V dovolání tak žalovaný zpochybňuje proces hodnocení dokazování a skutková
zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterého nalézací soudy
vycházely. Žalobce tak předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a tím, že na
odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku faktické výstavby a
jejího financování, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem o. s. ř.). V rámci vymezení otázky zásadního právního významu dovolatel dále zpochybnil
závěry podávající se ze znaleckého posudku určujícího cenu nemovitostí. Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je
otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty
nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého
posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci,
které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky
zásadního právního významu (k tomu srovnej mutatis mutandis závěry podávající
se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061 a usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz). V dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění podávající se
ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení
hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na
nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem), podle které lze
dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí.
Tím, že dovolatel na odlišných
skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci,
nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto
důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nelze (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 4 odst. 3,
vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3
vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž
žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí.