22 Cdo 3201/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně I. V., zastoupené JUDr. Janem Lasákem, advokátem se sídlem v
Praze, Jungmannova 745/24, proti žalovanému I. V., zastoupenému Mgr. Michalem
Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 20 C
41/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. února 2017, č. j. 71 Co 456/2016-728, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4
114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně
JUDr. Jana Lasáka.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 41/2015-690, určil, že žalobkyně je
výlučnou vlastnicí ideálního spoluvlastnického podílu ve výši ? na budově (dále
jen „předmětná budova“), v části obce P. C., stojící na pozemku parc. č.
2001/6, který je zapsán v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov na LV č. 3941, pro obec K. a
k. ú. O. P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 71 Co 456/2016-728, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky
odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud
dospěl k závěru o tom, že oba účastníci byli stavebníky v občanskoprávním
smyslu, ačkoliv neuzavřeli dohodu o společné výstavbě. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2011 a 22 Cdo 624/2011 má za to, že
žalobkyně nebyla stavebníkem, když nebyla v katastru nemovitostí evidována jako
vlastník a neměla výhrady k tomu, že se stavbou disponovaly jiné osoby.
Zdůrazňuje, že žalobkyně tento stav trpěla od roku 2003, kdy předmětná budova
vznikla, do roku 2015, kdy podala určovací žalobu, přičemž po toto období nijak
u žalovaného neuplatnila nárok na vlastnictví předmětné budovy. Z toho
dovozuje, že žalobkyně právně relevantním způsobem neprojevila úmysl mít věc
pro sebe, takže při absenci jakékoliv dohody nemohlo dojít ke vzniku jejího
vlastnického práva k předmětné budově. Dále žalovaný namítá, že i kdyby
žalobkyně byla vlastnicí předmětné budovy, pak by své výlučné vlastnické právo
k předmětné budově vydržel. Nesouhlasí s tím, že jeho dobrou víru zpochybňuje
skutečnost, že si musel být objektivně vědom, že z důvodu vzniku stavby a
způsobu financování jsou oba účastníci spoluvlastníky. Naopak má za to, že od
roku 2002 do roku 2015 neměl indicii v tom směru, že by si žalobkyně nárokovala
vlastnictví předmětné budovy. Zdůrazňuje, že po něm jako „běžné osobě“ nelze
požadovat znalost judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rovněž
poukazuje na skutečnost, že podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb. se u žalovaného
presumovala dobrá víra, že je výlučným vlastníkem předmětné budovy. Také
namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že účastníci
spolu v době výstavby rodinného domu společně nežili a nehospodařili. Ačkoliv
žalobkyně v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 Nc 98/2002
uvedla, že s žalovaným společně nehospodaří a mají oddělené domácnosti,
odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci domu
žili společně v úmyslu takto bydlet i nadále. Závěrem namítá, že napadený
rozsudek odvolacího soudu je rozporný s § 2 občanského zákoníku a s čl. 11
Listiny základních práv a svobod, když odvolací soud zcela rezignoval na
ochranu vlastnického práva žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k předmětné budově
mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností
rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu
dospěl k závěru, že stavebníkem předmětné budovy byli oba účastníci; poukazuje
obzvláště na skutečnost, že žalobkyně od roku 2003 do roku 2015 trpěla stav
evidovaný v katastru nemovitostí.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Pro posouzení, zdali ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové
spoluvlastnictví vícero osob, hraje důležitou roli otázka, zdali byla stavba
postavena svépomocně nebo byla postavena na základě smlouvy o dílo; v
posuzovaném případě se mělo jednat o první z uvedených variant.
Vlastnictví k nově zhotovené věci v takovém případě originárně nabývá ten, kdo
ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v
občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně
projeveným) úmyslem mít ji pro sebe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z
vlastního nebo cizího materiálu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001 (uveřejněný pod č. C 1 524 v Souboru)].
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou
činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito
osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř.
konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s
přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody
chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o
výši podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je
zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody
o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Závěr o
existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s
ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o
spoluvlastnictví stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru)].
Pro posouzení, kdo je stavebníkem, není samo o sobě rozhodné, komu bylo
adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního
zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011
(dostupné na www.nsoud.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 764/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]; uvedená okolnost však může
být určitou indicií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2.
2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod
č. C 14 603 v Souboru)]. Vzhledem k tomu, že se stavba za účinnosti obč. zák.
nestala součástí pozemku, není pro posouzení nabytí vlastnictví ke stavbě
rovněž rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001
(uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Pouze výjimečně se stává, že osoby zřizující stavbu nijak neprojeví (ani
konkludentně) vůli o jejím budoucím vlastnictví, nemají o něm žádnou představu,
jsou však srozuměni s jejím pozdějším společným užíváním; tyto případy Nejvyšší
soud řešil již v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001
(uveřejněném pod č. C 1 536 v Souboru), v němž uvedl: „Pokud však stavbu
provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu,
přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen
některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi),
nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto
osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o
manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména,
pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem
jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním
materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě
něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o ‚společném
užívání‘, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje
vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je
třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.“
V takovém případě je stavebníkem osoba, která se fakticky podílí na zřízení
stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá
jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Podílení se na výstavbě
pak může mít více podob, zejména prací, dodáním materiálu a jiným financováním
stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný rodinný příslušník mohl výstavbě
věnovat (například vaření a péče o další rodinné záležitosti). Posouzení, zda
jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení
soudem (§ 132 o. s. ř.) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněný pod č. C 5 213 v Souboru), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (všechny dostupné
na www.nsoud.cz)].
Pokud se předmětný dům již stal věcí v právním slova smyslu, pak k němu nelze
nabýt spoluvlastnický podíl či výlučné vlastnické právo posléze uzavřenou
dohodou o výstavbě, ale pouze jiným zákonem předvídaným způsobem (například na
základě převodu spoluvlastnického podílu či na základě dědění); takovou
okolností ovšem není kolaudační rozhodnutí, byť by na jeho podkladě došlo k
zápisu stavby do katastru nemovitostí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Souhrnně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud aktuálně v rozsudku ze
dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 (dostupném na www.nsoud.cz).
Posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví
jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v
nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností
případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla
zjevně nepřiměřená [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 2428/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn.
22 Cdo 2117/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
V dané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
přestože účastníci neuzavřeli dohodu o společné výstavbě, stavebníky v
občanskoprávním smyslu byli oba, když se oba podle svých možností podíleli na
výstavbě předmětné budovy stejným dílem. Účastníci v době výstavby žili
společně v úmyslu takto bydlet i nadále, společně se dohodli na výstavbě
rodinného domu s tím, že se na jeho výstavbě také společně podíleli. Žalobkyně
se podílela jak finančně, tak i fakticky s přihlédnutím ke skutečnosti, že v
době stavby se starala o nezletilého syna účastníků, prodělala těhotenství,
porod a následně se starala o narozenou dceru a domácnost účastníků, přičemž se
nejednalo o pouhou výpomoc.
Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za souladné s judikaturou
dovolacího soudu, když odvolací soud logickým způsobem uzavřel, že mezi
účastníky přes neexistenci výslovné dohody o vzniku spoluvlastnictví existovala
konkludentní dohoda o výstavbě, přičemž její existenci opřel o relevantní
argumenty opírající se o zjištěný skutkový stav. Na věci ničeho nemění poukaz
na skutečnost, že od roku 2003 do roku 2015 byl v katastru nemovitostí evidován
jako vlastník pouze žalobce. Je třeba zdůraznit, že katastr nemovitostí v době
výstavby nebyl postaven na zásadě materiální pravdy, tedy na tom, že stav
evidovaný v katastru nemovitostí je vždy totožný se stavem skutečným; na tom se
přitom ničeho nezměnilo ani s přijetím nového katastrálního zákona (zákon č.
256/2013 Sb.), takže i v současnosti se stav evidovaný v katastru nemovitostí
nemusí shodovat se stavem skutečným. Nesoulad stavu evidovaného v katastru
nemovitostí a stavu skutečného může být bezesporu indicií o tom, že určitá
osoba neměla v okamžiku vzniku stavby v občanskoprávním slova smyslu právně
relevantní vůli nabýt zhotovovanou věc do svého vlastnictví, nejedná se však o
skutečnost rozhodující, neboť důvody odlišné evidence v katastru nemovitostí
mohou být rozličné. Tuto skutečnost je proto třeba poměřovat s dalšími důkazy a
se vším, co v řízení vyjde najevo, čemuž odvolací soud podle názoru dovolacího
soudu dostál, když zdůraznil, že okolnost dalšího společného soužití a uzavření
manželství byla důvodem, proč se žalobkyně nedovolávala dříve změny zápisu v
katastru nemovitostí.
Nepřípadným je poukaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2.
2013, sp. zn. 22 Cdo 624/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), které na danou věc
pro odlišný skutkový stav nedopadá, neboť se týká výstavby domu před rokem 1991
na pozemku, k němuž měla určitá osoba právo osobního užívání, přičemž tehdejší
právní úprava vylučovala, aby stavbu na pozemku v osobním užívání zřídil někdo
jiný než osobní uživatel.
Dovolací soud tak uzavírá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně byla
stavebníkem v občanskoprávním smyslu, pročež nabyla spoluvlastnický podíl ve
výši id. ? na předmětné budově, v dovolacím řízení zjevně obstojí.
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že vlastnické právo ke spoluvlastnickému
podílu žalobkyně nevydržel.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry
je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz),
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na
www.nsoud.cz)].
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem
případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele,
že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci se odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný
nemohl vydržet vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu s ohledem na
nedostatek dobré víry na straně žalovaného vyplývající z objektivních okolností
vzniku a následného užívání stavby, neboť žalovaný si musel být vědom důvodu
vzniku předmětné budovy a způsobu jejího financování s přihlédnutím k
okolnostem společného soužití účastníků, kteří následně v roce 2008 uzavřeli
manželství; tito předmětnou budovu společně se svými dětmi užívali, udržovali a
chovali se k ní jako vlastníci, a to až do roku 2013.
Poukaz dovolatele na § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, je v této souvislosti nepřípadný již z toho
důvodu, že soudy učinily závěr v tom ohledu, že žalovaný věděl či objektivně
měl vědět o stavu skutečném, takže se nemůže dovolávat stavu v jeho prospěch
chybně evidovaného.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že by dovolatel vlastnické právo ke
spoluvlastnickému podílu nemohl vydržet i při pro něj nejpříznivějšímu výkladu,
tedy že by byl na počátku v objektivní dobré víře, že je výlučným vlastníkem
předmětné budovy, neboť by nesplnil podmínku uplynutí 10leté vydržecí doby.
Podle tvrzení dovolatele totiž měla držba počít běžet v roce 2003, takže
vydržecí doba by uplynula v roce 2013. Dovolatel však přehlíží podstatnou
skutečnost, že v roce 2008 uzavřeli účastníci řízení manželství, což má
podstatný vliv na běh vydržecí doby, neboť podle § 134 odst. 4 obč. zák. ve
spojení s § 114 obč. zák. vydržecí doba mezi manžely neběží (se staví).
Ohledně výhrady dovolatele, že odvolací soud se neměl vypořádat s jeho odvolací
námitkou ohledně společného žití a hospodaření v době výstavby předmětné
budovy, je třeba předně uvést, že v této souvislosti dovolatel nevymezil otázku
přípustnosti dovolání, nadto se jí snaží nepřípustně zpochybnit zjištěný
skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán.
Tato námitka však rovněž není důvodná. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku výslovně uvedl, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, která jako správná přejímá. Nadto odvolací soud jednoznačně zdůraznil,
že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „účastníci v době
výstavby rodinného domu žili společně, v úmyslu takto bydlet i nadále“. Z
uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se s námitkou vypořádal, takže z tohoto
ohledu odvolacímu soudu není čeho vytknout. Samotný závěr o společném žití a
hospodaření je pak závěrem skutkovým, který dovolacímu přezkumu nepodléhá
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu pak ničeho nemění ani nepřípadný
poukaz na § 2 o. z., když dovolacímu soudu není zřejmé, jaký výklad by měl být
v rozporu s Listinou základních práv a svobod, zejména s čl. 11. K samotnému
zásahu do čl. 11 Listiny základních práv a svobod žalovaného pak nemohlo v dané
věci dojít z toho důvodu, že nebylo shledáno, že by žalovaný byl výlučným
vlastníkem předmětné budovy. Nejvyšší soud pak dodává, že v dané věci neshledal
ani jiný deficit, který by zakládal zásah do ústavně zaručených práv dovolatele.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu