22 Cdo 1174/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se
sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, proti žalovanému F. M., zastoupenému JUDr.
Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 22, o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 7 C 61/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. října 2010, č. j. 69 Co 302/2010-64,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáš
Čejny.
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června
2010, č. j. 7 C 61/2010-37, určil, „že žalobkyně A. H. a žalovaný F. M. jsou
spoluvlastníky ve formě podílového spoluvlastnictví každý s ideálním podílem ve
výši ?, a to objektu k bydlení č. p. 247 postavenému na p. č. 180, k. ú. Ú., v
části obce P., zapsané u katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální
pracoviště Přerov na LV č. 91“ a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 69 Co 302/2010-64, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud České republiky („Nejvyšší soud“) dále vychází z toho, že obsah
rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že
uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor
rozhodnutí“) pod č. C 5042.
V daném případě dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jejíž řešení by
odstraňovalo nejednotnost soudů v jejich judikatuře nebo přinášelo nové úsudky
dovolacího soudu stran dosud neposuzované právní otázky či jiného posouzení již
vyřešené právní otázky, a zakládalo tak přípustnost dovolání pro řešení otázky
zásadního právního významu. Případná existence takové otázky se nepodává ani z
obsahu dovolání. Tvrzený rozpor s hmotným právem po novele občanského soudního
řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. sám o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolání žalovaného je převážně polemikou se skutkovými závěry odvolacího
soudu. Dovolatel tím uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit nelze; skutková zjištění v případě dovolání přípustného podle uvedeného
zákonného ustanovení přezkumu dovolacím soudem nepodléhají.
K námitce žalovaného, že nalézací soudy posoudily nesprávně otázku jeho dobré
víry, že mu předmětná nemovitost patří, respektive že se nestal jejím výlučným
a oprávněným držitelem, lze pouze uvést, že v dovolacím řízení by bylo možno
zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by
šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Tak tomu však v dané věci není. Stejnou
problematikou se dovolací soud zabýval např. již v rozsudku ze dne 17. července
2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod č. C 5232,
kde uvedl, že „ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, že v
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv
držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru
držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně
relevantního právního titulu. Toto ustanovení se aplikuje až v případě, kdy i
přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v
tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti.“ Námitka
dovolatele tak není opodstatněná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni
představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí
podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a celkem činí
částku 5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, §
160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu