26 Odo 841/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce J. W., zastoupeného advokátem, proti žalované L. O.,
zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 63.505,70 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 14 C 145/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 30 Co
347/2005-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 63.505,70 Kč s
odůvodněním, že účastníci uzavřeli ohledně domu č.p. 261 (p. C.) a parcel č.
308
a č. 278/30 v k.ú. B. (dále jen „předmětné nemovitosti“) dne 15. 11. 1999
nájemní smlouvu, kterou žalobce pronajal předmětné nemovitosti – včetně
vnitřního zařízení sloužícího k provozování penzionu – žalované za nájemné
25.000,- Kč měsíčně; dohodou ze dne 5. 6. 2000 bylo nájemné sníženo na
20.000,- Kč měsíčně. Žalovaná nezaplatila žalobci nájemné za měsíce leden, únor
a březen 2001 a dále nezaplatila vodné a stočné ve výši 3.505,70 Kč.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. března 2003,
č.j. 14 C 145/2002-38, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci částku 63.505,70 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 15. 12. 2002 do
zaplacení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady
řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 26.
srpna 2003, č.j. 30 Co 299/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby jednoznačně
zjistil, zda předmětem nájmu byly předmětné nemovitosti jako celek (tj. dům
č.p. 261 a v něm se nacházející nebytové prostory
a pozemky), neboť v takovém případě by se nájem řídil ustanoveními § 663 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „obč. zák.“, nebo zda byly předmětem nájmu jen nebytové prostory,
neboť v takovém případě by nájem podléhal režimu zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„zákon č. 116/1990 Sb.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č.j. 14 C 145/2002-117,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 3.505,70 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení
od 2. 4. 2002 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu co do částky 40.000,- Kč s
10 % úrokem z prodlení od
15. 12. 2000 do zaplacení, co do 10 % úroku z prodlení z částky 3.505,70 Kč za
dobu od
15. 12. 2000 do 1. 4. 2002 a co do 3,5 % úroku z prodlení za dobu od 2. 4. 2002
do zaplacení (výrok II.); zastavil řízení co do částky 20.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok III.) a konečně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit
žalované náklady řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných nemovitostí je
žalobce a že žalovaná je užívala jako celek (tj. včetně nebytových prostor,
vnitřního zařízení penzionu a pozemků). V žalovaném období od ledna do února
2001 (ohledně měsíce března 2001 vzal žalobce žalobu zpět) tak žalovaná činila
na základě ústní nájemní smlouvy za měsíční nájemné 10.000,- Kč. Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že pokud byly
předmětem nájmu i nebytové prostory, podléhal režim jejich nájmu zákonu č.
116/1990 Sb. a nájemní smlouva ohledně nich musela mít i pro období leden a
únor 2001 písemnou formu. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, byla smlouva, jíž
byl sjednán pronájem nemovitostí na měsíce leden a únor 2001, jako celek
neplatná. Žalovaná získala užíváním předmětných nemovitostí v měsících lednu a
únoru 2001 na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat.
Jelikož ale tehdy poskytovala žalobci 10.000,- Kč měsíčně, pokryla tím svůj
závazek z bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 30 Co
347/2005-162, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem
II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s 5,5 %
úrokem z prodlení od 10. 6. 2002 do zaplacení, a ve zbývající části zamítavý
výrok pod bodem II. potvrdil. Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit
žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování opětovným výslechem žalované,
svědeckou výpovědí manžela žalované, peněžním deníkem žalobce a pokladními
stvrzenkami vedenými v účetnictví žalobce, učinil na základě svých zjištění a
zjištění soudu prvního stupně skutkový závěr, že předmětné nemovitosti byly
pronajaty žalované jako celek, že nájemní poměr trval ještě i v měsících lednu
a únoru 2001, a že nájemné za poslední dva uvedené měsíce činilo stejně jako v
předcházejícím období 20.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud neuvěřil tvrzení
žalované, že od listopadu 2000 bylo nájemné sníženo jen na 10.000,- Kč měsíčně
a že v této nižší částce bylo dohodnuto i pro následující měsíce leden a únor
2001, když tvrzení žalované podpořil jen její manžel, který měl na výsledku
sporu zájem. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že nájemní vztah se řídil
§ 663 a následujícími obč. zák., takže nájemní smlouva pro měsíce leden a únor
2001 nemusela být uzavřena v písemné formě. Z toho důvodu pak shledal nesprávné
navazující názory soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy a o vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalované. Uzavřel, že žalovaná neprokázala, že
by nájemné žalobci uhradila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvody
uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]
a že je založeno na skutkových zjištěních, která nemají podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že ji odvolací soud chybně zatížil
důkazním břemenem ohledně výše nájemného za měsíce leden a únor 2001, když
prokazování existence nájemního poměru za toto období (včetně sjednané výše
nájemného) mělo tížit žalobce. Okolnost, že skutková zjištění nemají podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřovala v tom,
že soud nevyhodnotil v neprospěch žalobce jeho tvrzení, že smyslem dodatku ze
dne 5. 6. 2000 bylo upravit vztahy účastníků jen do 31. 12. 2000, ani to, že
jím navržení svědkové neměli poznatky ohledně výše nájemného za rozhodné období
a že nepřihlédl k tomu, že žalovaná zpochybnila pravost svého podpisu na
dodatku ze dne 5. 6. 2000. Závěrem navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když
nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto
charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud
nevyvodil pro žalobce nepříznivé důsledky za nesplnění povinnosti tvrzení a
povinnosti důkazní.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná i
tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení
důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy 6/1999, str. 337).
Podle § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení,
jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení
řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Podle § 120 odst. 1 věty první o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle § 120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k
prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů,
které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí
o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené
účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně
vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují
soudu přijmout závěr ani
o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla
nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
762/2001, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých
skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který
existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy
7/1998).
V projednávané věci žalovaná při jednání soudu dne 10. 11. (správně) 2004
uvedla, že se s žalobcem dohodla, že pronajaté prostory bude užívat i nadále až
do konce února 2001
a že do té doby bude platit žalobci nájemné. Mezi účastníky tak bylo spornou
skutečností jen to, v jaké výši bylo nájemné za měsíce leden a únor 2001
dohodnuto. Zatímco žalobce tvrdil, že to bylo ve výši 20.000,- Kč měsíčně,
žalovaná tvrdila, že to bylo ve výši jen 10.000,- Kč měsíčně. Každý z nich si
proto plnil důkazní povinnost ohledně svého tvrzení. Odvolací soud tedy
nepochybil, když žalovanou zatížil důkazní povinností ohledně její verze o výši
nájemného a vyvodil z nesplnění její povinnosti nepříznivé hmotněprávní
důsledky.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř. [v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.], popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu
v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního)
práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Jestliže žalovaná v daném případě podpořila žalobce v tvrzení, že nájemní poměr
pokračoval i v následujících měsících lednu a únoru 2001, jeví se jako logické,
že nájemní poměr pokračoval po 31. 12. 2000 za týchž podmínek, jaké tu byly ke
dni 31. 12. 2000. Tím, že žalovaná neprokázala snížení nájemného od listopadu
2000 na 10.000,- Kč měsíčně, nelze přijmout jiný závěr, než že nájemní poměr
pokračoval s výší nájemného 20.000,- Kč měsíčně. Hodnocení důkazů provedenému
odvolacím soudem nelze nic vytknout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
nebyl užit opodstatněně.
Jestliže na základě skutkového stavu, jehož správnost se dovolatelce
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo
zpochybnit, odvolací soud dovodil, že dovolatelka užívala v měsících lednu a
únoru 2001 předmětné nemovitosti nadále na základě nájemní smlouvy s ujednaným
nájemným ve výši 20.000,- Kč měsíčně, které žalobci nezaplatila, lze jeho
rozhodnutí pokládat za správné.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v
této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu