26 Cdo 2144/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobkyně ABD INVEST s.r.o., se sídlem v Rosicích, Sportovní 103,
IČO 27667332, zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Údolní 326/11, proti žalovanému statutárnímu městu Hradec Králové, se sídlem v
Hradci Králové, Československé armády 408/51, IČO 00268810, zastoupenému Mgr.
Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Myslíkova 174/23, o plnění
povinnosti pronajímatele z nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 21 C 127/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. srpna 2013, č. j. 26 Co
135/2013-323, ve znění usnesení ze dne 17. září 2013, č. j. 26 Co 135/2013-333,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 10.
2012, č. j. 21 C 127/2012-168, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby
jí žalovaný přenechal předmět nájmu, vymezený v čl. III odst. 1 nájemní smlouvy
(dále jen „areál zimního stadionu“) ze dne 1. 6. 2006 ve znění jejích dodatků
č. 1 až 6 na sjednanou dobu nájmu do 15. 11. 2022, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud)
rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, č. j. 26 Co 135/2013-323, ve znění usnesení ze dne
17. 9. 2013, č. j. 26 Co 135/2013-333, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že hlavním
smyslem a účelem dohody uzavřené mezi účastníky dne 1. 6. 2006 nebyl nájem
věci, ale provedení modernizace a rekonstrukce areálu zimního stadionu, a že
úmyslem účastníků bylo uzavření smlouvy o dílo s tím, že k zaplacení ceny díla
nemělo dojít přímo, ale prostřednictvím dlouhodobě hrazeného podnájemného
hokejovým klubem, jemuž veřejné finanční prostředky poskytl ve formě dotace
žalovaný. Tím došlo k obejití zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve
znění účinném v době od 1. 5. 2004 do 30. 6. 2006, a nájemní smlouva ze dne 1.
6. 2006 je podle § 90 odst. 1 tohoto zákona a též podle § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, absolutně neplatným
právním úkonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a odůvodňuje tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že odvolací soud
chybně posoudil obsah sjednaných závazků jako veřejnou zakázku na stavební
práce, které mají být uhrazeny veřejnými prostředky zadavatele, a chybně
vyhodnotil smluvní vztah mezi účastníky jako skrytou smlouvu o dílo se závazkem
žalobkyně provést rekonstrukci a modernizaci areálu zimního stadionu a závazkem
žalovaného cenu tohoto díla uhradit prostřednictvím hokejového klubu, ačkoli
obsah závazků svědčí o tom, že šlo výhradně o smlouvu nájemní. Poukazuje i na
nesprávnou aplikaci ustanovení § 132 o. s. ř., stanovícího pravidla pro
hodnocení důkazů, jestliže odvolací soud založil své skutkové závěry na
důkazech nepřímých, které upřednostnil před tím, co vyšlo najevo z provedených
důkazů přímých.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl o ní podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 –
srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále
opět jen „o. s. ř.“). Zjistil, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v něm není
vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Ačkoliv dovolatelka odkázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nezpochybňuje právní
posouzení věci, ale podstatou jejího dovolání jsou jednak námitky, jimiž napadá
výklad vůle účastníků při uzavření nájemní smlouvy provedený odvolacím soudem,
a dále námitky, týkající se hodnocení důkazů, což představuje nepřípustný
dovolací důvod.
Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31.
10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího
soudu o tom, že úmyslem účastníků při uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. 6.
2006 nebyl nájem věci, ale uzavření smlouvy o dílo na provedení modernizace a
rekonstrukce areálu zimního stadionu poukazem na to, co bylo obsahem vůle
účastníků výše uvedené nájemní smlouvy a jak měl být projev jejich vůle
interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího
soudu.
Obdobně to platí, jestliže brojí proti způsobu hodnocení důkazů
učiněného odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout „žádným“ dovolacím důvodem (srov. např. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na
nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud
hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění
soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. ledna
2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože dovolatelka uplatnila jiný (nezpůsobilý) dovolací důvod, než který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., a v řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat, dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. její
dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu