26 Cdo 2175/2024-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Veronikou Hamerníkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Veslařská 347/250, proti žalovaným 1) M. M., a 2) V. M., zastoupeným Mgr. Jiřím Neubauerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 272/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 19 Co 174/2023-115, ve spojení s usnesením ze dne 16. 2. 2024, č. j. 19 Co 174/2023-120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám Mgr. Veroniky Hamerníkové, advokátky se sídlem v Brně, Veslařská 347/250, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 19 Co 174/2023-115, ve spojení s usnesením ze dne 16. 2. 2024, č. j. 19 Co 174/2023-120, potvrdil rozsudek ze dne 2. 8. 2023, č. j. 21 C 272/2022-83, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) uložil žalovaným povinnost do deseti měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a předat žalobkyni tam specifikované byty nacházející se v domě čp. XY na XY v XY (dále jen „předmětné byty“, resp.
2. Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
3. Dovolatelé formulovali několik otázek, které považovali za dovolacím soudem dosud neřešené – „Může se pronajímatel dovolávat svého práva na vyklizení nemovitosti po skončení nájmu na dobu určitou, pakliže svým jednáním, resp. záměrnou nečinností, a i přes žádosti nájemců nezajistil sepsání písemných dodatků nájemní smlouvy a tuto nechal prodlužovat konkludentně? Požívá právní ochrany nájemní právo nájemců, pokud pronajímatel svým jednáním vytvoří takové podmínky, které nájemce poškozují? Požívá právní ochrany nájemní právo nájemců, pokud pronajímatel ještě za doby trvání nájemního vztahu přistoupí ke krokům (odpojení nájemců od energií bez udání důvodu a varování), které fakticky znemožňují řádné užívání pronajímané nemovitosti coby bytu. A pokud ano, je tento postup pronajímatele v souladu se zásadou dobrých mravů. Chová-li se pronajímatel k nájemníkům ,nemravně?, resp. přímo protiprávně, může se následně domáhat skončení nájmu a požadovat vyklizení bytu ku škodě slabší smluvní strany? Pakliže postupuje pronajímatel vůči nájemcům hrubě nemravně a protiprávně, je tato skutečnost důvodem k prolomení, byť částečné ochrany vlastnického práva pronajímatele ve smyslu jeho možnosti těžit z protiprávního jednání a možnosti ukončení nájemního vztahu a následně k zahájení postupu pro vyklizení bytu ku škodě nájemců či v dané věci převažuje právo na ochranu slabší smluvní strany (zde těžce nemocných osob vysokého důchodového věku)?“
4. Uvedenými otázkami zpochybňují úvahu odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že výkon práva žalobkyně, která se domáhá jejich vyklizení, není v rozporu s dobrými mravy do té míry, že by vyklizovací žalobu bylo namístě zamítnout (pro tentokrát).
5. Podle ustálené judikatury má být zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 54/2020).
6. Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně odporuje dobrým mravům, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelů (bývalých nájemců bytů), tak i na straně žalobkyně (bývalé pronajímatelky a vlastnice domu, v němž se byty nachází). V tomto ohledu vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přičemž okolnosti na straně dovolatelů (zejména jejich vyšší věk, zdravotní obtíže a celkovou délku užívání bytů) zohlednil stanovením relativně dlouhé (desetiměsíční) lhůty k vyklizení. O zamítnutí žaloby za použití ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. v tomto konkrétním případě uvažovat nemohl, neboť sociální a zdravotní problémy dovolatelů nelze dlouhodobě řešit na úkor žalobkyně (užíváním jejích nájemních bytů i po uplynutí doby nájmu), a to zvlášť za situace, kdy si dovolatelé v průběhu nájmu po delší dobu (minimálně rok a dva měsíce) neplnili svou základní povinnost nájemce spočívající v (řádném) placení nájemného a úhrad za služby, jak sami připustili ve svém vyjádření k žalobě ze dne 12. 12. 2022 (viz podání na č. l. 21 – 23 spisu). Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že v souzené věci neshledal důvod pro zamítnutí žaloby (pro tentokrát) za použití korektivu dobrých mravů, neboť jeho úvaha v tomto směru není (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) zjevně nepřiměřená; přitom právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Vzhledem k charakteru některých dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že na základě ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018). Uvedené přitom obdobně platí i ve vztahu k právní úpravě obsažené v § 6 o. z., na niž dovolatelé v dovolání rovněž poukázali (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 713/2022, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2502/22). I kdyby tedy v dané věci byly naplněny předpoklady pro použití citovaných ustanovení, důsledek skutečnosti, že dovolatelům zanikl nájem předmětných bytů uplynutím doby, na níž byl omezen, by jejich prostřednictvím odvrácen být nemohl.
8. Lze proto uzavřít, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (zneužití práva) v dané věci posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu