ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Ing. Radima Dědice, Ph.D., se sídlem v Ostravě, Českobratrská 7, PSČ
702 00, jako insolvenčního správce dlužníka Office happy s. r. o., se sídlem v
Praze 9, Luštěnická 723/13, PSČ 197 00, identifikační číslo osoby 62 91 44 64,
zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská
třída 936/21, PSČ 702 00, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Terezou Kocourkovou, B.A., advokátkou, se sídlem v Praze 2,
Římská 2575/31, PSČ 120 00, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 150/2015, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018, č. j. 17 Co
326/2017-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2.178,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 15 C
150/2015-146, uložil žalovanému (J. M.), aby vyklidil v žalobě specifikovanou
bytovou jednotku (dále jen „bytová jednotka“), a vyklizenou ji (ve lhůtě tří
měsíců od právní moci tohoto rozsudku) předal žalobci (Ing. Radimu Dědicovi,
Ph.D., insolvenčnímu správci dlužníka Office happy s. r. o. ? dále jen
„dlužník“). Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první
(rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 15 C 150/2015-61,
zrušil k odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. září
2016, č. j. 17 Co 146/2016-96, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 23. října 2009 uzavřeli dlužník (s tehdejší obchodní firmou Fi-Ed-Co, s. r. o.) jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující smlouvu o
smlouvě budoucí o převodu vlastnictví bytové jednotky (dále jen „smlouva o
smlouvě budoucí“). Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky měla být podle
smlouvy o smlouvě budoucí uzavřena do 30 dnů od právní moci kolaudačního
rozhodnutí, za podmínky, že zároveň bude budoucím kupujícím plně uhrazena kupní
cena; nebude-li kupní cena uhrazena formou záloh, lhůta pro uzavření kupní
smlouvy se prodlužuje do úplného zaplacení kupní ceny. Budoucí prodávající se
zavázal vyzvat budoucího kupujícího k uzavření kupní smlouvy nejpozději patnáct
dnů před uplynutím dohodnutého termínu. Kupní cena ve výši 6.390.000,- Kč s
daní z přidané hodnoty měla být zaplacena formou záloh a doplatku dle
splátkového kalendáře, který tvořil přílohu č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí,
doplatek kupní ceny ve výši 639.000,- Kč měl být uhrazen do 10 dnů po
předložení kolaudačního rozhodnutí na bytovou jednotku s doložkou právní moci. 2) V katastru nemovitostí je jako vlastník bytové jednotky zapsán dlužník. 3) K návrhu dlužníka bylo dne 21. července 2011 zahájeno u Městského soudu v
Praze insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 91 INS 12824/2011; podle
reorganizačního plánu ze dne 19. září 2011 „se počítalo s dokončením započatých
prodejů bytových jednotek a s tím souvisejícím převodem vlastnického práva“. Dne 30. září 2011 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení pohledávku za
dlužníkem z titulu zaplacených záloh na kupní cenu. 4) Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2011, č. j. MSPH 91 INS
12824/2011-A-47, rozhodl o úpadku dlužníka, povolil řešení úpadku reorganizací
a ustanovil insolvenční správkyní Ing. Gabrielu Burzovou; usnesením ze dne 14. března 2012 jmenovanou odvolal z funkce insolvenční správkyně a novým
insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 5) Usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-125,
Městský soud v Praze zamítl reorganizační plán dlužníka a na jeho majetek
prohlásil konkurs. 6) Bytová jednotka je sepsána v majetkové podstatě dlužníka od 31. prosince
2011. 7) Dne 1. února 2010 uzavřeli žalovaný a V. M. (dále jen „V. M.“) a UniCredit
Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „banka“) smlouvu o poskytnutí hypotečního
úvěru, za účelem financování bytové jednotky.
Úvěr měl být splácen pravidelnými
měsíčními splátkami, termín ukončení čerpání úvěru byl dne 25. července 2010;
čerpání třetí části úvěru ve výši 639.000,- Kč bylo podmíněno mimo jiné
„předložením kolaudačního souhlasu“. 8) Dne 2. května 2011 dlužník (jednající J. Š.) vyzval žalovaného k doplacení
kupní ceny do 9. května 2011, s tím, že stavba „Bytového domu Luštěnická“ (tj. domu, v němž se nachází bytová jednotka) byla dokončena, dne 8. října 2010 byl
vydán „kolaudační souhlas“ a dne 31. ledna 2011 byla bytová jednotka předána do
užívání, s tím, že po uhrazení celé kupní ceny bude žalovaný vyzván k podpisu
kupní smlouvy a k převzetí jednotky dle smlouvy o smlouvě budoucí. Ke 2. květnu
2011 na bytové jednotce vázlo zástavní právo ve prospěch UNIBON - spořitelního
a úvěrního družstva (dále jen „družstvo“). 9) Žalovaný se do bytové jednotky nastěhoval na přelomu srpna a září 2011. 10) Žalovaný v době od října 2008 do dubna 2010 vyfakturoval dlužníku za
vypracování studie stavebních úprav, dokumentace ke stavebnímu povolení a
dokumentace pro provedení stavby částky 530.502,- Kč, 538.475,- Kč, 537.523,-
Kč, 148.800,- Kč a 51.200,- Kč. 11) Banka (původně) přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z
titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru jako podmíněnou; od května 2016
je pohledávka přihlášena jako nepodmíněná v rozsahu částky 5.345.304,38 Kč,
když k 24. únoru 2016 „došlo k nastolení okamžité splatnosti hypotečního úvěru“
a žalovaný a V. M. byli vyzváni k úhradě dlužné částky. 12) Žalovaný nedoplatil celou kupní cenu za bytovou jednotku podle smlouvy o
smlouvě budoucí; nezaplacená část kupní ceny činila 219.600,- Kč (tj. 3,4 %
kupní ceny). 13) V říjnu 2010 podala společnost ále jen „společnost R“) u soudu prvního
stupně žalobu, kterou se vůči dlužníku domáhala (mimo jiné) určení vlastnického
práva k bytové jednotce (a k dalším bytovým jednotkám nacházejícím se v téže
budově). Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011 soud prvního stupně žalobu zamítl a
následným usnesením ze dne 16. dubna 2012 zastavil řízení o odvolání
společnosti R proti tomuto rozsudku pro nezaplacení soudního poplatku. 13) Žalobce se do třiceti dnů po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (v
souladu s pokynem insolvenční správkyně družstva jako zástupce věřitelů)
nevyjádřil, zda smlouvu o smlouvě budoucí splní. Dopisem doručeným žalovanému
dne 21. listopadu 2014 žalobce vyzval žalovaného k vyklizení bytové jednotky
(do tří měsíců); následným dopisem, doručeným žalovanému 30. března 2015,
opětovně žalovaného vyzval k vyklizení bytové jednotky ve lhůtě sedmi dnů. Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k těmto závěrům:
a) Žalobce (respektive dlužník) je vlastníkem bytové jednotky. b) Ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebyla smlouva o smlouvě
budoucí zcela splněna ani dlužníkem ani žalovaným; žalobce se do třiceti dnů
nevyjádřil tak, že smlouvu splní. c) Žalovaný bytovou jednotku užíval (jen) na základě ústní smlouvy o výpůjčce;
vzhledem k datu zahájení insolvenčního řízení nešlo o „dlouhodobé pokojné
užívání“.
d) Dlužník „nebyl schopen“ před zahájením insolvenčního řízení bytovou jednotku
„zpeněžit“, když mu v tom bránila žaloba na určení vlastnického práva podaná
společností R. e) Požadavek žalobce na vyklizení bytové jednotky není zneužívajícím výkonem
práva. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl; s ohledem na „rodinnou situaci
žalovaného, který má dvě nezletilé dcery“, celkovou délku řízení a již dříve
žalobcem poskytnutou lhůtou k vyklizení, stanovil, že žalovaný je povinen
bytovou jednotku vyklidit do tří měsíců. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. ledna 2018, č. j. 17 Co 326/2017-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud především shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému
nesvědčí žádný právní titul k užívání bytové jednotky. Dále s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a na ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přitakal též závěru soudu prvního
stupně, podle něhož v poměrech dané věci není „postup“ žalobce rozporný s
dobrými mravy a žalobci (respektive dlužníku) nelze (pro tentokrát) odepřít
ochranu vlastnického práva. Potud odvolací soud zdůraznil, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze
takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní
normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým
úmyslem způsobit újmu jinému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11,
ročník 2000, pod číslem 126). Přitom žalobce postupem předvídaným ustanovením § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona),
nezneužil právo; nečinnost žalobce v tomto směru nelze považovat ani za
neposkytnutí potřebné součinnosti k uzavření (smlouvou o smlouvě budoucí
předvídané) kupní smlouvy. Navíc to byl sám žalovaný, kdo nesplnil „podmínku“
pro uzavření kupní smlouvy, když nedoplatil celou kupní cenu; proto nemohl ani
legitimně očekávat „nabytí bytové jednotky do vlastnictví“. K tíži dlužníka – pokračoval odvolací soud – nelze klást ani stav, kdy nemohl
vzhledem k „šikanózní“ žalobě bytové jednotky zpeněžit a dostal se tak do
platební neschopnosti. Podal-li za tohoto stavu dlužnický insolvenční návrh,
šlo o chování předpokládané zákonem. Rovněž postup žalobce, který v souladu s
pokynem „věřitelského orgánu“ odmítl plnit podle smlouvy o smlouvě budoucí,
odpovídá požadavkům určeným ustanovením § 36 insolvenčního zákona. Konečně odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně, podle něhož
žalobci nebylo možno odepřít právo na vyklizení bytové jednotky s ohledem na
společné zájmy věřitelů dlužníka (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 15/2015“).
Žalovanému by se totiž dostalo
možnosti bytovou jednotku užívat, současně by dle výsledku konkursu byly
uspokojeny jím přihlášené pohledávky z titulu zaplacených záloh na kupní cenu;
tím by byli znevýhodněni ostatní nezajištění věřitelé a újmy by doznal i
zajištěný věřitel s pohledávkou plynoucí ze smlouvy o poskytnutí hypotečního
úvěru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení „§ 236 - § 239“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud se při řešení otázky, „kdy lze
pro rozpor s dobrými mravy odepřít výkon práva realizovaných žalobou na
vyklizení“, odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
24. května 2016 sp. zn. 26 Cdo 2151/2015. V této souvislosti dovolatel s poukazem na skutkové okolnosti věci akcentuje,
že žalobě na vyklizení nelze vyhovět pro rozpor s dobrými mravy, neboť:
- na straně žalovaného bylo legitimní očekávání v nabytí majetku –
bytové jednotky;
- vinou nikoli na straně žalovaného nedošlo k uzavření kupní smlouvy
(podané žaloby na určení vlastnického práva, insolvenční návrh dlužníka);
- nedošlo k porušení žádných sjednaných povinností na straně žalovaného;
- z časového harmonogramu jednoznačně vyplývá, že na straně žalovaného
nedošlo k žádnému prodlení (na straně žalovaného nebylo možné očekávat
události, které na straně dlužníka nastaly krátce po vydání kolaudačního
rozhodnutí a to až do rozhodnutí o konkursu);
- v průběhu insolvenčního řízení mělo původně dojít k doplacení kupní
ceny a uzavření kupní smlouvy, přičemž žalovaný byl připraven takto na pokyn
původní insolvenční správkyně učinit;
- šikanózním postupem žalobce došlo k využití § 253 odst. 2
insolvenčního zákona, když odmítl plnění ze smlouvy, ačkoli s žalovaným
komunikoval a žádal od něj podklady týkající se úhrady kupní ceny a plnění dle
budoucí smlouvy, to vše v situaci, kdy nezaplacená část kupní ceny činila jen
3,4 %;
- ochrana zájmu věřitele byla postupem žalobce upřednostněna před zájmy
žalovaného (tj. legitimní očekávání nabytí jednotky, nedotknutelnost obydlí a
rodinné domácnosti, princip právní jistoty a předvídatelnosti ve smluvních
vztazích) a byla mu způsobena značně vyšší škoda než v případě, kdyby došlo k
převodu jednotky na žalovaného;
- nemůže dojít k zásadnímu poškození nezajištěných věřitelů (mezi které
by patřil i žalovaný) v případě převodu bytové jednotky na žalovaného, neboť by
po takovém převodu byli nezajištění věřitelé uspokojeni z cca 26,58 %, čili
pouze o 7,4 % méně než v případě, kdy by kupní smlouva s žalovaným uzavřena
nebyla (nedošlo by k vyklizení);
- došlo k pokojnému užívání jednotky minimálně v letech 2011-2014. Na projednanou věc tak ? pokračuje dovolatel – „analogicky skutkově“ dopadají
závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2151/2015, a to
tím spíše, že právem chráněný zájem v případě vyklizení bytové jednotky je
vyšší než u jednotky nebytové. Dovolávaje se závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení,
nebo aby toto rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
respektive jako nedůvodné zamítl.
Současně připomíná, že v poměrech dané věci odvolací soud právě s poukazem na
závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2151/2015 zrušil
v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přičemž následně se soudy obou
stupňů rozhodnými skutečnostmi zabývaly a došly ke správnému závěru, podle
něhož žalobce „nejednal v rozporu s dobrými mravy“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky
dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 253 odst. 2
insolvenčního zákona, včetně toho, zda lze považovat (v poměrech dané věci)
odmítnutí plnění insolvenčním správcem za šikanózní výkon práva, v jehož
důsledku by bylo lze odepřít žalobci ochranu vlastnického práva vyklizením
bytové jednotky pro rozpor s dobrými mravy. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 253 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu prohlášení
konkursu na majetek dlužníka), nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně
smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani
dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu
splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může
odmítnout plnění (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od
prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění;
do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno
jinak (odstavec 2). Podle ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je
povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen
vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé
byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát
při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle ustanovení § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být
vlastníkem žalován, aby ji vydal. K výkladu ustanovení § 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném
od 1. ledna 2014). Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech,
podle nichž:
1) Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona
(ve znění účinném do 31. prosince 2013) se rozumí vedle tam výslovně uvedené
smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo
smlouva o dílo (a typově jí naopak není např. darovací smlouva). 2) Právo insolvenčního správce rozhodnout se, zda splní smlouvu o vzájemném
plnění, je vymezeno zákonnou patnáctidenní lhůtou počítanou od prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, po jejímž marném uplynutí nastává nevyvratitelná
domněnka, že insolvenční správce od smlouvy odstupuje (§ 253 odst. 2
insolvenčního zákona v témže znění). Srov. např. rozsudek ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012,
uveřejněný pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 49/2015“).
3) Příkladem kupní smlouvy, která nebyla ještě v době prohlášení
konkursusplněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna
(oběma stranami) jen částečně, je kupní smlouva, kde na straně jedné nebyla
uhrazena kupní cena, a na straně druhé nebylo převedeno vlastnické právo k
předmětu koupě. Viz rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný pod
číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 4) Závazek prodávajícího z kupní smlouvy o převodu nemovitostí lze považovat za
zcela splněný, jakmile prodávající převedl vlastnické právo k nemovitostem na
kupujícího. Srov. rozsudek ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007 (proti tomuto
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 450/10), jakož i obdobně např. usnesení
ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 3835/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 2935/2013). 5) Nárok věřitele na vrácení plnění ze smlouvy o vzájemném plnění, včetně
smlouvy o smlouvě budoucí, od níž insolvenční správce odstoupil, je
podřaditelný pod nároky označené v § 253 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění
účinném do 31. prosince 2013) jako „náhrada tím způsobené škody“. Nejde o
pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou musí druhá smluvní
strana (věřitel dlužníka) uplatnit přihláškou. Odstoupí-li insolvenční správce
od smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době, kdy již
druhá smluvní strana nemůže takto vzniklou pohledávku přihlásit do
insolvenčního řízení (neboť uplynula přihlašovací lhůta), může ji uplatnit
přihláškou i po uplynutí této propadné lhůty, aniž by šlo o přihlášku opožděnou. K tomu viz rozsudek ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 1387/2014. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud dodává, že změna ustanovení § 253 odst. 1, 2 a
4 insolvenčního zákona provedená s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006
Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v
prodloužení zákonné lhůty k rozhodnutí insolvenčního správce, zda smlouvu
splní, v jiném následku marného uplynutí lhůty k tomuto rozhodnutí (odmítnutí
plnění oproti odstoupení od smlouvy), včetně povahy nároku druhého účastníka
smlouvy („náhrada tím způsobené škody“), nemá vliv ani na vymezení smlouvy o
vzájemném plnění, ani na vznik (insolvenčním zákonem pojmenované)
nevyvratitelné domněnky, ani na nároku druhé smluvní strany na vrácení
poskytnutého (částečného) plnění ze smlouvy o vzájemném plnění (včetně toho, že
takovou pohledávku musí věřitel uplatnit přihláškou. Potud srov. též i obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely insolvenčního
zákona který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve
svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0 (přijaté posléze s
účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb.).
Zvláštní část důvodové
zprávy (k bodům 135 až 145) změny v § 253 odůvodňuje následovně:
„Lhůtami stanovenými k přihlášení pohledávek v § 253 odst. 4, § 254 a § 258 se
vyplňuje dosavadní legislativní mezera v řešení takto vzniklých pohledávek (jež
měly být přihlašovány po uplynutí obecné přihlašovací lhůty). Dalšími úpravami
textu § 253 insolvenčního zákona se pak mění koncepce ukončení smluv o
vzájemném plnění, když veřejná konzultace ukázala, že dosavadní řešení těchto
otázek prostřednictvím institutu odstoupení, není pro praxi vhodné. Pro
přílišnou krátkost se rovněž prodlužuje lhůta, ve které má být přijato
rozhodnutí o odmítnutí nebo akceptaci plnění z takové smlouvy (z 15 na 30 dnů). Jakkoli veřejná konzultace ukázala, že pojem „smlouva o vzájemném plnění“ bývá
(nesprávně) zaměňován se „smlouvou o vzájemně podmíněném plnění“, nebyl důvod
ke změně terminologie, jež je v dotčeném ohledu terminologií v úpadkovém právu
tradiční a v teorii pojmenovanou (srov. např. § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nebo článek
I. § 23 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní,
vyrovnací a odpůrčí a v literatuře např. již Štajgr, F.: Konkursní právo,
Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 456-460).“
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení § 253 odst. 1 a 2 insolvenčního
zákona z hlediska důsledků „mlčení“ (nečinnosti) insolvenčního správce
nerozlišuje mezi tím, zda smlouva o vzájemném plnění nebyla k rozhodnému
okamžiku zcela splněna v důsledku porušení povinnosti smluvních stran (některé
z nich), popř. zda nebyla zcela splněna proto, že dosud nebyly splněny smlouvou
o vzájemném plnění předvídané předpoklady pro vznik příslušné povinnosti (nebo
dosud neuplynula lhůta k jejímu splnění). Při rozhodování o tom, zda smlouvu splní místo dlužníka (§ 253 odst. 1
insolvenčního zákona) nebo zda se v tomto směru nevyjádří (§ 253 odst. 2
insolvenčního zákona), je insolvenční správce především povinen respektovat
principy určené pro výkon funkce insolvenčního správce ustanovením § 36 odst. 1
insolvenčního zákona, tj. mimo jiné dát přednost společnému zájmu věřitelů před
zájmy vlastními a před zájmy třetích osob, to vše proto, aby věřitelé byli
uspokojeni v co nejvyšší míře. Přitom i pro výkon práv insolvenčního správce upravených ustanovením § 253
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona zcela nepochybně platí, že nesmí jít o zjevné
zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Za stavu, kdy:
1) insolvenční soud usnesením ze dne 24. března 2014 zamítl reorganizační plán
dlužníka (a prohlásil na majetek dlužníka konkurs) proto, že předložený
reorganizační plán je v rozporu s insolvenčním zákonem [zejména nerespektuje
zásadu upravenou v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, dle které
žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn],
nesplňuje podmínky obsažené v ustanovení § 348 odst. 1 písm. d) a e)
insolvenčního zákona, a neprošel ani testem podle ustanovení § 348 odst.
2
insolvenčního zákona [jež by nahradil jinak nutnou podmínku přijetí plánu všemi
skupinami věřitelů podle ustanovení § 348 odst. 1 písm. c) insolvenčního
zákona], neboť negarantuje rovné zacházení s věřiteli a není spravedlivý ke
skupině věřitelů, která ho nepřijala, a
2) zástupce věřitelů (dopisem za dne 16. dubna 2014) vyslovil souhlas s
postupem insolvenčního správce podle ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního
zákona (tj. s odmítnutím plnění dle smlouvy o smlouvě budoucí) [viz oprávnění
plynoucí z ustanovení § 58 odst. 1 a 2 písm. a) a i) insolvenčního zákona, ve
spojení s ustanovením § 68 odst. 2 insolvenčního zákona],
nelze v žádném případě dovodit, že by postup insolvenčního správce podle
ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona byl zjevným zneužitím správa. Naopak, v poměrech dané věci šlo ze strany insolvenčního správce o postup
souladný s ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. K posouzení výkonu práva realizovaného žalobou na vyklizení z hlediska dobrých
mravů a případného zneužití práva. V tomto směru Nejvyšší soud především připomíná závěry obsažené v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2014, uveřejněném pod číslem 15/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“). Z nich zejména plyne, že:
a) V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti
(její části) bez právního důvodu odpovídá žalobě o vydání věci dle § 126 odst. 1 obč. zák. (reivindikační žalobě) žaloba o vyklizení nemovitosti (její části). b) Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62). c) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které
je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000,
sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník
2000, pod číslem 126). d) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,
vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují
? v konkrétním případě ? závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v
rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997,
sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
e) Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon
práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení
dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné
okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi
jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci
spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a obdobně též rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný
pod číslem 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ? dále jen „R
36/1996“). f) Na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím
argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo,
které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající
právo (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a nález
Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod
číslem 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). g) Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení
bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými
mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné
lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí
přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro
tentokrát) [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Jakkoli výše citované závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., lze je – pokud jde o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i
na rozhodování podle § 8 o. z. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, včetně judikatury zmíněné v jeho
důvodech). Pochybnosti nejsou ani o tom, že ochrana vlastnického práva,
upravená v ustanovení § 1040 odst. 1 o. z., je založená na stejných principech
jako tomu bylo v ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.; i v tomto směru i nadále
vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. října 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018). Viz též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, ve spojení s
usnesením Ústavního soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18. Dále Nejvyšší soud v R 15/2015 zdůraznil, že „skutečnost, kdo se vyklizení
domáhá (kdo je žalobcem), je obecně vzato jednou ze zásadních právních
skutečností ovlivňujících možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na příslušný
spor“. V insolvenčních poměrech založených účinky prohlášení konkursu na
majetek žalobce [mezi něž patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou
podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku,
pokud souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce ? srov. § 229 odst. 3 písm.
c) a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona] platí závěr
zformulovaný v předchozím odstavci tím více, že insolvenční správce je osobou
reprezentující (též) společný zájem věřitelů. Při úvaze, zda ve vztahu k
insolvenčnímu správci lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka odepřít právo na
vyklizení nemovitosti, musí soud přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě
žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka. Za stavu, kdy v poměrech dané věci žalovaný nezaplatil zcela kupní cenu (viz
smlouva o smlouvě budoucí), nemohl mít ani legitimní očekávání, že se stane
vlastníkem bytové jednotky. To platí tím spíše, že dovolateli nic nebránilo,
aby doplatil zbývající část kupní ceny (v rozsahu 3,4 % z její celkové výše) do
rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí reorganizačního plánu dlužníka a
řešení jeho úpadku konkursem, a to bez ohledu na skutečnost, že mu dlužník
nepředložil smlouvou o smlouvě budoucí předpokládané kolaudační rozhodnutí s
doložkou právní moci, o jehož existenci musel dovolatel vědět. Na (ne)existenci legitimního očekávání dovolatele nemohla mít vliv ani
skutečnost, že mu dlužník umožnil, aby bytovou jednotku „užíval“; ostatně závěr
soudů obou stupňů, podle něhož dovolateli nesvědčí žádný právní titul k užívání
bytové jednotky, nebyl dovoláním zpochybněn. Výhrada dovolatele ohledně
pokojného užívání jednotky „minimálně v letech 2011 až 2014“ je rovněž
nepřípadná, když insolvenční řízení ohledně majetku dlužníka bylo zahájeno již
v červenci 2011 a již od tohoto data si musel být dovolatel vědom toho, jaké
důsledky může mít insolvenční řízení na práva a povinnosti stran (dosud zcela
nesplněné) smlouvy o smlouvě budoucí. Rozpor se závěry obsaženými v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1355/13 tak zjevně dán není. Vzhledem ke shora uvedenému je zjevně neopodstatněná i námitka
„nedotknutelnosti obydlí a rodinné domácnosti“ a investic do bytové jednotky. K tíži dlužníka (respektive žalobce) pak nelze přičítat ani „časovou prodlevu“
v procesu plnění smlouvy o smlouvě budoucí, která byla způsobena jednak žalobou
na určení vlastnického práva podanou společností R (šlo o skutečnost, kterou
dlužník nemohl ovlivnit), jednak podáním dlužnického insolvenčního návrhu
(potud dlužník plnil povinnost založenou ustanovením § 98 insolvenčního zákona). Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud neshledal šikanózním (zjevně
zneužívajícím právo) a odporujícím dobrým mravům ani postup žalobce
(insolvenčního správce dlužníka), který odmítl plnění podle ustanovení § 253
odst. 2 insolvenčního zákona, ani právní posouzení věci odvolacím soudem ústící
v závěr o povinnosti žalovaného vyklidit bytovou jednotku. Na uvedeném závěru není způsobilá nic změnit ani úvaha dovolatele o míře
uspokojení nezajištěných věřitelů. Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu spisu se
nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží
Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud
zamítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. června 2018), která podle ustanovení §
7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí 1.500,-
Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.); celkem činí 2.178,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 150
o. s. ř. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn.
29 Cdo 556/2014, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu