22 Cdo 1722/2018-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J.
Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Zůnou, advokátem se
sídlem v Praze 4, Na strži 1702/65, proti žalovaným 1) S. P., narozenému XY, 2)
D. P., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Jaroslavem Červenkou,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, o vydání psa, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 57/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, č. j. 25 Co
185/2017-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. 4. 2017, č. j. 18 C 57/2016-91, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
po žalovaných vydání „fenky XY, křížence s hnědou polodlouhou srstí, narozené
dne 24. 1. 2011, označené mikročipem XY a předané žalovaným (resp. jejich dceři
E. P.) dne 13. 9. 2012 či dne 14. 9. 2012“ (výrok I.). Rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 5. 10. 2017, č. j. 25 Co 185/2017-117, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Namítá, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zejména otázky způsobu
výkladu § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a
jeho kolize s absolutním právem majetkovým v situaci vlastnické žaloby na
vydání věci. Soudy obou stupňů vycházely z premisy, že vydání fenky žalobkyni
by bylo v zásadním rozporu se zájmy zvířete. Dovolatelka má za to, že soudy se
nezabývaly újmou žalobkyně vznikající odloučením od psa. Trvalé odnětí je z
pohledu vlastníka zásahem absolutním, a k takovému by z logiky věci mělo být
přistoupeno jen při zcela mimořádných okolnostech, které však v projednávaném
případě nejsou dány. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné, neboť otázku odepření ochrany vlastnického práva
vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud uzavřel, že pracovnice „psího útulku XY“ odebrala žalobkyni bez
právního důvodu fenku XY. Zároveň však zhodnotil, že žalovaní ani jejich dcera
se na tomto protiprávním jednání nepodíleli. Fenky se ujali až poté, co se
ocitla po odebrání žalobkyni opuštěná, a poskytli jí veškerou dostupnou
veterinární i další péči. Příkladně se o ni starají po dobu pěti let a fenka u
nich „zapustila kořeny“. Odkázal i na zjištění soudu prvního stupně, podle
kterého si žalovaní s fenkou vytvořili silný emoční vztah a vydání fenky
žalobkyni by proto nebylo ani v zájmu zvířete, které navíc trpí srdeční vadou. Podle odvolacího soudu proto není „žádoucí a obhajitelné“, aby byla vydána
žalobkyni „jako původní vlastnici“. Oproti přesvědčení dovolatelky tedy odvolací soud nezaložil své rozhodnutí
pouze na „výkladu § 494 o. z. a jeho kolize s absolutním právem majetkovým, ale
hodnotil a poměřoval zájmy žalobkyně a žalovaných na vydání (nevydání) zvířete
a újmy, která by jeho vydáním účastníkům vznikla. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v
poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v § 1040 o. z. Tím
se pak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání
věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4253/2014, dostupný – stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu -
na www.nsoud.cz). Podle § 1040 odst. 1 o. z. platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být
vlastníkem žalován, aby ji vydal. Podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) „vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje. Podle odst. 2 téhož ustanovení má obdobné právo i ten, kdo
je oprávněn mít věc u sebe. Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v §
1040 odst. 1 o. z. založena na stejných principech jako tomu bylo v § 126 odst. 1 obč. zák., lze v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 09. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1483/2015, nebo usnesení ze dne 24. 02. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015). Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí
bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu
s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
lidské cítění. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud opakovaně připustil zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu
vlastnického práva s dobrými mravy (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Dospěl přitom k závěru, že zamítnutí
vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá
výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí
uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění
žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák., s
účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k
výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně
aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017). Tak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014
(uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho
účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný
nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část
(§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se
projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně
směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej
Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–
117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt
povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k
tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89–90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha:
Leges, 2013, str. 163).“
Samotné posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými
mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé
od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu
zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. V dané věci dovolací soud nespatřuje úvahu o tom, že žalobu lze vzhledem ke
konkrétním okolnostem dané věci zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, resp. pro
zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vyšel
ze zjištění, že fenka XY u žalovaných žije většinu svého života, jejich péče o
ni je příkladná a žalovaní si s fenkou navzájem vybudovali silné citové pouto.
Odloučení od žalovaných by mohlo být pro fenku zdraví či život ohrožující
vzhledem k diagnostikovanému šelestu na srdci psa. Naproti tomu u žalobkyně
žila necelý rok. V posuzované věci je nezbytné přihlédnout i ke skutečnosti, že
žalovaní se nikterak nepodíleli na odebrání fenky žalobkyni a ujali se jí již
jako opuštěného zvířete. Z objektivních důvodů uvěřili, že odebrání bylo řádné
(v jejich adopční smlouvě bylo zakotveno ustanovení o nutnosti sterilizace
zvířete, žalovaná přitom fenku nejenže nesterilizovala, ale i připustila). Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem, že při hodnocení všech
relevantních okolností je zapotřebí přihlížet i k povaze zvířete jako živého
tvora, v projednávaném případě psa, který se na pána silně fixuje a odloučení
by mu způsobilo psychickou újmu. Podle § 494 o. z. má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly
nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře
použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Odborná literatura uvádí, že v českém právu došlo u zvířat k výraznému
hodnotovému posunu, které je ztělesněno právě ustanovením § 494 o. z. „Ustanovení má především hodnotový význam a vytýká před závorku živé zvíře jako
společníka člověka, přiznává existenci emocionální vazby mezi nimi a chrání
elementární principy humanity.“ (srov. Křiváčková, J., Hamuľáková K., Tintěra,
T. a kol.: K pojetí člověka a věci v novém soukromém právu, Praha: C. H. Beck,
2015, s. 197). „Rozsah, ve kterém aplikace ustanovení o věcech neodporuje povaze zvířete (sc. jako živého tvora), bude vždy nutně individuální. Pro účely pochopení pravidla
lze příkladmo ukázat na určité obecné skupiny typových případů, v nichž půjde
skutkově o totéž a bude tedy odůvodněn stejný hodnotový závěr. Zásadně jde o
to, aby v důsledku mechanické aplikace ustanovení o věcech nebylo živé zvíře
vystavované pocitům úzkosti či strachu, aby mu nebyla působena bolest, aby u
něj nevznikal stres (např. odloučením od svého pána – vlastníka), aby
nedocházelo k jeho poškození či dokonce uhynutí apod. Jednáním odporujícím
povaze zvířete jako živého tvora bude proto např. převod vlastnického práva ke
zvířeti a jeho odevzdání nabyvateli tehdy, bude-li zvíře na svého dosavadního
pána silně fixováno a jeho odloučení by mu způsobilo psychickou újmu (např. pes). Obdobná situace však bude posouzena zcela jinak, bude-li prodávaným
zvířetem např. kráva (stádo krav) či jiné hospodářské zvíře, kde o vytvoření
citové vazby na vlastníka nelze příliš uvažovat.“ (viz Melzer, F. – Tégl, P. a
kol. Občanský zákoník – Velký komentář. Svazek III. § 419 – 654. 1. vydání
Praha: Leges, 2014, s. 233, 234). „Význam a hodnota zvířete souvisí s tím, že živé zvíře je tvor nadaný smysly a
schopný vnímat bolest. Z tohoto důvodu není možné s ním zacházet stejně jako s
jinými hmotnými předměty. Je tedy třeba respektovat povahu zvířete jako živého
tvora a zvířecí integritu.“ [srovnej Koukal, P. In Lavický, P.: Občanský
zákoník. Komentář. Obecná část (§1?654). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1748].
„Na rozdíl od neživých a necítících předmětů nelze nadále disponovat zvířaty
bez uvážení jejich pocitů a povahy. Majitel zvířete musí strpět odpovídající
zásahy do práva na užívání vlastnictví, jež sledují pohodu a zájmy zvířat. Omezení v právním nakládání byla autory zamýšlena především s ohledem na
zvířata, která se silně citově váží na člověka
– ačkoli jsou v důvodové zprávě výslovně uvedeni psi, lze očekávat, že tato
pravidla dopadají i na méně obvyklé druhy, u nichž se prokáže existence silného
vzájemného vztahu a emoční vazby.“ (srov. Prouza, I. Zvíře na rozhraní mezi
osobou a věcí. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2017, č. 1, s. 13). Jestliže tedy nalézací soudy při hodnocení a poměřování zájmů účastníků na
vydání zvířete a újmy, která by jeho vydáním účastníkům vznikla, přihlédly i k
zájmům samotné fenky jako živého tvora, je jejich postup v souladu se zákonným
ustanovením § 494 o. z. Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž
není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu