29 Cdo 556/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně KLAOS spol. s r. o., se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, PSČ 272 01,
identifikační číslo osoby 47535750, zastoupené JUDr. Michalem Račokem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, PSČ 110 00, proti žalovaným
1) Ing. M. H. a 2) S. Z., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem,
se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, PSČ 370 01, o zaplacení
částky 5.498.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 23 C 232/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2013, č. j. 19 Co
1643/2013-403, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2013, č. j. 19
Co 1643/2013-403, se v části, v níž prvnímu a druhému žalovanému nebyla
přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů, zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 4. července 2011
se žalobkyně s odkazem na ustanovení § 147 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), domáhala po žalovaných,
aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 5.498.400 Kč se „zákonnými“ úroky
z prodlení jako náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout zahájením
insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, s tím, že za
vzniklou škodu odpovídají jak první žalovaný (jako jednatel insolvenčního
navrhovatele HORA HOLDING, s. r. o. – dále jen „společnost H“), tak druhá
žalovaná (jako další insolvenční navrhovatel). Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. března 2013, č. j. 23
C 232/2011-369, řízení o podané žalobě podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v celém rozsahu
zastavil (výrok I.). Dále uložil žalobkyni zaplatit státu na náhradě nákladů
řízení částku 5.295,43 Kč (výrok II.), zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 194.935,84 Kč (výrok III.) a zaplatit druhé žalované na
náhradě nákladů řízení částku 148.480 Kč (výrok IV.). Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně zaviněním žalobkyně na
zastavení řízení, odkazuje potud na ustanovení § 146 odst. 2 písm. c) [správně
§ 146 odst. 2 věta první] a § 148 odst. 1 o. s. ř. K odvolání žalobkyně (jež směřovalo pouze proti výrokům o nákladech řízení)
Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením změnil
usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaným
a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
(první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého
žalobkyně tím, že vzala žalobu zpět nikoli pro chování žalovaných, vskutku z
procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno a bylo tak zcela
namístě rozhodnout o nákladech řízení mezi účastníky podle ustanovení § 146
odst. 2 věty první o. s. ř. V poměrech projednávané věci se však žalobkyni uložená povinnost nahradit
žalovaným (a státu) náklady řízení jeví jako nepřiměřená tvrdost. V situaci, kdy předpokladem úspěšnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu
škody podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona je existence
pravomocného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, přičemž tento
předpoklad v průběhu řízení odpadl (Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. června
2012, č. j. KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR 42/2011-A-174, ve znění usnesení ze
dne 17. ledna 2013, č. j. KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR 42/2011-A-179, zrušil
usnesení ze dne 3. března 2011, č. j. KSPH 55 INS 2807/2009, 1 VSPH
1140/2010-A-163, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 1. října 2010, č. j.
KSPH 55 INS 2807/2009-A-116, o zamítnutí
insolvenčního návrhu společnosti H a druhé žalované a vrátil věc Vrchnímu soudu
v Praze k dalšímu řízení), jsou podle přesvědčení odvolacího soudu splněny
podmínky pro to, aby žalovaným (ani státu) nebyla podle ustanovení § 150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení. V této souvislosti dále uvedl, že žalobkyně (jako dlužník v insolvenčním
řízení) musela podat žalobu na náhradu škody podle ustanovení § 147 odst. 4
insolvenčního zákona nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy jí bylo doručeno
rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a nemohla tak (s
podáním předmětné žaloby) čekat na výsledek dovolacího řízení, přestože věděla,
že proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu, bylo podáno dovolání. To, zda žalobkyně vzala podanou žalobu zpět (v reakci na kasační rozhodnutí
Nejvyššího soudu v insolvenční věci) „bezprostředně či až po několika měsících“
není podle odvolacího soudu „až tak významné, neboť i za situace, kdy by
žalobkyně nakonec nevzala žalobu zpět a soud by zamítl žalobu, aniž by se
zabýval věcí samou, a to jen proto, že zde najednou neexistovala základní
podmínka řízení pro možnost podání takové žaloby, … by stejně bylo namístě při
rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. posuzovat, zda
v tomto konkrétním případě není dán důvod pro výjimečnou aplikaci ustanovení §
150 o. s. ř.“
Proti usnesení odvolacího soudu (a to – posuzováno podle obsahu – každý z
žalovaných proti výroku o nákladech řízení mezi ním a žalobkyní) podali
žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 o. s. ř.,
namítajíce, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. v daném
případě v rozporu s judikaturou.
Přitom zdůrazňují, že zpětvzetí žaloby bylo svobodným projevem vůle žalobkyně,
za který musí nést také příslušné procesní následky, tedy i povinnost k náhradě
nákladů řízení. To platí tím spíše, že žalobkyně podala předmětnou žalobu v
době, kdy již probíhalo dovolací řízení v její insolvenční věci a žalobkyně si
tak musela být vědoma možnosti, že Nejvyšší soud podanému dovolání vyhoví, v
důsledku čehož nebude splněna „základní podmínka pro vedení nalézacího řízení“.
Podle dovolatelů měl odvolací soud při posuzování, zda byly splněny podmínky
pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., vzít v úvahu také okolnost, že
žalobkyně reagovala na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v insolvenční
věci až podáním ze dne 25. března 2013, tedy přibližně až po 9 měsících.
V rozporu se závěry zastávanými soudní judikaturou pak odvolací soud – při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující výjimečný
postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. – vůbec nepřihlížel k majetkovým,
sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ostatně žalobkyně
žádné takové poměry, jež by byly hodné zvláštního zřetele, ani v řízení
netvrdila.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že jim přizná nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání každého z žalovaných (jako samostatných společníků v rozepři) je
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení dovolateli předestřené
právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení § 150 o. s. ř.) je napadené rozhodnutí
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil,
že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro
chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán
důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí nemusí soud podle ustanovení §
150 o. s. ř. výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by měl
na tuto náhradu právo podle výsledku řízení, mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody
hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda
tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech
okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k
majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u
účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů
oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k
postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a
důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se
musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo
nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci
neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na
úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo
2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp.
zn. 30 Cdo 2880/2013, a ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014).
Soud by měl přitom vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. s
vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a
funkcí civilního sporného procesu, přičemž ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k
řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená
nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které
při této činnosti účelně vynaložil. Jako každá výjimka z obecného pravidla by
pak měla být vykládána restriktivně (k tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného
pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedených judikatorních závěrů však odvolací soud – při posuzování, zda
jsou v projednávané věci splněny podmínky pro to, aby žalovaným nebyla (ač ve
smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. nezavinili zastavení řízení) přiznána
náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně – zjevně nevycházel.
Aniž by se totiž zabýval okolnostmi významnými z hlediska možné aplikace
ustanovení § 150 o. s. ř. (tj. vycházel z posouzení všech okolností konkrétní
věci), měl podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným podle
ustanovení § 150 o. s. ř. za splněné již tím, že v posuzovaném případě bylo
zpětvzetí podané žaloby vyvoláno skutečností (zrušením pravomocného rozhodnutí
o zamítnutí insolvenčního návrhu dovolacím soudem), kterou žalobkyně nemohla
nijak ovlivnit.
Jen to, že dovolací soud zrušil pravomocné rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního
návrhu, ovšem nelze samo o sobě (bez zohlednění dalších okolností konkrétního
případu) pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by žalovanému
(jemuž vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první
o. s. ř.) měla být v řízení o žalobě podle ustanovení § 147 odst. 2
insolvenčního zákona výjimečně odepřena náhrada nákladů řízení ve smyslu
ustanovení § 150 o. s. ř. Jinak řečeno, jen na takovém základě nelze žalovanému
(žalovaným) právo na náhradu nákladů řízení odepřít.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů
neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovolání
napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. 2. 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu