26 Cdo 2151/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobce JUDr. T. P., se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, insolvenčního
správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5,
Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. J. K., P., s
adresou pro doručování R. u K., zastoupenému JUDr. Kateřinou Skálovou,
advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 1580/7, o vyklizení nebytové
jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 149/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října
2014, č. j. 64 Co 244/2012-180, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 64 Co
244/2012-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou došlou soudu dne 23. 2. 2009 se Pražské stavební bytové družstvo, se
sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále též jen „Družstvo“),
domáhalo, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat nebytovou
jednotku – garáž v budově na pozemku parc. č. 2780/217 zapsané v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., katastrální
pracoviště Praha, obec P. na listu vlastnictví č. 3813 pro katastrální území S. (dále též jen „předmětná nebytová jednotka“, případně „garáž“). Tvrdil, že je
jejím vlastníkem, a žalovaný ji užívá bez právního důvodu. Dne 13. 2. 2009 bylo zahájeno insolvenční řízení, Městským soudem v Praze byl
usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, zjištěn s
účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod. úpadek žalobce (dále jen „dlužník“) a na jeho
majetek prohlášen konkurs. Postupem podle § 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
přepisů, se stal účastníkem řízení v souzené věci místo dlužníka insolvenční
správce. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 1. 2012, č. j. 7 C 149/2009-62, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost
vyklidit předmětnou nebytovou jednotku, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že smlouva (označená jako „nájemní smlouva“) uzavřená mezi
dlužníkem a žalovaným dne 14. 7. 1997 je s přihlédnutím k tehdejší vůli jejích
účastníků smlouvou innominátní ve smyslu § 51 zákona č. 40/1960 Sb., občanský
zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), nikoliv smlouvou
nájemní, absence ujednání o výši úhrady za užívání proto nezpůsobuje její
absolutní neplatnost. S ohledem na okolnosti popsané ve svém rozhodnutí
dovodil, že žalovaný legitimně očekával, že se v budoucnu stane vlastníkem
předmětné nebytové jednotky, a že výkon vlastnického práva žalobce, který se
domáhal jejího vyklizení, je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 64 Co
244/2012-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému
vyklidit předmětnou nebytovou jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Při rozhodování byl
odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který rozsudkem ze dne
14. 11. 2013, č. j. 26 Cdo 2300/2013-129, zrušil jeho předchozí potvrzující
rozsudek ze dne 22. 11. 2012, č. j. 64 Co 244/2012-90, a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a uzavřel, že
žalovaný užívá předmětnou nebytovou jednotku bez právního důvodu (smlouvu ze
dne 14. 7. 1997 posoudil jako nájemní a shledal ji absolutně neplatnou pro
absenci ujednání o výši úhrady za užívání), nesvědčí mu žádný právní titul, na
základě kterého by k ní mohl nabýt vlastnické právo, v současné době mu
nesvědčí ani legitimní očekávání, že se tak stane, neboť doba, v níž mělo dojít
k uzavření kupní smlouvy, již skončila a žalovaný se nedomáhal svého práva
žalobou na nahrazení projevu vůle.
V souladu se závazným právním názorem
vyjádřeným ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku dovolacího soudu (a s ohledem
na rozsudky Nejvyššího soudu, které citoval) pak uzavřel, že žalobu na
vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu nelze zamítnout pro
rozpor s dobrými mravy s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu, že je-li předmětem
vyklizení nebytový prostor, nelze žalobu zamítnout s poukazem na § 3 obč. zák.,
je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (vydanou po napadeném rozhodnutí),
a to s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněným pod
číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm byl vyjádřen
názor, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný
žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. Dále odvolacímu soudu
vytýkal, že již v době jeho rozhodování byly jeho závěry v rozporu s
rozhodovací praxí Ústavního soudu (poukázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 3571/10 a
sp. zn. II. ÚS 1355/13) a že obsah smluvního ujednání ze dne 14. 7. 1997
vyložil v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. formalisticky, aniž
přihlédl ke skutečné vůli účastníků, účelu tohoto ujednání a k celému procesu
předchozích jednání mezi nimi. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně
ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad
vykonatelnosti napadeného rozsudku. Žalobce v obsáhlém dovolacím vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné,
odvolací soud se otázkou dobrých mravů zabýval, jeho závěr, že žaloba na
vyklizení není uplatněna v rozporu s dobrými mravy, je věcně správný a napadené
rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je i v souladu se
závěry vyjádřenými v citovaném rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť na straně žalobce vystupuje
insolvenční správce a předmětná nebytová jednotka je součástí majetkové
podstaty (žaloba na její vyloučení byla pravomocně zamítnuta před vyhlášením
napadeného rozhodnutí). Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. 6. 2015, č. j. 26 Cdo
2151/2015-229, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět
jen „o. s. ř.”). Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací
řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky možného odepření výkonu práva
realizovaného žalobou na vyklizení nebytových prostor pro rozpor s dobrými
mravy, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nárok žalobce je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí a „nájemní smlouvy“ - podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích v minulosti dovodil, že na základě § 3
odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor,
jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod
číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu v typově obdobné věci ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012). Tato rozhodovací praxe však byla překonána (byť až po vydání napadeného
rozhodnutí) výše citovaným R 15/2015, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil
právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný
žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. Lze-li výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení nebytových prostor odepřít
pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a žalovaný v řízení tvrdí,
že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. mělo být aplikováno, musí se soud zabývat
všemi skutečnostmi významnými pro závěr, zda je výkon práva v rozporu s dobrými
mravy a to jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobce. Přitom v souladu
s R 15/2015 soud nesmí opomenout na straně žalobce, že jde o insolvenčního
správce a musí přihlédnout i ke společnému zájmu věřitelů insolvenčního
dlužníka. To však neznamená, že by se soud neměl nadále zabývat i skutečnostmi
na straně žalovaného, na něž ostatně kladl důraz ve svých rozhodnutích
týkajících se obdobné problematiky i Ústavní soud [viz např. nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10, ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415), nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1355/13, ze dne 26. 11. 2013 (N 201/71 SbNU
377)]. V nich Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že se nelze domáhat soudní
ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil
svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav
udržuje. Pro případnou aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. je tak v této věci
významná i skutečnost, zda žalovanému stále svědčí tzv. právo legitimního
očekávání, že se stane vlastníkem předmětné nebytové jednotky. Významné pro
tento závěr je zjištění, zda a s jakým výsledkem se žalovaný domáhal u soudu po
žalobci splnění jeho povinnosti uzavřít kupní smlouvu, k níž se zavázali ve
smlouvě o smlouvě budoucí (oproti konstatování odvolacího soudu v napadeném
rozhodnutí vyplývá z obsahu spisu – viz č. l. 10 – že žalovaný zřejmě podal
žalobu na nahrazení projevu vůle u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C
188/2008). Odvolací soud (vycházeje z tehdejší rozhodovací praxe dovolacího
soudu) se však těmito skutečnostmi nezabýval, jeho právní posouzení věci je
proto neúplné, a tudíž nesprávné. Je přitom nerozhodné, že R 15/2015 byl
vyhlášen (a posléze i uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) až
po vydání napadeného rozsudku.
Dovolací soud tedy rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu