U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Podnik živočišné výroby, a. s., se sídlem ve Strakonicích,
Nebřehovická 522, PSČ 386 01, identifikační číslo osoby 46 68 35 42, zastoupené
JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem, se sídlem v Blatné, J. P. Koubka 81, PSČ
388 01, proti žalovanému Ing. I. S., zastoupenému JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou,
advokátem, se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, PSČ 326 00, o vyloučení
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 31/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2010, č. j. 6 Cmo 105/2009-160,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 11. května 2009, č. j. 34 Cm 31/2007-118, jímž Krajský
soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ve výroku
specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“). Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobkyně nabyla
vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené s
pozdějším úpadcem dne 30. listopadu 2001 (dále jen „kupní smlouva“), podle níž
byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 7. prosince 2001. Za opodstatněné přitom neměl námitky žalovaného, podle nichž je kupní smlouva
neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák“), neboť obchází zákon a příčí se též dobrým mravům. Potud
především přisvědčil úvahám soudu prvního stupně, podle nichž v posuzovaném
případě nešlo o sjednání tzv. propadné zástavy, když v okamžiku uzavření kupní
smlouvy zde existovala splatná pohledávka za úpadcem (z titulu smlouvy o
úvěru), jež byla zajištěna zástavním právem ke sporným nemovitostem. Žalobkyni
proto nic nebránilo v tom, aby od pozdějšího úpadce sporné nemovitosti koupila
a dohodla se s ním, že část kupní ceny bude „uhrazena zápočtem se zajištěnou
pohledávkou“. Na rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy pak podle odvolacího
soudu nelze bez dalšího usuzovat z pouhého tvrzení, že ve smlouvě dohodnutá
kupní cena byla nepřiměřeně nízká. Uvedená skutečnost by případně mohla svědčit
jen o neúčinnosti kupní smlouvy podle § 15 odst. 1 písm. c) nebo § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), žalovaný však z tohoto
důvodu sporné nemovitosti do konkursní podstaty nesepsal a nebylo se jím proto
nutné v tomto řízení zabývat (zejména zjišťovat, zda smluvená kupní cena
odpovídala tržní ceně). Odvolací soud se konečně neztotožnil ani s názorem žalovaného, že došlo k
účinnému odstoupení od kupní smlouvy (podáními žalovaného ze dne 28. února 2007
a 29. června 2007). Odkazuje na ustanovení § 14 odst. 4 ZKV a závěry
formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo
1170/2006, uveřejněném pod 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále jen „R 42/2008“ (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu),
zdůraznil, že úprava obsažená v označeném ustanovení nahrazuje za trvání
konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného
práva, která smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její
neplnění v době před prohlášením konkursu. Jelikož pozdější úpadce závazek z
kupní smlouvy vyplývající (rozuměj závazek k převodu vlastnického práva na
žalobkyni) zcela splnil, je vyloučeno, aby mohl žalovaný od této smlouvy platně
odstoupit. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší
soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že otázky, pro jejichž řešení přisuzuje dovolatel napadenému
rozhodnutí zásadní význam po právní stránce, odvolací soud zodpověděl ve shodě
s ustálenou judikaturou. Výklad ustanovení § 14 odst. 4 ZKV podal Nejvyšší soud již v R 42/2008, na
který přiléhavě odkazoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž odvolací
soud. V něm formuloval a odůvodnil závěr (odkazuje přitom též na důvody
rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006), podle něhož
možnost odstoupit od vzájemně podmíněné smlouvy mají účastníci této smlouvy jen
za předpokladu, že ke dni prohlášení konkursu na majetek účastníka takovou
smlouvu dosud vůbec nebo zčásti nesplnily obě smluvní strany, s tím, že úprava
obsažená v ustanovení § 14 odst. 4 ZKV nejen přiznává za trvání konkursu (nové)
právo odstoupit za daných podmínek od smlouvy, nýbrž současně nahrazuje ta
ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové
smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. července
2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněném pod číslem 105/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2010“), v rozsudku ze dne 29. září
2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007, v usnesení ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29
Cdo 2759/2007 nebo v usnesení ze dne 21. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3578/2008. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu, když nelze mít žádné
pochybnosti o tom, že převodem vlastnického práva ke sporným nemovitostem na
žalobkyni byl závazek pozdějšího úpadce z kupní smlouvy zcela splněn. Výhrady žalovaného k postupu soudů nižších stupňů, které v dané věci rozhodly
bez toho, aby řízení přerušily a vyčkaly rozhodnutí o odpůrčí žalobě, jíž se
žalovaný u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhá v souladu s
ustanovením § 16 ZKV vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, pak zjevně pomíjejí
závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29
Odo 788/2006, uveřejněného pod číslem 114/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle kterých odpůrčí nárok podle ustanovení § 16 ZKV nelze
uplatnit tím, že správce konkursní podstaty sepíše majetek, jenž v důsledku
odporovatelného právního úkonu ušel z dlužníkova majetku, do konkursní
podstaty, neboť k prosazení tohoto nároku slouží právě odpůrčí žaloba. Jinak
řečeno, pro výsledek řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV není
významné, zda žalovaný správce konkursní podstaty v jiném řízení uplatňuje
podle § 16 ZKV neúčinnost právního úkonu dlužníka, na jehož základě měl žalobce
nabýt právo vylučující zařazení dotčeného majetku do konkursní podstaty. Právo
sepsat takový majetek do konkursní podstaty úpadce totiž správci konkursní
podstaty vznikne až právní mocí rozhodnutí, jímž s odpůrčí žalobou dle § 16 ZKV
uspěje. Závěr, podle kterého případná neexistence pohledávky, jež měla být podle
ujednání v kupní smlouvě použita při „vypořádání“ pohledávky na úhradu kupní
ceny formou započtení, nemá na závěr o vzniku a platnosti kupní smlouvy vliv,
učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29.
srpna 2007, sp. zn. 29 Odo
478/2006. Uvedená okolnost by měla za následek pouze to, že „započtením“
pohledávka prodávajícího (pozdějšího úpadce) vůči kupujícímu (žalobkyni) na
úhradu kupní ceny nezanikla. Konečně za ustálený lze mít v soudní praxi i výklad otázky platnosti kupní
smlouvy se zřetelem k výši v ní sjednané kupní ceny. Tak v rozsudku ze dne 21. října 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96, uveřejněném pod číslem 64/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že samotná okolnost,
že účastníku smlouvy se na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane
plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s
dobrými mravy. V rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009,
uveřejněném pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomu
Nejvyšší soud dále vysvětlil, že obecně platí a je samozřejmostí, že účastníci
kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny,
která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se
odchyluje od ceny obvyklé (tržní), zejména, jde-li o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio
enormis), pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem
vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co
poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého
případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama
o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k
uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 obč. zák. (pro jednání
contra bonos mores) založit nemůže. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil rovněž v usnesení ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1117/2010. Z výše řečeného též plyne, že v situaci, kdy žalovaný netvrdil žádné další
okolnosti, na jejichž základě by bylo možné (ve spojitosti s případným závěrem
o sjednání ceny výrazně nižší než kolik činila v době uzavření kupní smlouvy
cena obvyklá) usuzovat na rozpor uzavřené kupní smlouvy s dobrými mravy, nemělo
smysl zabývat se v řízení námitkami žalovaného (a odvolací soud se jimi také
správně nezabýval) ohledně rozporu sjednané výše kupní ceny sporných
nemovitostí s cenou obvyklou. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, jež sestávají z
mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2010, činí 2.100,- Kč, dále
z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3
o. s. ř.) ve výši 504,- Kč.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu