29 Cdo 2759/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J.
K., zastoupeného JUDr. T. H., CSc., advokátem, proti žalovanému Ing. K. H.,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně L. P., s. r. o., zastoupenému JUDr. A.
J., advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 269/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007, č. j. 23 Co 537/2006 -
85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.307,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného JUDr. A. J.
Rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 3 C 269/2005-60, zamítl Okresní soud
Praha východ žalobu, kterou se žalobce (J. K.) domáhal vůči žalovanému
(správci konkursní podstaty úpadkyně L. P., s. r. o.) určení, že je vlastníkem
označených nemovitostí (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II.
výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Žalobce (jako prodávající) uzavřel s pozdější úpadkyní (jako kupující) dne
2. června 2003 kupní smlouvu (dále též jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem
byly sporné nemovitosti, za dohodnutou kupní cenu ve výši 30 miliónů Kč. Kupní
cena měla být uhrazena do 31. srpna 2003, nejpozději však (ve splátkách) do 31.
prosince 2003. Vlastnické právo mělo přejít na kupující vkladem do katastru
nemovitostí.
2/ Pozdější úpadkyně dohodnutou kupní cenu nezaplatila.
3/ Usnesením ze dne 20. dubna 2005 prohlásil Krajský soud v Praze konkurs na
majetek úpadkyně.
4/ Žalovaný nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadkyně
5/ Dopisem datovaným 20. června 2005 a adresovaným úpadkyni (zaslaným dále na
vědomí společníkům úpadkyně, Krajskému soudu v Praze a správci konkursní
podstaty úpadkyně) odstoupil žalobce od kupní smlouvy.
Důvod k zamítnutí žaloby pak shledal v tom, že adresátem odstoupení nebyl
správce konkursní podstaty úpadkyně, na kterého v souladu s ustanovením § 14
odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“), přešlo prohlášením konkursu právo nakládat s majetkem konkursní
podstaty, a dále (bez ohledu na adresáta odstoupení) v tom, že poté, co žalobce
ze smlouvy plnil zcela, nebyly splněny podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy
podle ustanovení § 14 odst. 3 ZKV.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne
26. ledna 2007 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení a jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně jak v závěru týkajícím se
adresáta odstoupení, tak v závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky
pro aplikaci § 14 odst. 3 ZKV. Dodal, že zákon o konkursu a vyrovnání je
normou, jejímž prvotním cílem a smyslem je ochrana těch úpadcových věřitelů,
kteří své pohledávky řádně přihlásili do konkursu. Tato ochrana spočívá
především v tom, aby tyto pohledávky byly uspokojeny v maximální možné míře,
čehož lze dosáhnout pouze snahou o co největší ochranu zbývajícího úpadcova
majetku (konkursní podstaty). Ustanovení § 14 odst. 3 (nyní odst. 4) ZKV je
proto koncipováno tak, aby především umožňovalo správci konkursní podstaty
vyvázat úpadce ze smluv, které dosud nebyly naplněny, takže na jejich základě
by teprve musel správce konkursní podstaty plnit a snižovat tak objem majetku v
konkursní podstatě.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce
dovolání, jež má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel podrobuje kritice závěr soudů nižších stupňů, že odstoupení
od kupní smlouvy, jež uskutečnil poté, co se dozvěděl o prohlášení konkursu,
je právně neúčinné, neboť je adresoval jednatelce úpadkyně (a nikoli správci
konkursní podstaty úpadkyně), poukazuje na to, že odstoupení zároveň oznámil
správci konkursní podstaty: dovozuje, že jelikož v oznámení, s nímž měl správce
konkursní podstaty možnost se seznámit, projevil vůli od smlouvy odstoupit, má
tento právní úkon účinky odstoupení od smlouvy.
Nesouhlasí rovněž se závěrem soudů o neúčinnosti odstoupení proto, že nejsou
splněny podmínky uvedené v § 14 odst. 3 (nyní odst. 4) ZKV. Usuzuje, že není-li
smlouva splněna zcela oběma stranami, je třeba ji mít smlouvu za splněnou pouze
částečně, byť jednou ze stran by byla splněna zcela; podmínky pro aplikaci
ustanovení § 14 odst. 3 ZKV jsou proto dány. Výklad podaný soudy odporuje dle
dovolatele právní teorii, dle které je závazkový vztah vzniklý na základě kupní
smlouvy vztahem synallagmatickým, tedy vztahem, kde je plnění navzájem
podmíněné.
Zákon podle dovolatele řeší (v § 14 odst. 4 ZKV) dva případy, ve kterých je
možné od smlouvy odstoupit, tedy, když není smlouva splněna ani úpadcem ani
druhým účastníkem, nebo byla splněna jen částečně. Částečné splnění závazku
(smlouvy) lze podle dovolatele chápat buď tak, že: 1/ jedna ze stran již
plnila část toho, co plnit měla a druhá strana neplnila vůbec nebo plnila pouze
část toho, co jí bylo uloženo plnit, anebo tak, že: 2/ jedna ze stran splnila
vše, co měla plnit a druhá strana neplnila vůbec nebo jen část toho, co měla
splnit.
Dovolatel pokládá za správný druhý výklad, s tím, že zákon hovoří o smlouvě
jako celku a není možné, aby uvedené ustanovení nebylo naplněno v případě, kdy
zcela byla splněna jen jedna část celé smlouvy - tím, že jako prodávající
splnil kupujícímu, který od něj plnění přijal a měl plnit svou část závazku
(zaplatit kupní cenu). Po výklad ustanovení § 14 ZKV v tom duchu, že i když
jedna ze stran splnila zcela, jde o plnění částečné, hovoří podle dovolatele i
samotná konstrukce věty (potud dovolatel klade otázku, proč by zákonodárce v
jedné větě upravoval situaci, kdy smlouva byla splněna částečně proč zcela
jednoduše nestanovil, že odstoupit od smlouvy je možné, pokud nebyla splněna
vůbec anebo byla splněna jen částečně). Pro použití teleologického výkladu je
podle dovolatel důležité položit si otázku, proč existuje určité ustanovení
zákona a jaký je jeho účel. Připouští, že lze souhlasit se závěrem odvolacího
soudu, že účelem zkoumaného ustanovení je vyvázat úpadce ze smluv, které dosud
nebyly naplněny a na jejichž základě by správce konkursní podstaty teprve musel
plnit a snižovat tak objem majetku v konkursní podstatě, tento výklad je však
podle jeho názoru nutno doplnit o možnost druhé smluvní strany vyvázat se ze
smluv, ze kterých jí má být úpadcem teprve plněno, je-li nepochybné že dlužník
(úpadce) toho již nebude schopen.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje především dovolání odmítnout, s tím, že otázky
plynoucí z dosavadního řízení již byly judikaturou vyřešeny (výklad projevu
vůle potažmo výklad ustanovení § 14 odst. 3 /nyní odst. 4/ ZKV). Úvahy o
synallagmatické povaze kupní smlouvy má žalované za bezpředmětné; dovolateli
též vytýká, že pojem „část závazku“ vykládá jednou jako část závazku jednoho
subjektu a podruhé jako celý závazek jednoho subjektu ze synallagmatické
smlouvy.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší
soud neshledal, jelikož otázku předkládanou mu k řešení dovolatelem, na které
napadené rozhodnutí samostatně spočívá (jejíž řešení je samostatným důvodem
zamítnutí žaloby), totiž otázku výkladu ustanovení § 14 odst. 3 (nyní odst. 4)
ZKV zodpověděl ve shodě s napadeným rozhodnutím v rozsudcích ze dne 22.
listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006 a ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29
Odo 1170/2006, na něž v podrobnostech odkazuje a které jsou veřejnosti k
dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu.
V označených věcech neměl Nejvyšší soud pochyb o tom, že kupní smlouva je
smlouvou synallagmatickou, tedy smlouvou o vzájemném plnění. Vysvětlil dále, že
ve skutkové rovině přicházejí obecně v úvahu následující situace: 1/ smlouva
nebyla (ani zčásti) splněna žádnou smluvní stranou; 2/ smlouva byla splněna jen
částečně oběma smluvními stranami, popř. ji jedna smluvní strana splnila
částečně a druhá vůbec; 3/ smlouva byla splněna (zcela) jen jednou smluvní
stranou, přičemž druhá strana neplnila vůbec nebo jen zčásti. K tomu dodal, že
první dva z výše uvedených případů bez jakýchkoli pochybností požadavku
kladenému zkoumaným ustanovením pro odstoupení od smlouvy vyhovují a dotčené
ustanovení je v tomto směru jednoznačné a nečiní žádné výkladové obtíže.
U třetího z popsaných případů (o nějž jde i v poměrech dané věci, když podle
soudů nižších stupňů žalobce /prodávající/ povinnost pro něj vyplývající z
kupní smlouvy splnil zcela /převedl vlastnické právo na úpadkyni/ a úpadkyně /
kupující/ nesplnila závazek k úhradě kupní ceny vůbec), pak s přihlédnutím k
jazykovému, logickému, teleologickému i historickému výkladu dotčeného
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud v obou označených
rozhodnutích uzavřel, že odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 3
ZKV (že původně šlo o § 14 odst. 2 ZKV a nyní jde o § 14 odst. 4 ZKV nemá pro
věc význam) je možné jen tehdy, jestliže v době prohlášení konkursu smlouvu
o vzájemném plnění vůbec nebo zčásti nesplnily obě smluvní strany.
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 1170/2006 Nejvyšší soud dále doplnil, že úprava
obsažená v § 14 odst. 3 ZKV nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka
smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám
dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před
prohlášením konkursu.
Důvod korigovat výše označené závěry neshledal Nejvyšší soud ani na základě
argumentace obsažené v dovolání.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného;
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 2343a odst. 1 věta první o.
s. ř.), podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo
odmítnuto, takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Podle § 5 písm. b/, ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky
činí sazba odměny za dovolací řízení o žalobě o určení vlastnictví nemovitostí
10.000,- Kč. Uvedená sazba se dále podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %,
tj. na částku 5.000,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení
pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů
dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů pak
činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 1.007,-
Kč) tak činí částka přiznaná žalovanému k tíži žalobce 6.307,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 12. prosince 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu