29 Cdo
3578/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyň
a) GERIMO s. r. o., se sídlem v Praze 1, Všehrdova 560/2, PSČ 118 00,
identifikační číslo 25 28 65 95 a b) Holzindrustrie Schweighofer s. r. o., se
sídlem v Praze 1, Všehrdova 560/2, PSČ 118 00, identifikační číslo 25 28 66 09,
obou zastoupených JUDr. Františkem Menhartem, advokátem, se sídlem v Táboře,
Husovo nám. 530, PSČ 390 00, proti žalované JUDr. E. O.,jako správkyni
konkursní podstaty úpadkyně SINGHA, s. r. o., v likvidaci, identifikační číslo
60 74 07 10, zastoupené JUDr. Janou Barvínkovou, advokátkou, se sídlem v Brně,
třída Kpt. Jaroše 9, PSČ 602 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 5/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna
2008, č. j. 9 Cmo 303/2007-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni GERIMO s. r. o. na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejího zástupce.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 10. dubna 2008,č.
j. 9 Cmo 303/2007-138, změnil rozsudek ze dne 7. června 2007, č. j. 55 Cm
5/2005-113, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení
spoluvlastnického podílu na nemovitostech specifikovaných ve výroku rozhodnutí
(dále jen „sporné nemovitosti“), tak, že žalobě GERIMO s. r. o. (dále jen
„první žalobkyně“) vyhověl. Ve vztahu k žalobkyni „Holzindrustrie Scheweighofer
s. r. o.“ (správně „Holzindustrie Schweighofer s. r. o.“) rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) z toho, že:
1) Dne 3. září 2002 uzavřela první žalobkyně (jako kupující) a SINGHA, s. r. o. (jako prodávající – dále jen „úpadkyně“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly
sporné nemovitosti, kupní cena byla sjednána částkou 18,000.000,- Kč a byl
ujednán způsob „jejího vypořádání“ (dále jen „kupní smlouva“). 2) Vlastnické právo pro první žalobkyni podle kupní smlouvy bylo vloženo do
katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 2. prosince 2002 a první
žalobkyně je nadále zapsána jako vlastnice sporných nemovitostí. 3) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2003, č. j. 40 K
16/2003-119, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a správkyní konkursní
podstaty byla ustavena žalovaná. 4) Dopisem ze dne 23. prosince 2004 žalovaná odstoupila od kupní smlouvy pro
nezaplacení kupní ceny s odkazem na ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a sepsala sporné nemovitosti do
soupisu majetku konkursní podstaty. Na tomto základě – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že
pohledávka z titulu kupní ceny nebyla vypořádána a že žalovaná po právu od
kupní smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV odstoupila – dospěl k závěru,
že výše zmíněným jednostranným právním úkonem žalované ke zrušení kupní smlouvy
nedošlo. Cituje ustanovení § 14 odst. 3 ZKV (ve znění účinném k datu odstoupení žalované
od kupní smlouvy) a odkazuje na závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího
soudu ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006 a ze dne 6. prosince
2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 42/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 42/2008“), odvolací soud
zdůraznil, že podle označeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nemohla
žalovaná od kupní smlouvy odstoupit, jelikož úpadkyně závazek z kupní smlouvy
vyplývající (rozuměj závazek k převodu vlastnického práva na první žalobkyni)
zcela splnila. Odstoupila-li přesto žalovaná od kupní smlouvy, tento její
právní úkon nemohl vyvolat zamýšlené důsledky, tj. zrušení kupní smlouvy od
počátku. Jelikož úprava obsažená v ustanovení § 14 odst. 3 ZKV (v rozhodném znění)
nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta
ustanovení hmotného práva, která smluvním stranám dovolovala odstoupit od
takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu (opět viz R
42/2008), shledal odvolací soud žalobu první žalobkyně o vyloučení sporných
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně po právu. Ve vztahu k druhé žalobkyni pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil, podporuje jeho závěr, že tato žalobkyně není nositelkou práva
vylučujícího zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná
dovolání, namítajíc, že od kupní smlouvy po právu z důvodu nezaplacení kupní
ceny odstoupila.
Připouští, že na situaci, kdy ze smlouvy o vzájemném plnění
již jedna ze smluvních stran svůj závazek zcela splnila, nedopadá ustanovení §
14 odst. 3 ZKV, nicméně nesouhlasí se závěrem, podle něhož úprava obsažená v
tomto ustanovení nahrazuje ta ustanovení hmotného práva, která smluvním stranám
dovolovala odstoupit od smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením
konkursu. Opakuje, že od kupní smlouvy odstoupila v souladu s ustanovením § 517
občanského zákoníku a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Obě žalobkyně považují rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve
věci samé za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Dovolání žalované, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 1 odmítl jako zjevně
bezdůvodné. Otázkou výkladu ustanovení § 14 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 30. dubna
2004), jež doznalo s účinností od 1. května 2004 v důsledku novely zákona o
konkursu a vyrovnání zákonem č. 257/2004 Sb. změny pouze potud, že se ve
struktuře ustanovení § 14 posunulo, se Nejvyšší soud zabýval nejen v R 42/2008,
nýbrž i v rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006, v
rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007 a v usnesení ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2759/2007. Přitom závěr v těchto rozhodnutích
formulovaný, podle něhož úprava v citovaném ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání obsažená nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o
vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala
odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu,
odvolací soud plně respektoval a tento názor shledal ústavně konformním i
Ústavní soud v usneseních ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 612/08 a ze dne
29. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 450/10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalované vznikla povinnost hradit první žalobkyni její náklady řízení. Náklady
dovolacího řízení vzniklé první žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta
za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst.. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň
z přidané hodnoty činí 3.060,- Kč. Jakkoli se k dovolání žalované vyjádřila i druhá žalobkyně, o náhradě nákladů
dovolacího řízení mezi ní a žalovanou Nejvyšší soud nerozhodoval, když druhá
žalobkyně účastnicí dovolacího řízení nebyla. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.