29 Cdo 4470/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobce Josefa Monsporta, advokáta, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16,

PSČ 110 00, jako správce konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s.,

identifikační číslo osoby 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou,

advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, PSČ 110 00, proti

žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk, družstvu, se sídlem v

Horoměřicích, Velvarská 100, PSČ 252 62, identifikační číslo osoby 25649540,

zastoupenému Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16,

PSČ 602 00, o vyklizení nemovitostí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 51 Cm 97/2001, za účasti: 1/ P. J., 2/ M. P., 3/ M. D., 4/ R. S., 5/ D. D.,

6/ H. D., 7/ R. V., 8/ J. B., 9/ J. J., 10/ M. S., 11/ P. H., 12/ T. T., 13/

J. K., 14/ K. V., 15/ M. D., 16/ Š. M, 17/ P. B., 18/ H. K., 19/ P. Z., 20/ J.

Z., 21/ B. M., 22/ J. D., 23/ J. M., 24/ E. Š., 25/ V. H., 26/ J. J., 27/ T.

N., 28/ M. N., 29/ J. J., 30/ V. J., 31/ M. Š., a 32/ F. P., jako vedlejších

účastníků řízení na straně žalovaného, všech vedlejších účastníků zastoupených

Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00,

o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015,

č. j. 11 Cmo 7/2015-624, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo

7/2015-624, se mění v potvrzujícím výroku o věci samé takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015, č. j. 51 Cm 97/2001-560,

se mění ve výroku o věci samé takto:

Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí vyklidit a

vyklizený předat žalobci:

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č., a

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

vše zapsáno na listu vlastnictví číslo, pro katastrální území a obec H., u

Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrálního pracoviště P.

II. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ve výrocích o nákladech řízení, se

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo 7/2015-624,

zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Rozsudkem ze dne 8. ledna 2015, č. j. 51 Cm 97/2001-560, Městský soud v

Praze (dále též jen „soud“ nebo „konkursní soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Josef Monsport, jako správce

konkursní podstaty úpadce H - SYSTEM a. s.) domáhal vůči žalovanému (Stavebnímu

bytovému družstvu Svatopluk) za účasti 32 fyzických osob (označených v záhlaví

tohoto rozhodnutí) jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného,

vyklizení a předání:

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č., a

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č. (dále též jen „bytové

domy“ a „stavební parcely“),

vše zapsáno na listu vlastnictví číslo, pro katastrální území a obec H. (dále

jen „katastrální území H.“ nebo „obec H.“), u Katastrálního úřadu pro S. kraj,

katastrálního pracoviště P. (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od

právní moci rozhodnutí částku 481.530 Kč (bod II. výroku). [2] Šlo o třetí rozsudek konkursního soudu o věci samé. První rozsudek (ze dne

10. října 203, č. j. 51 Cm 97/2001-34), vydaný jako rozsudek pro zmeškání

žalovaného, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o

nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2006, č. j. 11

Cmo 170170/2005, 11 Cmo 176/2005-175) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu

řízení. Druhý rozsudek (ze dne 7. ledna 2013, č. j. 51 Cm 97/2001-409), jímž

konkursní soud (mimo jiné) žalobě vyhověl, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci

samé a v závislém výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze

dne 7. listopadu 2013, č. j. 11 Cmo 58/2013-436, a věc vrátil konkursnímu soudu

k dalšímu řízení. V této souvislosti budiž rovněž poznamenáno, že věcnou

příslušnost konkursního soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni

určil před vydáním druhého rozsudku nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením ze

dne 24. ledna 2007, č. j. Ncp 159/2007-226. [3] Konkursní soud vyšel ve třetím rozsudku ve skutkové rovině z toho, že:

1/ Žalovaný byl zapsán do obchodního rejstříku dne 2. března 1998, s předmětem

podnikání pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor, a posléze i s

předmětem podnikání realitní činnost. V obchodním rejstříku byl zapsán v době

od 2. března 1998 do 20. října 2005 jako předseda žalovaného I. K. (dále jen

„I. K.“); P. S. (dále jen „P. S.“) byl zapsán v obchodním rejstříku jako

místopředseda žalovaného v době od 31. května 2000 do 20. října 2005. 2/ Pozdější úpadce (jako pronajímatel) uzavřel se žalovaným (jako nájemcem) dne

18. května 1998 nájemní smlouvu, ve které pozdější úpadce deklaroval, že je

výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a

katastrální území H.

(stavebních parcel, na nichž stojí bytové domy), které

přenechává nájemci k užívání, s tím, že nájemce je oprávněn užívat nemovitosti

k výstavbě, a že toto právo je zároveň zachováno pronajímateli. 3/ Pozdější úpadce (jako pronajímatel) uzavřel se žalovaným (jako nájemcem) dne

20. července 1998 dodatek č. 1 k nájemní smlouvě, jímž se ruší příloha č. 2

nájemní smlouvy, a její znění se nahrazuje tak, že nájemce je povinen poukázat

nájemné v celkové výši 1 milión Kč k rukám pronajímatele způsobem předem

smluveným smluvními stranami, s tím, že nájemné je splatné v průběhu roku, ve

kterém nájem trvá, vždy k poslednímu dni měsíce prosince v tom kterém roku. 4/ Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel se žalovaným (jako kupujícím) dne

7. října 1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem je rozestavěná stavba umístěná na

stavební parcele č. (v katastrálním území H.). Kupní smlouva neobsahuje kupní

cenu, je opatřena nečitelnými podpisy a je k ní připojeno rozhodnutí

Katastrálního úřadu pro P. ze dne 14. ledna 2002, o zastavení (katastrálního)

řízení týkajícího se kupní smlouvy. 5/ Usnesením ze dne 3. listopadu 1998, č. j 89 K 118/97-185, prohlásil Krajský

obchodní soud v Praze (od 1. ledna 2001 šlo o Městský soud v Praze) konkurs na

majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil JUDr. Karla Kudláčka

(dále jen „K. K.“). 6/ Dopisem ze dne 28. května 1999 požádal žalovaný K. K., aby mu povolil

pokračovat ve výstavbě na nemovitostech označených v dopise. 7/ Dopisem ze dne 7. června 1999, doručeným 8. června 1999, sdělil K. K. žalovanému, že nemá námitek k pokračování výstavby (na stavebních parcelách) na

objektech, u nichž je žalovaný označen příslušným stavebním úřadem jako

stavebník; současně stanovil podmínky, za nichž lze provádět další výstavbu. 8/ Podle zápisu z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999

navrhl věřitelský výbor konkursnímu soudu většinou 4 hlasů, aby vydal souhlas s

prodejem pozemkových parcel zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a

katastrální území H přímému zájemci (žalovanému) za částku 10,5 miliónu Kč. 9/ Podle dopisu T. R. ze dne 19. října 1999, adresovaného K. K., nabízelo

občanské sdružení Maják, pro účely zpeněžení nemovitostí v katastrálním území

H. prodejem mimo dražbu za tyto nemovitosti kupní cenu ve výši 15 miliónů Kč. 10/ Usnesením ze dne 3. listopadu 1999, sp. zn. K 118/97, uložil Krajský

obchodní soud v Praze K. K. a věřitelskému výboru úpadce, aby se zdrželi

realizace veškerých prodejů, zejména nemovitého majetku úpadce, dokud nebude

řádně doplněna konkursní podstata a věřitelským orgánem určeny podmínky

prodeje. 11/ Usnesením ze dne 20. ledna 2000, č. j. K 118/97-689, Krajský obchodní soud

v Praze zprostil funkce správce konkursní podstaty úpadce K. K. (a novým

správcem konkursní podstaty úpadce ustavil žalobce). 12/ Usnesením č. j. 1 Ko 65/2000-798 (šlo o usnesení ze dne 22. března 2000)

zrušil Vrchní soud v Praze usnesení označené v předchozím odstavci. 13/ Usnesením č. j. K 118/97-828, Krajský obchodní soud v Praze opět zprostil

funkce správce konkursní podstaty úpadce K. K.

(a novým správcem konkursní

podstaty úpadce opět ustavil žalobce). 14/ Dopisem ze dne 26. května 2000 sdělil žalobce žalovanému, že nájemní

smlouvy uzavřené pozdějším úpadcem dne 18. května 1998 a 2. června 1998 jsou

neúčinnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a vyzval žalovaného,

aby ukončil veškerou stavební činnost na pronajatých nemovitostech a aby tyto

nemovitosti vyklidil do 30. června 2000. Pro případ, že by žalovaný

zpochybňoval závěry žalobce a nemovitosti nevyklidil, žalobce sdělil

žalovanému, že dopis je současně výpovědí nájemních smluv ve smyslu § 14 odst. 3 ZKV a že výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počíná běžet ve smyslu ustanovení §

667 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), prvním dnem následujícím po doručení dopisu žalovanému. 15/ Kolaudačním rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 26. dubna 2000, bylo

povoleno užívání stavby atriových bytů v bytovém domě označeném H2, umístěném

na stavební parcele č. v katastrálním území H. ode dne právní moci kolaudačního

rozhodnutí. 16/ Kolaudačním rozhodnutím ze dne 19. října 2000, které nabylo právní moci

téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriových bytů v bytovém domě označeném

D a v řadových bytových domech označených A, umístěných na stavebních parcelách

č. a v katastrálním území H. 17/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V. (dále jen „stavební úřad V“) ze

dne 27. ledna 2000, které nabylo právní moci dne 31. ledna 2000, bylo povoleno

užívání stavby bytových domů označených písmeny C umístěných na stavební

parcele č. (bytový dům C1) a na stavební parcele č. (bytový dům C2), bytového

domu G (umístěného na stavební parcele č.), bytového domu H (umístěného na

stavební parcele č. ) a řadových domů označených A1-1, A1-3, vše v katastrálním

území H. 18/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 16. listopadu 2000, které

nabylo právní moci téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriového domova

objektu F, umístěné na stavební parcele č. v katastrálním území H. 19/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 16. listopadu 2000, které

nabylo právní moci téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriového bytu v

bytovém domě F, umístěné na stavební parcele č. v katastrálním území H. 20/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 19. prosince 2000, které

nabylo právní moci téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriového bytu v

objektu F, umístěné na stavební parcele č. v katastrálním území H. 21/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 5. listopadu 2001, které

nabylo právní moci dne 12. listopadu 2001, bylo povoleno užívání staveb

(atriových domů) umístěných na stavebních parcelách č. 22/ Katastrální úřad pro P. celkem 6 rozhodnutími ze dne 14. ledna 2002 vždy

zastavil řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na

listu vlastnictví číslo (pro katastrální území H.), z toho v 5 případech podle

kupních smluv ze dne 8. října 1998, uzavřených mezi pozdějším úpadcem a

žalovaným. 23/ Katastrální úřad pro P. rozhodnutím ze dne 26.

února 2002 zastavil řízení o

povolení vkladu vlastnického práva k rozestavěné budově na stavební parcele č. (pro katastrální území H.), podle kupní smlouvy ze dne 19. června 1998,

uzavřené mezi pozdějším úpadcem a žalovaným. 24/ Podle výpisu z katastru nemovitostí je jako vlastník bytových domů zapsán

žalovaný. 25/ Rozsudkem ze dne 30. května 2003, č. j. 28 Cm 20/2002-20, který nabyl

právní moci 13. srpna 2003, určil konkursní soud (ve sporu mezi týmiž hlavními

účastníky), že nájemní smlouva a její dodatek č. 1 jsou neúčinnými právními

úkony. 26/ Žalovaný (jako pronajímatel) uzavřel následující smlouvy o nájmu bytů v

bytových domech:

- dne 25. ledna 2003 s vedlejšími účastníky číslo 9/, 17/, 19/,

- dne 24. června 2003 s vedlejším účastníkem číslo 1/ a s J. F.,

- dne 26. června 2003 s s vedlejšími účastníky číslo 2/, 4/, 15/, 16/, 18/,

20/, 21/, dále s P. M., J. S., V. Š., M. Š., J. K., R. J., M. H., P. D. a T. B.,

- dne 1. července 2003 s vedlejšími účastníky číslo 3/, 7/, 8/, 10/, 11/, 12/,

13/, 23/, 24/, 26/, 29/, dále s M. V., M. K., I. K., J. Š., J. V., M. J., M. J., V. J., V. K., M. B., P. H., R. V. a E. B.,

- dne 3. července 2003 s vedlejší účastnicí číslo 28/,

- dne 4. července 2003 s J. J.,

- dne 1. srpna 2003 s vedlejším účastníkem číslo 5/,

- dne 3. srpna 2003 s O. V. a V. K. 27/ Rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 58 Cm 49/2003-244, který nabyl v bodu

I. výroku právní moci 24. října 2008 a v bodu II. výroku právní moci 14. října

2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 523/2007-270,

byly tam označené nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty

úpadce. 28/ Podle upraveného soupisu konkursní podstaty úpadce k 22. prosinci 2009 jsou

v soupisu konkursní podstaty úpadce zapsány rozestavěné bytové domy, které jsou

předmětem tohoto řízení. 29/ Všichni vedlejší účastníci mají zapsáno trvalé bydliště v předmětných

bytových domech v obci H. [4] Na výše uvedeném skutkovém základě dospěl konkursní soud - vycházeje z

ustanovení § 3 odst. 1 a § 126 odst. 1 obč. zák. - k následujícím závěrům:

[5] Až na výjimky uzavřeli všichni vedlejší účastníci (s žalovaným) v rozmezí

od ledna do července 2003 nájemní smlouvy k bytům nacházejícím se v bytových

domech, a to vesměs na dobu neurčitou. Nájemní smlouvy nemá konkursní soud za

neplatné (proto, že je za žalovaného podepsali I. K. a P. S.). Je pravdou, že u

obou došlo k zániku funkce k 31. květnu 2003, k jejich výmazu z obchodního

rejstříku však došlo až dne 25. října 2005, „když funkce jako taková jim

zanikla 20. června 2005“. V mezidobí (totiž) nebyl do funkce ustanoven žádný

jiný „statutární orgán“; nikdo jiný tudíž uvedené smlouvy ani nemohl podepsat. [6] Vedlejší účastníci jsou v bytových domech trvale hlášeni a jejich právo je

užívat vyplývá z uzavřených nájemních smluv. Žalovaný se brání tím, že uvedené

nemovitosti fyzicky neobývá, nemá tam žádné věci a z toho důvodu je také nemůže

řádným způsobem vyklidit. [7] Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 7.

listopadu 2013 dovodil, že v

dané věci je třeba žalovat „vindikační žalobou“, což žalobce učinil (žalobní

petit zní na vyklizení) a dále uvedl, že právní teorie v této souvislosti

dovozuje, že nemovitost je vyklizena až poté, co ji povinný po odstranění všech

v ní (na ní) umístěných věcí učinil přístupnou oprávněnému. Z toho je tedy

zřejmé, že žaloba na vyklizení nemovitosti musí směřovat vždy proti tomu, kdo

věc neoprávněně zadržuje. V této souvislosti pak soud má za prokázané, že tyto

nemovitosti jsou obývány právě fyzickými osobami, které jsou vedlejšími

účastníky tohoto řízení a to na základě skutečností uvedených shora, tedy

zejména z titulu uzavřených nájemních smluv. [8] Pro úplnost je třeba dodat, že nájemní smlouvy tak, jak byly podepisovány a

uzavírány, tedy v rozmezí ledna až července 2003, byly uzavírány v době, kdy

vůbec nebylo postaveno najisto, zda obytné domy sepsané do konkursní podstaty

dne 16. září 1999, (respektive dne 22. prosince 1999) skutečně patří do

konkursní podstaty. Konkursní soud má za prokázané, že zápis uvedených

nemovitostí do konkursní podstaty napadl žalovaný, když řízení ve věci bylo

vedeno u konkursního soudu pod sp. zn. 58 Cm 49/2003 a pravomocným rozsudkem č. j. 58 Cm 49/2003-244 byla část nemovitostí vyloučena z konkursní podstaty

(ohledně nich pak žalobce vzal žalobu zpět a řízení bylo potud zastaveno). Ohledně nemovitostí, které jsou předmětem vyklizení v této věci, byla žaloba na

vyloučení věci z konkursní podstaty zamítnuta. Nelze však přehlédnout, že

uvedený rozsudek nabyl právní moci až 24. října 2008, což má soud pro hodnocení

celého sporu za velmi podstatné nejen z časového hlediska, ale i proto, že

právě část nemovitostí byla vyloučena ze soupisu konkursní podstaty a část

nikoli. Za dané situace pak nelze hodnotit nájemní smlouvy uzavřené v roce 2003

jako neplatné, neboť v době, kdy byly uzavírány, „byly uzavírány za situace,

kdy předmětné nemovitosti nebyly pravomocně sepsány do konkursní podstaty“. [9] Soud tedy uzavírá, že za dané situace není možné, aby žaloba na vyklizení

směřovala právě vůči žalovanému, který jen stěží může z těchto nemovitostí

odstranit všechny v nich umístěné věci a učinit je přístupné oprávněnému

(žalobci). Za této situace by byl výkon rozhodnutí, které by směřovalo vůči

žalovanému, zcela nereálný. [10] Nedostatek pasivní legitimace žalovaného byl jedním z důvodů zamítnutí

žaloby. Soud však měl i jinak dostatek důvodů žalobu zamítnout. Tento případ,

který je zcela mimořádný, nelze zjednodušit pohledem roku 2014 (respektive roku

2015); na celou kauzu je třeba pohlížet a hodnotit ji „z pohledu celkového

historického vývoje“, tedy u vědomí toho, jaké skutečnosti byly v té které

konkrétní době známy (nejen) účastníkům řízení. [11] Výpovědí K. K. má soud za prokázané, že vše co žalovaný, respektive

vedlejší účastníci činili, bylo konáno se souhlasem správce konkursní podstaty

i se souhlasem věřitelského výboru a o všem byl informován (konkursní) soud. Věřitelský výbor odsouhlasil postup, který ve své výpovědi popsal K.

K., tedy

že situace byla značně nepřehledná, že neměl dokumentaci, že hrozilo, že

nemovitosti, které ponechá přes zimu bez ošetření (na něž neměl dostatek

finančních prostředků), podlehnou zkáze, takže rozhodl, aby nemovitosti byly

nejen dostavěny, ale posléze též prodány předem označenému subjektu. Majoritní

hlas měla v té době ve věřitelském výboru Komerční banka, a. s., která měla

také přihlášenu nejvyšší pohledávku. Tvrdil-li žalobce, že i žalovaný byl

členem věřitelského výboru, pak má soud za to, že „s ohledem na výši jeho

přihlášené pohledávky byl jeho hlas spíše minoritním“. [12] Z výpovědi K. K. dospěl soud k závěru, že kdyby K. K. nevydal souhlas k

dostavbě nemovitostí, došlo by k nevratným škodám na těchto nemovitostech a v

zásadě by dnes správce konkursní podstaty neměl oč se soudit (nebylo by koho z

nemovitostí vyklízet, neboť ty by vůbec neexistovaly). Právě jen díky aktivitě

žalovaného, respektive vedlejších účastníků, kteří neváhali ochránit budoucí

stav „svých‘ nemovitostí, se tak nestalo. [13] Svědeckou výpovědí K. K. má soud za prokázáno, že věděl, že nemovitosti

budou dostavovány, i to, že jak žalovaný, tak vedlejší účastníci budou do

nemovitostí investovat své finanční prostředky, což bylo následně zohledněno i

v nabídce na odkoupení těchto nemovitostí ve výši 10.500.000 Kč. K. K. bylo

známo, že do těchto nemovitostí se fyzické osoby (vedlejší účastníci řízení)

stěhují a že na jednotlivé nemovitosti byla v průběhu roku 2000 vydána

kolaudační rozhodnutí. [14] Podle výpovědi K. K. i podle listinného důkazu (zápisu z jednání

věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999) odsouhlasil věřitelský výbor

prodej přímému zájemci (žalovanému) a neměl námitek proti tomu, že se do

rozestavěných nemovitostí na konci roku 1999 stěhovali dnešní vedlejší

účastníci řízení. Soud má za prokázané, že okruh družstevníků, tedy okruh osob,

které budou jednotlivé nemovitosti v časové úrovni roku 1999 dostavovat, byl

tehdejšímu správci konkursní podstaty dostatečně znám. [15] Nelze přehlédnout, že jednotlivé fyzické osoby, potažmo družstevníci (dnes

vedlejší účastníci řízení), do takto rozestavěných staveb investovali obrovskou

výši finančních prostředků a v té době byli bezesporu v dobré víře, že tak

činit mohou. Nebýt tohoto faktu, není vyloučeno, že by došlo k naprostému

znehodnocení či zřícení rozestavěných nemovitostí, což potvrdil i svědek K. K. [16] Listinnými důkazy má soud rovněž za prokázáno, že poté, co K. K. skončil

ve funkci, začal nový správce konkursní podstaty (žalobce) činit vůči

stavebníkům (tedy fyzickým osobám) kroky zcela jiné, bez ohledu na již

očekávatelná plnění, tedy jejich legitimní očekávání, týkající se koupě

nemovitostí po jejich dostavbě (dopis z 26. května 2000). Zde soud opět naráží

na problematiku dobré víry, když má za to, že právě na dobré víře, ale nejen na

ní, je třeba v daném případě celou záležitost postavit. [17] Dobrá víra ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

je především charakterizována

vnitřním přesvědčením osoby, že nejedná protiprávně, tedy vytváří u daného

subjektu přesvědčení, že na základě určitých dějů, v daném případě na základě

souhlasu správce konkursní podstaty a věřitelského výboru s faktickou dostavbou

realizovanou žalovaným za finanční participace vedlejších účastníků řízení,

vstupuje do právního postavení, které stanoví právní předpisy. [18] Soud má za to, že za dané situace s přihlédnutím k historickému vývoji

celé kauzy, respektive jednotlivých kauz do sebe zapadajících a vzájemně na

sebe navazujících, lze přisvědčit žalovanému a vedlejším účastníkům řízení, že

pro případ, že by snad mělo dojít k vyklizení uvedených nemovitostí

jednotlivými vedlejšími účastníky, by šlo o výkon práva, „který nemůže požívat

ochrany“ a byl by v rozporu s dobrými mravy. To, zda určitý výkon práva je

podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v

rozporu s dobrými mravy, je třeba posuzovat individuálně. Soud opětovně

zdůrazňuje, že žalovaný, respektive vedlejší účastníci, byli zcela nepochybně v

dobré víře, v dobré víře nemovitosti dostavěli, nechali zkolaudovat, do nich se

nastěhovali a až teprve s odstupem devíti let bylo uzavřeno, že takto dostavěné

nemovitosti by měly patřit do konkursní podstaty. Proto má soud za to, že

žalobci by nárok na vyklizení nemovitostí nemohl být přiznán pro rozpor s

dobrými mravy. [19] Za dané situace je třeba nalézt rozumné a spravedlivé řešení pro tuto

velmi komplikovanou a ojedinělou právní kauzu a to případně i za použití

některých zásadních principů, které jsou vtěleny do nového občanského zákoníku

[zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] dle části

první, hlavy I, § 3 odst. 2. Ten stanoví, že soukromé právo spočívá na

zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, každý má povinnost

jednat v právním styku poctivě a zneužití práva nepožívá právní ochrany. To

jsou principy, na základě kterých soud hodnotí celou kauzu a z nichž vycházel. Právě zde by chtěl soud zdůraznit citovaný princip, že sliby se mají plnit. V

roce 1999 K. K. přislíbil žalovanému, potažmo vedlejším účastníkům, že domy

mají a smějí dostavět, s tím, že je posléze mohou odkoupit za částku pevně

stanovenou; pak ovšem nelze náhle (i při vědomí vývoje, který mezitím proběhl)

po 15 letech tvrdit, že daný slib neplatí a že by se fyzické osoby snad z

uvedených nemovitostí měly vystěhovat. Kdyby tak mělo být postupováno, pak by

to bylo v rozporu se zásadními právními principy, ať už v rozporu s dobrými

mravy nebo s tím, že žalovaný, potažmo vedlejší účastníci v dané věci

jednoznačně postupovali bona fide. Je jednoduché, respektive bylo by příliš

zjednodušující, kdyby soud dnes pouze šablonovitě suše konstatoval, že je

pravdou, že nemovitostí jsou sepsány do konkursní podstaty, že tedy do

konkursní podstaty patří, a že ti, kdož nemovitosti dostavěli, a bez jejichž

úsilí, by tyto nemovitosti vůbec neexistovaly, je mají zcela jednoduše

vyklidit. [20] Soud v dané věci odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS

2427/12 [jde o nález ze dne 1.

února 2013, uveřejněný pod číslem 26/2013

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další

rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách

Ústavního soudu] k otázce ústavně konformního výkladu práva. Z něj lze také

citovat, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se

od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho

vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v

ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom

vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální

argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a

výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co

je konkrétním právem. [21] Výrok o nákladech řízení odůvodnil konkursní soud ve smyslu ustanovení §

142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), plným úspěchem žalovaného ve věci, přičemž v rámci specifikace účelně

vynaložených nákladů žalovaného zahrnul mezi tyto náklady i odměnu advokáta za

zastupování vedlejších účastníků řízení. [22] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo 7/2015-624:

1/ Potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému a vedlejším účastníkům na náhradě nákladů

odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 97.284 Kč (druhý

výrok). [23] Odvolací soud poté, co „zopakoval dokazování přípustnými důkazy v

potřebném rozsahu“, vyšel ve skutkové rovině dále z toho, že ve věci

excindačního řízení ukončeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října

2008, č. j. 13 Cmo 523/2007-270, byla předmětem řízení žaloba, kterou se

žalovaný (tamní žalobce) domáhal vyloučení 20 bytových domů ze soupisu majetku

konkursní podstaty úpadce; soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně 8 bytových

domů (jejichž vyklizení je předmětem žaloby v této věci) a v části týkající se

vyloučení 12 bytových domů žalobě vyhověl, když dovodil, že u nich byla v

rozhodné době rozestavěnost tak nízká, že nebylo patrno ani dispoziční řešení

prvního nadzemního podlaží. Proto přijal právní závěr, že k rozhodnému okamžiku

(6. duben 1998) nemohl být pozdější úpadce vlastníkem těchto bytových domů

(věcmi v právním smyslu se staly později) a byl to žalovaný (tamní žalobce),

kdo originárně nabyl vlastnické právo k nim. Zamítnutí žaloby ohledně

zbývajících 8 bytových domů odůvodnil soud tím, že tyto stavby již k rozhodnému

datu měly charakter věcí ve smyslu § 119 obč. zák. a žalovaný (tamní žalobce)

je nemohl nabýt do svého vlastnictví originárně (výstavbou). [24] Na shora doplněném skutkovém základě odvolací soud – vycházeje z

ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., § 3 odst. 1 a § 126 obč. zák. a z ustanovení

článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – dospěl k

závěru, že odvolání není důvodné, když skutkové závěry konkursního soudu

odpovídají provedenému dokazování a jsou správné a právní závěry jsou až na

další rovněž správné.

K odvolacím námitkám odvolací soud dále dodal:

[25] Především je třeba přisvědčit odvolacím námitkám a argumentaci žalobce co

do držby věci žalovaným. Držba, jak žalobce správně uvádí, je totiž faktické

ovládání věci v úmyslu ji mít pro sebe, a jejím ovládáním se rozumí takový

vztah k věci, který se podle obecných názorů a zkušeností jeví jako panství nad

věcí. Odvolací soud na rozdíl od konkursního soudu dovozuje faktickou držbu

žalovaného především z toho, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník

předmětných nemovitostí, příslušným stavebním úřadem je veden jako stavebník,

jako pronajímatel s vedlejšími účastníky uzavřel nájemní smlouvy a zřejmě

nakládá i s užitky věci, pokud vybírá nájemné. Od roku 2008 mu je známo, že s

nemovitostmi může nakládat jen žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce,

který nemovitosti sepsal do konkursní podstaty, přitom žalovaný nebyl úspěšný

ve sporu o jejich vyloučení z konkursní podstaty. [26] Vlastník má pak podle § 126 obč. zák. právo na ochranu proti tomu, kdo do

jeho vlastnického práva zasahuje, a zejména se může reivindikační žalobou

domáhat vyklizení nemovitosti. Potud proto není správný právní závěr

konkursního soudu, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován. [27] Odvolací soud však souhlasí s dalšími důvody zamítnutí žaloby. [28] Jsou-li vyklizovány byty, může se žalovaný bránit námitkou, že výkon

vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., a

pro vyloučení takové možnosti nelze podat přesvědčivé důvody, neboť jde toliko

o konkretizaci článku 11 Listiny, který zakazuje zneužívání vlastnického práva. Problematiku zneužití vlastnického práva žalobcem, rozpor s dobrými mravy a

porušení zásady legitimního očekávání posoudil konkursní soud správně, a s jeho

závěry se odvolací soud ztotožňuje. [29] Dobrými mravy lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních

norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné

historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu

norem základních. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat takové

jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou,

nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem

způsobit jinému újmu. Otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska

konkrétního případu v daném místě a čase, a to ve vzájemném jednání účastníků

právního vztahu. Pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít i výkon práva

realizovaný žalobou na vyklizení nemovitosti, bytu či nebytových prostor. V

poměrech konkursního řízení při úvaze, zda ve vztahu k „insolvenčnímu

správci“ (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání insolvenčního dlužníka

odepřít právo na vyklizení nemovitosti přihlédnout i k tomu, zda to lze

spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů insolvenčního

dlužníka; k tomu srov. blíže rozsudek velkého senátu občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn.

31 Cdo

3931/2013 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), který je (stejně jako další

rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách

Nejvyššího soudu]. [30] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem konkursního soudu, že žalobě nelze

vyhovět z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to se zřetelem

ke všem výjimečným okolnostem tohoto případu. Důkazy provedenými konkursním

soudem bylo prokázáno, že i poté, co byl 3. listopadu 1998 prohlášen konkurs na

majetek úpadce a došlo k ustanovení konkursního správce K. K. (jenž byl odvolán

z funkce 25. ledna 2000), prováděl žalovaný v součinnosti s K. K. kroky

směřující k dokončení sporných nemovitostí (které předtím začal stavět jako

stavebník). Výpovědí K. K. a dopisy z 28. května, 7. června a 19. října 1999

bylo prokázáno, že žádosti žalovaného z 28. května 1999 (o možnosti pokračovat

ve výstavbě bytových domů) vyhověl K. K. 7. června 1999 a 19. října 1999 vydal

souhlasné stanovisko též věřitelský výbor úpadce. Jak konstatoval konkursní

soud, K. K. žalovanému přislíbil, že po dostavbě mu budou nemovitosti prodány. Na základě tohoto příslibu pak vedlejší účastníci sdružili finanční prostředky

(kromě těch, které včetně žalovaného vložili do projektu ještě před prohlášením

konkursu) a bezpochyby na základě ujištění správce konkursní podstaty úpadce

pak byli žalovaný a vedlejší účastníci v dobré víře o tom, že jim svědčí právo

dokončit rozestavěné nemovitosti vlastním nákladem. V této době též legitimně

očekávali, že po dostavbě budou nemovitosti převedeny na žalovaného na základě

přímého prodeje za kupní cenu, kterou akceptovali a kterou též schválil

věřitelský výbor. [31] Princip legitimního očekávání a korektiv dobrých mravů jsou univerzálními

instituty, které působí bez rozdílu. K základním principům právního státu

náleží obecný princip spravedlnosti a princip rozumného a účelného uspořádání

právních vztahů, vylučující takový způsob interpretace a aplikace práva, který

by vedl k absurdním důsledkům neslučitelným s účelem zákona; k tomu srov. blíže

„rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008). Konkursní soud totiž nepřehlédl, že věc má i ústavněprávní

přesah, když Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že střetávají-li se dva

nároky požívající v podstatě stejné ochrany, a stojí-li proti sobě nárok člena

bytového družstva na převod bytu a nárok věřitele úpadce na zaplacení

pohledávky, pak je třeba dát přednost legitimnímu očekávání člena bytového

družstva. Tuto skutkovou situaci lze vztáhnout i na tuto reivindikační žalobu. Nelze proto znovu nezmínit, že bytové domy by stavebník nedostavěl bez

významného finančního přispění vedlejších účastníků, kteří podle žalovaného do

výstavby celkově vložili částku přesahující 80 miliónů Kč, a to za souhlasu

tehdejšího správce konkursní podstaty i věřitelského výboru. Tyto prostředky

vložili jen na základě shora uvedeného příslibu a ujištění o přímém prodeji

nemovitostí žalovanému.

Z hlediska porušení práva žalovaného (a též vedlejších

účastníků) na legitimní očekávání je pak bez právního významu postupné jednání

dalšího správce konkursní podstaty (žalobce), který jednal a činil právní úkony

v rozporu s původními dohodami, na jejichž základě došlo k úspěšné dostavbě. [32] Protože rozhodovací praxe co do legitimního očekávání a odepření práva

vlastníku nemovitostí se postupně vyvíjela, odvolací soud odkazuje např. na

nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10 (jde o

nález uveřejněný pod číslem 91/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),

a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3942/12 (jde o usnesení ze dne 14. března 2013), IV. ÚS 2085/13 (jde o usnesení ze dne 4. září 2013), III. ÚS

2267/13 (jde o usnesení ze dne 3. října 2013), III. ÚS 2514/13 (jde o usnesení

ze dne 3. října 2013) a II. ÚS 1355/13 (usnesení ze dne 26. listopadu 2013). K

závěrům Ústavního soudu se přihlásil i Nejvyšší soud, např. v již zmíněném R

15/2015, v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo

2495/2014, a v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26

Cdo 3865/2014. V uvedených rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na

základě § 3 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) lze pro

rozpor s dobrými mravy odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v

případě nebytových prostor. [33] V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr, že výkon práva

žalobce, realizovaný podanou žalobou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy

ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného

pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v

názoru, že úvahu soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v

rozporu s dobrými mravy, lze zpochybnit jen tehdy, je-li úvaha z pohledu

zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Konkursní soud zohlednil nejen

poměry na straně žalobce, úpadce (jehož chování bylo bezpochyby protiprávní),

ale také okolnosti na straně žalovaného. V této souvislosti přihlédl k tomu,

jak se úpadce (správce konkursní podstaty) choval k žalovanému zpočátku, kdy mu

nejprve umožnil realizovat na jeho vlastní náklady a na náklady vedlejších

účastníků dostavbu nemovitostí, později však tento souhlas odvolal, a to bez

zřetele na přímé fatální důsledky tohoto rozhodnutí na majetkovou sféru

účastníků na straně žalovaného. Podle názoru odvolacího soudu tak úvaha

konkursního soudu není zjevně nepřiměřená ani ve vztahu k věřitelům úpadce. Pominout nelze ani to, že jde o vyklizení bytových domů, které slouží k

uspokojování bytových potřeb fyzických osob (vedlejších účastníků a jejich

rodinných příslušníků). [34] Jen na okraj odvolací soud poznamenává, že žalobce sice podal procesně

přípustnou žalobu na vyklizení bytových domů jen proti žalovanému – bytovému

družstvu, ale ve skutečnosti počítá s tím, že v případě úspěchu žaloby budou

spolu s žalovaným vyklizeni i všichni vedlejší účastníci na straně žalovaného.

I když procesní postavení vedlejších účastníků je s žalovaným shodné, jejich

postavení není stejné v oblasti hmotného práva. Je totiž vyloučeno, aby jim

rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo uložena povinnost, jež

tvoří předmět sporu. Případné uložení povinnosti k vyklizení nemovitostí

žalovanému by tak mělo přímý hmotněprávní dopad na vedlejší účastníky a s tím

spojenou omezenou obranu ve vykonávacím řízení. V tomto procesním postupu

žalobce, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem sporu, je možno nalézt i

zneužití vlastnického práva žalobcem. [35] Se zřetelem ke všemu shora uvedenému odvolací soud uzavírá, že konkursní

soud své rozhodnutí správně opřel i o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS

2427/12. Správně též vycházel z přímo aplikovatelného ustanovení § 3 odst. 2

písm. d/ o. z. Konkursní soud tak správně posoudil, že bez ohledu na to, že

nemovitosti posléze nebyly vyloučeny z konkursní podstaty, je silnější právo se

zřetelem ke všem okolnostem na straně žalovaného, a že žalobu na vyklizení

nemovitostí lze zamítnout v situaci, kdy by se vyklizení nemovitostí v současné

situaci jevilo nepřiměřeně tvrdým. K tomu odvolací soud poznamenává, že

zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“, které žalobci nebrání, aby

se vyklizení nemovitostí domáhal znovu; srov. „rozhodnutí“ (jde o usnesení)

Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2258/2012. [36] Ke správnosti výroku o nákladech řízení před konkursním soudem se odvolací

soud nevyjádřil. [37] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům)

podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237

zákona o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou

rozhodovací praxí dovolacího soudu (co do výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ohledně výroku o věci samé a co do výkladu ustanovení § 142 a § 150 o. s. ř. ohledně výroku o nákladech řízení) a že závisí na vyřešení dovolacím soudem

neřešené právní otázky (v rovině „legitimního očekávání“). Dovolatel namítá, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací

důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil

rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [38] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:

[39] I. K výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel si je vědom soudní praxe sjednocené stanoviskem občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, Cpjn 6/2009,

uveřejněným pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen

„R 6/2010“), podle které se skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný

žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), který je

uplatňován v rozporu s dobrými mravy, projeví (podle okolností daného případu)

buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), nebo

vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší nebo jiného druhu bytové náhrady,

anebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Ustálená soudní praxe nezaznamenala

odklon ani od názoru, že rozhodnutí, zda jsou splněny podmínky pro použití

ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž

rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení

dožaduje vyklizovaný, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se

vyklizení domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou

ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu

byla dočasně odepřena ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytových

domů). Při posouzení věci podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze

izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně

opomenout další právně významné okolnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 3913/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 2549/2014). [40] Soudům nižších stupňů dovolatel vytýká, že svá rozhodnutí založily pouze

na okolnostech týkajících se žalovaného, respektive vedlejších účastníků, a to

výlučně na „jakémsi“ právu legitimního očekávání na převod bytových domů na

základě přímého prodeje za cenu, kterou akceptovali. Rozhodnutí odvolacího

soudu postrádá právně kvalifikační úvahu (závěr) o tom, zda žalovanému svědčil

nějaký právní titul k užívání bytových domů, ač jde o jednu z okolností

významných pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. (s tím, že v další argumentaci

vychází dovolatel z toho, že žádný takový titul zde není).

[41] Žalovanému tedy muselo být od počátku zřejmé (byl si vědom toho), že mu

nesvědčí žádný právní důvod k užívání bytových domů. Tuto vědomost pak nemohl

ztratit (nabýt dobré víry, že je oprávněn s bytovými domy nakládat jako s

vlastními, tj. že je může zkolaudovat, disponovat s nimi či jakkoli jinak je

užívat) ani na základě dopisu K. K. ze 7. června 1999, jelikož jeho žádost z

28. května 1999 k tomu nesměřovala. Žalovaný si byl rovněž od počátku vědom

toho, že obytné domy jsou majetkem úpadce sepsaným do jeho konkursní podstaty,

a že jako takový budou v konkursním řízení i zpeněžovány (v souladu se zákonem

o konkursu a vyrovnání). Tuto vědomost žalovaného odvolací soud ve svých

úvahách nezohlednil (ač dovolatel takto argumentoval již v řízení před

konkursním soudem). [42] Další odvolacím soudem opomenutou právně významnou skutečností je, že

nejpozději od června 2000 (na základě dopisu dovolatele z 26. května 2000) si

byl žalovaný vědom toho, že má bytové domy vyklidit a předat dovolateli a že

není oprávněn s nimi jakkoli disponovat, či je přenechat k užívání třetím

osobám. Ostatně, zákaz dispozice s majetkem zahrnutým do soupisu konkursní

podstaty vyplývá přímo z ustanovení § 18 odst. 3 ZKV. [43] Žalovaný si byl od počátku konkursního řízení vědom toho, že bytové domy

jsou zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, což potvrzuje jeho chování (žádost

z 28. května 1999 a nabídky na koupi ze 7. října 1999). [44] Odvolacím soudem opomenutou právně významnou skutečností je i to, že

žalovaný, ač si minimálně od června 2000 byl vědom, že jakkoli nesmí nakládat s

bytovými domy zahrnutými do konkursní podstaty a že je má vyklidit a předat

správci konkursní podstaty, tak neučinil a konal v rozporu s ustanoveními § 18

odst. 3 a 4 ZKV, včetně toho, že od roku 2003 umožnil svým členům užívat bytové

domy na základě jím sepsaných nájemních smluv a že vybíral a doposud vybírá

nájemné (pobírá užitky z majetku sepsaného do konkursní podstaty). [45] Odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. vyzdvihuje a

izolovaně zdůrazňuje investice do majetku zahrnutého do konkursní podstaty,

aniž zhodnotil, že usnesením ze dne 3. listopadu 1999 konkursní soud uložil K. K. a věřitelskému výboru úpadce zdržet se realizace prodejů z konkursní

podstaty dokud nebudou věřitelským orgánem určeny podmínky prodeje, a že

žalovaný byl tehdy členem věřitelského výboru, jenž si měl stav konkursního

řízení řádně vyhodnotit a své investice chránit (a nečinit svévolné kroky,

které odvolací soud přičetl k tíži dovolatele a všech konkursních věřitelů). [46] Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že žalovaný za celou dobu konkursního

řízení nevstoupil s dovolatelem v jednání ohledně investic (jež jsou svou

povahou pohledávkou za konkursní podstatou) co do jejich výše a oprávněnosti. Odvolací soud nevzal v potaz ani to, že jakékoli investice do majetku

zahrnutého do konkursní podstaty nejsou způsobilé založit „legitimní očekávání

převodu“.

Úspěch žaloby na vyklizení bytových domů užívaných žalovaným bez

právního důvodu nemůže být závislý na povinnosti žalobce vyrovnat pohledávku

žalovaného za konkursní podstatou (nejde o synallagmatické závazky a zákon o

konkursu a vyrovnání stanoví podmínky úhrady takových pohledávek, od nichž se

správce konkursní podstaty nemůže odchýlit). V mezích úvahy o investicích soudy

též nerozlišují mezi tím, zda jde o investice žalovaného (který jediný se k nim

hlásí) nebo vedlejších účastníků (jimž žádný souhlas s investicemi udělen nebyl

a kteří o odkoupení bytových domů nežádali). [47] Bez významu pro hodnocení dobré víry či dobrých mravů žalovaného pak není

ani okolnost, že „statutární zástupci“ žalovaného I. K. a P. S. byli (jak

dokládá rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 16/2005, založený ve

spise) pravomocně odsouzeni spolu s S.; trestně stíháni byli za uzavření té

nájemní smlouvy, o které konkursní soud posléze určil, že je neúčinná. Dovolatel ani konkursní věřitelé nezapříčinili stav, v němž se žalovaný

nachází; to způsobily kroky žalovaného (a vedlejších účastníků). [48] Pohnutky, které žalovaného (i vedlejší účastníky) vedly k rozhodnutí

investovat po prohlášení konkursu do majetku úpadce, jsou nerozhodné pro

posouzení dobré víry spočívající v možnosti užívání či odkupování majetku. K

tíži konkursních věřitelů, jejichž společný zájem dovolatel reprezentuje,

nemůže jít ani okolnost, že žalovaný a vedlejší účastníci se rozhodli jednat

tak, jak jednali, i poté, co konkursní soud odvolal původního správce konkursní

podstaty (K. K.) a v listopadu 1999 zakázal prodej bytových domů. [49] Odvolací soud jako právně významnou opomenul též skutečnost, že žalovaný i

vedlejší účastníci užívají bytové domy po dobu cca 15 let zcela bezplatně. [50] Odvolací soud založil rozhodnutí o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. na

„legitimním očekávání převodu“, jež mělo být založeno dopisy z 28. května 1999

a 7. června 1999 a zápisem z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999, přičemž ponechal stranou, že věřitelský výbor je pouze jedním z

orgánů, které se vyjadřují k podmínkám prodeje a že toto vyjádření není

konečné; přitom konkursní soud vydal (3. listopadu 1999) při výkonu dohlédací

činnosti rozhodnutí, kterým takový způsob zpeněžení majetku zakázal. [51] Dovolatel uzavírá, že soudy ve skutečnosti nezohlednily společný zájem

úpadcových věřitelů, nýbrž zájem jednotlivého věřitele, který v průběhu

konkursního řízení činil kroky výlučně ve svém zájmu. Závěrem dovolatel dodává,

že napadené rozhodnutí postrádá úvahu, proč soud zvolil z možností předjímaných

v R 6/2010 tu nejpřísnější (a žalobu zamítl). [52] II. K legitimnímu očekávání. Potud dovolatel namítá, že z listin, z nichž odvolací soud dovozuje „legitimní

očekávání převodu“ (dopisy z 28. května 1999 a 7. června 1999 a zápis z jednání

věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999), takové právo neplyne. [53] III. K vadám řízení.

Dovolatel v dotčených souvislostech co do rozhodování o věci samé dále namítá,

že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí, jelikož se nevypořádal s jeho relevantními námitkami. [54] IV. K výkladu § 142 a § 150 o. s. ř. Potud dovolatel poukazuje na to, že jeho odvolání se týkalo i výroku o

nákladech řízení před konkursním soudem, odvolací soud však k přezkumu tohoto

výroku nepřistoupil, ač konkursní soud rozhodl zjevně nesprávně (zahrnul do

nákladů přiznaných žalovanému i náklady vedlejších účastníků). [55] Ve vztahu k výroku o nákladech řízení dovolatel míní, že i on byl v

odvolacím řízení úspěšný, jelikož odvolací soud mu dal za pravdu co do

nesprávnosti závěru konkursního soudu o nedostatku pasivní legitimace

žalovaného. To, že dojde k zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, pak

dovolatel nemohl předvídat (šlo o výsledek volné úvahy soudu), takže nebyly

splněny předpoklady pro aplikaci § 142 o. s. ř. Jestliže soudy samy připustily

nestandardnost a výjimečnost situace, pak měly na věc aplikovat § 150 o. s. ř.,

dovozuje dovolatel. S poukazem na počet vedlejších účastníků pak má výši odměny

za nepřiměřenou co do náročnosti úkonů právní služby. [56] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené

rozhodnutí za správné v závěrech o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. a o

legitimním očekávání. Dovolateli vytýká, že z historického průběhu kauzy

vytrhává jednotlivé úkony či jednání a ty pak interpretuje ve svůj prospěch. Chronologie úpadcova konkursního řízení byla v předcházejícím řízení dostatečně

zmapována jak tvrzeními, tak (především) listinnými důkazy, a to zejména co do

rozhodné doby dostavby bytových domů. Žalovaný míní, že některé úkony a jednání

jeho a K. K. nelze posuzovat jednotlivě, bez vazby na jiné úkony a jednání (jak

činí dovolatel). Tvrdí-li kupříkladu dovolatel, že souhlas K. K. neopravňoval

žalovaného k jiné dispozici, než k samotné dostavbě nemovitostí, pak (účelově)

opomíná navazující souhlas věřitelského výboru s prodejem bytových domů

žalovanému, přítomnost (neprotestujícího) K. K. při kolaudaci bytových domů a

nastěhování nynějších obyvatel bytových domů. Takové tvrzení je konečně v

rozporu s výpovědí K. K.; z ní je více než jasné, s jakým záměrem byly bytové

domy dostavěny (zabezpečení bytových potřeb členů žalovaného). [57] Dovolatel neustále přehlíží, že úkony, které učinil proti žalovanému [

„zákaz ukončit veškerou stavební i jinou činnost“ (zřejmě míněn „zákaz

pokračovat ve veškeré stavební i jiné činnosti“), výzva k vyklizení, žaloba na

vyklizení, atp.], se staly až po dokončení výstavby. Nadto (což dovolatel

přehlíží) chtěl žalovaný předmětné nemovitosti vždy odkoupit, navíc v

posledních nabídkách za částku vyšší, než kterou věřitelský výbor úpadce

původně schválil jako kupní cenu.

Poslední dvě nabídky žalovaného na odkup

bytových domů dovolatel odmítl; v prvním případě nelogicky pro

nepřezkoumatelnost, ve druhém případě opět nelogicky proto, že v době podání

nabídky nebylo vyhlášeno žádné výběrové řízení (což s ohledem na specifičnost

situace hraničí s neodborným postupem dovolatele jako správce konkursní

podstaty). Oproti tomuto svému chování (při posuzování nabídek) dovolatel

tvrdí, že by prodejem bytových domů žalovanému byli znevýhodněni ostatní

konkursní věřitelé; k tomu ale nemůže dojít, zvláště vyjadřuje-li žalovaný

vůli uhradit kupní cenu a je-li zjevné, že předmětem prodeje musí být bytové

domy v nynějším stavu, ovšem s kompenzací investic „žalobce“ (správně

„žalovaného“). [58] Oproti mínění dovolatele je soudy zmíněné a žalovaným tvrzené legitimní

očekávání stěžejním momentem provázejícím celý právní spor trvající více než 13

let (zahrnujícím velkou část procesní obrany žalovaného). [59] K tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá právně

kvalifikační úvahu (závěr) o tom, zda žalovanému svědčil nějaký právní titul k

užívání bytových domů, žalovaný uvádí, že právní stav užívání bytových domů byl

soudům obou stupňů dobře znám a žalovaný naopak vyzdvihuje, že soudy aplikací

ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. správně odstranily tvrdost některých

konkrétních zákonných ustanovení. [60] Současné chování dovolatele směřuje prakticky pouze k tomu vyklidit bytové

domy za účelem jejich prodeje v konkursním řízení za vyšší cenu, ovšem bez

zmínky o vynaložených investicích žalovaného, respektive jeho členů. Kdyby

dovolatel plně uspěl, zřejmě by žalovanému investice nekompenzoval a neúměrně a

v rozporu s dobrými mravy by se obohatil. Potud dovolatel v návaznosti na úkony

původního správce konkursní podstaty jedná zcela diskontinuálně, což v žádném

případě nelze zhojit odkazem na důvody odvolání K. K. z funkce. [61] Žalovaný má pro výsledek sporu za určující užití ustanovení § 3 odst. 1

obč. zák. Kdyby spor měl základ pouze v několika málo samostatných a neurčitých

skutečnostech, pak by z ustálené rozhodovací praxe soudů bylo lehce

dovoditelné, že obrana žalovaného spočívající v jedné ze dvou hlavních linií

právě v aplikaci ustanovení občanského zákoníku o zákazu výkonu práva v rozporu

s dobrými mravy zřejmě neměla přílišný význam. V daném sporu však má valná část

žalobních tvrzení základ v době po dostavbě bytových domů a tato tvrzení

„absolutně nereflektují“ povolení a okolnosti dostavby, zejména primární a

zjevný účel dostavby, tedy zabezpečení bytových potřeb osob, jež marně

vynaložily prostředky vůči pozdějšímu úpadci. [62] Právě zjevný účel dostavby má kořeny v několika chronologicky navazujících

úkonech předchozího správce konkursní podstaty úpadce (K. K.) a žalovaného. Žalovaný investoval nemalé prostředky svých členů do zabezpečení jejich

bytových potřeb, a to v dobré víře (jednak se souhlasem správce konkursní

podstaty, jednak s faktickým příslibem koupě předmětných nemovitostí). Nadto se

žalovaný nijak netajil s tím, kdo má dostavěné nemovitosti užívat.

[63] Naopak žalobce fakticky až po dostavbě činí kroky vedoucí k vyklizení

současných uživatelů předmětných nemovitostí, a to bez ohledu na dřívější

skutečnosti a okolnosti, navíc (kdyby došlo k vyklizení) bez vůle ke kompenzaci

investic žalovaného, potažmo jeho členů. Historický sled jednání a úkonů

žalovaného vedoucí k dostavbě bytových domů, „je pak v takovém rozsahu“, že při

posouzení přípustnosti žaloby na vyklizení prakticky není jiné možnosti, než

rozhodovat právě s odkazem a ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve prospěch

žalovaného.

[64] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci a v

této souvislosti též tím, jaké znění občanského soudního řádu je rozhodné pro

dané dovolací řízení. [65] Kdyby mělo platit, že jde (ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve

znění účinném v době podání žaloby, tj. k 17. červenci 2001) o „spor vyvolaný

konkursem“ (což byl důvod, pro který nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením č. j. Ncp 159/2007-226 určil, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je

věcně příslušný konkursní soud), pak by pro danou věc byl rozhodný (ve všech

stupních, v době od 1. ledna 2008) občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nicméně již v rozsudku ze dne

29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, uveřejněném v časopise Soudní

judikatura číslo 5, ročníku 2006, pod číslem 72, ozřejmil, že právo na vydání

věci se – jde-li o nemovitost – realizuje v soudním řízení, ve kterém není

uplatňován nárok podle zvláštního („restitučního“) předpisu, žalobou o

vyklizení nemovitosti (shodně srov. i R 15/2015). Tamtéž dodal, že to platí i

tehdy, uplatňuje-li správce konkursní podstaty úpadce právo na vydání

nemovitosti podle § 18 odst. 4 ZKV. V usnesení ze dne 25. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4226/2014, pak Nejvyšší soud také vysvětlil (byť pro účely rozhodnutí o

nákladech řízení), že spor, ve kterém se správce konkursní podstaty domáhá

vydání věcí, práv a jiných majetkových hodnot (po tom, kdo takový majetek,

patřící do konkursní podstaty úpadce, protiprávně zadržuje), není sporem

vyvolaným konkursem (incidenčním sporem). Tím sice není dotčena závaznost

rozhodnutí nadřízeného soudu o určení konkursního soudu soudem věcně příslušným

k projednání a rozhodnutí dané věci (§ 104a odst. 7 o. s. ř. v rozhodném

znění), tato „vázanost“ se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky

řešené výrokem, tedy v posouzení, který soud je „věcně příslušný“ k projednání

a rozhodnutí věci v prvním stupni (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud plyne, že pro předmětný spor

jako pro spor, jenž není sporem vyvolaným konkursem, je v dovolacím řízení

rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013; srov. bod

2., článek II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony. [66] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku

odvolacího soudu ve věci samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný

případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,

vypočtených v § 238 o. s. ř.) a v posouzení dovoláním otevřených právních

otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího

soudu.

[67] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku

napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu

ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o

nákladech odvolacího řízení, je rovněž přípustné podle § 237 o. s. ř., když

potud opět neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,

vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek

je napadené rozhodnutí opět v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího

soudu. [68] Nejvyšší soud nejprve zkoumal opodstatněnost dovolání proti výrokům o

nákladech řízení. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,

uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále

jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí

soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího

soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především

zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti

tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně

nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,

jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na

újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího

soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla

nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu

dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. [69] Platí dále, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje

náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje

i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z

práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s

každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní

soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy

nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě

vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační

systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti

jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a

usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012,

sp. zn. III. ÚS 3122/09). [70] Z napadeného rozhodnutí se ovšem podává, že ve vztahu k výroku o nákladech

řízení před soudem prvního stupně odvolací soud povinnostem kladeným na něj

judikaturou citovanou v odstavcích [68] a [69] nedostál. Jak je patrno ze

spisu, odvolání žalobce (č. l. 597 až 610) výslovně směřovalo proti oběma

výrokům rozsudku konkursního soudu (č. l. 598), jakkoli odvolání proti výroku o

nákladech řízení není odůvodněno.

Výrok o nákladech řízení však (ač součástí

rozsudku) má povahu usnesení a není jím rozhodováno o věci samé, z čehož plyne,

že absence odůvodnění odvolání proti takovému výroku nezbavuje odvolací soud

povinnost odvolání věcně přezkoumat i v tomto rozsahu podle obsahu spisu (srov. a contrario uvozovací větu § 205 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 1

o. s. ř.). Přitom nedostatky výroku o nákladech řízení před konkursním soudem

jsou zjevné, když tento výrok se na jedné straně týká jen náhrady nákladů

řízení mezi žalobcem a žalovaným (o vedlejších účastnících řízení mlčí), na

druhé straně částka tímto výrokem přiznaná zahrnuje (podle odůvodnění rozsudku)

i náklady vedlejších účastníků řízení. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího

soudu ohledně výroku o nákladech řízení před konkursním soudem je pak

nepřezkoumatelný pro absenci jakéhokoli odůvodnění v dotčeném směru. Nejvyšší

soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),

napadené rozhodnutí v tomto výroku zrušil, včetně závislého výroku o nákladech

řízení odvolacího řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a potud vrátil věc

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [71] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku

odvolacího soudu ve věci samé, se Nejvyšší soud zabýval především správností

právního posouzení věci odvolacím soudem. [72] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil

věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní

normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový

stav nesprávně aplikoval. [73] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl

(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [74] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského

zákoníku, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a zákona o konkursu a vyrovnání:

§ 3 (obč. zák.)

(1) Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez

právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v

rozporu s dobrými mravy. (…)

§ 126 (obč. zák.)

(1) Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva

neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji

neprávem zadržuje. (…)

§ 2 (o. z.)

(…)

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a

nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. § 1040 (o. z.)

(1) Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. (…)

§ 3028 (o. z.)

(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho

účinnosti. (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní

poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i

práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se

však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (…)

§ 3030 (o.

z.)

I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů,

se použijí ustanovení části první hlavy I. Jednání podnikatele

§ 13 (obch. zák.)

(1) Je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. (2) Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu

určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele. (…)

V této podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 3 odst. 1 a § 126 odst. 1

obč. zák. již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (3. listopadu 1998)

a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen

zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. Ustanovení § 2

odst. 3, § 1040 odst. 1, § 3028 a § 3030 o. z. v citované podobě platí od 1. ledna 2014. Ustanovení § 13 obch. zák. v citované podobě platilo ke dni, kdy

podle zjištění konkursního soudu (srov. odstavec [5] výše) mělo u I. K. a P. S. dojít k zániku funkce členů statutárního orgánu žalovaného (31. května 2003), a

do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb.,

občanským zákoníkem, nedoznalo změn. § 14 (ZKV)

Účinky prohlášení konkursu

(1) Prohlášení konkursu má tyto účinky:

a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony

úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době

jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,

(…)

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV

opět již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (3. listopadu 1998) a do

1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006

Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznalo změn. Přitom z ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že pro předmětné

(nedokončené) konkursní řízení úpadce se ustanovení zákona o konkursu a

vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 použijí i v době od 1. ledna

2008. Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo

3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek. § 18 (ZKV)

(1) Soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za

použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru. (2) Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile

se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc byla zapsána do

soupisu a odhadnuta; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. (3) Součástí soupisu je ocenění provedené úpadcem nebo správcem; požaduje-li to

věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem. Ocenění se provádí podle

zvláštního předpisu. § 19 (ZKV)

(1) Jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu

podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o

jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu.

(2) Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby

ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není

včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně. § 27 (ZKV)

(1) Podstatu lze zpeněžit buď prodejem věcí způsobem upraveným v ustanoveních o

výkonu rozhodnutí soudem, nebo prodejem mimo dražbu. (2) Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém

rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době

předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na

další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit

podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně

lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu

soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo

znehodnocením. (…)

Ustanovení § 18, § 19 a § 27 ZKV ve výše citované podobě platila opět již v

době prohlášení konkursu na majetek úpadce (3. listopadu 1998) a do 30. dubna

2000 nedoznala změn. S účinností od 1. května 2000, po novele zákona o konkursu

a vyrovnání provedené zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991

Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony, pak tato ustanovení platila (až do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o

konkursu a vyrovnání zrušen) v následující podobě:

§ 18 (ZKV)

(1) Soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů

soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského

výboru. (2) Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného

majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty,

které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání

do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s

nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na

žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové

hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná

majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty. (3) Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do

soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce

souhlas. (4) Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci,

jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl

prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen

věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. (…)

§ 19 (ZKV)

(1) Jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do

podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných

jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení

věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. (2) Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota

neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti

podstatě.

V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo

nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně. (3) Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení

o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s

ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je

předmětem žaloby. § 27 (ZKV)

(1) Podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných

majetkových hodnot nebo jejich prodejem mimo dražbu. Veřejnou dražbu věcí a

jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot včetně podniku provede dražebník

na návrh správce. Přitom se postupuje podle zvláštního předpisu. (2) Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém

rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době

předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na

další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit

podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně

lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu

soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo

znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak, aby byla šetřena možnost

zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co

nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný)

zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán. [75] Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným

právním otázkám následující závěry:

[76] Nejvyšší soud především nesdílí přesvědčení odvolacího soudu, že v řízení,

v němž oba soudy rozhodly o vindikační žalobě již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (8. ledna 2015 a 4. června 2015), se nadále

uplatní zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo

5107/2014, jakož i v rozsudku ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo

4253/2014, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, číslo 11, ročník 2016, str. 411, vysvětlil, že jde-li o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné

právo (srov. i systematické zařazení § 1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. ledna 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (jiným oprávněným z věcného práva) a

žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb.,

občanského zákoníku. Jen tehdy, kdyby šlo o ta práva a povinnosti, které

vznikly a dospěly již před 1. lednem 2014, by bylo zapotřebí postupovat podle

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Zákonem č. 89/2012 Sb., občanským

zákoníkem, se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na

vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této

žaloby. Předmětem dalšího výkladu tedy je (má být) úprava obsažená v

ustanoveních § 2 odst. 3 a § 1040 odst. 1 o. z. [77] I když § 1040 odst. 1 o. z. zdůrazňuje procesní povahu žaloby o vydání

věci (srov. „Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji

vydal.“ oproti znění § 126 odst.

1 obč. zák. – „Vlastník má právo na ochranu

proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se

může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“), obě právní

úpravy shodně požadují, aby žalobce jednak prokázal, že mu svědčí právní

skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo,

k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby, a současně prokázal, že věc

přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání

věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007). Ze

zákonného znění ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a ustanovení § 1040 odst. 1

o. z. vyplývá, že vindikační žaloba nemůže být úspěšná, pokud žalovaný věc

žalobce drží oprávněně. Obě ustanovení tak jsou zákonným podkladem pro dovolené

omezení vlastnického práva k věci. Obě ustanovení jsou současně významově

shodná potud, že na rozhodování o vlastnické žalobě je použitelná i judikatura

dovolacího soudu, jež reflektovala právní úpravu ochrany vlastnického práva

účinnou do 31. prosince 2013 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 12. února 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017). [78] Budiž dále dodáno, že ač oba soudy řešily „vlastnickou“ ochranu žalobce (a

možnost ji v konkrétním případě odepřít za použití korektivu dobrých mravů) za

použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, i tak pokládaly ve věci za

uplatnitelnou zásadu vyjádřenou v § 3 odst. 2 o. z. (srov. závěry konkursního

soudu v odstavci [19], jimž odvolací soud neoponoval). Vzhledem k tomu, že

rozhodující část řízení o žalobě probíhala za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku, pokládá Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se i k této

otázce, jež mohla mít (podle argumentace konkursního soudu měla) v rovině

právní vliv na zkoumání pro věc rozhodných skutečností nastalých nebo vzniklých

v době do 31. prosince 2013. Výkladem ustanovení § 3030 o. z., jež jediné mohlo

být oporou pro závěr, že ustanovení části první hlavy II. o. z. se použijí i na

práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů

(platných do 31. prosince 2013), se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto

přechodné ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou

zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013)

vzniklé právní vztahy (poměry). Úvaha o přímé aplikaci ustanovení § 3 odst. 2

o. z. na příslib daný v roce 1999 tudíž správná není. [79] Judikatorně ustálené závěry k výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve

vazbě na dobré mravy, z nichž část citoval i odvolací soud (srov.

výše odstavec

[29]), shrnul Nejvyšší soud v R 15/2015 (jehož sjednocující potenciál coby

rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia je určující i

pro tuto věc) následovně:

1/ Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem,

jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné

historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu

norem základních. 2/ Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání,

jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které

je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému

účastníku újmu. 3/ Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,

vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými

zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují –

v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v

rozporu. 4/ Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon

práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení

dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné

okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi

jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci

spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila. 5/ Na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím

argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo,

které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající

právo. Tyto závěry jsou pro účely posouzení, zda použití právního předpisu je v

rozporu s dobrými mravy, plně uplatnitelné i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3

o. z. [80] V R 15/2015 (v němž šlo též o to, že soudy nevzaly v potaz probíhající

řízení o vyloučení nemovitostí, jichž se týkal spor o vyklizení, z majetkové

podstaty dlužníka) zdůraznil Nejvyšší soud právě význam excindačního řízení

(jeho možného výsledku) co do možných dopadů do poměrů sporu o vyklizení,

uváděje, že:

„Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se

prosadí práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaného“, bude (bez

zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná

domněnka oprávněnosti soupisu (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o

vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely

následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka řešen

spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata

(dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatel).

I kdyby (totiž) dovolatel (coby žalovaný) zvítězil ve sporu o vyklizení

nemovitosti na základě obrany, že má silnější právo ke garáži než dlužník

(bytové družstvo), neměla by tato skutečnost pro další chod insolvenčního

řízení žádný význam v případě, že by (byť následně) neuspěl (jako žalobce) ve

sporu o vylučovací žalobě.“

Jakkoli šlo o spor vedený na poli práva insolvenčního, z hlediska poměru

excindační žaloby a sporu o vyklizení nemovitosti vedeného na poli práva

konkursního (podle zákona o konkursu a vyrovnání) zde není rozdílu. [81] Argumentace obou soudů je nepřesná právě při vyhodnocování právně

významných skutečností vzešlých pro poměry dané věci z konkursní úpravy (podle

zákona o konkursu a vyrovnání). [82] Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je po mnoho let ustálena v závěru, že

vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou, jejímž

prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje

příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu

založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V

řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být

dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž

vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo

51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod

číslem 179, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. Spor o příslušnost určitého majetku ke konkursní

podstatě zahájený vylučovací žalobou se v řadě případů projevuje i jako spor o

vlastnictví tohoto majetku. Je tomu tak tehdy, je-li důvodem soupisu i

skutečnost, že správce konkursní podstaty má za to, že vlastníkem majetku je

úpadce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4112/2013). [83] V poměrech dané věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že bytové

domy a stavební parcely sepsal správce konkursní podstaty úpadce (K. K.) do

konkursní podstaty úpadce (jako majetek úpadce) již 16. září 1999, respektive

dne 22. prosince 1999 (srov. odstavec [8] výše). Vlastnictví úpadce ke

stavebním parcelám nebylo mezi účastníky řízení sporné a spor o vlastnictví

bytových domů vedený mezi účastníky u konkursního soudu (pod sp. zn. 58 Cm

49/2003) v rámci řízení o vyloučení bytových domů z konkursní podstaty, skončil

pravomocně v říjnu 2008 zamítnutím vylučovací žaloby ohledně předmětných

bytových domů (proto, že jejich vlastníkem je úpadce). Od října 2008 tedy není

žádných pochyb o tom, že příslušnost bytových domů ke konkursní podstatě úpadce

již nelze účinně zpochybnit a že správce konkursní podstaty úpadce (dovolatel)

má nejen právo, nýbrž i povinnost bytové domy zpeněžit za co nejvýhodnější cenu

tak, aby naplnil (v souladu s ustanovením § 2 odst.

3 ZKV) cíl konkursu, jímž

je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní

podstatu za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání. Budiž dodáno,

že toto právo má správce konkursní podstaty bez ohledu na výsledek řízení o

vyklizení bytových domů, a žalovaný nemá (a v souladu s výsledkem excindačního

řízení ani nesmí mít) k dispozici žádný prostředek, jímž by mohl takovému

zpeněžení zabránit. [84] Konkursní soud se zásadním způsobem odchýlil od ustálené judikatury (a

odvolací soud pochybil tím, že tento úsudek v žádném směru nekorigoval), měl-li

pro hodnocení celého sporu za „velmi podstatné“ [při vyhodnocení chování

žalovaného v návaznosti na nájemní smlouvy, které žalovaný uzavřel (i) s

vedlejšími účastníky v rozmezí od ledna do července 2003] (odstavec [5] výše),

že rozsudek o vylučovací žalobě nabyl právní moci až 24. října 2008, a to nejen

z časového hlediska, ale i proto, že část nemovitostí byla vyloučena ze soupisu

konkursní podstaty a část nikoli (odstavec [8] výše). [85] Již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000,

uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále

jen „R 27/2003“), Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty úpadce

je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty

oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji

pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce

vlastníkem věci. Tento závěr je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu závěrem

letitým a ustáleným. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září

2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2008“), rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne

23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září

2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2012“). Jde rovněž o výklad

souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, Sbírky rozhodnutí

Nejvyššího správního soudu, jenž je dostupný i na webových stránkách Nejvyššího

správního soudu), a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního

soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04, a ze dne 23. srpna 2007,

sp. zn. II. ÚS 645/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, kterážto rozhodnutí jsou dostupná i na webových stránkách

Ústavního soudu). V R 43/2008, v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn.

29 Cdo

5432/2007, 29 Cdo 1248/2008, 29 Cdo 4287/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 a v R 97/2012 přitom šlo o případy, kdy správce konkursní

podstaty úpadce takto (soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce) vstoupil

do již existujícího nájemního vztahu (v R 97/2012 do leasingového vztahu) na

místo oné třetí osoby (pronajímatele). [86] V rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008, pak Nejvyšší

soud vysvětlil, že účelem úpravy obsažené v ustanovení § 18 odst. 3 ZKV (ve

znění účinném od 1. května 2000) je – s přihlédnutím k cílům konkursního řízení

(srov. § 2 odst. 3 ZKV) – zabránit osobám, jejichž věci, práva nebo jiné

majetkové hodnoty byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, aby nakládáním s

tímto majetkem znemožnily jeho zpeněžení a následné poměrné uspokojení

konkursních věřitelů. Tamtéž (a předtím např. v rozsudku ze dne 10. září 2008,

sp. zn. 29 Cdo 1584/2007) Nejvyšší soud vysvětlil, že dispozice třetích osob s

majetkem sepsaným do konkursní podstaty úpadce bez souhlasu správce konkursní

podstaty úpadce jsou stiženy absolutní neplatností podle § 39 obč. zák. Přitom

ve věci sp. zn. 29 Cdo 1584/2007 šlo o výklad podaný k ustanovení § 18 ZKV ve

znění účinném do 30. dubna 2000 (jež pravidlo vyjádřené od 1. května 2000 v §

18 odst. 3 ZKV výslovně neobsahovalo). Srov. dále shodně i rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2011, pod číslem 73. V rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud také vysvětlil, že jakmile byla

věc nacházející se v držení třetí osoby sepsána do konkursní podstaty úpadce,

vznikla třetí osobě po výzvě správce konkursní podstaty povinnost je správci

vydat (§ 18 odst. 3 a 4 ZKV), bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o žalobě,

kterou se třetí osoba domáhá vyloučení uvedených věcí ze soupisu majetku

konkursní podstaty úpadce. [87] Pro účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z. tedy skutečnost, že řízení o vylučovací žalobě pravomocně skončilo až 24. října

2008, nelze hodnotit ve prospěch žalovaného. Naopak tím, že žalovaný v rozporu

se zákazem tehdy již výslovně vyjádřeným v § 18 odst. 3 ZKV po téměř dvou

letech od podání žaloby v této věci a po několika letech poté, co nastaly

účinky soupisu bytových domů do konkursní podstaty úpadce, disponoval s

bytovými domy bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce [tak, že v období

ledna až července 2003 uzavíral (i) s vedlejšími účastníky nájemní smlouvy k

bytům nacházejícím se v bytových domech, podle kterých měl od nájemců sám (pro

sebe) inkasovat též nájemné], postupoval nejen v rozporu s jasným zněním zákona

o konkursu a vyrovnání, ale i s tehdy již existující judikaturou Nejvyššího

soudu (R 27/2003 bylo přijato 30. května 2002), jež zřetelně pojmenovala práva

správce konkursní podstaty úpadce k majetku, který je předmětem řízení o

vylučovací žalobě.

[88] Ponechá-li Nejvyšší soud stranou skutečnost, že nájemní smlouvy jsou

absolutně neplatné pro rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV, vyhodnotil

konkursní soud (jehož úvahy zůstaly i potud nedotčeny rozhodnutím odvolacího

soudu) nesprávně (srov. odstavec [5]) i důsledky skutečnosti, že nájemní

smlouvy uzavíraly po 31. květnu 2003 jménem žalovaného osoby (I. K. a P. S.),

jimž k uvedenému datu zaniklo členství ve statutárním orgánu žalovaného. Bez

ohledu na to, zda „nájemci“ při uzavírání smluv se žalovaným prostřednictvím

těchto osob jednali (na základě přetrvávajícího zápisu v obchodním rejstříku) v

dobré víře, že jednají se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat,

nelze v dotčeném ohledu pokládat za dobrověrného žalovaného. Skutečnost, že pro

neuspořádanost svých vnitřních poměrů neměl žalovaný od uvedeného data žádné

osoby oprávněné za něj jednat (coby členy jeho kolektivního statutárního

orgánu), neopravňovala žalovaného činit právní úkony nadále prostřednictvím

osob, jimž oprávnění za něj jednat zaniklo (srov. např. usnesení ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, v němž se Nejvyšší soud k této

problematice vyjadřoval shodně i pro dobu, kdy měl zápis statutárního orgánu

právnické osoby do obchodního rejstříku konstitutivní účinky). I potud jde o

skutečnost, kterou měly soudy pro účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.,

respektive § 2 odst. 3 o. z., přičíst k tíži žalovaného. [89] Při posouzení, zda pro účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., respektive §

2 odst. 3 o. z., lze mít za to, že protiprávní jednání žalovaného, který po

zahájení sporu o vyklizení nerespektoval účinky soupisu bytových domů do

konkursní podstaty a nakládal s bytovými domy, ač toto právo neměl, vyváží

kroky, k nimž ohledně bytových domů došlo v době, kdy žalovaný se souhlasem K. K. investoval do jejich dostavby (jde o období ukončené usnesením ze dne 3. listopadu 1999, jímž konkursní soud uložil K. K. a věřitelskému výboru úpadce,

aby se zdrželi realizace veškerých prodejů, zejména nemovitého majetku úpadce,

dokud nebude řádně doplněna konkursní podstata a věřitelským orgánem určeny

podmínky prodeje), je významná povaha „příslibu“, jehož se žalovaný dovolává. [90] Kdyby šlo o „příslib“ uskutečněný písemnou smlouvou, jež by obsahovala

závazek žalovaného investovat do dostavby bytových domů na straně jedné a

závazek K. K. převést pozemkové parcely s bytovými domy po dostavbě do

vlastnictví žalovaného za předem smluvenou kupní cenu ve výši 10,5 miliónu Kč

na straně druhé, podpořený i souhlasem věřitelského výboru (srov. odstavec [3]

body 6/, 7/, 8/ výše), pak by šlo nepochybně zčásti o smlouvu o smlouvě

budoucí, přičemž budoucí smlouvou by v takovém případě byla kupní smlouva o

převodu pozemkových parcel s bytovými domy do vlastnictví žalovaného. Šlo by

tedy v konečném důsledku o režim zpeněžení předmětných nemovitostí „prodejem

mimo dražbu“, jenž byl i v době, kdy žalovaný obdržel „příslib“, podmíněn

souhlasem konkursního soudu (srov. § 27 odst. 2 ZKV). V rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn.

29 Odo 31/2004, uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2005“), pak Nejvyšší soud

uzavřel, že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty

zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), není

odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem

platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty

uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost

takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.). Jakkoli se judikatura obecných soudů

k povaze souhlasu konkursního soudu podle § 27 odst. 2 ZKV ustálila

(prostřednictvím R 63/2005) až několik let po „příslibu“, přímo z dikce § 27

odst. 2 ZKV plynulo, že takový souhlas je potřebný a je zjevné, že bez jeho

udělení by převod vlastnického práva nemohl být završen bez zřetele k tomu, zda

by souhlas byl případně pokládán za odkládací podmínku ve smyslu ustanovení §

36 obč. zák. Bez souhlasu konkursního soudu ve smyslu § 27 odst. 2 ZKV tedy

žalovaný ani v roce 1999 nemohl legitimně očekávat, že se stane vlastníkem

bytových domů s pozemkovými parcelami za podmínek předjednaných s K. K. a

věřitelským výborem úpadce. Odtud se pak klade otázka, zda dovolatel jednající

na základě „příslibu“, jenž nezahrnoval zákonem požadovaný souhlas konkursního

soudu, jednal v omluvitelném omylu zakládajícím jeho dobrou víru (respektive

legitimní očekávání). K této otázce se Nejvyšší soud v obdobných skutkových

souvislostech (při posuzování smlouvy uzavřené bez požadovaného souhlasu

konkursního soudu) vyjádřil např. v usnesení ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29

Cdo 520/2016. V něm uzavřel, že:

„Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele (…) jako nabyvatel jednal v

rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem konkursní

podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením), není

namístě uvažovat o nabývání majetku v dobré víře. Dobrá víra totiž předpokládá

omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak

platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající

(mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou

péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém

požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i literaturu a judikaturu v něm

označené), když právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v

případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Tato dobrá víra se přitom

posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do doby provedení vkladu

vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí vlastnického práva

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo

3418/2017).“

[91] S přihlédnutím k jednoznačné dikci § 27 odst.

2 ZKV (v rozhodném znění)

tedy žalovaný nejednal ohledně „příslibu“ ani v omluvitelném omylu, jenž by pro

účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z., mohl

založit jeho dobrou víru nebo legitimní očekávání, že převod pozemkových parcel

s bytovými domy se uskuteční, i když k němu nedal souhlas konkursní soud. [92] Ostatně, žalovaný byl v rozhodné době též členem věřitelského výboru

úpadce (srov. odst. [11] výše), u nějž se znalost postupů podle § 27 odst. 2

ZKV v rozhodné době předpokládala mimo jiné proto, že podkladem pro rozhodnutí,

zda udělí správci konkursní podstaty souhlas s prodejem mimo dražbu, je pro konkursní soud též („zejména“)

vyjádření věřitelského výboru. Jakkoli povinnost věřitelského výboru chránit

společný zájem konkursních věřitelů a povinnost členů a náhradníků věřitelského

výboru postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí byla výslovně zakotvena

v zákoně o konkursu a vyrovnání (v § 11 odst. 7) až s účinností od 1. května

2000, o tom, že i před tímto datem měl věřitelský výbor chránit společný zájem

konkursních věřitelů a že jeho členové a náhradníci byli povinni postupovat při

výkonu své funkce alespoň s péčí řádného hospodáře, žádné pochybnosti nejsou. V

dotčených souvislostech je namístě korigovat úvahu konkursního soudu k členství

žalovaného ve věřitelském výboru úpadce o tom, že „s ohledem na výši jeho

přihlášené pohledávky byl jeho hlas spíše minoritním“. Při hlasování ve

věřitelském výboru má totiž každý z členů věřitelského výboru 1 hlas bez ohledu

na výši jeho přihlášené (potažmo zjištěné) pohledávky. [93] Otázka vypořádání vnosů do úpadcova majetku v důsledku investic žalovaného

nemůže být překážkou vyklizení žalovaného (ani v rovině korektivu dobrých

mravů) již proto, že právo žádat o vydání majetkového prospěchu, jímž se

konkursní podstata úpadce bezdůvodně obohatila, vzniklo žalovanému, jakmile se

příslib stal nerealizovatelným, přičemž nejde o synallagmatické závazky. O tom,

že pohledávka vzniklá tím, že konkursní podstata úpadce se (poté, co vyšlo

najevo, že „příslib“ nemůže být realizován a že se žalovaný nestal vlastníkem

předmětných bytových domů) bezdůvodně obohatila v důsledku vnosů žalovaného do

majetku úpadce v době po prohlášení konkursu na majetek úpadce, je pohledávkou

za konkursní podstatou (v režimu § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV), Nejvyšší soud ve

světle své dosavadní judikatury pochyb nemá; srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, nebo rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 106. To, že se

žalovaný (potažmo vedlejší účastníci) vydání takto vzniklého bezdůvodného

obohacení nedomáhal [v situaci, kdy započtení na majetek patřící do podstaty

zakazuje (již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce zakazovalo)

ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV], nelze zohlednit v jeho prospěch.

[94] Důvodem pro zamítnutí žaloby vůči žalovanému též není obava žalovaného, že

exekuční titul ukládající mu vyklizení a předání bytových domů žalobci, může

případně působit i vůči osobám (vedlejším účastníkům), které odvozují svá práva

k bytům v bytových domech od protiprávního konání žalovaného. Odvolací soud

přiléhavě uzavřel, že žalovaný je ve sporu pasivně věcně legitimován; je tomu

tak již proto, že je to právě žalovaný, kdo neoprávněným nakládáním s bytovými

domy (protiprávním pronajímáním bytů v nich) i po zahájení tohoto sporu

zasahoval do práv chráněných vlastnickou žalobou. Zamítnout žalobu (s poukazem

na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného) jen proto, že bytové domy

neužívá žalovaný, nýbrž osoby, jimž to žalovaný (na úkor osoby oprávněné s

bytovými domy disponovat) protiprávně umožnil a které bytové domy obývají jen

na základě svého vztahu k žalovanému, možné není. Srov. v obdobných poměrech (v

nájemních vztazích) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník

1997, pod číslem 58. [95] V situaci, kdy otázka příslušnosti sepsaného majetku do konkursní podstaty

úpadce byla pravomocně rozsouzena již v říjnu 2008, by zamítnutí žaloby o

vyklizení znamenalo pouze to, že bytové domy by byly obtížněji zpeněžitelné (ke

škodě konkursních věřitelů), přičemž je ovšem zřejmé, že ve vztahu k případnému

nabyvateli bytových domů z konkursní podstaty úpadce by žalovaný ani osoby

užívající byty v bytových domech na základě absolutně neplatných nájemních

smluv ochranu proti vyklizení založenou na použití § 3 odst. 1 obč. zák.,

respektive § 2 odst. 3 o. z., nemohli použít. Zamítnutí žaloby o vyklizení

bytových domů, jejichž zpeněžení nic nebrání, tedy není rozumným a spravedlivým

řešením celé situace (srov. odstavec [19] výše), nýbrž řešením, které vzhledem

k ukončenému řízení o vylučovací žalobě poškozuje konkursní věřitele úpadce a

nechrání [proti zpeněžení bytových domů a vyklizení těch, kdož byty v domech

obývají na základě smluv uzavřených s žalovaným, jenž právní úkony ohledně

bytových domů bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce činit nesměl a

nesmí (pod sankcí absolutní neplatnosti)] ani žalovaného (potažmo vedlejší

účastníky). [96] Ke korektivu dobrých mravů Nejvyšší soud na výše popsaném základě uvádí,

že nesdílí přesvědčení, že cílem žaloby o vyklizení bytových domů není dosažení

účelu a smyslu sledovaného právní normou a že by požadavek žalobce na vyklizení

žalovaného byl v rozporu s ustálenými dobrými mravy „veden přímým úmyslem“

způsobit žalovanému (potažmo vedlejším účastníkům) újmu (srov. odstavec [79]

bod 2 výše). Potud nejde ani o zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.). [97] Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání v rozsahu

týkajícím se výroku o věci samé jako opodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž

nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího

soudu změnil v tom duchu, že žalobě o vyklizení bytových domů vyhověl, když pro

takový postup byly splněny předpoklady vyjádřené v § 243d písm. b/ o. s. ř.

Lhůtu k vyklizení bytových domů určil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §

160 odst. 1 o. s. ř., považuje ji za přiměřenou v délce 1 měsíce. [98] Budiž dodáno, že Nejvyšší soud nepřehlíží, že vedlejší účastníci jsou sami

oběťmi situace vyvolané platební neschopností úpadce; nejsou však oběťmi

jedinými. Riziko, které žalovaný nebo vedlejší účastníci podstoupili

investicemi do dostavby bytových domů na pozemcích ve vlastnictví úpadce, aniž

požádali konkursní soud o souhlas s pozdějším nabytím takto zhodnocených

nemovitostí prodejem mimo dražbu za předem dohodnutou kupní cenu, nelze

přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla o zpeněžování zřetelně

formulovaná (co do požadavku souhlasu konkursního soudu) zákonem o konkursu a

vyrovnání neporušili.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2018

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu