U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v
Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovaným 1) M. Š., a 2) J. U., oběma
zastoupeným Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská
1053/21, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 3 C 574/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 50/2017-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 3 C 574/2013-114,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že stavební pozemek (dále
„předmětný pozemek“), jehož součástí je stavba, zapsaný na listu vlastnictví
pro obec a katastrální území K., u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrálního
pracoviště P., je součástí zaniklého společného jmění manželů žalované 1) a
žalobce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 17. 2. 2016., č. j. 26
Co 511/2015-160, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2016, č. j. 26 Co
511/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Řízení o odvolání žalované 2) proti výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ v dalším řízení rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 3
C 574/2013-216, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j.
26 Co 50/2017-257, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2016 potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2017 podaly žalované dovolání,
které považují za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Jako dovolací
důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a
navrhují napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce a žalovaná 1) byli od 5. 6. 2004 manželé,
jejichž manželství bylo rozvedeno 29. 4. 2014. Žalovaná 1), jako kupující,
uzavřela za trvání manželství (30. 11. 2004) kupní smlouvu na dům a pozemek
(dnes je dům součástí předmětného pozemku) s tím, že žalobce ve smlouvě
vyjádřil vůli, aby se nemovitosti staly výlučným majetkem žalované 1). Kupní
cena činila 1 900 000 Kč; byla zaplacena po částech, přičemž většinu částky
(cca 1 milion Kč) darovali žalované 1) její rodiče [žalovaná 2) s manželem],
zbylá část pocházela z půjček žalobce a žalované 1). Žalovaná 1) si za tímto
účelem půjčila 600 000 Kč, žalobce pak 295 000 Kč; oba manželé věděli o půjčce
druhého z manželů, stejně jako o jejím účelu. Dne 20. 12. 2013 (s účinky vkladu
ke dni 19. 2. 2014) darovala žalovaná 1) předmětnou nemovitost žalované 2) –
svojí matce; žalobce podal dne 31. 12. 2013 žádost o zápis poznámky spornosti.
Po právní stránce nalézací soudy dospěly k závěru, že předmětná nemovitost se
stala součástí společného jmění manželů (dále také „SJM“), neboť finanční
prostředky z půjčky žalobce, které byly použity k zaplacení nemovitosti, byly
součástí SJM ve smyslu § 143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“). K nabytí vlastnického práva
žalovanou 2) v dobré víře ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí
rovněž nemohlo dojít, protože žalovaná 2) věděla o zápisu poznámky spornosti
před vkladem vlastnického práva, a nemohla tak být v dobré víře ve správnost
takového zápisu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 40/1964 Sb., protože ke koupi
nemovitosti, stejně jako k uzavření kupní smlouvy s žalovanou 2), resp. vkladu
vlastnického práva, došlo za účinnosti toho zákona (srovnej § 3028 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
K nabytí nemovitosti do společného jmění manželů
Dovolatelky namítají, že na nyní souzenou věc nelze aplikovat judikaturu, podle
které „vznikl-li za trvání manželství dluh z půjčky (úvěru), z něhož byl
zavázán jenom jeden z manželů, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi
určité věci, náleží i tato věc
– za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to,
zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového
spoluvlastnictví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo
2345/2003). Tvrdí, že nyní projednávaná věc je zásadně jiná v tom, že půjčku
sice sjednal jeden z manželů (žalobce), avšak s vědomím toho, že jejím
prostřednictvím bude financován výlučný majetek druhého z manželů [žalované
1)], přičemž ten následně půjčku prvnímu z manželů uhradil.
Dovolací soud neshledal důvod pro to, aby se od ustálené rozhodovací praxe
odchýlil, a to ani s přihlédnutím k individuálním okolnostem tohoto případu;
ustanovení § 143 obč. zák. je totiž ustanovením kogentním, které manželé
nemohou svým ujednáním měnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný pod číslem 68/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 3453/2016). Pokud skutečným záměrem bylo to, aby předmětnou
nemovitost nabyla do výlučného vlastnictví žalovaná 1)
– což nyní žalobce popírá –, nic manželům nebránilo zvolit postup podle § 143a
odst. 1 obč. zák. a společné jmění o tuto nemovitost zúžit; jestliže však byla
předmětná nemovitost financována částečně ze SJM, přičemž společné jmění nebylo
zúženo, stala se v souladu s § 143 odst. 1 písm. a) téhož zákona součástí SJM.
K námitce, že žalovaná 2) nabyla vlastnické právo v dobré víře ve správnost
údajů zapsaných v katastru nemovitostí
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16,
vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných
situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého
úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru
nemovitostí neodpovídá skutečnosti. „Je nutné vycházet z premisy, že právní řád
v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval.
Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí
ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním
vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost
při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby,
která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.“
Ze stejných závěrů vychází také Nejvyšší soud, když zdůrazňuje, že k nabytí
vlastnického práva od nevlastníka může dojít jen v mimořádných situacích a
posouzení dobré víry je v takovém případě nutné zkoumat přísně, přičemž nelze
hovořit o ochraně nabyvatele v dobré víře, jestliže o ní panují důvodné
pochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1305/2016).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a
Ústavního soudu, posuzoval-li existenci dobré víry žalované 2) k okamžiku
nabytí vlastnického práva, namísto okamžiku uzavření kupní smlouvy. Podle
ustálené judikatury je třeba zkoumat existenci dobré víry „při nabytí
nemovitostí“ (z posledních rozhodnutí srovnej např. nález Ústavního soudu ze
dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 705/16), přičemž k nabytí vlastnického práva
dochází na základě složené právní skutečnosti až vkladem do katastru
nemovitostí; to že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání
návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost, která má za následek
převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením vkladu do
katastru nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp.
zn. 22 Cdo 4144/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp.
zn. 26 Cdo 659/2009). Z uvedeného vyplývá, že existenci dobré víry je nutno
zkoumat až do okamžiku nabytí vlastnického práva. V nyní souzené věci došlo k
nabytí vlastnického práva až ke dni 19. 2. 2014, přičemž sdělení katastrálního
úřadu o zápisu poznámky spornosti bylo žalované 2) doručeno 10. 2. 2014, a to
včetně poučení o možných následcích.
Ostatně tvrzené dobré víře žalované 2) nelze přiznat ochranu již ke dni podpisu
darovací smlouvy, neboť jako matka žalované 1) věděla o tom, že žalovaná 1)
koupila nemovitost za trvání manželství s žalobcem; věděla také, že si s
žalobcem vzali na zaplacení nemovitostí půjčky, neboť peníze z prodeje bytu,
které chtěla dceři darovat (a později také darovala), v té době ještě neměla k
dispozici (viz vyjádření na č. l. 41). Z tvrzení žalované 2) je také patrné, že
věděla o zamýšleném rozvodu žalobce a žalované 1), stejně jako o tom, že
žalobce si nárokoval podíl na nemovitosti (opět srovnej vyjádření na č. l. 43).
Za těchto okolností není úvaha soudů o nedostatku dobré víry žalované 2) zjevně
nepřiměřená. Jakkoli totiž mohla být subjektivně v dobré víře ohledně toho, kdo
je vlastníkem (tedy mohla o tom být sama přesvědčena), při zachování
obezřetnosti, kterou lze po každém v podobné situaci požadovat, mohla a měla
mít objektivně pochybnost o tom, že žalovaná 1) je jedinou vlastnicí
nemovitosti.
K zamítnutí důkazních návrhů
Zde dovolatelky zpochybňují postup soudu prvního stupně, který je upozornil, že
neprokázaly svá tvrzení, nicméně jejich důkazní návrhy zamítl a v důsledku toho
následně žalobě vyhověl. Tím porušil jejich právo na soudní ochranu a odchýlil
se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu (odkazuje např.
na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03). Odvolací
soud se měl nesprávného právního posouzení dopustit tím, že rozhodnutí soudu
prvního stupně pro tuto vadu nezrušil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu
odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž
i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny
navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim
nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku
toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.“ (viz nález Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 95/97, nález sp. zn. I.
ÚS 549/2000, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000).
Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016).
Z obsahu protokolů o jednání (č. l. 215) i z obsahu napadeného rozhodnutí je
přitom zřejmé, že důvodem, pro který soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy,
byla jejich nadbytečnost. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil rovněž s tím
odůvodněním, že dosud provedené důkazy byly dostatečné pro závěr o existenci či
neexistenci dobré víry žalované 2); resp. že další provedené důkazy nemohly na
právním hodnocení věci nic změnit.
Soudy totiž žalobě vyhověly nikoliv proto, že by žalované neunesly důkazní
břemeno ohledně dobré víry, ale proto, že z již provedených důkazů bylo zjevné,
že žalovaná 2) v objektivně posuzované dobré víře nejednala. Pokud nutně musela
vědět o tom, že vlastnictví nemovitosti je mezi žalobcem a žalovanou 1) sporné,
že věc zakoupili za trvání manželství a že o ni vedou soudní spor, pak závěr o
nedostatku dobré víry nemohly další důkazy zpochybnit.
Nejvyšší soud tak dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, nezabýval se již
návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu