30 Cdo 1305/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobců, a) Ing. J. P., a b) J. P., obou zastoupených JUDr. Petrem Dutkem,
advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, proti žalovanému J. F.,
zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, o
určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.
zn. 13 C 68/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. září 2015, č. j. 69 Co 193/2014-125,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. září
2015, č. j. 69 Co 193/2014-125, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze
dne 20. ledna 2014, č. j. 13 C 68/2013-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Přerově k dalšímu řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci (dále již „odvolací soud“) byl k odvolání žalovaného změněn výrokem I.
rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 20.
ledna 2014, č. j. 13 C 68/2013-57, ve výroku I. o věci samé tak, že se určuje,
že spoluvlastnický podíl jedné poloviny pozemku p. č. st. 436/2, jehož součástí
je na tomto pozemku stojící budova – rodinný dům, spoluvlastnický podíl jedné
poloviny pozemku p. č. 436/3 a pozemek p. č. 2536, vše v k. ú. H., obec H.,
část obce H. I-M. (dále již „předmětné nemovitosti“), jsou součástí společného
jmění manželů žalobkyně a) a žalobkyně b). Ve výrocích II. a III. odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud tak rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne
11. září 2014, č. j. 69 Co 193/2014-81, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, s tím (ve
stručnosti shrnuto), že odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozsudku nereagoval na zásadně významnou odvolací námitku žalovaného, že
předmětná smlouva o půjčce „byla uzavřena v režimu občanského zákoníku mezi
právnickou osobou věřitelem a fyzickými osobami jako dlužníky, a proto se
nejedná o spotřebitelskou smlouvu.“
V novém rozhodnutí odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
vycházel ze zjištění, že mezi žalobci jako právními předchůdci žalovaného a
jako dlužníky společnosti VLAMA Trading s. r. o. jako věřitele (dále již
„smluvní strany“) byla dne 17. října 2005 uzavřena smlouva o půjčce, na základě
které tato společnost půjčila žalobcům částku ve výši 1.350.000,- Kč. Smlouvou
o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005 pak byla pohledávka této
společnosti zajištěna předmětnými nemovitostmi žalobců, ohledně kterých se
domáhají, aby soud určil, že jsou v jejich vlastnictví. Následně byla mezi
smluvními stranami uzavřena dohoda ze dne 1. dubna 2007, ve které konstatovaly
shodné skutečnosti jako ve shora uvedených smlouvách a dále se dohodly na
trvalém převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na společnost
VLAMA Trading s. r. o. V této dohodě si smluvní strany sjednaly rozhodčí
doložku s tím, že případné spory z této dohody i z uvedené smlouvy o
zajišťovacím převodu práva budou řešeny v rozhodčím řízení podle zásad
spravedlnosti, písemnou formou, jedním rozhodcem Mgr. Marcelem Labounkem. Rozhodčím nálezem Mgr. Marcela Labounka ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. R
2011/12/05, který nabyl právní moci dne 22. prosince 2011, bylo ve věci
žalobkyně společnosti VLAMA Trading s. r. o. proti žalovaným manželům P. (žalobcům v projednávané věci) určeno, že společnost VLAMA Trading s. r. o. je
podílovým spoluvlastníkem ? předmětných nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne 13. února 2013 převedla společnost VLAMA Trading s. r. o. svůj spoluvlastnický
podíl o velikosti 1/2 předmětných nemovitostí žalovanému za kupní cenu ve výši
1.500.000,- Kč. Vklad vlastnického práva byl zapsán do katastru nemovitostí ke
dni 5. března 2013 s právními účinky vkladu ke dni 21. února 2013. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se v
případě shora uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října
2005 (dále již „smlouva o zajišťovacím převodu“) jednalo o spotřebitelskou
smlouvu ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník
v rozhodném znění (dále již „obč. zák.“), podle kterého je společnost VLAMA
Trading s. r. o. třeba považovat za dodavatele. Sjednaná rozhodčí doložka je
neplatná, když nezaručovala rovnováhu stran v rozhodčím řízení ve vztahu
spotřebitel – dodavatel.
Mimo absence možnosti přezkoumání nálezu jinými
rozhodci především umožňovala rozhodovat podle zásad spravedlnosti, čímž
zbavuje spotřebitele hmotně právní ochrany a naplňuje znaky nepřiměřených
podmínek podle ustanovení § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. Neplatnost sjednané
rozhodčí doložky znamená nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Neplatné ujednání o propadné zástavě ve smlouvě o zajišťovacím převodu
způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy podle ustanovení § 39 obč. zák. pro
rozpor se zákonem. Za této situace odvolací soud dovodil, že kupní smlouva ze
dne 13. února 2013 o převodu vlastnictví předmětných nemovitostí uzavřená mezi
společností VLAMA Trading s. r.o. a žalovaným je rovněž absolutně neplatná pro
nemožnost plnění podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., neboť byla uzavřena s
nevlastníkem (společností VLAMA Trading s. r. o.). Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou žalovaného (vznesenou již před
soudem prvního stupně), že nabyl předmětné nemovitostí v dobré víře v zápis do
katastru nemovitostí a dospěl k závěru, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví k
nemovitostem ani na základě dobré víry. Argumentace odvolacího soudu je uvedena
níže v souvislosti s dovolací právní otázkou ad 6).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále již „dovolatel“) dovolání.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil následující právní otázky:
1) zda se v daném případě jedná o spotřebitelský vztah;
2) zda je rozhodčí doložka ve spotřebitelských vztazích absolutně
neplatná pro jednoinstančnost rozhodčího řízení a ujednání, že rozhodce bude
rozhodovat podle zásad spravedlnosti;
3) zda je soud oprávněn posuzovat spor o zrušení rozhodčího nálezu,
pokud předmětem rozhodčího řízení byl výrok o určení vlastnického práva;
4) zda je v daném případě soud vázán pravomocným rozhodčím nálezem;
5) zda neměla být smlouva o zajišťovacím převodu práva posuzována
společně se shora uvedenou dohodou ze dne 1. dubna 2007, která je svou povahou
dohodou o způsobu splnění peněžitého závazku jinak než zaplacením peněz, a
6) zda byl v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí při nabytí
předmětných nemovitostí.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním
posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců
zamítl. K otázce dobré víry dovolatele při nabytí předmětných nemovitostí
uvedli, že žalovaný v kupní smlouvě s MUDr. P. (vlastník druhé id. ?
nemovitostí) ze dne 13. 11. 2012 uvedl v čl. IV. odst. 3 této smlouvy, „že je
mu dobře znám stav nemovitostí a okolností jejich užívání třetími osobami, když
sám byl jednatelem a společníkem druhého spoluvlastníka (VLAMA Trading
s.r.o.).“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu je – jak bude
rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s
tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení shora uvedených právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud
buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
K dovolací otázce č. 1
„Zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud je věřitelem z půjčky sice
podnikatel a dlužníkem nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v předmětu podnikání
poskytování půjček, a, byť sporadicky, avšak ve více případech, půjčku poskytl
a zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud podnikatel mající zapsaný předmět
podnikání zastavárenská činnost uzavřel s nepodnikatelem smlouvu o zajišťovacím
převodu a následnou smlouvu o úhradě dluhu (zde dohodu ze dne 1. 4. 2007).“
Tato otázka podle dovolatele doposud nebyla dovolacím soudem řešena, v čemž
spatřuje důvod přípustnosti dovolání. Dovolatel namítá, že „odvolací soud dospěl k závěru, že jde o
spotřebitelský vztah s argumentací uvedenou shora, kterou považuji za
nesprávnou. Zastavárenskou činností je dle nařízení vlády č. 140/2000 Sb. bod
90 poskytování úvěrů oproti zástavě movitých nebo nemovitých věcí. O
zastavárenskou činnost jde tudíž tehdy, je-li sjednána smlouva o úvěru a k jeho
zajištění zástavní smlouva, jejímž předmětem je zástava movité nebo nemovité
věci. V posuzovaném případě žádná z uvedených smluv uzavřena nebyla. V daném
případě byla sjednána smlouva o půjčce dle § 657 o. z. a nikoliv o úvěru dle §
497 ObchZ, a dále byla sjednána smlouva o zajišťovacím převodu práva dle § 553
o.z. a nikoliv zástavní smlouva dle § 552 o. z. Z tohoto pohledu je zcela
lhostejno, že smlouva o zajišťovacím převodu práva obsahovala ujednání mající
charakter tzv. propadné zástavy. Podstatné je, že nešlo o zástavní smlouvu a
nešlo tedy o smlouvu uzavřenou v rámci předmětu podnikání společnosti VLAMA
Trading s.r.o. zapsaného v obchodním rejstříku.“
Dovolání dovolatele je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro
první právní otázku, zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud je věřitelem z
půjčky sice podnikatel a dlužníkem nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v
předmětu podnikání poskytování půjček a pokud podnikatel, mající zapsaný
předmět podnikání zastavárenská činnost, uzavřel s nepodnikatelem smlouvu o
zajišťovacím převodu práva, když uplatněná právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu v uvedených souvislostech dosud nebyla vyřešena. Podle § 52 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní,
smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné
straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba,
která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné
podnikatelské činnosti (odst. 2). Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve
vztahu spotřebitel – dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z
nerovnováhy vyjednávací síly (jednání charakterizované sloganem „přijmi nebo
nech být“), nerovnoměrnosti znalostí u profesionála větší zkušenost s prodejem
nabízeného výrobku, produktu či služeb, (doprovázená zpravidla i lepší znalostí
práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je
to spotřebitel), jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u
věřitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33
Cdo 1201/2012 publikovaném pod č.
12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále již „R 12/2013“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz). Jak vyplývá z ustanovení § 51a obč. zák., při výkladu občanskoprávní
úpravy je nezbytné respektovat skutečnost, že tato úprava má být ve většině
případů provedením směrnic v právu Evropských společenství. Žádný z citovaných
komunitárních předpisů Evropských společenství v komentáři k ustanovení § 52
obč. zák. (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a
kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 461, dále též
“citované dílo”) nepočítá s tím, že by ochrana spotřebitele v rámci smluvního
vztahu měla být omezena pouze na určité smluvní typy. Úprava spotřebitelských smluv je použitelná vždy, jestliže občanský
zákoník je použitelný alespoň subsidiárně, ledaže z občanského zákoníku či
zvláštního zákona vyplývá něco jiného [§ 54 písm. g) obč. zák.]. Není podstatné
označení smlouvy, např. smlouvy o dodávce energií podle zákona č. 358/2000 Sb. Spotřebitelskou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i nepojmenované
smlouvy (§ 51 obč. zák.). Úprava spotřebitelských smluv dopadá i na smluvní
typy upravené ve zvláštních předpisech, např. v zákoně o pojistné smlouvě. Prostřednictvím § 262 odst. 4 obch. zák. je úprava spotřebitelských smluv
použitelná i na vztahy obchodněprávní. Ve vztazích podle § 261 a podle § 262
odst. 1 obch. zák. se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních
právních předpisů něco jiného, ustanovení části třetí obchodního zákoníku na
obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o
spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a
jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy,
je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Navíc smluvní
strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z
těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí
ustanovení občanského zákoníku. Její odpovědnost za škodu, za prodlení či za
vady vychází tedy z obecné úpravy v občanském zákoníku. I ve vztazích, které se
řídí obchodním zákoníkem, musí být použita ustanovení občanského zákoníku o
spotřebitelských smlouvách, jestliže je to ve prospěch smluvní strany, která
není podnikatelem (§ 262 odst. 4 obch. zák.) [viz citované dílo, str. 463, 465]. Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a
povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků
(dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i
zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56
odst. 1 obč. zák. („R 12/2013“)
Zákon považuje za dodavatele osobu, která při uzavírání a plnění
smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podnikání
vymezuje ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák. jako soustavnou činnost prováděnou
samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem
dosažení zisku.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, který dovodil, že rozhodující
je materiální, nikoliv formální hledisko. I neoprávněný podnikatel má v rámci
úpravy spotřebitelských smluv postavení dodavatele (srov. § 3a obch. zák.). Jestliže někdo jako podnikatel vystupuje, nemůže se dovolávat skutečnosti, že
jím není. Jestliže proto subjekt bude jednat jako podnikatel, naplnění
materiálního hlediska již není nutné zkoumat (viz citované dílo str. 466). O
dodavatele nepůjde, jestliže zde zjevně jakákoliv souvislost s jeho podnikáním,
ať už formálním či materiálním, chybí (viz citované dílo str. 467). České právo stejně jako komunitární nerozlišuje, zda se jednání týká
přímo podnikatelské činnosti či pouze nepřímo, zda jde o obvyklou činnost
podnikatele či neobvyklou (ESD, C-361/89, ve věci P. di Pinto, odst. 15 – šlo o
podání inzerátu s nabídkou prodeje podniku). Například v souvislosti s výkladem
ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. posoudil Nejvyšší soud jako záležitost
související s podnikatelskou činností i odvod srážkové vody z pozemků užívaných
k uskladnění dřeva při truhlářské výrobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008), zajištění rekreace pro
zaměstnance (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo
249/2005). V Itálii například odběr plynu provozovatelem restaurace (Corte
Suprema di Cassazione, 10. července 2008, 18863/2007). Uvedené závěry odborné literatury a judikatury dovolacího soudu se
uplatní i v této věci. V projednávané věci bylo soudy mimo jiné (z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu) zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobci
jako dlužníci a společnost VLAMA Trading s. r. o. jako věřitel spolu dne 17. října 2005 uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k
nemovitostem, kde bylo konstatováno, že dlužníci a věřitel spolu téhož dne
uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě které věřitel půjčil žalobci částku
1.350.000,- Kč, kterou dlužníci od věřitele převzali a zavázali se ji zaplatit
ve lhůtě do 17. března 2006. Účastníci se dále dohodli, že k zajištění této
pohledávky dlužníci jako převodci převádí vlastnické právo ke spoluvlastnickému
podílu o velikosti ? k předmětným nemovitostem se všemi právy a povinnostmi, se
všemi součástmi a příslušenstvím na věřitele jako nabyvatele, který vlastnické
právo přijímá. V článku IV. si strany sjednaly, že pokud dlužníci řádně a včas
uhradí půjčku uvedenou v článku I. této smlouvy, pak již nastalé právní účinky
podle této smlouvy pominou a vlastnické právo přejde zpět na dlužníky. Dále si
strany sjednaly, že pokud dlužník řádně a včas neuhradí půjčku s příslušenstvím
uvedenou v článku I. této smlouvy, tak k přechodu vlastnického práva z věřitele
na dlužníky nedojde a ze zajišťovacího převodu práva se stane převod trvalý,
zanikne rovněž povinnost dlužníků vrátit nabyvateli půjčenou částku. Z výpisu z
obchodního rejstříku vyplývá, že společnost VLAMA Trading s. r. o. měla v
období od 16. března 2005 do 16.
dubna 2009 zapsán jako předmět podnikání
zastavárenskou činnost. Z uvedených zjištění nelze dovodit, že v daném případě neexistovala
zjevně jakákoliv souvislost podnikáním společnosti VLAMA Trading s. r. o. jako
dodavatele ve vztahu k žalobci jako spotřebiteli, ať už ve formálním či
materiálním smyslu. Lze tedy uzavřít, že pokud je věřitelem z půjčky podnikatel a dlužníkem
nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v předmětu podnikání poskytování půjček, a
pokud podnikatel, mající zapsaný předmět podnikání zastavárenskou činnost,
uzavřel k zajištění půjčky s nepodnikatelem smlouvu o zajišťovacím převodu
práva, jedná se o spotřebitelský vztah.
K dovolací otázce č. 2
„Zda je rozhodčí doložka ve spotřebitelských vztazích absolutně
neplatná, pokud neobsahuje možnost přezkoumání nálezu jiným rozhodcem, a pokud
umožňuje rozhodci rozhodovat na základě principu spravedlnosti. První část
právní otázky byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1354/2014 ze dne 24. 09. 2014 a druhá část doposud
dovolacím soudem řešena nebyla, v čemž spatřuji důvod přípustnosti dovolání.“
Dovolatel zejména namítá, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. září
2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/20014, jednoznačně konstatoval, že „české právo
vyloučení odvolání v rozhodčím řízení ve spotřebitelských vztazích umožňuje. Pokud se smluvní strany dobrovolně vzdaly víceinstančnosti rozhodčího řízení,
není to v ani s vnitrostátním právem ani s právem unijním.“
Z hlediska skutkového soudy obou stupňů zjistily, že mezi žalobci byla
jako dlužníky a společností VLAMA Trading s. r. o. jako věřitelem, oběma jako
právními předchůdci žalovaného (smluvní strany), uzavřena smlouva o
zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005. Následně byla mezi smluvními
stranami uzavřena dohoda ze dne 1. dubna 2007, ve které konstatovaly shodné
skutečnosti jako ve shora uvedených smlouvách, a dále se dohodly na trvalém
převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na společnost VLAMA
Trading s. r. o. V této dohodě si smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku,
podle které případné spory z uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva budou
řešeny v rozhodčím řízení podle zásad spravedlnosti, písemnou formou a jedním
rozhodcem Mgr. Marcelem Labounkem. Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve svých
nálezech ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, a ze dne 24. října
2013, sp. zn. III. ÚS 562/12 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu
jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), uvedl, že procesní nerovnováha ve spotřebitelských
smlouvách může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení
právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě
zásad spravedlnosti. Tomu, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských
smlouvách platně dojednána, nemůže být splněno za situace, je-li v rozhodčí
doložce stanoveno, že všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány
jedním rozhodcem, strany souhlasí s tím, že se rozhodčí řízení bude konat jen
na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut
podle zásad spravedlnosti (equity). Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské
smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s
řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve
spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance,
absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
30 Cdo
1354/2014 nemůže být v rozporu s uvedenými závěry Ústavního soudu, neboť v něm
Nejvyšší soud výslovně konstatoval závěr, že rozhodnutí se nevztahuje na
situaci, podle níž měl rozhodce rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti. Tudíž na projednávanou věc nedopadá. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že sjednaná
rozhodčí doložka je neplatná, když nezaručovala rovnováhu stran v rozhodčím
řízení ve vztahu spotřebitel – podnikatel s tím, že mimo absence možnosti
přezkoumání jinými rozhodci především umožňuje rozhodovat podle zásad
spravedlnosti, čímž zbavuje spotřebitele hmotněprávní ochrany a naplňuje znaky
nepřiměřených podmínek podle ustanovení § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. Dovolací soud tedy uzavírá, že z hlediska první i druhé části uplatněné
právní otázky nemůže být založena přípustnost dovolání, neboť jak vyplývá ze
shora uvedeného, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na ustálené
judikatuře Ústavního soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že „procesní nerovnováha ve
spotřebitelských smlouvách může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných
ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na
základě zásad spravedlnosti“, dovolání v této části nepřekračuje polemiku se
správností právního posouzení věci odvolacím soudem, jež však k závěru o
projednatelnosti dovolání nepostačuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení téhož soudu ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K dovolací otázce č. 3:
„Zda je soud oprávněn posuzovat platnost rozhodčí doložky mimo spor o
zrušení rozhodčího nálezu, pokud předmětem rozhodčího řízení byl určovací výrok
o určení vlastnického práv, a zda se ve spotřebitelských vztazích uplatní
závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014.“ Podle dovolatele jde o právní otázku vyřešenou v rozporu s rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, popřípadě o právní otázku doposud neřešenou, v čemž
spatřuje důvod přípustnosti dovolání. Dovolatel namítá, že: „V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014 Nejvyšší soud ČR jednoznačně judikuje, že mimo spor o zrušení
rozhodčího nálezu může soud přezkoumávat platnost rozhodčí doložky jen ve dvou
případech, a to za prvé, je-li namítáno, že rozhodčí doložka je neplatná pro
netransparentní určení osoby rozhodce a za druhé, pokud se rozhodce přímo
podílel na sjednání rozhodčí doložky s úmyslem rozhodnout v rozhodčím řízení
spor v rozporu s hmotným právem. Závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zde zcela
jednoznačné a je opět tristní, že je odvolací soud zcela vědomě nerespektoval. Je potřeba zdůraznit, že takto Nejvyšší soud ČR judikoval poté, co se jeho
rozhodovací praxe stran této problematiky velmi dynamicky rozvíjela, a to i při
korekturách ze strany Ústavního soudu ČR ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám. Nejvyšší soud ČR nepochybně bedlivě zvažuje každý posud (správně posun)
judikatury u rozhodčích řízení a přísně si hlídá soulad s judikaturou Ústavního
soudu ČR. Pokud by dovolací soud právní závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 29
Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014 nemínil vztáhnout na spotřebitelské smlouvy,
nepochybně by tuto skutečnost ve svých nosných důvodech výslovně uvedl. Nic
takového ovšem dovolací soud neuvádí a žádnou výjimku z publikované právní věty
nezmiňuje. Dle mého přesvědčení není žádný důvod pro to, aby se vyslovené
závěry neměly vztahovat na spor plynoucí ze spotřebitelských smluv, jak se to
snaží bez bližší argumentace dovodit odvolací soud. Není taky žádný důvod, proč
by z uvedeného principy (správně z uvedených principů) měly být vyloučeny
určovací spory. Odvolací soud se mýlí, pokud uvádí, že ve sporech o plnění může
rozhodčí doložku přezkoumávat exekuční soud, kdežto u sporu na určení to je
pojmově vyloučeno. Ani u exekučních věcí již ve světle nosných důvodů
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014
nemůže soud platnost rozhodčí doložky přezkoumávat mimo případy, kdy jde o
posouzení transparentnosti určení osoby rozhodce nebo o situaci, kdy se
rozhodce přímo podílel na sjednání rozhodčí doložky s úmyslem věc v rozhodčím
řízení rozhodnout v rozporu s hmotným právem.
Správně tedy měl odvolací soud
dospět k závěru, že není oprávněn přezkoumávat platnost rozhodčí doložky,
protože nejde ani o případ, kdy by určení osoby rozhodce bylo netransparentní
ani o případ, kdy by se na sjednání rozhodčí doložky podílel sám rozhodce s
úmyslem rozhodčí spor rozhodnout v rozporu s hmotným právem.“
Uplatněný dovolací důvod posuzuje soud nejen podle toho, jak byl
označen, ale především podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s ř.). Z obsahového hlediska je zřejmé, že dovolatelem uplatněná dovolací
otázka – posuzována, jak shora uvedeno (citováno), v kontextu s jejím
konkrétním popisem, jíž se týká, a výkladem, v čem dovolatel spatřuje
nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu při jejím řešení – nelze chápat jinak,
než že ji dovolatel vymezil tak, že jde o právní otázku vyřešenou odvolacím
soudem v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014,
sp. zn. 29 Cdo 2860/2012. Dovolatelem namítaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014,
sp. zn. 29 Cdo 2860/201, byl publikován s touto právní větou: „Smlouva o
rozhodci není neplatná podle § 39 obč. zák. jen proto, že strany sporu při
jejím uzavření měly v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci
týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich. Rozhodčí nález vydaný na základě
takové smlouvy o rozhodci není nicotný.“ Předně je třeba konstatovat, že v
dovolatelem namítaném rozsudku Nejvyšší soud výslovně konstatuje, že „v dané
věci zjevně nešlo o problematiku tzv. ‚spotřebitelského rozhodčího řízení´, jež
by vyvolala potřebu zabývat se úpravou, jejímž prostřednictvím byla do českého
právního řádu transponována Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o
nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.“ Nejvyšší soud v
citovaném rozhodnutí dále podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu pro dovolací řízení v rozhodném znění do 31. prosince 2012
shledal dovolání přípustným pro řešení otázky účinků pravomocného a
vykonatelného rozhodčího nálezu na řízení o vylučovací žalobě v insolvenčním
řízení. Z uvedeného je zřejmé že namítané rozhodnutí na projednávanou věc
nedopadá, neboť ta se vztahuje výlučně na spotřebitelský vztah. Dovolateli se
tedy nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že citovaný judikát, nelze
bez dalšího v projednávané věci aplikovat, neboť v něm nešlo o problematiku
spotřebitelských smluv.
K dovolací otázce č. 4
„Zda je v daném případě soud vázán pravomocným rozhodčím nálezem
rozhodce Mgr. Marcela Labounka sp. zn. R 2011/12/05 ze dne 20. 12. 2011. Tuto
právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu ČR (konkrétně v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 29 NSCR 29/2009
ze dne 17.02. 2011,“ v čemž dovolatel spatřuje důvod přípustnosti dovolání. Dovolatel namítá, že „odvolací soud dospěl k chybnému právnímu závěru,
že označeným rozhodčím nálezem není vázán, protože je rozhodčí doložka
neplatná. Tento závěr je v příkrém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. ČR 29 NSCR 29/2009 ze dne 17. 02. 2011, v němž dovolací soudu judikoval, že
soud je jako každý jiný státní orgán ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1, 4, o. s. ř. (nyní 159a odst. 1,3) vázán pravomocným rozhodčím nálezem ve stejném
rozsahu jako pravomocným rozhodnutím.“ [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011 (dále též „R 108/2011]. Rozhodnutí R 108/2011 bylo uveřejněno s těmito právními větami: „I. Účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze
napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a
dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní
moc) zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny. II. Pohledávku
insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem, který má
účinky pravomocného soudního rozhodnutí, nelze označit za spornou (za
nedoloženou v intencích § 105 insolvenčního zákona) jen proto, že probíhá
řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad
vykonatelnosti rozhodčího nálezu.“
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud nikterak
nedovodil, že dotčeným rozhodčím nálezem není vázán, jak nesprávně uvádí
dovolatel. Již z tohoto důvodu nelze dovodit oprávněnost dovolatelovy námitky,
že údajný závěr odvolacího soudu o tom, že předmětným rozhodčím nálezem není
vázán, by měl být v rozporu s R 108/2011. To nelze dovodit ani z uvedené právní
věty R 108/2011, ani z jeho odůvodnění. Ze závěrů R 108/2011 je zřejmé, že byly
dovozeny výhradně v rámci insolvenčního řízení. V projednávané věci je řešena jako předběžná otázka týkající se
nedostatku pravomoci rozhodce z hlediska spotřebitelské smlouvy, když
problematika rozhodčích doložek je nahlížena primárně z pohledu práva na
ochranu spotřebitele. Jde o natolik specifickou oblast práva, že je vyloučené,
aby se na danou věc mohla jakkoli aplikovat právní úprava insolvenčního řízení. Lze tedy uzavřít, že namítané rozhodnutí R 108/2011 na projednávanou věc
nedopadá a dovolateli se proto nepodařilo zpochybnit z hlediska uvedeného
uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu. K dovolací otázce č.
5:
„Zda lze platně sjednat způsob vypořádání majetku, jenž byl v rámci
zajišťovacího převodu práva převeden na věřitele, až v následné dohodě poté, co
již dlužník svůj obligační závazek řádně a včas nesplnil (a je tudíž výše jeho
dluhu jednoznačně dána) a zda taková následná dohoda o způsobu vypořádání
konvaliduje neplatnost prvotní smlouvy o zajišťovacím převodu práva obsahující
obdobu propadné zástavy.“ Dovolatel spatřuje důvod přípustnosti dovolání v tom,
že tato právní otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatel zejména namítá, že samotná smlouva o zajišťovacím převodu
práva ze dne 17. října 2005 by skutečně byla neplatná, jak dovozuje odvolací
soud z důvodů uvedených v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006,
pokud by zde ovšem nebylo dohody ze dne 1. dubna 2007. Podle dovolatele je
nutné z nosných důvodů citovaného rozhodnutí si připomenout zejména ten, že
ujednání o následcích neplnění povinnosti dlužníka musí vyjadřovat, do jaké
míry či v jaké protihodnotě zajišťovaného majetku bude uspokojena pohledávky
věřitele. Pokud si bez dalšího strany sjednají, že se při prodlení dlužníka
stává zajišťovací převod trvalým, aniž by byl brán v potaz poměr majetku
zajištění a výše neuspokojené pohledávky, pak logicky takové ujednání
znevýhodňuje dlužníka, protože pro něj nastávají fatální následky v majetkové
sféře, byť nesplnil svůj závazek i jen v nepatrné výši. Tuto úvahu dovolatel
považuje za nosnou myšlenku citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zcela jiná
situace však nastává, pokud strany následně, tedy poté, co se již dlužník
dostal do prodlení a kdy je jednoznačně známa výše jeho nesplaceného závazku,
dohodne s věřitelem, že mu dluh, o jehož výši mezi stranami není a nemůže být
pochyb, uhradí tím, že věřiteli vlastnické právo původně převedené jen na
základě zajišťovacího převodu práva zůstane jako trvalé. V takovém případě
nelze hovořit o jakékoli nejistotě dlužníka ve vztahu k poměru převáděného
majetku a aktuální výše jeho závazku. Jedná se v podstatě o dohodu o způsobu
splnění závazku, kterou obě smluvní strany na základě své svobodné vůle
vyjadřují, jak dlužník svůj dluh splní jiným způsobem než plněním v penězích. „Pokud si v daném případě žalobci jako dlužníci a společnost VLAMA Trading s. r. o. jako věřitel v době, kdy již byla přesně známa výše dluhu žalobců,
dohodli, že si věřitel nemovitosti, u nichž (správně u níž) je v katastru
nemovitostí již jako vlastník zapsán na základě smlouvy o zajišťovacím převodu
práva, ponechá na úhradu jejich dluhu a tím jejich dluh, jehož výše je
jednoznačně dána a stranám jasná, v celém rozsahu zanikne, jedná se platné
ujednání (správně o platné ujednání), jež je výsledkem svobodného konsenzu
stran a spravedlivě řešícím neschopnost dlužníka splnit svůj peněžitý závazek
zaplacením peněz.“
Dovolatel uzavírá, že správně tedy měla být smlouva o zajišťovacím
převodu práva posuzována společně s dohodou ze dne 1. dubna 2007, která je svou
povahou dohodou o způsobu splnění peněžitého závazku jinak než zaplacením peněz
a měla být vyhodnocena jako platná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
října 2008, sp. zn. 31 Odo
495/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. (dále
též „R 45/2009“), na jehož údajných závěrech dovolatel buduje z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu svoji obranu, byl publikován mimo jiné s těmito
právními větami:
„Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. se i
bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o
převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez
dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze
sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se
smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli
řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená
smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení
dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě
jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při
současném zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy,
ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti
zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně
splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost
k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné
pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v
takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového
chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí
jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek
dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání,
podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a
vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání
(jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s
plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na
vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení
pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době
použity užitky vzešlé ze zajištění.“
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po právní stránce zásadní význam
přitom přisuzuje zkoumání předpokladů, za nichž lze platně sjednat zajišťovací
převod vlastnického práva. Dovolatel své závěry uvedené shora považuje za nosné důvody v R
45/2009, na kterých buduje svoji obranu. Je zřejmé - jak vyplývá z citovaných
právních vět, z vymezení přípustnosti dovolání, jakož i z jeho odůvodnění - že
dovolatelovy závěry se z rozhodnutí R 45/2009 nepodávají, naopak jsou s nimi v
rozporu.
Právní otázka předestřená Nejvyššímu soudu k řešení v dovolání nemůže
založit přípustnost dovolání, pokud právní otázka řešená v rozsudku odvolacího
soudu neměla pro rozhodnutí o věci určující význam, tj. šlo o právní otázku, na
níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen
(§ 237 a § 241a o. s. ř.; srov. např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J.,
Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 735). Na základě obsahového výkladu (§ 41 odst. 2) je dovolání z hlediska
uplatněné právní otázky založeno na dovolatelově interpretaci údajných nosných
důvodů citovaného rozhodnutí R 45/2009, za které dovolatel považuje zejména
ten, že „ujednání o následcích neplnění povinnosti obligačního dlužníka musí
vyjadřovat do jaké míry či v jaké protihodnotě zajišťovaného majetku bude
uspokojena pohledávka věřitele.“ Z uvedeného dovolatel dále dovozuje, že:
„Pokud si v daném případě žalobci jako dlužníci a společnost VLAMA Trading s. r. o. jako věřitel v době, kdy již byla přesně známa výše dluhu žalobců,
dohodli, že si věřitel nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí již jako
vlastník zapsán na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ponechá na
úhradu jejich dluhu a tím jejich dluh, jehož výše je jednoznačně dána a stranám
jasná, v celém rozsahu zanikne, jedná se platné ujednání (správně o platné
ujednání), jež je výsledkem svobodného konsenzu stran a spravedlivě řešícím
neschopnost dlužníka splnit svůj peněžitý závazek zaplacením peněz.“
Jak vyplývá z dovolání, napadené rozhodnutí se zakládá z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu zejména na tomto závěru: „S žalovaným nelze
souhlasit ani v tom, pokud za potvrzení vlastnictví VLAMA Trading s. r. o. považuje Dohodu ze dne 1. 4. 2007. Ta je pouze deklarací na základně neplatné
smlouvy ze dne 17. 10. 2005 a deklaruje stav, který neodpovídá skutečnosti. Nelze ji považovat ani za dohodu o narovnání, neboť nevymezuje okruh sporných
vztahů a nevyplývá z ní, že by se účastníci narovnávali. Nesplňuje tak
náležitosti dohody o narovnání dle § 585 obč. zák. Nelze ji považovat ani za
dohodu o převodu majetku na úhradu dluhu, to z jejího obsahu nevyplývá, neboť k
převodu, jak uvedeno v této smlouvě, mělo dojít již na základě Smlouvy o
zajišťovacím převodu, jakožto úkonu absolutně neplatného, ze kterého práva a
povinnosti účastníků nevznikly, tudíž nelze úkon absolutně neplatný následně
konvalidovat.“
Z uvedeného je zřejmé, že žalobce uplatnil právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Dovolací soud přitom shledal, že rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (R 45/2009). Shora
uvedená právní otázka předestřená Nejvyššímu soudu k řešení v dovolání proto
nemůže založit přípustnost dovolání.
K dovolací otázce č. 6
„Zda vylučuje dobrou víru nabyvatele pouhá existence nálezu Ústavního soudu ČR
(či jiného judikátu), který nepředstavuje obecně známou a ustálenou rozhodovací
praxi, a zda vylučuje dobrou víru nabyvatele samotný fakt, že v minulosti,
nikoliv v době uzavřené předmětné smlouvy, byl jednatelem převodce a jeho
manželka v době uzavřené smlouvy byla společníkem převodce.“ Podle dovolatele
se jedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou, v čemž spatřuje důvod
přípustnosti dovolání.
Dovolatel dále namítá nesprávné právní posouzení otázky jeho dobré víry
v zápis do katastru nemovitostí při nabytí předmětných nemovitostí. Odvolací soud dospěl k závěru, že nemohlo dojít k převodu vlastnického
žalobců práva předmětných na společnost VLAMA Trading s. r. o. již na základě
smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005, která obsahuje
neplatné ujednání o propadné zástavě a způsobuje tak absolutní neplatnost této
smlouvy podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Za této situace
odvolací soud dovodil, že kupní smlouva ze dne 13. února 2013 o převodu
vlastnictví předmětných nemovitostí uzavřená mezi společností VLAMA Trading s. r. o. a žalovaným je rovněž absolutně neplatná pro nemožnost plnění podle
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. , neboť byla uzavřena s nevlastníkem
(společností VLAMA Trading s. r. o.). Podle odvolacího soudu se tak žalovaný
nemohl úspěšně dovolávat nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí ani na
základě tvrzení dobré víry. Dovolateli se nepodařilo tento závěr odvolacího
soudu zpochybnit. Dovolatel uplatnil nesprávné právní posouzení otázky nabytí nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré
víře v zápis v katastru nemovitostí, když podle něho uvedená právní otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předně je třeba poznamenat, že k právní otázce nabytí nemovité věci od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, se
naposledy vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu, a to ve svém rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že
„podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince
2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z
citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní
(dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem
na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v
jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu
fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je
dobrá víra nabyvatele.
Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a
poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři
kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v
řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále
vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí
o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude
ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu. * obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo
délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj.
učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu),
okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému
zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný
čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního
řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost
vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný
nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v
převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti
prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat
existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny
okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné,
aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající
možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho
nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z
dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli
mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení
naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému
prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a
požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno
nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na
ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i
k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat
(určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku
odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu,
především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel
ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u
katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry
již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v
katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti,
které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16,
vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných
situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého
úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru
nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád
v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí
ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním
vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost
při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby,
která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také
překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne
29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde
o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného
vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález
Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační
úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu
bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata
nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním
zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na
který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset
v odůvodnění svého rozsudku odkazovat. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném
právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského
zákoníku č.
40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné
znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v
řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda
skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové
podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno
důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého
vlastnického práva. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, oba soudy ze shora uvedených
závěrů ustálené judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“ nevycházely. Je
tedy nezbytné, aby na základě Ústavním soudem vymezené skutkové podstaty nabytí
nemovité věci od nevlastníka byla v dalším řízení tato otázka posouzena, a to i
s přihlédnutím k okolnostem, na které odvolací soud poukazuje v posledním
odstavci na str. 9 odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo přitom zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z
vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout
přímo dovolací soud podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř., napadený
rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 zrušil, aniž by se již pro předčasnost
zabýval ostatními dovolacími námitkami. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Přerově k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení soud prvního stupně postupem podle ustanovení § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. poučí účastníky, aby svá tvrzení ohledně rozhodných
skutečností doplnili ve smyslu shora uvedených závěrů judikatury a dovolacího
soudu a aby účastníci navrhli důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, a poučí je o následcích nesplnění této výzvy. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.