29 Cdo 2860/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, se sídlem v
Praze 4, Paprsková 333/16, PSČ 140 00, proti žalovanému Ing. Zdiradu Svobodovi,
se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, PSČ 160 00, insolvenčnímu správci
dlužnice E. D., zastoupenému JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 6, Puškinovo náměstí 634/14, PSČ 160 00, o vyloučení majetku ze soupisu
majetkové podstaty dlužnice a o vzájemné žalobě o určení neúčinnosti rozhodčí
smlouvy a rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160
Cm 15/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice E. D., vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 860/2009, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 13 Cmo
46/2011-126, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
30. května 2012, č. j. 13 Cmo 46/2011-126, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje
proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v bodu I. výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí
žalobě a změnil jej v bodu III. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v
němž směřuje proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 13
Cmo 46/2011-126, se zrušuje s výjimkou té části prvního výroku rozsudku, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku o
zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě a věc se vrací ve zrušeném rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 3. února 2011, č. j. 160 Cm 15/2009-86, Městský soud v Praze
(dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zastavil řízení o vzájemné odpůrčí žalobě, kterou se žalovaný (Ing. Zdirad
Svoboda, jako insolvenční správce dlužnice E. D.) domáhal vůči žalobkyni (H. M.) určení neúčinnosti rozhodčí smlouvy ze dne 4. srpna 2008 (dále též jen
„rozhodčí smlouva“) a rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Filipa Bergla (dále jen
„F. B.“) ze dne 5. srpna 2008 (dále jen „rozhodčí nález“) [bod I. výroku]. 2/ Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému vyloučení jedné
ideální čtvrtiny označené budovy a pozemku (dále jen „sporné podíly na
nemovitostech“) ze soupisu majetkové podstaty dlužnice (bod II. výroku). 3/ Rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (bod III. a IV. výroku). Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně (jako dárkyně) uzavřela s dlužnicí (jako obdarovanou) dne 24. května 1994 darovací smlouvu, kterou na dlužnici (svou sestru) převedla sporné
podíly na nemovitostech (dále jen „darovací smlouva“). Vlastnické právo
dlužnice ke sporným podílům na nemovitostech bylo podle darovací smlouvy
vloženo do katastru nemovitostí (jak dokládá výpis z katastru nemovitostí ze
17. června 2008). 2/ Přípisem datovaným 13. června 2008 vyzvala žalobkyně dlužnici k vrácení daru
dle ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“). 3/ Jako důvod pro vrácení daru uvedla hrubé porušení dobrých mravů, s tím, že
dlužnice jí v první polovině roku 2008 odmítla přenechat svůj byt k užívání
poté, co se odstěhovala, a ve stejném období jí opakovaně odmítala i pomoc s
její domácností (hlídání dětí). 4/ Žalobkyně podala vůči dlužnici 30. června 2008 žalobu na vrácení daru se
žádostí o rozhodnutí sporu rozhodcem F. B. 5/ Dlužnice podáním ze dne 16. července 2008 odmítla vrátit dar. 6/ Podle zápisu o jednání konaném 4. srpna 2008 před rozhodcem F. B. (advokátem) žalobkyně a dlužnice jmenovaly rozhodcem F. B. a uzavřely (společně
s rozhodcem) dohodu, stanovící pravidla pro rozhodování sporu, včetně toho, že
rozhodčí nález bude konečný, neodvolatelný a vykonatelný. 7/ V rozhodčím řízení byla pouze čtena darovací smlouva, výpis z katastru
nemovitostí a výzva k vrácení daru a dlužnice k dotazu rozhodce potvrdila, že
neviděla žádný důvod k tomu, aby žalobkyni umožnila užívat její bývalý byt, a
že asi pětkrát za posledních 6 měsíců odmítla žalobkyni hlídat její děti. 8/ Rozhodčím nálezem ze dne 5. srpna 2008, vydaným F. B., bylo určeno, že
vlastnicí sporných podílů na nemovitostech je žalobkyně. 9/ Usnesením ze dne 24. září 2009, sp. zn. MSPH 60 INS 860/2009, zjistil
insolvenční soud úpadek dlužnice a prohlásil konkurs na její majetek. 10/ Ze sedmi pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení uznala dlužnice
při přezkumném jednání konaném 26. listopadu 2009 jen pohledávku věřitele J. S. (dále jen „J. S.“) ve výši 114,660.591,74 Kč na jistině a 2,139.498,97 Kč na
příslušenství. 11/ Žalovaný jako insolvenční správce dlužnice zahrnul do soupisu majetkové
podstaty dlužnice dne 18.
listopadu 2009 též sporné podíly na nemovitostech,
maje rozhodčí nález F. B. za absolutně neplatný, o čemž žalobkyni vyrozuměl
podáním z 30. listopadu 2009 s poučením o nutnosti podat do 30 dnů vylučovací
žalobu. 12/ Podle výpovědi žalobkyně v budově, o jejíž spoluvlastnický podíl jde, bydlí
v samostatných bytech kromě rodiny žalobkyně též dlužnice s dětmi a jejich
rodiče. 13/ Podle výpovědi svědka M. D. (dále jen „M. D.“), bývalého manžela dlužnice,
před rekonstrukcí budovy, o jejíž spoluvlastnický podíl jde, darovala
žalobkyně dlužnici po dohodě sporné podíly na nemovitostech, aby tak manželé D. rekonstrukci spolufinancovali. Až do odstěhování do domu v N. (někdy začátkem
roku 2008) bydleli manželé D. v budově se žalobkyní a její rodinou, aniž
docházelo k nějakým problémům; ty nepostřehl ani po odstěhování. Matka
žalobkyně a dlužnice byla celý život v domácnosti, takže mohla kdykoli
vypomáhat s hlídáním dětí, nehledě k tomu, že si obě rodiny vzájemně
vypomáhaly, což platilo i po odstěhování do N. O tom, že dlužnice již není
vlastnicí sporných podílů na nemovitostech, se svědek dozvěděl až v roce 2009,
v souvislosti s rozvodem s dlužnicí. 14/ Ve faktuře ze dne 13. června 2008, vystavené společností Formista s. r. o. na částku 165.680 Kč, jsou jako odběratelé provedených úprav bytové jednotky v
budově, o jejíž spoluvlastnický podíl jde, uvedeni manželé D. Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 225 a § 232
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), §
39 a § 630 obč. zák., § 2 odst. 2, § 27 a § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.,
o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím
řízení“) a z § 96 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) - k následujícím závěrům:
1/ Bod I. výroku (o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě) je odůvodněn
tím, že žalovaný vzal vzájemnou žalobu zpět 31. ledna 2011 (§ 96 odst. 1 a 4 o. s ř.). 2/ S ohledem na „absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy a v důsledku toho i
rozhodčího nálezu“ se žalobkyně nestala opětovně vlastnicí sporných podílů na
nemovitostech. Insolvenční soud dal v tomto směru za pravdu žalovanému,
uvedl-li, že výzva k vrácení daru je jednostranným právním úkonem a v řízení o
tom, zda jsou naplněny důvody ustanovení § 630 obč. zák., nelze uzavřít smír (§
2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). 3/ Při volbě formy, kterou se dárce u soudu může domáhat restituce původního
stavu, je nutno vycházet z konkrétní situace. Jde-li o nemovitost, lze v
případech, kdy obdarovaný dále nemovitou věcí disponuje, užívá ji, podat žalobu
na vyklizení; jestliže však žalovaný předmětnou nemovitost již vyklidil, svědčí
v takovém případě dárci naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem
darované nemovitosti. 4/ V dané věci „je nepochybné“, že dlužnice nemovitost nevyklidila, ale byt tam
užívaný rekonstruovala, takže byla na místě žaloba na vyklizení.
Je tedy „zcela
zřejmé“, že jednání dlužnice, „spočívající v účelovém uzavření rozhodčí
smlouvy“, nesledovalo levnější, rychlejší a méně formální řízení, nýbrž „tímto
neplatným právním úkonem“ se dlužnice, která si v té době již byla vědoma své
platební neschopnosti, a proto se zřejmě snažila, za přispění žalobkyně, snížit
hodnotu svého majetku tak, aby nepodléhal exekuci (respektive později
insolvenčnímu řízení). O tom ostatně svědčí i průběh následného rozhodčího
řízení, kdy „nebyl nejen proveden jediný důkaz a kde se dlužnice nejen nikterak
nebránila, ale navíc se předem „vzdala možnosti opravného prostředku“, což
vedlo ve svých důsledcích jednoznačně k obcházení insolvenčního zákona, jehož
dopad již byl tehdy dlužnici s ohledem na její celkovou platební situaci
zřejmý, když sama připouští pohledávku J. S. ve výši minimálně 116 miliónů Kč. 5/ Je pravdou, že soud ani v tomto řízení neprováděl důkazy ohledně tvrzeného
hrubého porušení dobrých mravů, nicméně i tak lze najisto postavit oprávnění
vlastníka, (respektive spoluvlastníka) nemovitosti užívat zcela dle svého
uvážení příslušnou část nemovitosti, aniž by odmítnutí jejího užívání dalším
spoluvlastníkem bylo možno kvalifikovat dobrými mravy. U tzv. hlídání dětí
žalobkyně, pak insolvenční soud „neměl nejmenších pochyb“ o účelovosti tohoto
tvrzení, když navíc dle výpovědi svědka M. D. je zřejmé, že děti byla schopna
hlídat matka žalobkyně, která byla a je v domácnosti. Předpoklady pro vrácení
daru tedy soud neshledal. 6/ Z provedeného dokazování je navíc více než zřejmé, že rozhodce nebyl vůbec
seznámen s faktickou situací dlužnice, ostatně ani seznámen být nemohl, když
„neprovedl jediný důkaz“ a dále „je mimo vší pochybnost“, že nikoli délka
řízení před soudy, nýbrž snadný průběh rozhodčího řízení za tichého souhlasu
dlužnice (byť verbálně popíraného) byl hlavním motivem pro zúčastněné strany k
tomu, aby uzavřely dohodu se jmenovaným. 7/ Kdyby totiž dlužnice trvala na nesouhlasu s vrácením daru, pak by zcela
jistě byl soud povinen provést řádné důkazní řízení, na jehož základě by teprve
mohl vynést rozhodnutí, nehledě k tomu, že dlužnice (kdyby nesouhlas jen
nepředstírala), by mohla v případě negativního rozhodnutí využít práva odvolání
(kterého se ovšem v rozhodčím řízení již předem vzdala). 8/ Proto lze uzavřít, že dlužnice právním úkonem, spočívajícím v uzavření
dohody s rozhodcem, nepochybně sledovala obcházení insolvenčního zákona, neboť
předpokládala, že se jí takto snáze podaří vyloučit z exekucí (respektive
insolvenčního řízení) majetek značné hodnoty, když ani rozhodci neposkytla
žádné relevantní informace a v podstatě pak jen předstírala nesouhlas s
předpokládaným negativním vyzněním rozhodčího řízení, když se navíc již předem
vzdala možnosti opravného prostředku. 9/ Rozhodčí řízení pak nemělo s ohledem na nemožnost uzavření smíru ani
proběhnout, nehledě k nesprávné formulaci enunciátu, neboť dlužnice v té době v
předmětném domě bydlela.
10/ Proto má insolvenční soud za to, že není vázán rozhodčím nálezem vydaným
„na základě absolutně neplatného právního úkonu minimálně na straně dlužnice“ a
s ohledem na dikci ustanovení § 232 insolvenčního zákona je oprávněn (oproti
mínění žalobkyně), v insolvenčním řízení sám posoudit otázku neplatnosti
uvedené rozhodčí doložky a v návaznosti na to i předmětného rozhodčího nálezu. Ustanovení § 232 insolvenčního zákona totiž formuluje vázanost insolvenčního
soudu rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního
řízení, pouze v případech zjištění neplatnosti právních úkonů týkajících se
majetku nebo závazků, o což v daném případě nejde. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května
2012, č. j. 13 Cmo 46/2011-126, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech
I. a II. výroku a změnil jej v bodu III. výroku o nákladech řízení (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ohledně zamítavého
výroku k následujícím závěrům:
I/ K podjatosti soudce insolvenčního soudu. Námitku žalobkyně, že o věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce (JUDr. J. H.), neměl odvolací soud za důvodnou, odkazuje potud jednak na své
rozhodnutí (jde o usnesení) ze dne 8. ledna 2010, č. j. Nco 2/2010-8, jednak na
ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. II/ K povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy. 1/ Potud odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona o
rozhodčím řízení a z § 99 o. s. ř. - dospěl oproti insolvenčnímu soudu k
závěru, že i spor o určení vlastnického práva k věci, k jejímuž vydání vyzval
dárce obdarovaného podle § 630 obč. zák., může být ukončen smírem a obecně
vzato i v tomto případě lze takový spor řešit v rozhodčím řízení. 2/ Předpokladem přenesení pravomoci, jež přísluší soudu, na rozhodce, je
uzavření rozhodčí smlouvy. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že jde o
dvoustranný právní úkon, který musí splňovat náležitosti právních úkonů (musí
být učiněn vážně, určitě, srozumitelně a svobodně, nesmí být v rozporu se
zákonem a nesmí zákon obcházet nebo být v rozporu s dobrými mravy). Závěr, že
rozhodčí smlouvu lze podřídit zkoumání z hlediska platnosti podle hmotně
právních ustanovení, podporuje i ustanovení § 3 zákona o rozhodčím řízení,
upravující formu a rozhodčí smlouvy a náležitosti, bez nichž by nebyla platná. 3/ Po zhodnocení okolností, za nichž došlo k uzavření rozhodčí doložky, pak
odvolací soud uzavírá, že ve skutečnosti nešlo o to, aby v rozhodčím řízení
byla řešena důvodnost výzvy k vrácení daru, ale jen o prostředek, jak zmenšit
rozsah majetku dlužnice a zmařit uspokojení pohledávky věřitele J. S. Rozhodčí
smlouva je proto neplatná pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák. V důsledku
toho rozhodce rozhodoval v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí
doložky, která nemohla založit jeho pravomoc k rozhodování předstíraného sporu
mezi žalobkyní jako dárkyní a dlužnicí jako obdarovanou. Rozhodčí nález je
proto nicotným právním aktem, jímž soud není vázán. III/ K vrácení daru. Důvody k vrácení daru (dle § 630 obč.
rozsahu“) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. argumentem, že jde o rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka namítá, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení povahy
rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu, vymezení možností zásahu insolvenčního
soudu do pravomocně skončeného rozhodčího řízení, stanovení rozsahu vázanosti
insolvenčního soudu pravomocným rozhodčím nálezem a posouzení, zda je třeba,
aby žalobkyně věděla o (majetkové) situaci dlužnice. V mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje dovolatelka následovně:
I/ K podjatosti soudce insolvenčního soudu. Dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, že má „důvodné podezření o
propojení žalovaného se soudcem J. H. (vycházející především z námitky, již
vznesla již v předchozích fázích řízení, že syn soudce JUDr. P. H. pracuje ve
stejné advokátní kanceláři jako žalovaný). II/ K povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy. Potud dovolatelka nesouhlasí s názorem obou soudů o nicotnosti rozhodčího
nálezu v důsledku údajné neplatnosti rozhodčí smlouvy pro obcházení zákona
podle § 39 obč. zák. Vytýká jim, že aniž blíže specifikovaly pojem nicotnosti, došly k závěru, který
je v rozporu s právními předpisy. Zdůrazňuje přitom, že rozhodčí nález je
postaven na stejnou úroveň jako rozhodnutí obecných soudů (§ 28 zákona o
rozhodčím řízení, § 274 o. s. ř.) a lze jej zrušit pouze postupem podle
ustanovení § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo
1051/2004 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 37/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) pak
dovolatelka též uvádí, že i insolvenční správce je vázán rozhodčími smlouvami
sjednanými „úpadcem“. Insolvenčnímu soudu (nikoli odvolacímu soudu) dovolatelka též vytýká, že měl
rozhodčí nález za „neúčinný“. Posléze dovolatelka odmítá závěr obou soudů, že cílem rozhodčí smlouvy a
rozhodčího nálezu bylo vyvedení majetku z vlastnictví dlužnice, s úmyslem
dlužnice zkrátit své věřitele. Podle dovolatelky též z ničeho nelze dovodit, že
by spor u obecného soudu dopadl jinak (než u rozhodce). Názor, že dlužnice se v rozhodčím řízení účelově vzdala práva na odvolání, má
dovolatelka za zavádějící, zdůrazňujíc, že rozhodčí řízení je koncipováno
primárně jako řízení jednoinstanční.
Závěrem dovolatelka uvádí, že rozhodčí doložka (a stejně i rozhodčí smlouva) je
procesním úkonem, pro který neplatí hmotněprávní předpisy; potud odkazuje na
článek Zoulík, F., Některé problémy rozhodčího řízení, Bulletin advokacie číslo
1, ročník 2007, str. 13-15). III/ K zásahům insolvenčního soudu do rozhodčího řízení. Dovolatelka namítá, že v rozhodčím řízení bylo prokázáno splnění podmínek pro
vrácení daru a insolvenční soud nemohl sám znovu zkoumat důvodnost výzvy k
vrácení daru v situaci, kdy zde byl rozhodčí nález zakládající překážku věci
pravomocně rozhodnuté. Odvolacímu soudu vytýká dovolatelka i to, že se nevypořádal s pravidly
stanovenými v § 231 insolvenčního zákona (kteréžto ustanovení se vztahuje pouze
na rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení). Na danou situaci se mohlo
aplikovat (dle mínění dovolatelky) pouze ustanovení § 232 insolvenčního zákona. IV. K nákladovým výrokům
Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost rozhodnutí o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc
zásadně uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 466/2011 Sb.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se pak podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. K přípustnosti dovolání. a/ K výrokům o nákladech řízení. V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu
III. výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako
objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s
ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). b/ K výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě. V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu
I. výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě, není dovolání přípustné
podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost
dovolání. Potud nelze napadený výrok podřadit žádnému z případů vyjmenovaných v
ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. a ve vztahu k § 237 odst. 1 o. s. ř. není splněn předpoklad, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“; srov. shodně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 103. c/ K výroku o zamítnutí vylučovací žaloby. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku o zamítnutí
vylučovací žaloby, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). V tomto rozsahu
Nejvyšší soud podle označeného ustanovení dovolání vskutku shledává přípustným,
když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky účinků
pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu na řízení o vylučovací žalobě. Potud je napadené rozhodnutí v rozporu s (níže označenou) judikaturou
Nejvyššího soudu. K dovolacím důvodům. Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími
důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah
příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého);
srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 10/2014“). Dovolatelka - ač zastoupena advokátem - v dovolání ohlašuje „všechny“ dovolací
důvody, aniž v další části dovolání konkretizuje, se kterým z ohlášených
dovolacích důvodů tu kterou část dovolací argumentace pojí. Posuzováno z
obsahového hlediska, činí Nejvyšší soud k ohlášeným dovolacím důvodům
následující závěry:
a/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. S tímto dovolacím důvodem pojí dovolatelka zřejmě především argumentaci
založenou na tom, že o věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce. Prostřednictvím této námitky však dovolatelka neuplatňuje dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nýbrž ohlašuje (tvrdí) existenci tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu
ustanovení § 241a o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). U přípustného dovolání sice Nejvyšší soud
přihlíží z úřední povinnosti i k těmto vadám řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
nicméně již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005,
uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud vysvětlil, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je
postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu spisu). Z dosavadního obsahu spisu
se pak existence dovolatelkou tvrzené zmatečnostní vady řízení nepodává. b/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Očekávání, jež dovolatelka pojí s tímto dovolacím důvodem, jsou lichá, když
kterýkoli z dovolacích argumentů, jenž by mohl být přiřazen tomuto dovolacímu
důvodu, je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenný. Přímo z dikce § 241a
odst. 3 o. s. ř. se totiž podává, že u dovolání, jehož přípustnost může být
založena (jako v tomto případě) jen prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu
věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle §
241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (srov. opět R 19/2006 a R 10/2014). S tímto dovolacím důvodem se pojí především argumentace dovolatelky k povaze
rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy a „k zásahům insolvenčního soudu do
rozhodčího řízení“. S přihlédnutím k době uzavření rozhodčí smlouvy a vydání rozhodčího nálezu (4. a 5. srpna 2008) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodným znění zákona o
rozhodčím řízení účinné do 30. června 2009 (tj. naposledy ve znění zákona č. 296/2007 Sb.). Jde o následující ustanovení zákona o rozhodčím řízení:
§ 2
(1) Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou
sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k
jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má
rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí
smlouva). (2) Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu
sporu uzavřít smír. (3) Rozhodčí smlouva se může týkat
a/ jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo
b/ všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z
vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka). (4) Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z
právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto
právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. (5) Rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této
smlouvě výslovně nevyloučí. § 27
Strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může
být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. Nestanoví-li
rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do
30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího řízení a platí o něm
ustanovení tohoto zákona. § 28
(1) Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být doručeno stranám a po
doručení opatřeno doložkou o právní moci. (2) Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož
marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem
doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.
§ 31
Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže
a/ byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
b/ rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena,
anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,
(...). Pro právní posouzení věci je dále významné ustanovení § 159a o. s. ř. v tomto
znění:
§ 159a
(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro
účastníky řízení. (2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §
83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby
oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu
je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. (3) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je
závazný pro každého. (4) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky
řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. (5) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Podle ustanovení § 39 obč. zák. (ve znění, jež od 4. srpna 2008 do 1. ledna
2014, kdy byl tento občanský zákoník zrušen, nedoznalo změn), neplatný je
právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází
anebo se příčí dobrým mravům. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že v dané věci zjevně nešlo o problematiku
tzv. „spotřebitelského rozhodčího řízení“, jež by vyvolala potřebu zabývat se
úpravou, jejímž prostřednictvím byla do českého právního řádu transponována
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve
spotřebitelských smlouvách. Dále Nejvyšší soud přitakává jako přiléhavému (a dovoláním nezpochybněnému)
závěru odvolacího soudu, že spor o vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. je sporem, o jehož předmětu by strany mohly uzavřít smír a ohledně kterého
tak ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení lze platně
uzavřít rozhodčí smlouvu. Již v usnesení ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněném pod
číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud
osvětlil (ve vazbě na ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř.), že výrok
pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, přičemž v rozsahu, v
jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě
jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány; v rozsahu takové závaznosti
výroku rozsudku pak věc nemůže být projednávána znovu. Tamtéž dodal, že vše, co
bylo na dané téma řečeno o povaze pravomocného soudního rozhodnutí, platí v
mezích pravomoci rozhodce i pro jím vydaný rozhodčí nález, který nelze
přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula
lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona o rozhodčím řízení a
který v důsledku toho „nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního
rozhodnutí a je soudně vykonatelný“ (§ 28 odst.
2 zákona o rozhodčím řízení). Z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu (dále jen „velký senát Nejvyššího soudu“) ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 92/2013“) se dále podává, že obecně vzato lze
rozhodčímu nálezu, který již nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím
řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle
§ 27 zákona o rozhodčím řízení, upřít účinky pravomocného soudního rozhodnutí
ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení (a mít jej za nicotný) v
důsledku specifických důvodů absolutní neplatnosti rozhodčí doložky (důle § 39
obč. zák.), bez zřetele k tomu, že nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího
nálezu dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka se tedy mýlí, usuzuje-li
jinak. V R 92/2013 poukázal velký senát Nejvyššího soudu mimo jiné též na závěry
obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo
3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 83/2011“), v němž Nejvyšší soud uvedl, že:
1/ Není-li (vůbec) uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález
způsobilým exekučním titulem. 2/ Jiná situace (než v případě ad 1/) by nastala, kdyby rozhodčí smlouva
uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání
rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby
na zrušení rozhodčího nálezu“. Rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pak vyústilo v korekci závěrů
obsažených v R 83/2011 co do závěru ad 2/ potud, že:
„Neměl-li rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se
neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona“, nelze mít za správný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v obecné
rovině (i) v R 83/2011, o tom, že „jiná situace by nastala v případě, že by
rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana
žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“. V takto nastaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že tam, kde se
jako důvod neplatnosti rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci (o kterou v
daném případě šlo ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a/ zákona o rozhodčím řízení)
neprosazuje netransparentní výběr rozhodce nebo kde (v duchu závěrů R 92/2013)
nebylo prokázáno, že vedle stran sporu se na vzniku rozhodčí doložky nebo
smlouvy o rozhodci podílel se záměrem rozhodnout spor rozhodčím nálezem, jenž
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům (§ 39 obč. zák.), sám rozhodce (zde F. B.), i nadále platí, že obrana
strany sporu rozhodnutého rozhodčím nálezem, založená na tvrzené neplatnosti
rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci spočívá (má spočívat) v podání žaloby
o zrušení rozhodčího nálezu postupem dle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení
(srov. i § 31 písm. b/ zákona o rozhodčím řízení).
Nepřiléhavou (a spekulativní) se v tomto ohledu jeví i dovolatelkou právem
kritizovaná úvaha soudů, že dlužnice se v rozhodčím řízení účelově vzdala práva
na odvolání, a to již proto, že ustanovení § 27 zákona o rozhodčím řízení
vychází z principu jednoinstančnosti rozhodčího řízení (kdyby dlužnice
neudělala nic, opravný prostředek by v rámci rozhodčího řízení též neměla k
dispozici). I kdyby strany sporu měly již při uzavření smlouvy o rozhodci v úmyslu vyvést
majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich
(zde dlužnice), nečinilo by to ze smlouvy o rozhodci neplatný právní úkon dle §
39 obč. zák. Ani smlouva o rozhodci uzavíraná stranami sporu s tímto úmyslem,
svým obsahem nebo účelem zákonu neodporuje ani jej neobchází (přenesení sporu k
rozhodci samo o sobě žádný takový důvod nezakládá), ani se nepříčí dobrým
mravům (na přenesení sporu před rozhodce nic nemravného není). Jinak řečeno, smlouva o rozhodci není neplatná podle § 39 obč. zák. jen proto,
že strany sporu při jejím uzavření měly v úmyslu vyvést majetek, jehož se
smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich. Rozhodčí nález
vydaný na základě takové smlouvy o rozhodci není nicotný. V daném případě podle skutkových závěrů obou soudů ve světle citované
judikatury důvod pokládat rozhodčí nález za nicotný zjevně dán nebyl a vzhledem
k době, kdy se stal pravomocným (před zahájením insolvenčního řízení), jím byl
především vázán insolvenční správce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněný pod číslem 94/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1534/2012, jejichž závěry, byť přijaté pro
poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jsou využitelné i pro
konkurs probíhající podle insolvenčního zákona). Lze shrnout, že soudům rozhodujícím o vylučovací žalobě nedovoloval skutkový
stav, z nějž vyšly, uzavřít, že rozhodčí nález je nicotný. S přihlédnutím k
závěrům obsaženým k výkladu ustanovení § 159a o. s. ř. i v usnesení velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012,
uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak
byly soudy v tomto řízení vázány určením, že v době vydání rozhodčího nálezu
(5. srpna 2008) je (byla) vlastnicí sporných podílů na nemovitostech
dovolatelka. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení (s
výjimkou té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku o zastavení řízení o vzájemné
odpůrčí žalobě) a potud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. Pro úplnost zbývá dodat, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta
vylučovací žaloba podle § 225 insolvenčního zákona, nelze odložit podle § 243
o. s.
ř., takže návrhem dovolatelky na takový odklad se Nejvyšší soud jako
právně bezcenným nezabýval (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října
2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012,
sen. zn. 29 ICdo 10/2012). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu