29 Cdo 1534/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Marius Pedersen a. s., se sídlem v Hradci Králové, Průběžná 1940/3, PSČ
500 09, identifikační číslo osoby 42194920, zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti
žalovanému JUDr. Františku Kollmanovi, advokátu, se sídlem v Náchodě,
Komenského 511, PSČ 547 01, jako správci konkursní podstaty úpadce EZOP, s. r.
o., identifikační číslo osoby 49812980, za účasti M. V., zastoupeného JUDr.
Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, PSČ 547 01,
jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení věcí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 40 Cm 3/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2011, č. j. 40 Cm 3/2008-275
a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2011, č. j. 15 Cmo
64/2011-316, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 2. března 2011, č. j. 40 Cm 3/2008-275, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října
2011, č. j. 15 Cmo 64/2011-316, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.400,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce
žalobce.
IV. Žalobce a vedlejší účastník řízení na straně žalovaného vůči sobě nemají
navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 2. března 2011, č. j. 40 Cm 3/2008-275, rozhodl Krajský soud v
Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) o vylučovací žalobě žalobce Marius
Pedersen a. s., směřující vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce
EZOP, s. r. o. (za účasti M. V. jako vedlejšího účastníka řízení na straně
žalovaného) tak, že vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ve
výroku specifikované nemovitosti (a jejich příslušenství) [bod I. výroku] a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Žalovaný podal výslovně dovolání proti rozsudku konkursního soudu i proti
rozsudku odvolacího soudu a výslovně argumentuje i proti výroku o nákladech
odvolacího řízení. Řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší
soud zastavil dle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“),
jelikož není dána funkční příslušnost soudu k jeho projednání; srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako
objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení
ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé Nejvyšší soud rovněž odmítl (jako nepřípustné) podle § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. Učinil tak proto, že potud může být dovolání v této
věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak,
že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud
nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž dovolání je především
polemikou se závěrem napadeného rozhodnutí o platnosti první kupní smlouvy (ze
dne 17. února 2000), kterou pozdější úpadce (jako prodávající) převedl
nemovitosti na společnost EZOP HC a. s. (jako kupující). Potud však napadené
rozhodnutí vychází (co do závěru, že kupní smlouva je platná) z toho, že
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 26. března 2001, č. j. 9 C 68/2000-218
(ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2002,
č. j.
19 Co 254/2001-240) pravomocně zamítl žalobu, kterou se pozdější úpadce
domáhal vůči kupujícímu určení, že je vlastníkem nemovitostí. Napadené rozhodnutí je v posouzení významu uvedeného rozsudku v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněným pod číslem 94/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že pravomocný
rozsudek, jímž bylo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka rozhodnuto
vůči dlužníku o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), je ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný i pro správce konkursní podstaty, na kterého přešlo prohlášením
konkursu oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 2 větu první (ohledně zastavení dovolacího řízení) a
odst. 3 (ohledně odmítnutí dovolání) o. s. ř., když řízení o dovolání
žalovaného bylo zčásti zastaveno a dále bylo dovolání odmítnuto, čímž žalobci
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v
daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. května 2012), která podle
ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,-
Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu); celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení
2.400,- Kč.
Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaného
Nejvyšší soud důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení podle obsahu spisu
neshledal.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování podle
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. května 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu