30 Cdo 2659/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
A. J., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Čáslavská 8, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Ondřejem Pecákem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 199/24, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 173/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j.
70 Co 19/2016-296, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 70 Co
19/2016-296, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
října 2015, č. j. 6 C 173/2011-259, určil, že žalobkyně „je vlastnicí bytové
jednotky č. v budově č. p. stojící na pozemcích parc. č. 473/85, 473/86,
473/87, 473/88, vše v k. ú. V., obec P., včetně spoluvlastnického podílu o
velikosti 56/4502 na budově č. (správně na č. p. , jež je součástí níže
uvedených pozemků) a pozemcích parc. č. 473/85, 473/86, 473/87 a 473/88.
Uvedená bytová jednotka je zapsána na LV č. 1585, budova s pozemky na LV č.
508, vše pro k. ú, Vn, obec P.“ (dále též „bytová jednotka“). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit státu specifikované
znalečné. Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 6 C
173/2011-266, soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit
státu předmětný soudní poplatek. Po provedeném řízení soud prvního stupně k věci samé uzavřel, že „žalobkyně
byla druhou smluvní stranou, V. H., nyní R., uvedena při podpisu darovací
smlouvy v omyl, nevěděla, že podepisuje darovací smlouvu, kterou pozbývá
vlastnického práva k předmětnému bytu a spoluvlastnickým podílům na domě a
pozemcích, nikdy neměla v úmyslu tyto nemovitosti V. H., nyní R. darovat, a
proto je z těchto důvodů darovací smlouva ze dne 26. 1. 2009 relativně
neplatným právním úkonem. Žalobkyně se této neplatnosti dovolala a prokázali
ji. Žalobkyně tak vlastnické právo k bytu...nepozbyla, protože úspěšné dovolání
se neplatnosti způsobí, že smlouva je neplatná od svého počátku (ex tunc). Následně uzavřená kupní smlouva mezi prodávajícím V. H., nyní R. a žalovaným,
jejímž předmětem byly nemovitosti žalobkyně, tak rovněž nemůže být platným
právním úkonem, neboť V. H., nyní R., nebyl v době jejich prodeje žalovanému
vlastníkem prodávaných nemovitostí. Soud poměřoval i váhu dobré víry žalovaného
při uzavírání kupní smlouvy (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
77/2000 ze dne 23. 1. 2001) a dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě
nemůže ochránit žalovaného jako dobrověrného nabyvatele vlastnického práva z
neplatné smlouvy. Jednak soud poukazuje na skutečnost, že citované rozhodnutí
Ústavního soudu je v jeho rozhodovací praxi zcela ojedinělé, jednak soud
nesouhlasí s obranou žalovaného, že nezanedbal žádnou svoji povinnost při
uzavírání kupní smlouvy s V. H., nyní R.. Je pravda, že žalovaný si před
uzavřením kupní smlouvy ověřil u katastru nemovitostí, že prodávající je zapsán
jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, neučinil však nic, pokud se týká
kontaktování žalobkyně, v jejíž prospěch bylo zapsáno věcné břemeno doživotního
užívání předmětného bytu. Spokojil se s nepříliš uvěřitelným tvrzením
prodávajícího, že nechce původní majitelku bytu rozrušovat, nepodivil se nad
písemným závazkem prodávajícího převzít za oprávněnou z věcného břemene její
eventuální závazky plynoucí z užívání bytu, a zbavil se tak možnosti zjistit
skutečný stav věci. I když soud bere v úvahu, že žalovaný si kupoval byt
poprvé, že na jeho splácení byl nucen uzavřít hypoteční úvěr, který dosud
splácí, nemohou všechny tyto skutečnosti...vést k odepření vlastnického práva
žalobkyni k předmětným nemovitostem.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 18. února 2016, č. j. 70 Co 19/2016, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl, změnil výrok doplňujícího rozsudku
soudu prvního stupně o soudním poplatku tak, že se žalovanému povinnost k
zaplacení soudního poplatku neukládá, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyložil, že „v případě kolize mezi vlastnickým právem původního
vlastníka nemovitosti a vlastnickým právem nabyvatele (dobrověrného
nabyvatele), je i pro případy rozhodované dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 třeba v zájmu spravedlivého rozhodnutí poměřovat váhu obou těchto
institutů...Ústavní soud ČR vyslovil zcela zásadní teze týkající se ochrany
dobrověrného nabyvatele od nevlastníka v řadě svých rozhodnutí,
nejpregnantněji zřejmě v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, a znovu pak v nálezu sp. zn. IV. ÚS 402/15...Soud prvního stupně...učinil na základě provedeného
dokazování zřejmě závěr, že žalovaný nebyl dobrověrným nabyvatelem, resp. že
byl nabyvatelem ‚nedostatečně dobrověrným‘, když nezachoval při jednání o koupi
dostatečnou míru ostražitosti. V tom ovšem odvolací soud se soudem prvního
stupně nesouhlasí. Především je třeba poukázat na to, že i podle úpravy účinné
do 31. 12. 2013 platilo pravidlo, že v případě pochybností se dobrá víra
předpokládala. Jenom proto, že měl soud prvního stupně určité pochybnosti o
tom, zda žalovaný zachoval dostatečnou míru opatrnosti při sjednání kupní
smlouvy na předmětný byt, nebylo tedy lze dovozovat, že dobrou víru postrádal. Kromě toho ovšem soud prvního stupně žalovanému vytýkal jako nedostatek
obezřetnosti skutečnosti a jednání, které naopak odvolací soud považuje za
standardní a v zásadě pochopitelné zejména v širších důkazních souvislostech. Nařkl-li soud prvního stupně žalovaného z toho, že se nechoval adekvátně
situaci a že zanedbal přirozenou opatrnost, měl ovšem stejným způsobem
přistoupit i k hodnocení počínání žalobkyně při ochraně vlastního majetku. Na
to však zcela rezignoval a vzal ohledně jejího jednání za prokázané
skutečnosti, které nejen že z důkazů nevyplývaly, nýbrž byly některými důkazy
zcela popřeny. Odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku také uvedl, že
„v zásadě nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně v tom, že V. H., nyní R. se
vůči žalobkyni dopustil podvodného jednání a že ji v důsledku zavrženíhodného
jednání uvedl v omyl a přiměl k podpisu listiny, již učinil součástí darovací
smlouvy a tu pak zneužil v neprospěch žalobkyně.“ K dobré víře žalovaného
odvolací soud vyložil, že „Žalovaný...nalezl nabídku předmětného bytu ke koupi
na webových stránkách...www.sreality.cz. V uvedené nabídce byla kromě dalších
informací zahrnuta i zpráva o tom, že byt je zatížen doživotním právem užívání
ve prospěch osoby ve věku 85 let a že je třeba této osobě zajistit klidné
dožití bez přesunů a návštěv. Žalovaný, jenž tehdy necítil akutní potřebu
vlastního bydlení, nýbrž hodlal řešit svou bytovou situaci pro futuro koupí
vlastního bytu (jak uvedl) a na nastěhování do vlastního bydlení nespěchal, což
je u muže nemajícího dosud vlastní rodinu ve věku 28 let poměrně pochopitelné,
byl touto nabídkou zaujat a vstoupil v jednání s V. H. nyní R.. Poskytují-li
žalobkyně i svědkyně v řízení slyšené poznatky o tom, že V. H., nyní R.
působil
velmi příjemným a důvěryhodným dojmem, pak jistě podobným způsobem mohl působit
i na žalovaného a nemusel v něm a priori vzbuzovat ostražitost jen proto, že
prodával byt. Žalobce řádně nahlédl před podpisem kupní smlouvy do katastru
nemovitostí, kde V. H. figuroval jako vlastník a kde byl dokonce veden i řádný
záznam o věcném břemeni doživotního užívání bytu žalobkyní, a v důvěře v tento
zápis pak smluvní vztah uzavřel. Skutečnost, že mu v rámci kupní smlouvy byla
‚trochu divná‘ ujednání týkající se nerušení a nekontaktování žalobkyně, ještě
neznamená, že by tím měla být porušena jeho dobrá víra, neboť uvedená ujednání
byla vlastně jen odrazem toho, co bylo prezentováno již v oficiální nabídce na
internetu....Také ostatní ujednání čl. 5 kupní smlouvy nejsou nijak výrazně
nestandardní a za situace, kdy V. H., nyní R. následně převzal ručitelský
závazek za případné nedoplatky, jež by vznikly nedostatečnou platební morálkou
žalobkyně jako poživatelky věcného břemene doživotního užívání, a měl figurovat
také jako prostředník při řešení případných sporných situací, nebyl žádný důvod
k tomu, aby v jejich důsledku měl být žalovaný ostražitý a nedůvěřivý. Ani
skutečnost, že k prodeji bytu došlo jen necelé tři měsíce po darování, nebyla
nijak alarmující při vysvětlení, jež V. H. nyní R. žalovanému poskytl, totiž že
potřebuje peníze a prodává byt de facto bez vědomí dárkyně, jež se domnívala,
že V. H., nyní R. dává byt proto, aby jej užíval....Skutečnost, že
žalovaný...nekontaktoval SVJ (roz. společenství vlastníků bytových jednotek),
nemůže zpochybnit jeho dobrou víru...žádný důvod k znepokojení (nebyl) ani v
důsledku požadované kupní ceny za byt, byť tato byla nižší než cena jiných
srovnatelných bytů. Jestliže se v rozhodné době prodávaly srovnatelné byty bez
právního zatížení za částky pohybující se kolem 2.500.000,- Kč, bylo zcela
adekvátní, že za blíže časově neomezené právo věcného břemene doživotního
užívání, které znemožňovalo, aby nabyvatel sám po uvedený čas používal k
uspokojení vlastní bytové potřeby, byla cena snížena o přibližně 600.000,-
Kč...za situace, kdy se žalovaný dozvěděl o nabídce bytu z oficiálního serveru
nemovitostí, kdy mu byla předložena v podstatě standardní a okolnostem, s nimiž
byl seznámen, odpovídající kupní smlouva, byl mu předložen nabývací titul s
úředně ověřenými podpisy (darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného
břemene), kdy si ověřil vlastnictví prodávajícího v katastru nemovitostí a v
důvěře v zápis do této evidence přistoupil ke koupi bytu, který chtěl získat
pouze pro uspokojení vlastní bytové potřeby (spekulativní důvody nebyly ani
prokázány ani tvrzeny), a na koupi bytu čerpal úvěr ze svého stavebního
spoření, nabyl žalovaný předmětnou bytovou jednotku s příslušenstvím do svého
vlastnictví v dobré víře. Jako dobrověrný nabyvatel ve smyslu judikatury
Ústavního soudu musí požívat ochrany svých práv a své důvěry v akty veřejné
moci (katastr), a musí se mu tedy dostat na miskách vah stejné pozice jako
žalobkyni, jejíž vlastnictví musí být rovněž chráněno.
Vzhledem k tomu, že v
dané situaci nelze zachovat maximum z obou právních titulů, tedy práva
původního vlastníka (žalobkyně) a práva dobrověrného nabyvatele (žalovaného),
musel odvolací soud vážit obé a po velmi podrobném rozboru celé situace, jenž
je naznačen shora, dospěl k závěru, že je v daném případě třeba upřednostnit
ochranu žalovaného jako subjektu nabyvšího předmětnou bytovou jednotku a podílu
na společných částech budovy a pozemcích v dobré víře.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž namítá, že odvolací soud
posoudil otázku dobré víry žalovaného v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), konkrétně s
rozhodnutím R 16/2015 (sp. zn. 31 Cdo 1168/2013). Kromě toho dovolatelka
polemizuje s právním názorem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní
soud“) vyjádřeného v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a současně připomíná tu
jeho část, v níž se uvádí, že tam, kde byla neplatnost právního úkonu způsobena
trestným činem, pak požadavku obecné spravedlnosti bude zpravidla odpovídat
vrácení se do stavu před spácháním trestného činu. Požadavku obecné
spravedlnosti však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedostál. Dovolatelce
bylo v době podvodu spáchaného na ní V. R., roz. H. 84 let, přičemž podvodným
jednáním byla připravena o vlastnictví bytové jednotky. Dovolatelka má za to,
že pokud by soud žalobě vyhověl, bylo by požadavku spravedlnosti vyhověno lépe
z hlediska obou účastníků sporu. Dovolatelka by nebyla zbavena vlastnického
práva a žalovaný by sice vlastnické právo pozbyl, avšak měl by pohledávku za V. R., roz. H. z titulu vrácení uhrazené kupní ceny. V takovém případě by se
nezměnil stav aktiv žalobkyně, ani stav aktiv žalovaného, který by namísto
nemovité věci vlastnil pohledávku. V další části svého dovolání dovolatelka
brojí proti argumentaci odvolacího soudu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud
změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že jako věcně správný
potvrdí rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku a změní jej ve výroku
o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uloží povinnost nahradit náklady
soudního řízení dovolatelce. Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítl uplatněnou dovolací
argumentaci, přičemž se zcela ztotožnil se závěry a odůvodněním rozsudku
odvolacího soudu. Dovolání je nepřípustné, protože odvolací soud se neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe, když aplikoval platnou a přiléhavou judikaturu
Ústavního soudu. Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud, pokud neodmítne
dovolání pro absenci dovolacího důvodu, dovolání zamítl pro nedůvodnost a
žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobkyně je – jak bude rozvedeno níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a
je i důvodné.
Předně je třeba poznamenat, že prakticky měsíc po vydání rozsudku odvolacího
soudu, v němž byla řešena právní otázka nabytí nemovité věci od nevlastníka na
základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal dne 9. března
2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), rozsudek, v
němž vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do
31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo
možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak
přistoupil ke změně své dosavadní judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“,
a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru
nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2219/2014). Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro
takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy
musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv
v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu
případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle
čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva
původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o
zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve
většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné (poznámka: zvýraznil dovolací
soud) vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do
katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního
právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu
úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom
byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit
předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný
nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu
vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního
vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný
dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou
pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey
spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat
existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny
okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné,
aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající
možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho
nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z
dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli
mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení
naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení
závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících
ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná
se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o
její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu
nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo). K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria
či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně,
nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho
nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu
zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního
vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při
nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru
nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které
Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je také překonán právní názor
Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný
rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci
právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v
něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo
zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný
skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS
2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti
od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž
soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě,
že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého
rozsudku odkazovat. Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud sice
při rozhodování zčásti reflektoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
2219/2012, avšak nezabýval se zcela důsledně verifikací těch právně rozhodných
skutečností, při jejich osvědčení budou splněny podmínky pro aplikaci skutkové
podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka ve smyslu předmětného nálezu
Ústavního soudu, resp. bude nezbytné poskytnout ochranu původnímu vlastníkovi
předmětné nemovitosti. Především při rozhodování byla zcela pominuta okolnost
zjištěného podvodného jednání „obdarovaného“, ač právě s takovou okolností
Ústavní soud spojuje závěr připomenutý již shora.
Z vyloženého důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle §
243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom nemohl
sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť otázka dobré víry žalovaného nebyla
dosud – v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z hlediska popsaných
znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) – odvolacím soudem
posuzována, takže bude nyní plně na odvolacím soudu, aby při rozhodování
vycházel z této nově do právního řádu Ústavním soudem zavedené (přijaté)
skutkové podstaty. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.