26 Cdo 3913/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., v právní věci žalobce Okresního stavebního bytového družstva Poděbrady,
se sídlem v Poděbradech - Velké Zboží č. 169/VII, IČO 00228494, zastoupeného
JUDr. Ing. Romanem Abrahamem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Hakenova č.
544/III, proti žalované E. Ú., bytem ve V. V. č. 102, zastoupené JUDr. Bedri
Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů č. 27, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 106/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července
2012, č. j. 25 Co 289/2012-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, č.j. 9 C 106/2011-88,
uložil žalované povinnost vyklidit byt v 1. nadzemním podlaží vlevo od vchodu
do budovy, byt ve 2. nadzemním podlaží vlevo od schodiště, sklep v 1. podzemním
podlaží, dvě kotelny v 1. podzemním podlaží a sušárnu v 1. podzemním podlaží v
domě č.p. 102 na parcele č. st. 131 ve V. V. (dále též „předmětný dům“, resp. „dům“) a vyklizené předat žalobci do čtyř měsíců od právní moci rozsudku,
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Dospěl k závěru, že žalobce je
jako stavebník „od počátku“ vlastníkem domu č. p. 102 ve V. V. a že žalovaná
užívá část tohoto domu bez právního důvodu. Pokud se žalovaná nastěhovala do
předmětného domu na základě dohody o vydání nemovitostí ze dne 8. 10. 1993,
kterou uzavřela se Zemědělským družstvem Velké Výkleky (dále též „Družstvo“),
je tato dohoda neplatná, neboť uvedené družstvo vlastníkem předmětného domu
nikdy nebylo, a nestala se ani účinnou, když „nebyla vložena do katastru
nemovitostí“. V souladu s ustanovením § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) rozhodl o povinnosti žalované oba byty a další specifikované
místnosti vyklidit, a to ve lhůtě čtyř měsíců s odůvodněním, že požadavek
žalobce na vyklizení části domu bez zajištění bytové náhrady není v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a že s přihlédnutím k okolnostem případu,
zejména k tomu, že žalovaná se nestala nikdy vlastníkem domu, že otázka
vlastnictví byla pravomocně vyřešena již 21.1.2011 a že žalovaná dlouhodobě
neplatí nájemné, je lhůta čtyř měsíců dostatečná k tomu, aby si sama vyřešila
potřebu bydlení a odstěhovala své věci. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č.j. 25
Co 289/2012-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech
řízení tak, že žalobci právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně
nepřiznal, ve věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce předmětný
dům vystavěl a stal se tak jeho vlastníkem. I když byl dům vystavěn pro účely
stabilizace zaměstnanců Družstva, které v něm mělo právo přidělovat byty,
vlastníkem domu se toto družstvo nikdy nestalo. Proto je dohoda o vydání
nemovitosti, kterou Družstvo uzavřelo se žalovanou, neplatná a i z tohoto
důvodu nebylo vlastnické právo žalované vloženo do katastru nemovitostí. Uzavřel, že žalobce je jako vlastník předmětného domu aktivně legitimován k
podání žaloby na vyklizení nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. a že
jeho požadavek není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V
tomto směru se ztotožnil s důvody uvedenými soudem prvního stupně a zdůraznil,
že „žalovaná nemá žádný platný titul, od něhož by mohla odvíjet své právo
bydlení v prostorách domu č. p. 102, a že žalobce její situaci, kdy se mohla po
určitou dobu považovat za vlastníka domu, nezavinil“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
odůvodňuje odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu o vlastnickém právu žalobce k předmětnému domu a
zpochybňuje tak jeho aktivní věcnou legitimaci k podané žalobě. Dále namítá, že
při rozhodování o jejím vyklizení odvolací soud aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v rozporu s ustálenou judikaturou i hmotným právem, neboť
pouhé poskytnutí delší než zákonné lhůty k vyklizení nevystihuje všechny
okolnosti případu, zejména skutečnost, že nemovitost začala užívat v
přesvědčení, že je její vlastník na základě uzavřené dohody o vydání
nemovitosti, což dle jejího názoru odůvodňuje odepření ochrany vlastnického
práva žalobce zamítnutím žaloby. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Část
první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští
(§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o
vlastnickém právu žalobce k předmětnému domu.
Podle § 132 odst. 1 obč. zák. vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo
jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných
skutečností stanovených zákonem. Uvedené ustanovení příkladmo vypočítává tituly
pro nabývání vlastnického práva. Mezi jiné skutečnosti stanovené zákonem patří
např. zhotovení věci, které představuje originální způsob nabytí vlastnictví k
věci nově vytvořené.
Odvolací soud právě z toho, že žalobce nabyl vlastnictví domu jeho zhotovením
- výstavbou, vycházel a jeho posouzení otázky vlastnického práva žalobce je
tak správné a odpovídá v řízení zjištěným skutečnostem (v řízení nebylo
prokázáno, že po výstavbě domu bylo vlastnictví platně převedeno na jiný
subjekt).
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí rovněž v tom,
zda za stavu, kdy se do domu nastěhovala jako domnělá vlastnice a dlouhodobě
jej užívá, je podání žaloby na vyklizení i s přihlédnutím k jejímu věku a
zdravotnímu stavu v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Rozhodovací praxe soudů ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti
sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla usměrněna stanoviskem
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník
2010), podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou
na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu
s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší
než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na
poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby
(pro tentokrát).
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o
tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je
nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení
výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak
důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může
jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné
okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými
okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu
okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také
okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009,
sp. zn. 26 Cdo 974/2008).
V projednávané věci se odvolací soud ( stejně jako soud prvního stupně)
otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zabýval.
Jestliže zejména na základě zjištění, že žalovaná nikdy nedisponovala žádným
titulem, který by se stal právně účinným a od kterého by mohla odvozovat své
vlastnické právo, že dlouhodobě nehradí náklady spojené s bydlením a že žalobce
její situaci nezavinil, tedy po zohlednění nejen poměrů dovolatelky, nýbrž i
okolností prospívajících žalobci, dovodil, že o takový výkon práva nejde, není
jeho úvaha zjevně nepřiměřená a jeho rozhodnutí je třeba považovat za souladné
se shora uvedenou judikaturou. Je na místě dodat, že dovolatelka zdůrazňuje
zejména okolnost, že se do domu nastěhovala v dobré víře, že ji patří. Její
argument však nelze považovat za věrohodný vzhledem k tomu, že si od počátku
musela být vědoma toho, že její vlastnické právo podle dohody o vydání
nemovitostí nebylo vloženo do katastru nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu