26 Cdo 2178/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce F. H. proti žalované V. H.,
zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 11 C 3/99, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2003, č.j. 57 Co 94/2003-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2003, č.j. 57 Co
94/2003-143, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 6. 2002, č.j. 11 C
3/99-116, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6.
2002, č.j. 11 C 3/99-116 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 27. 9.
2000, č.j. 11 C 3/99-65, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2001, č.j. 9 Co 710/2001-89, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalované vyklidit do patnácti
dnů od právní moci rozsudku „dům č.p. 136 včetně příslušenství na stavební
ploše parcela č. 168 a stavební plochu parcela č. 168 a zahradu parcela č.
65/29 ve V., M. 1/16, zapsané na LV č. 616 pro k.ú. V. u Katastrálního úřadu v
P.“ (dále „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech
řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud prvního stupně vzal
za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem
Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 1. 1990, sp.zn. 6 C 10/90, že rozsudkem
téhož soudu ze dne 5. 5. 1995, sp.zn. 6 C 2/93, který nabyl právní moci dne 12.
7. 1995, bylo vypořádáno bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tak, že
předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce a bylo mu
uloženo zaplatit žalované částku 828.920,-Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku, že žalobce pohledávku žalované z titulu vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví dosud neuhradil, neboť nemá potřebné finanční prostředky, že
se je opakovaně snažil získat prodejem předmětných nemovitostí, že k
realizaci prodeje nedošlo pro nesouhlas žalované s podmínkami nabízenými
žalobcem (vyklizení předmětného domu a přestěhování do
náhradního ubytování jím zajištěného do doby, než dojde k prodeji a
než bude pohledávka žalované uspokojena z kupní ceny), že vztahy mezi účastníky
jsou konfliktní a byly několikráte řešeny prostřednictvím policie a v
přestupkovém řízení, že žalobce je ženatý, má nezletilé dítě a žije s ním i s
manželkou v pronajatém bytě, že žalovaná je invalidní a do budoucna lze
očekávat progresi jejích zdravotních potíží a že nemá jinou možnost bydlení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč.
zák. důvodná a že výkon vlastnického práva žalobce domáhat se vyklizení
žalované není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); v této
souvislosti poukázal na to, že „není v možnostech žalobce vyplatit žalované
částku na vypořádání BSM z jiných prostředků, než z prostředků, které získá
prodejem nemovitostí“, že nemovitost je „neprodejná“, pokud ji užívá žalovaná,
že žalobce nabídl žalované „takový způsob vyklizení s navazující výplatou
částky na vypořádání BSM, při jehož akceptování ze strany žalované by nedošlo k
poškození jejích zájmů, když s vyplacením částky by měla možnost zajistit si
odpovídající bydlení“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 25. 3. 2003, č.j. 57 Co 94/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastníky, změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými skutková
zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. V
odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že právo žalobce domáhat se vyklizení
žalované, užívající předmětné nemovitosti bez právního důvodu, by bylo možno
omezit toliko na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru
odvolacího soudu však okolnosti případu vylučují aplikaci uvedeného ustanovení
ve prospěch žalované. Zohlednil přitom zejména snahu žalobce zajistit smírné
vyřešení věci a přístup žalované k takovémuto řešení – okolnost, že žalovaná
neoprávněně podmiňuje své vystěhování (které je podmínkou prodeje předmětných
nemovitostí) výplatou svého podílu na vypořádání majetku z bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků, že dvakrát odmítla bytovou náhradu zajištěnou
žalobcem, ačkoliv šlo o dočasné řešení a její pohledávka by byla zajištěna
složením kupní ceny do notářské úschovy, jakož i chování žalované vůči žalobci
a jejich vzájemné konflikty. Odvolací soud uzavřel, že i když „zdravotní stav
žalované není dobrý, stejně jako její majetkové poměry, nemohou tyto
skutečnosti v celkovém kontextu vztahu mezi účastníky … samy o sobě vést k
omezení oprávněného požadavku žalobce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Poukazuje na to, že pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem
rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a
dovozuje, že by její vyklizovací povinnost měla být podmíněna zajištěním bytové
náhrady tak, jak to vyplývá i z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí
Nejvyššího soudu „R 35/94“; konkrétně by mělo být analogicky aplikováno
ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Uvádí, že napadené rozhodnutí je
nejen v rozporu s uvedeným rozhodnutím, ale i s ustanovením § 3 odst.
1 obč. zák. Dovolatelka má zato, že odmítnutí bytové náhrady zajištěné žalobcem
není v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce dosud
neuhradil (ani zčásti) její pohledávku z titulu vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví a nemá tudíž ani možnost opatřit si sama vlastní bydlení.
Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním
rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním
napadeným rozsudkem, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu
důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace), shledává dovolací soud dovolání v
dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky,
zda rozvedenému manželovi, který po rozvodu manželství a po vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu ztratil právní důvod bydlet v
nemovitosti, jež připadla do výlučného vlastnictví druhého z rozvedených
manželů, a který je povinen ji vyklidit, přísluší právo na bytovou
náhradu.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného v
rozhodnutí uveřejněném pod pořadovým číslem 19, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, podle kterého „jestliže
bezpodílové spoluvlastnictví manželů k rodinnému domku bylo vypořádáno tak, že
navrhovatelka se stala jeho výlučnou vlastnicí, přichází v úvahu postup podle §
132 o.z. (nyní § 126 odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že právo odpůrce v
bytě bydlet zaniklo po rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů“; obdobný závěr vyplývá též z rozhodnutí uveřejněného pod pořadovým
číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu - srov. rozsudek ze dne 29. 8.
2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 10/2001,
str. 469, dále např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1801/2000 a ze
dne 12. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2392/2000 (ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 24.
5. 2002, sp.zn. I. ÚS 352/01), rozvedený manžel, který i po zániku manželství
zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen
vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Uvedený závěr byl vyjádřen ve vztahu
k situaci, kdy šlo o vyklizení rozvedeného manžela, který za trvání manželství
užíval byt v domě patřícím druhému z rozvedených manželů a jemuž tento právní
důvod bydlení zanikl (již) rozvodem manželství. Tím spíše je nutno tento závěr
vztáhnout na situaci, kdy jde o vyklizení rozvedeného manžela, který za trvání
manželství užíval byt v domě, patřícím do bezpodílového spoluvlastnictví (tj. z
titulu /spolu/vlastnického práva), a jemuž právní důvod bydlení zanikl poté,
kdy soudním rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadl dům
do výlučného vlastnictví druhého z rozvedených manželů, tedy poté, co zaniklo
jeho (spolu)vlastnické právo.
V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 35, Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994 (na něž odkazuje dovolatelka),
podle kterého při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z
důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se
použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (srov.
nyní § 853 o.z.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za
vyklizený byt (srov. § 712 o.z.). Uvedený právní závěr je výrazem ustálené
soudní praxe, jak o tom svědčí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněné pod č. 61, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 26
Cdo 151/2003 a ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003).
I v těchto případech – ve shodě s označenými rozhodnutími – je však třeba
zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v
konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč.
zák.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že rozvedený manžel, který zůstal
bydlet v domě, jenž na základě rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví připadl druhému z rozvedených manželů, není zásadně povinen
byt v domě vyklidit bez zajištění bytové náhrady; jeho nárok na bytovou náhradu
je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení § 712 odst. 3
věty druhé obč. zák. Primární formou bytové náhrady pro vyklizovaného je zde
tedy náhradní byt (vyhovující obecným požadavkům stanoveným v § 712 odst. 3
větě první obč. zák); jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud
rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Odepření
práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak
na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva
rozvedeného manžela je v rozporu s dobrými mravy.
V projednávané věci odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) se
otázkou bytové náhrady pro žalovanou z pohledu výše uvedených ustanovení
nezabýval; vycházel toliko z úvahy, zda lze v dané věci na základě aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „omezit“ vlastnické právo žalobce (aniž by
uvedl, v čem by toto omezení mělo spočívat).
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu