26 Cdo 2195/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně L. V. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému PhDr. M. Š.,
zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 188/2006, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 19 Co
407/2008-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 19 Co
407/2008-168, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. května 2008, č.
j. 16 C 188/2006-136, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. května 2008,
č. j. 16 C 188/2006-136, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi
žalovaného ze dne 4. května 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu o velikosti 0 + 1 s
příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 556, v P. 4, v ul. N.
V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
žalovaný je vlastníkem předmětného domu, že žalovaný jako pronajímatel a R. P.
jako nájemce uzavřeli dne 1. ledna 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu na
dobu neurčitou, že žalobkyně je cizinka žijící v ČR od roku 2000 a že dne 15.
dubna 2005 uzavřela manželství s R. P., který posléze dne 20. července 2005
zemřel. Dále zjistil, že žalovaný doručil žalobkyni dne 11. května 2006 výpověď
z nájmu předmětného bytu ze dne 4. května 2006 (dále jen „výpověď ze dne 4.
května 2006“), že výpověď ze dne 4. května 2006 obsahovala řádnou specifikaci
bytu, že v ní byla uvedena výpovědní lhůta v délce tří měsíců a že uplatněný
výpovědní důvod (výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“)
žalovaný skutkově vymezil tak, že žalobkyně nezaplatila nájemné z předmětného
bytu a zálohu na služby za období sedmi měsíců počínaje říjnem 2005, což je
částka převyšující trojnásobek měsíčního nájemného a záloh na služby. Vzal
rovněž za prokázáno, že žalobkyně byla o zaplacení nájemného několikrát
upomínána manželkou žalovaného a rovněž jeho právní zástupkyní a že dluh na
nájemném uhradila až v květnu 2006, a to krátce poté, co převzala výpověď ze
dne 4. května 2006.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že uzavřením
manželství vzniklo žalované a R. P. právo společného nájmu bytu manžely podle §
704 obč. zák. a že po smrti R. P. dne 20. července 2005 se výlučnou nájemkyní
bytu stala žalobkyně (§ 707 odst. 1 obč. zák.). Dále dovodil, že výpověď ze dne
4. května 2006 je platným právním úkonem, neboť obsahuje jak obecné náležitosti
předepsané pro tento jednostranný hmotněprávní úkon ustanoveními § 34 a násl.
obč. zák., tak také náležitosti předepsané ustanovením § 710 obč. zák., tj.
specifikaci předmětného bytu a výpovědní lhůtu ve smyslu § 710 odst. 2 obč.
zák. Poté uzavřel, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – byl naplněn
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Za této
situace žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 4. května 2006 zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
10. prosince 2008, č. j. 19 Co 407/2008-168, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením
věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalobkyně v řízení neprokázala
skutečnosti, které jsou z pohledu ustanovení § 520 obč. zák. významné pro
odvrácení prodlení dlužníka. Dodal, že uplatněná výpověď z nájmu bytu se
nepříčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák. a že tedy není z tohoto důvodu
neplatná, neboť žalovaný prodlení žalobkyně s placením nájemného nezavinil a
žalobkyně zároveň svoji procesní obranu stavěla na okolnostech, které nebyly
způsobilé odůvodnit závěr, že učiněná výpověď z nájmu bytu je výkonem práva v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V
dovolání obšírně popsala okolnosti vztahující se k placení nájemného,
nesouhlasila s názorem, že se nepokusila o zaplacení dluhu, a uvedla, že
„důkazní řízení naopak ukázalo, že ... dlužné nájemné žalovanému nabízela“.
Odvolacímu soudu vytkla, že se – stejně jako soud prvního stupně – „nezabýval
otázkou platnosti výpovědi z nájmu, resp. nezkoumal, zda výpověď z nájmu bytu,
která neobsahuje veškeré podstatné náležitosti (neuvádí závazek k zajištění
bytové náhrady, byť ve formě přístřeší!), je platná“. V této souvislosti
zdůraznila, že jde „o podstatnou náležitost tohoto právního úkonu“. Dále
uvedla, že „důkazní řízení poskytlo soudu dostatečný materiál pro skutkové
zjištění, že jednání žalovaného je šikanózní a odporující dobrým mravům (na
které dopadá ustanovení § 39 obč. zák.) a nad to naplňuje znaky zneužití práva
…“. V této souvislosti dodala, že žalovaný ji neupozornil na narůstající dluh
na nájemném, nevyzval ji k jeho placení a ani jí neodpověděl na žádost o
sdělení čísla účtu, na který má platby poukazovat. Navrhla, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 2008, tedy
před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s .ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
dovolatelka použila vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž
brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly právně významná skutková
zjištění). Zde je její výtka nesprávného právního posouzení věci založena na
kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka však přehlédla,
že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s.
ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a
odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud –
stejně jako soud prvního stupně – se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. z pohledu jeho
skutkového vymezení obsaženého ve výpovědi ze dne 4. května 2006. Za této
situace nelze než dovodit, že výpověď ze dne 4. května 2006 pokládal za platný
právní úkon; ostatně ve skutečnosti se ztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně, který v této souvislosti dovodil, že výpověď ze dne 4.
května 2006 je – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – platným právním úkonem.
Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru zpochybnila, a to námitkou, že
žádný ze soudů se nezabýval otázkou, „zda výpověď z nájmu bytu, která
neobsahuje veškeré podstatné náležitosti (neuvádí závazek k zajištění bytové
náhrady, byť ve formě přístřeší!), je platná“. Dovolací soud dospěl k závěru,
že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní
právní význam pro řešení otázky platnosti písemné výpovědi pronajímatele z
nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Výklad uvedené
právní otázky se totiž v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného
řešení této otázky odchýlil. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené
rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené
otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů
uvedených v zákoně. Ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. může
pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, jestliže nájemce
hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že
nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši
odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu.
Podle § 711 odst. 3 obč. zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena
nájemci. V písemné výpovědi pronajímatele (bez přivolení soudu) musí být uveden
důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§ 710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti
podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud
nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit
nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. skončí-li nájemní poměr výpovědí
pronajímatele podle § 711 odst. 2 písm. a/, b/, c/ a d/, stačí při vyklizení
poskytnout přístřeší.
Výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu (§ 711 odst. 2 obč. zák.) jako
hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak obecné náležitosti
právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. a jednak náležitosti stanovené
v § 711 odst. 3 obč. zák.; jinak je absolutně neplatná. Přitom absolutní
neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex
tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového
úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako
dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního
úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní
neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v
rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní
judikatura).
V posuzovaném případě se oba soudy otázkou platnosti výpovědi ze dne 4. května
2006 zabývaly. Mylně se však domnívaly, že jedinou náležitostí, kterou zákon –
vedle obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) – normuje pro výpověď
pronajímatele bez přivolení soudu je výpovědní lhůta podle § 710 odst. 2 obč.
zák. Přitom přehlédly, že výpovědní lhůta je jednou z více specifických
náležitostí předepsaných ustanovením § 711 odst. 3 obč. zák. pro takovou
výpověď pronajímatele. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že soudy posuzovaly
naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč.
zák., aniž před tím vyřešily otázku platnosti výpovědi ze dne 4. května 2006 z
pohledu § 711 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 39 obč. zák., tj. i z toho
hlediska, zda uvedená výpověď obsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci
odpovídající bytovou náhradu. Právní posouzení věci odvolacím soudem (ale také
soudem prvního stupně) je proto neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že v
tomto směru byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. použit
opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – zejména z důvodu předčasnosti – zabýval
otázkou neplatnosti výpovědi ze dne 4. května 2006 podle § 39 obč. zák. pro
rozpor s dobrými mravy. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp.
zn. 26 Cdo 1720/2008, přijatém na zasedání občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném dne 11. února 2009 k
uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. v usnesení ze
dne 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007), Nejvyšší soud České republiky
dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je
neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci
odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. V
odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že nejen pro účely
naplnění obecného požadavku na určitost právního úkonu, nýbrž i z důvodu právní
jistoty účastníků nájemního vztahu, je nezbytné, aby pronajímatel ve výpovědi z
nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. dostatečně určitým
způsobem vymezil formu bytové náhrady, kterou se zavazuje nájemci zajistit.
Přitom závazek pronajímatele zajistit nájemci „odpovídající bytovou náhradu“
musí být v případě tohoto výpovědního důvodu konkretizován údajem, že jde o
přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.), které je bytovou náhradou svého
druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon
568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura); obstojí však i údaj „odpovídající bytovou náhradu – přístřeší“,
resp. údaj (vycházející z ustanovení § 712 odst. 5 věty první a druhé obč.
zák.), že jde o „přístřeší a pokud soud rozhodne, o náhradní byt nebo náhradní
ubytování“. V rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, pak
Nejvyšší soud vyslovil názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s
ustanovením § 711 odst. 3 obč. zák.), musí být neplatná výpověď z nájmu bytu,
která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek
pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu (v daném případě ve
formě přístřeší).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr.Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu