26 Cdo 2237/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva P.
s. L., proti žalovanému V. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 16 C 104/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. října
2002, č.j. 36 Co 264/2002-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze
dne 1. října 2002, č.j. 36 Co 264/2002-61, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 6.
2001, č.j. 16 C 104/99-41, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k
bytu č. 7 o velikosti 1+1 ve třetím nadzemním podlaží domu č.p. 1429, v D.
(dále“předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a
uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č.j. 36 Co 264/2002-61, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že ke dni
doručení výpovědi z nájmu bytu (k 29. 12. 1999), dané žalobcem (vlastníkem
domu, v němž se předmětný byt nachází) žalovanému (nájemci bytu), byl naplněn
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť
žalovaný nezaplatil žalobci nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním
bytu za dobu delší než tři měsíce. S poukazem na to, že soud prvního stupně
„nepoměřoval“ zjištěný skutkový stav z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., se odvolací soud zabýval otázkou výkonu práva žalobce s
dobrými mravy a dospěl k závěru, že je namístě za použití uvedeného ustanovení
žalobu zamítnout. Zohlednil přitom vysoký věk žalovaného (73 let), jeho
nepříznivý zdravotní stav, okolnosti, za nichž vznikl dluh na nájemném (úmrtí
jeho manželky v září roku 1996 a následná blokace jejího účtu, z něhož bylo
dosud nájemné hrazeno) a jeho „snahu platit dlužné částky“, která navazuje na
rozhodnutí v dědickém řízení, jímž mu bylo potvrzeno nabytí členského podílu v
družstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatněný
dovolací důvod označil odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Naplnění užitého dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení respektive není v souladu se
zásadou procesní rovnosti účastníků“. Podle názoru dovolatele odvolací soud
učinil svůj závěr o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy toliko na
základě důvodů předložených žalovaným a nepřihlédl k tomu, že žalobce měl snahu
vyřešit věc smírnou cestou, že žalovaný jeho nabídky k jednání ignoroval a
popíral nárok žalobce i po zahájení řízení, že žalobce přikročil k výpovědi až
poté, kdy výše dluhu činila 65.000,- Kč, že žalovaný sice jeho pohledávku
částečně uhradil, nicméně stále zůstává pohledávka za žalovaným na nájemném ve
výši 30.000,- Kč (mimo poplatku z prodlení). Dovolatel má zato, že odvolací
soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení
s tím, aby skutkový stav (i s přihlédnutím k dosud existujícímu dluhu) posoudil
z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti dovolatel též
poukazuje na to, že částka, kterou žalovaný jako člen družstva neuhradil, chybí
ve fondu domu, v němž se předmětný byt nachází, a že jednání žalovaného má
tudíž negativní dopad na ostatní nájemce a vlastníky bytů v tomto domě. Navrhl,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za něhož jedná osoba s právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/, § 21 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a je podle §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
(jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud
je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem
postiženo.
V rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v
sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci
samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud
učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své
rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc
vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku
vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem
prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další
skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v
případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze
provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže
se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění
dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem
ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné
rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud
nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit
dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění
převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem
k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu
soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v
prvním stupni.
V projednávané věci soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného
k předmětnému bytu; posouzením věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
se nezabýval. Naproti tomu odvolací soud (aniž doplnil dokazování) toto
ustanovení na zjištěný skutkový stav aplikoval a dospěl k závěru, že v dané
věci je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy.
Za této situace nebyly podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně;
odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně
k dalšímu řízení se závazným právním názorem a s tím, aby se zabýval
okolnostmi, rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. Odvolací soud však takto nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; jeho rozhodnutí je tak ve svých
důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Tím odvolací soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a k níž dovolací soud musel
přihlédnout i kdyby nebyla v dovolání (dle obsahu - § 41 odst. 2 o.s.ř.)
uplatněna.
Rozsudek odvolacího soudu by (i při neexistenci uvedené vady) však nemohl
obstát ani v rovině právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že při rozhodování o
přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d)
obč. zák. má své místo úvaha, zda vyhovění návrhu nebrání v dané konkrétní věci
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jež dává soudu možnost posoudit,
zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že
tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Úvaha soudu však musí být podložena
konkrétními zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu
bytu konkrétnímu nájemci je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod
pořadovým číslem 43 – dále „R 43/99“). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití
citovaného ustanovení dovolává nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na
straně toho, kdo se přivolení k výpovědi domáhá – pronajímatele. Není-li právní
posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající
se všemi uvedenými aspekty, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Z
rozhodných okolností na straně nájemce lze např. uvést důvody, pro které
nájemné neplatil - jeho majetkové, zdravotní a rodinné problémy, jakož i
skutečnost, že dlužné nájemné uhradil (srov. již citované R 43/99). Při úvaze,
zda výpověď z nájmu bytu daná z důvodu neplacení nájemného (§ 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák.) je ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, má
své opodstatnění rovněž okolnost, zda nájemce ke dni rozhodování soudu zaplatil
vedle dluhu na nájemném také dluh z titulu poplatku z prodlení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo
1486/2001, uveřejněný v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu,
Praha ASPI Publishing, s.r.o. 2003, str. 79).
V projednávané věci odvolací soud při úvaze o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. přihlédl toliko k okolnostem na straně nájemce (žalovaného),
nezohlednil však vůbec poměry na straně pronajímatele (žalobce); z odůvodnění
jeho rozsudku se přitom nepodává, zda žalovaný uhradil celý dluh na nájemném
(hovoří se zde toliko o jeho „snaze platit dlužné částky), ani zda byl vyrovnán
též poplatek z prodlení. Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je tak neúplné a proto i nesprávné.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3
věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 18. května 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu